O díře z trychtýře aneb jak (už nikdy v životě na světě) nedělat knížku

Tenhle příspěvek nikdy neměl vzniknout. Nebo lépe řečeno – není mi dobře, když ho píšu. Nemám ve zvyku psát o někom něco špatného. Nedá se to ale udělat jinak, a musím napsat pravdu. Knížku O díře z trychtýře, kterou si možná někteří z Vás objednali, nebo její vznik podpořili, naprosto zmrvilo nakladatelství Argo. Napíšu vám víc…

dira02

Když jsem letos na jaře vyhrála Zlatou stuhu, ocenění pro nejlepší knihy pro děti byla jsem hrozně pyšná a nadšená. Měla jsem zrovna malý čerstvý miminka a hroznou chuť namalovat něco pro děti, opravdovou knížku pro děti jsem nikdy nedělala. I proto jsem byla fakt šťastná, když mě oslovil Richard Klíčník z nakladatelství Argo, abych spolu s Petrem Stančíkem vytvořila nápaditou knížku, uprostřed níž je díra, která hraje v příběhu hlavní roli. Richard mě oslovil s tím, že chce udělat krásnou a výpravnou knížku pro děti, postavenou na mých ilustracích, asi souhlasíte, že to je pro ilustrátora práce snů. I proto jsem si hrozně pospíšila, abych kývla. A opravdu strašně jsem se těšila – Argo je velké vydavatelství, je možné, že pokud se nám spolupráce podaří, mohla bych udělat další krásný knížky pro děti… Cítila jsem se silná a nakopnutá tím oceněním, co přišlo za Vinnetoua a chuť do další práce. Měla jsem prostě hlavu úplně v oblacích. Možná jsem neměla souhlasit tak unáhleně a nadšeně a možná jsem si měla říct o reference. Možná a možná…

Richard Klíčník mě oslovil s tím, že dává dohromady autorku, která vyhrála Muriel za nejlepší komiksovou knihu, Zlatou stuhu a Petra Stančíka, držitele Magnesia Litery za Mlýn na mumie, takže očekává, že když jsme nejlepší, příští ceny vyhrajeme s touhle knížkou my. (Asi jsem hloupá, že mě něco takového nevarovalo rovnou.) Když dneska vidím, jak daleko jsme od něčeho takového, skoro se mi chce brečet.

Na první schůzce jsem navrhla, že knížku připravím spolu s Martinem Tvrdým (aka Bonus), který se mnou připravoval do tisku Moji knihu Vinnetou a pomáhal mi s letteringem. Redakce Arga navrhla, že bude lepší, když knížku připravím spolu s někým od nich. Víte my ilustrátoři jsme zvyklí být vděční za práci, zvlášť když je krásná, a já si nechtěla vymýšlet hned na začátku. Jak často a moc jsem toho, že jsem si nestála hned na počátku za svým, budu litovat, jsem tehdy vůbec netušila. Tehdy totiž přišel na scénu technický redaktor Pavel Rut, který je osobou podle mého názoru přímo zodpovědnou za to, že zhruba třetina až polovina knih O díře z trychtýře skončí rovnou ve stoupě.

Domluvili jsme si i data – já ilustrace domaluju během prázdnin, během září se knížka dokončí, dodělá se, co bude potřeba, a pak půjde v říjnu do tisku, aby se v pohodě stihnul vánoční trh. No, dobře, Moji knihu Vinnetou jsem nestihla zhruba o rok. Právě proto, a taky proto, že jsem se chtěla vyhnout tolik oblíbené image „šílené matky s dětma, co nic nestíhá“, tak jsem si tentokrát dala bacha, abych deadline nepassla. Nechtěla jsem, aby se říkalo, že Toy Box má děti a je nespolehlivá, byl to pro mě skoro fetiš udělat to co nejlíp, jak dokážu. I proto jsem dala do ilustrací všechno. Nevím, jestli se někdo z vás staral o ani ne půlroční dvojčata, nebo víte, co taková péče obnáší, nicméně pro ty, co nemají ponětí, řeknu jediný: je to mazec. Kojení v tříhodinových intervalech ve dne i v noci. Jeden člověk má probém se o obě postarat. Halucinace z nevyspání. I tak jsem se prostě – jak říkají sportovci – kousla, a v Argu měli knížku kolem devátého září na stole. Čímž se vracím k hlavní postavě celého příběhu – Pavlovi Rutovi.

Nevím, jestli je ten člověk na drogách, chlastá nebo je jen totálně vyhořelej. Jistý je, že poté co jsem ji s půlročníma dvojčatama dokončila včas, knížku nechal hnít bez toho, aby na ni sáhnul, další měsíc, a pak ji zfušoval, takže se nestihla a musela se udělat na rychlo v tiskárně, kde pokazili barvy, tisk i výřez díry samotné, což je moment na kterým byla knížka postavená. Celou dobu, kdy jsem na Díře z trychtýře pracovala, jsem se ho pokoušela naprosto beznadějně kontaktovat a spolupracovat s ním. Když jsem mu poslala prvních asi deset stran, vůbec se je neobtěžoval stáhnout ze serveru uložto. Pak mi vysvětlil, že na uložto to je placený, a na to on nemá peníze (WTF?). Když jsem to uploadla na uschovnu, kde to opět nestáhnul, řekl mi, že má „pomalý internet“ (double WTF, ten člověk je grafik v roce 2016?). V polovině září jsem začala být nervózní, Pavel Rut totiž odjel na tři neděle pryč. „Malovat obrazy, abych se nezbláznil,“ sdělil. Celá situace vyvrcholila jedním dnem, kdy se měl stavit, aby si data ode mě stáhnul osobně, a když mu volám 50 minut poté, co jsme měli domluvenou schůzku, že jsem na něj měla hodinu, na kterou jsem si zařídila hlídání, z níž právě 50 minut uplynulo a že se už asi nemusí obtěžovat, řekl mi, že se chovám, jako kdybych tu knížku „nechtěla dělat“ a „že mu dlužím za taxíka, kterého si právě vzal z Anděla“ nebo něco v tom smyslu. To už jsem opravdu nechápala, a zavolala jsem Richardu Klíčníkovi, jestli to myslí vážně a jestli je Pavel Rut na drogách. Richard Klíčník přišel s překvapivým příběhem. „Pavel Rut je takový náš leprikorn. Je to šotek redakce, buďte ráda, že vám tam neudělal tiskové chyby. Ale věřte mi, on je opravdu nejlepší. Víte on toho má strašně moc, protože všechno chce dělat sám, ale je fakt nejlepší. Nechte to na mě, já ho přivezu.“ Načež přijeli společně na Richardově harleyi a data si díky tofu konečně stáhli. Tím ale celý příběh neskončil.

„Víte, probém je v tom, že vy fungujete na takový tý spolehlivě – rychlý energii, zatímco Pavel spíš na takový tý pomalejší,“ snažil se žehlit Richard. „Ujišťuju vás, že nejste zdaleka jediná, kdo má s Pavlem Rutem problém – ale věřte mi, on je fakt nejlepší. Až to udělá, bude to dokonalý,“ to byla jeho mantra. Poté, co se mě Richard ptal, co piju (nic, bože, kojím dvojčata) a jestli si nedám jako odškodný nějakou čokoládu (ne, jsem vegan) mi můj přítel mi celkem příčetně poradil, ať vynechám ty kecy o leprikornech, tiskařskejch šotcích a energii, prostě jim dám deadline, do kdy to Pavel udělá, anebo od projektu odstoupím, což se ukázalo jako funkční. Ovšem, neměla jsem to dělat. Pavel Rut totiž na konci října text zlomil. A jak, to nechcete vědět. Ale já vám to povím. Tak jako kdyby to zlomil někdo, komu na tom vůbec nezáleží – a chlastá – v sedm ráno. O celé kvalitě jeho práce vypovídá například to, že se mu nepodařilo spasovat ilustraci díry na obálku rovně, takže vypadala jako když za ní vychází černý půlměsíček, na některých stránkách byla část sazby verzálkama, část běžným textem, bylo to plné nedodělků a chyb. No prostě: kdyby to uměl můj pes s in-designem, zvládne to líp. To už jsem byla fakt  naštvaná – a zavolala jsem znovu Richardu Klíčníkovi, který mě do celé věci uvrtal, jestli si ze mě dělá srandu, že tohle je práce od jejich nejlepšího člověka, co to má jako k**** bejt a že jsem se s takovým fušerstvím a šlendriánem nesetkala asi nikdy v životě (což je pravda). A že jestli ta knížka má někdy spatřit světlo světa, musím ji dodělat s Bonusem. Což se taky tak – úplně hladce a během pár dní – stalo.

Nicméně celý projekt se Pavlovi Rutovi podařilo poslat k vodě celkem dokonale. Ukázalo se, že nic z technického řešení knihy není vyjednané předem. Moje řešení bylo s knížkou nespěchat, přiznat, jak na tom jsme, jak to vzniklo, a dodělat ji po Vánocích a kvalitně. V Argu se rozhodli jinak. Díra skrz knížku měla být osmnáctimilimetrová. Nicméně kniha nabrala takové zpoždění, že aby ji Argo vůbec dostalo k lidem, který projekt podpořili, před Vánoci, musela se tisknout na Moravě v jediné tiskárně, která k tomu byla ochotná, a která ji udělala patnáctimilimetrovou. To znamená, že moje ilustrace se ořízly, a na některých z nich je to celkem vidět. Standardním postupem je, že než se něco pošle do tisku, udělají se nátisky a zkontrolují barvy. Tady nikdo na nic takového neměl čas, takže se to prostě poslalo do tisku. Výsledkem je náklad, v němž má zhruba třetina až polovina knih na úvodních listech výřez díry do písma (nápisu O díře z trychtýře a ARGO), na dalších je zezadu otrhaná obálka. Místo stříbrné barvy na obálce je šedivá (to nevím, kde vzniklo, asi „spěchem“) a dvě strany mají v tiskových plochách vidět kresbu asi takovou jako když vám dochází v inkoustovce toner. Že během toho, co na knihu Argo vybíralo peníze, skončil Katalyzátor, kde byl přehled toho, jaké dostanou přispěvatelé odměny za svou podporu knihy, to už je jen třešnička na dortu.

dira03 dira01

Takže sečteno a podtrženo – mezi svátky mě pozvala Česká televize do Událostí v kultuře, abych knížku prezentovala, ale já tam nemůžu jít, protože nemůžu lidem „ode mě“ – jako jste vy, co to teď čtete :) tvrdit, že jde o stoprocentní kvalitu, přestože jsem se tolik snažila, a přestože se i Bonus snažil projekt zachránit, jak nejlépe to šlo. Moje první knížka pro děti není dobrá. Pokud si budete knížku O díře z trychtýře kupovat, zkontrolujte si zadní stranu, jestli není odtržená, a stránku s nápisem „O díře z trychtýře“, jestli díra neřeže nápis. I tak se mi, myslím, ilustrace, povedly. Zbytek mě moc mrzí.

Vaše Toy Box

19/12/2016