PROJEKT PRO HRADEBNÍ ULICI V ČESKÉM KRUMLOVĚ, 2015-2018

V roce 2015 mě poprvé oslovila paní Hana Jirmusová – Lazarowitz, ředitelka renomované galerie Egon Schiele Art Centrum, abych přijela na měsíční stáž do Českého Krumlova. Byla tu možnost vytvořit velkoplošné streetartové obrazy pro Hradební ulici, která přiléhá k zadnímu traktu galerie. Jako téma jsem si zvolila turismus v Českém Krumlově, a také to, jak se prezentujeme na sociálních sítích. Všimla jsem si totiž, že skoro každý – včetně mě  – předstírá na svém Facebooku nebo Instagramu, že má o trochu barevnější, zábavnější a vůbec lepší život, než jaký ve skutečnosti žije. 

Do Českého Krumlova jsem se vydávala na průzkumné výpravy, při nichž jsem stopovala turisty, kteří si fotili v různých místech selfies, zvlášť mě zajímal okamžik, kdy se jim rozjasní tvář předstíráním toho, jak jsou na dovolené šťastní a naplnění. Zvláště mě zaujal jeden muž ve středních letech. Upoutala mě na něm jeho obří kožená bunda a to, že působil opravdu depresivně a osaměle. Přitom se pro každé selfíčko,které si v Krumlově vyfotil, znovu usmál a na okamžik působil šťastně. Dalším objektem mého zájmu byl manželský pár ve středních letech (pro své účely jsem si je nazvala Troglodyti), kteří spolu celou cestu Českým Krumlovem, během níž jsem je sledovala, vůbec nekomunikovali. Oba byli jen se vými telefony. Z jejich vztahu jsem cítila zvláštní odtažitost, odcizení a smutek, který jsem potom doufám věrně zpracovala v jejich dvojportrétu. 

Na základě fotografií pořízených z těchto vycházek jsem nakreslila portréty fotografujících se lidí a nalepila je na místa, kde se fotografovali a doplnila různými svými texty v angličtině. V některých místech začala vznikat vtipná zpětná vazba, protože začali přicházet další turisté a fotit se s mými portréty fotografujících se turistů, vzniklo tím jakési selfíčko na druhou. Celý projekt nebyl pokus někoho odsuzovat nebo moralizovat, spíš byl zamyšlením nad tím, jak redigujeme a prezentujeme své životy a jak je doopravdy prožíváme.

INSPEKTOR VEVERKA, DETEKTIVNÍ MĚSTSKÁ HRA

Streetartový komiks Inspektor Veverka byla interaktivní městská hra, komiks na devíti různých místech ve třech městských částech. Každé z míst obsahovalo indicie, kde se nachází další, jeho čtenáři tedy cestovali od jednoho k druhému, aby si ho přečetli. Příběh byl inspirovaný klasickými klišé z detektivních příběhů: na začátku se najde mrtvola mladé ženy a inspektor je k ní povolán. (Později se ukáže, že jde o dívku, která si říká „Pražská Ulice“). Následuje pátrání, při němž trochu neohrabaný inspektor s výraznými předními zuby, stopuje vraha. Zjistí, že místa, kam jej – a čtenáře komiksu – vede dávají na mapě města určitý obrazec: iniciály graffiťáka Tox Boye napsané jako spojnice přes několik městských částí. Na posledním místě detektivního příběhu však inspektor Veverka přijde na to, že zatknul nepravého, vrahem ve skutečnosti nebyl Tox Boy, ale pravou idetitu vraha skrývají svě písmena: M a Y.

Jak se píše v komiksovém okně na posledním místě:
„_ _ zabili nejen jednu ulici, ale celé město,“ četlkomisař na jedné ze stuh. „Protože říkáme, že streetart je mrtvej. Protože jsme ho prodali.“ Komisař otočil mapu o 90 stupňů. Přikryl jednu z čar v písmenu B a přeběhl mu mráz po zádech. Na mapě se objevilo jméno skutečného vraha. Také dvě písmena: MY. „My zabili nejen jednu ulici,“ četl znovu a znovu komisař. „My zabili. My jsme zabili ulici pražskou… My… My všichni…“

STREETART PRO GALERII DEPO, 2017

Během toho, co jsem žila v Libni, v ulici pod Labuťkou, začala jsem spolu se svým přítelem a kamarádkou pomáhat lidem bez domova. Během obzvlášť tuhé zimy, kdy jsem měla ze svého pokoje výhled přímo pod most, kde žili, jsme jim začali několikrát týdně vařit, připravovat pro ně jídlo a organizovali jsme pro ně sbírku teplého šatstva. Během návštěv, kdy jsme jim jídlo rozdávali, jsme se s nimi blíž poznali, zejména jsem měla možnost pozorovat způsob, jakým na ulici žijí. V projektu pro plzeňskou galerri DEPO a výstavu Nomádi (kurátor: Radek Wohlmuth), jsem tuto problematiku zpracovala streetartovou a zároveň komiksovou formou. Na několika velkoplošných kresbách jsem vyprávěla příběh dvou lidí bez domova, Petera a Marie, kteří v době, kdy jsme jim pomáhali, tvořili partnerský pár. Při některé ze svých návštěv jsem vyslechla jejich příběh. Zajímalo mě jak se dostali na ulici, jaké jsou jejich ambice, sny, mají šanci se otamtud vůbec dostat? Bylo to patrně poprvé, co někdo projevil o jejich příběhy tak podrobný a komplexní zájem. Z odezvy, kterou mi dávali, jsem měla pocit, že už možnost mi svůj příběh vyprávět, je pro ně posilující. Oba mluvili o své zkušenosti s tím, jak se na ně dívá společnost, že vnímá lidi žijící bez přístřeší v podstatě jako nějaké odpadky na ulici, něco, s čím je neradno přijít do styku. Právě to jsem se snažila svou instalací pro DEPO posunout – chtěla jsem jejich tváře a příběhy tak nazvětšovat (největší obraz měl osmnáct metrů na šířku a jeho spodní okraj jsem dělala v devíti metrech z vysokozdvižné plošiny), že už je nikdo nebude moct ignorovat.

XENOFOBIE, VELKOPLOŠNÉ MALBY STREETARTOVOU TECHNIKOU / PROJEKT PRO KUNSTHALLE BRATISLAVA, 2017

V reakci na první imigranty, kteří začali projíždět Českou republikou cestou do západní Evropy, se zformovala sociální iniciativa Hlavák, která měla stánek na hlavním nádraží v Praze, která se snažila těmto lidem pomoci. Dobrovolníci z této iniciativy museli takřka okamžitě čelit verbálním útokům ze strany „Slušných Čechů“. Většina z lidí, kteří v iniciativě Hlavák pracovaly, byly ženy. Je paradoxní, že jim vyhrožovali a nadávali hlavně islamofobní muži, kteří se na sociálních sítích snaží vystupovat jako jejich ochránci a horliví odpůrci potlačování ženských práv v Arabských zemích. Útočníci byli ve svém verbálním násilí velmi osobní, situace často hrozily přerůst v násilí fyzické. Zároveň byly útoky ale i hodně stereotypizující: imigranty byli vnímáni zjednodušujícím způsobem především jako „mladémuže s I-phony“, kteří si přišli pro „naše české ženy“. V sérii velkoplošných maleb, provedených technikou, kterou obvykle používám při streetartu, jsem konfrontovala některé z urážek, kterým dobrovolnice musely čelit s portréty reálných lidí, kterým pomohly: rodině s dětmi, mladé mamince s miminkem, dospívajícímu klavíristovi a páru starých lidí na útěku.

STREETART V RÁMCI JEDNODENNÍHO SQUATOVÁNÍ DOMU V ŘEHOŘOVĚ ULICI 39

„V Praze stále přetrvává situace, kdy se spekuluje s prázdnými domy a přitom jsou na ulici lidi bez domova. Jedním ze způsobů, jakým se na to snažíme upozornit, je squatting, obsazování prázdných domů. V Řehořově ulici byl desetiletí neobývaný prostor v domě s číslem popisným 39. Tam byl uspořádán v roce 2015 jednodenní obsazovací festival. Streetart, který jsem během tohoto jednoho dne vylepila v Řehořově ulici, byly portréty squatterů z tohoto festivalu a jejich důvodů, proč squattují.“

TOHLE JSOU TVÁŘE VAŠICH SOUSEDŮ, STREETART NA AUTOMATU SVĚT, LIBEŇ

V srdci městské části Praha – Libeň stojí dlouhá léta opuštěný palác Automat Svět, který je známý mimo jiné z knih Bohumila Hrabala. Jde o architektonicky cennou stavbu, která kdysi byla – a znovu by být mohla opravdovým centrem celé oblasti. Místo toho vedení městské části přihlíží tomu, jak dům chátrá a blíží se čím dál víc k svému definitivnímu zániku. Vlastníkem je italský developper. Ve streetartovém projektu „Tohle jsou tváře vašich sousedů“ jsem portrétovala lidi bez domova, kteří žijí v přímém sousedství paláce Svět: u Rokytky nebo pod přemostěním vzdáleném jen několik set metrů daleko. Situace, kdy lidi nemají kde bydlet a s prázdnými domy se spekuluje, je podle mě hluboce asociální až amorální. I to jsem se snažila sdělit tímto svým projektem.

Nástěnné kresby

INTERIÉR KAVÁRNY