„Vidíš to, voni se tady vysmažej, vyfetujou,“ obrací se asi pětadvacetiletá maminka s odbarvenými odrosty a miminem v kočárku na svou matku, která ji doprovází.

„A pak todle namalujou. Hnus je to. Fuj, feťáci.“

Zpomaluju svoji rychlou chůzi směrem k autu, kam si nesu zbytky sprejů a vaničku s barvou. Právě jsem domalovala a sklízím barvy.

„Promiňte,“ říkám paní. „To s tím feťáctvím, asi spíš mluvíte o sobě ne? Tohle jsem namalovala já, a já vůbec nefetuju. Dokonce ani nepiju alkohol.“

„Aha, aha,“ obrací najednou paní. „No krásná práce,“ dělá si ze mě srandu, a tlaší dál kočárek směrem pryč.

A v negativních ohlasech není sama. „SEMDESÁT LET tady byl podchod!“ rozčiluje se další žena, která kolem nás pochází. „A teď je tady TOHLE!!!“ – pro svoje pohoršení vůbec nemůže najít slov. Ptám se jí, jestli nemá ráda umění. „Právě naopak! Já kreslím! Sama kreslím a moje vnučka je akademická malířka!“

„Yes,“ říkám si, „Jasný, ne jako já.“ :D

Přicházejí ale i další ohlasy – a jejich mnohem víc. Všechna ta: „Máte to krásný!“, „Jé, úplně jste to tady rozsvítila!“ a „Dobrá práce,“ se nedají spočítat na prstech ani jedné a druhé ruky dohromady. Staví se pár kamarádů, kolem projde pán jako z pohádky: „Pomáhej vám pámbů ve vaší krásný práci.“

Podobně je to vždycky – cokoli namalujete do veřejného prostoru budí emoce – a je to tak dobře.

Z negativních ohlasů si dávno nic nedělám – teda přeberu si, jestli nemaj v něčem pravdu, ale ty hodně negativní nechám projít kolem a vůbec je k sobě nevztáhnu.

Je to totiž folklor: Kamarád streetartista z Německa mi vyprávěl, jak paní otočila auto a vrátila se celou ulici, jen aby mu řekla, že to má hnusný a na ulici to nemá co dělat. :D

Každá streetartová malba je pro mě škola – a každá v něčem jiném. V Mladé Boleslavi, kde jsem malovala minule, na mě svítilo tolik sluníčko a tak dlouho, že jsem měla na kůži vzadu na ruce puchýře – a to jsem používala padesátku opalovací krém.

Ale tady, ve Vršovicích, mi mnohem jasněji dochází jak moc je to, jak vidíme a hodnotíme svět kolem sebe, závíslé na našem vnitřním nastavení a pohodě.

Paní, která má vnučku akademickou malířku, by si klidně mohla najít jednu věc, která by jí na tom, co dělám dělala radost – a protože tudy chodí evidentně každý den, mohla by ji mít každý den.

To, jestli se někomu moje malba líbí, nebo ne, nezávisí ani tak na tom, jak to maluju já, ale na tom, jaký ten člověk je, a jak se vztahuje ke světu kolem sebe. Pro mě je to největší potvrzení principu: jaký šel, takovou potkal. Pokud se na svět díváte jako na úžasné místo, patrně vám nové barvy v podchodu nebudou vadit. A pokud jste od přírody naštvaný, je jasné, že vás bude štvát i moje malba.

Spočítat se ani nedají lidi, kteří říkají něco jako: „Tyhlety obrázky, který děláte vy, to se mi líbí. Ale ty odporní čmáralové, grafiťáci, ruce bych jim polámal.“

Už dávno jsem vzdala vysvětlování, že mezi těma odpornejma čmáralama, kterým by bylo třeba zlámat ruce, kdyby mi počmárali ten můj „hezkej obrázek“ mám kamarády a respektuju, cením celou tu scénu, včetně ilegálních graffs a občas, když mi zbyde hodně sprejů ze zakázky, tak je dám graffiti writers jako payback a můj projev úcty scéně, ze který moje umění částečně vyrostlo.

Když jsem chodila na základku, začaly se v Praze objevovat první graffiti a jejich tvůrce dodnes cením, přestože se někteří od původního směru dávno odklonili. Otevřeli mou hlavu ve stejný době jako ji otevřeli komiksy, ke snění o tom, že jednou budu vyprávět příběhy na stěnách domů jako na stránkách knih, aby je kolemjdoucí mohli číst.

Podařilo se mi to párkrát v životě, nakreslit do ulice příběh. Ale jedna komiksová postava, Petr Ulice, žije uvnitř mý hlavy už fakt dlouho, určitě deset nebo dvanáct let.

Poprvé jsem ho namalovala na náplavku, kde měl back in the days, takový improvizovaný klub můj soundsystém, Roots and Future. Byl to takový duch města, vypravěč, který měl obrovský kabát plný hvězd a příběhů, kterým každý večer pokrývá město.

(A ano, pokud vám připomíná kouzelníka z mojí knihy Tma pro děti, je to jedna z jeho podob.)

Když jsme s německým streetartistou Johannesem Mundingerem soutěžili v městské soutěži o výmalbu podochodů, najednou se Petr Ulice objevil znova, doprovázený černou kočkou, a já jsem nakreslila příběh o tom, jak se setkal jednou večer v podochodu s ďáblem.

A když jsme tu soutěž nevyhráli, namalovala jsem tohle setkání do podobného podchodu, do galerie Podchod na Kubánském náměstí.

Provozuje ji Vojta Fábry, který tam spojuje vždy jednoho zkušeného umělce (yeah, that´s me folks.) se studenty uměleckých škol. Protože Vojta je z podobné scény a bubliny jako já, přišlo mi skvělé ho podpořit.

Prostor devítimetrové stěny, kterou jsem dostala, jsem rozdělila do třech komiksových oken a v podchodu tak vznikl originální komiksově – streetartový strip o nevšedním setkání Petra Ulice.

Namalovala jsem ho úplně podle sebe, a podle toho, jak se mi to nejvíc líbí, jsou tam moje milovaný odstíny barev – světlá červená Koi, radostnější a jasnější než je obyčejná červená, světle tyrskysová Nancy a světle růžový Loop (odstín „cold peach“), který mi zbyl z Mladé Boleslavi, a černá a bílá.

Nevím, čím to je, ale tyhle odstíny barev dohromady mi dělají v duši klid, a mám z nich pocit jako kdybych se vrátila domů. Možná je to tím, že vím, že se alespoň v tomhle čase a v tomhle místě v podchodu ve Vršovicích moje sny o vyprávění příběhů, vyplnily :)

Budu ráda, když se stavíte na vernisáži 18.10 v 18.10 hodin. Budem se na vás s Vojtou těšit!

Toy_Box