When a child was a child / It walked with its arms swinging / wanted the brook to be a river / the river to be a torrent / and this puddle to be a sea / When the child was a child / it didn´t know that it was a child / everything had a soul and all souls were one…

Pamatujete Píseň o dětství ze začátku Wendersova Nebe nad Berlínem?

When the child was a child / it had no opinion about anything / had no habits / it often sat cross-legged / had a cowlick in his hair / and made no faces when photographed

Pamatujete si, jak končí?

When a child was a child… it reached for cherries in topmost branches of trees /with elation (euforie) it still has today / had a shyness in front of strangers / and has it even now / It awaited the first snow / And waits that way even now.

When a child was a child/ It threw a stick like a lance against a tree / And it quivers there still today.

(Když bylo dítě dítětem / Hodilo větvičku jako oštěp proti stromu / … a ta se tam stále chvěje.)

Mám tuhle báseň hrozně ráda, protože pro mě ztělesňuje to, jak se některý věci nemění, i když člověk vyroste a dospěje. Co se mě týče – pořád ve mě hrozně silně žije doba, kdy jsem měla ráda všechny zvířata tak, že jsem za nic na světě nechtěla dopustit, aby jim nikdo ublížil a chtěla jsem všechny slabší chránit a pomáhat jim. Mimo jiné i z toho důvodu jsem vegan, a ze stejnýho důvodu jsem právě tuhle básničku vybrala jako emblém pro místo, jemuž dělám v současný době interiér design, veganskou kavárnu Zoe, kterou příští týden v úterý otevřou v Pstrossově ulici moji kamarádi. Chtěj nabízet dobrou kávu, veganský pohoštění, mít malou galerii na stěně a pořádat různý setkání pro lidi a promítání.

Je to krásná práce. Rozhodli jsme se co nejvíc respektovat dům jako takovej, přesně tak, jak mi to jednou poradil profesor Albert Pražák, který mě učil scénografii. Řekl mi: musíte dům přesvědčit, aby šel s vámi a pomáhal vám, poslouchat, co vám říká prostor. Takže jsme se s klukama rozhodli co nejvíc vycházet z toho, co už na místě je: krásný dřevěný podlahy s napůl sloupanou barvou, dřeva, chromu a černý a bílý.

Kavárna se shodou okolností jmenuje Zoe, jako moje nej kámoška Nikita Zoe Wunsch z Českýho Krumlova, takže jsem se rozhodla jí a všem dalším zlobivejm dětem pro radost udělat obrázky o zlobivejch dětech. Prak. Rozbitý kolena. Tom Sawyer a plot. Tomu rozumíte, žejo .)

A do toho namíchat trochu hardcoru a abstraktního expresionismu. Jak se nám to povedlo, přijďte posoudit v úterý sami. Budeme se na vás těšit. A tady je pár fotek z toho, jak se mi to (snad) daří dávat dohromady…

Naším záměrem bylo kupovat co nejmíň novejch věcí, a tak jsme na základě krásnejch desek, který jsme na místě našli, udělali tyhle stolky inspirovaný El Lissitzkyho Žehličkou mraků…

Tak aby neobtěžovaly, ale spíš aby je měl návštěvník chuť sám hledat, jsem se rozhodla různě do interiéru napsat svoje oblíbený texty…

Protože v poslední době mě zajímá hrozně mimo jiné jak moc černá může být černá :), – bar ze dveří, který taky na místě byly.

Ze zbytků z prken a palet jsem se rozhodla udělat dřevěný roboty (zatím ještě nejsou pomalovaný, ale budou pít kafe a jíst veganský dortíky), dřevěnýho psa na robotických pásech a model kavárny, aby si děti mohly v kavárně hrát v dětském koutku na kavárnu :)

Kluci, kterým Zoe patří, se živěj veganským cateringem, a mně je hrozně sympatický, že ještě nemaj otevřeno, a už posílaj přese mě jídlo bandičce týpků bez domova, která bivakuje obvykle pod poštou na Pankáci, kam jsem se přestěhovala.

… a co vám budu povídat – samozřejmě tak zajímavej projekt nemohl uniknout pozornosti celebrit, takže ještě dáávno před otevíračkou se stavil na motorce na kafe a podívat se, jak mi to jde, novinář a scénárista Tomáš Baldýnský. Uvařili jsme mu turka z Jihlavanky .) Veganské muffinky a čokoládové sušenky mu chutnaly dost, a vůbec byl mezi nimi a muffinky, který jsem naposledy upekla na veganské hody já, a dalo by se jimi řezat sklo, velký rozdíl.

Občas se mě na to někdo zeptá takže: jinak se mám taky dobře – přestěhovala jsem se ze Žižkova na Pankrác do domácnosti, kde jsou tři psi (o dětech ani nemluvě), a spěj nám tu na hlavách… Hele:

No a pak jsem navrhla tetování – pro mě nejkrásnější tetování na světě. Někdo se totiž rozhodl nechat si vytetovat mý jméno „tak jak to píšeš, krutě a křivě“ přes celý břicho, s červenejma ránama jako jizvama od nože na srdci a s čárama jako seknutí mečem… Ani nedokážu moc napsat, co pro mě znamená, že někdo tolik věří ve mně a v moji práci, a v nás dva, že si to nechá napsat takhle navždy pod kůži.

Takže až se mě zase někdo budete ptát, jak by se mi líbilo, kdyby někdo počmáral moji fasádu, auto nebo dveře. Líbilo, protože graffiti je láska :)

Hezký den… Toy Box

PS: Jo a přijďte se mnou v pátek od tří do café Na půl cesty kreslit. Pojedeme od začátku, základy a předměty… Tužky a skicáky s sebou.

s pozdravem Draw or Die! se na vás těší T_B (U know me:)