O slonovi, myšce a spoustě nových rodin

Začala jsem pracovat na knížce o rodinách. Svůj nápad udělat knížku o různých nových typech rodiny, tj. rodinou s jedním rodičem, o homosexuálním páru vychovávajícím děti, dětech ve střídavé péči, rodinách s dětmi s různými tatínky a maminkami, se snažím propojit nějakým příběhem. Můj první nápad byl, že by děti při čtení knížky mohly provázet nějaká zvířátka – a jaké zvířátko prolézá nejčastěji lidská obydlí?

No jasně – myš.

A k ní mě napadl slon v přátelství tak neobvyklém jako jsou všechny ty rodiny, o kterých by byla ta knížka. Nevím, jestli vám to dává smysl (mně j:o) samozřejmě. A nakreslila jsem první skici…

Stále učím v Aeroškole komiksy, a shodou okolností jsme měli hodinu zaměřenou na „zbavování se studu z publikování“. Studenti v prvních pěti hodinách přijít s námětem na komiks nebo na ilustrovanou knihu, a během páté hodiny si navzájem poskytovali zpětnou vazbu: psali si co je na jejich komiksech dobré, a co by se naopak dalo zlepšit. Chtěla jsem jim tím zprostředkovat zážitek z toho, že prezentujete někomu své nápady v ještě nehotovém stavu. Protože přesně tak to – alespoň mé zkušenosti – v životě funguje.

Všichni bychom chtěli mít spoustu krásných obrázků, a z nich vybrat klauzury nebo výstavu. Ve skutečnosti to dopadne tak, že se potkám někde s galeristou a domluvíme se, že bysme mohli něco udělat, a rovnou si domluvíme i termín, aby se to nezakecalo, žejo. A pak s hrůzou vstávajícími vlasy na hlavě zjišťujeme – COŽE, UŽ ZA ČTRNÁCT DNÍ ??? To ale musím něco novýho udělat.

Nebo chcete, aby vám někdo vydal knížku. Jenže nechcete na ní pracovat jen tak, a ani se nezeptat těch lidí z nakladatelství, který s tím mají přece jen o dost víc zkušeností, co si o tom myslí. Nebo navrhujete interiér. A tak podobně. Prostě je potřeba mluvit o nápadech ještě před finální podobou projektu. Jenže to se nám často jaksi nechce. Stydíme se. Bojíme se, že na každé: „Dobrý den, tak já jsem tady s těma stripama o kostce cukru,“ na nás vyskočí Pažout jak od Borna malovanej, a hurónsky se nám vysměje. (Nebo alespoň já se toho bojím, a moji studenti, soudě podle jejich reakcí taky.)

Abych je v tom nenechala (a taky jim šla příkladem,) rozhodla jsem se, že se do zpětné vazby zapojím, a nechám si od nich ohodnotit právě nápad na knížku o nových rodinách. Dopadlo to celkem dobře.

Panovala silná shoda na tom, že taková knížka tady není, a bylo by ji potřeba udělat.

Anežka napsala, že slona a mravence měla Daisy Mrázková, ale je otázka, jestli to vadí. Další pak uvažovali nad tím, jestli zařadit faktický věci pro rodiče nebude moc encyklopedický. Což taky nevím.

No, pak si všichni hodnotili i svoje věci a celá ta hodina byla – alespoň myslím – fajn a přínosná.

Taky jsem byla v rámci festivalu Děti, čtete? na besedě s Karinou Schaapman, která udělala skvělej Dům myšek, a jejíž jsem velkej fanoušek. A víte co? vyrábí ty věci z Fima! A taky ze zátek od piva (podnos pod jablečnej koláč) a patentky (noha podnosu pod jablečnej koláč) a z trubiček od toaletního papíru a bordury (říká se tomu tak?), prostě takový tý zdobící zlatý stužky, kterou natře na šedivo a jsou zdobený kamna. A celý je to takový  dojemně upracovaný, jak je to zmenšený, což byla kvalita modelů, kterou po nás vždycky chtěli na scénogafii, a já jsem jí nikdy nebyla schopná dosáhnout. Moje modely byly maximálně tak vokousaný (taky jak od myší, ano.) protože jsem je řezala z lepenky, co jsem našla v popelnici.

Jak vidíte, Karina Schaapman je v mnohém inspirující. Stůl se šuplíky dělá z krabiček od sirek, naběračku na knedlíky z prostředku obalu od svíčky, který propíchá a brambory z malých fazolek.

Pod dojmem její tvorby – a taky protože jsme na setkání s ní byli s dětmi mého přítele, které máme ve střídavé péči tak, že jsou týden u nás a týden pryč, rozhodla jsem se doma s dětmi vytvořit nějaká zvířátka, která si sama vymyslí. Prvňačka Kristýnka i její pětiletý bráška si nakreslili oba kočky. Pak jsme je obkreslili na látku, a já jsem je ušila na stroji. Pak jsme překopírovali obličeje koček na látku (tak, že jsme je zezadu přečmárali) a obtáhli je fixama na textil. Takže je celé navrhovaly děti. Pamatuju si, že jsem takhle s babičkou, když jsem byla malá, vytvořila úplnou armádu zvířátek.

Tady jsou…

Dali jim jméno Lucinka (holčička) a kočka Elka (kluk) podle skutečné kočky, která k nám chodí na okno na psí granule. Měli z nich nesrovnatelně větší radost – alespoň co mohu posoudit z té doby, co jsou s námi – než z jakýchkoli kupovaných plyšáků. Začali jim hned říkat, že jsou to jejich děti, pětiletý kluk, kolem skákal a prozpěvoval si:

Děti se musej nasní-dat

Aby si pak mohly hrát!

a pak svý kočce trochu huboval:

Prosim tě, kočko, Elko, co tady furt blázníš, běž do postele!

…a pak jsem ho slyšela, jak říká ségře:

Jakože si budou hrát na to, že se hádaj, jo? A my jim řeknem. Nezlobte! Děti, buďte už hodný.

Povídali jsme si o tom, že jsou úplně nově na světě, ty kočky, jako naše miminka. A že jim musej všechno vysvětlit, kdo je kdo a co dělá.

No, táta je venku, řekl Matyáš. A to, co zrovna zametá, to vás ušilo.

:)

Krásné letní dny od Toy Box

 

07/06/2017