Mám talent a má cenu se tvorbě věnovat? A jak a kde najít svůj vlastní styl?

Když jsem chodila na scénografii, u nás v ateliéru visel vtipný nápis na kusu baličáku: Promiňte, já se tady ještě tak trochu hledám.

Tak trochu hledali jsme se tam všichni a všechny, ale někteří z nás (včetně mě.) se nepřestali hledat ani když z té školy odešli. Ještě fakt docela dlouho potom jsem byla z hledání svého vlastního stylu, výrazu, toho co je moje – říkáme tomu různě, ale určitě víte, co mám na mysli :) fakt docela nešťastná. A tak je můj dnešní článek určen vám všem, kteří to máte podobně.

Možná máte imposter syndrom nebo byste jen chtěli a potřebovali najít, co je to ten váš styl. Nebo ho zlepšit a vypilovat. Nebo jen prostě nějak líp vědět, zda to vůbec má cenu .) Cestičky tvorby každého z nás jsou jiné – a tak mluvit o nich je trochu jako pohybovat se po tekutém písku :) Ale podle mě je přece jen pár věcí, kterými se dá hledání stylu usnadnit.

Určitě jste si všimli, že existují v podstatě dva druhy tvůrců: ti, které na první pohled poznáte. Jsou rozpoznatelní, poznáte je na první pohled (protože mají styl, žejo.) jejich instagram je sladěný v jednom stylu nebo dokonce i ve stejných barvách a klienti vědí, co od nich čekat, takže nemají o zakázky nouzi. No, a pak jsme tu my všichni ostatní. :DD

My, kteří se tady tak trochu – přesně jako ti moji spolužáci ze scénografie – hledáme. Děláme toho moc nebo děláme různé, spolu nesouvisející věci – balet a kreslení, mikrobiologii a komiksy. Skloubit se to dá dost blbě, a tak chodíme a ptáme se lidí: myslíš, že mám talent? A čemu bych se měl/a podle tebe věnovat spíš?

Já jsem taková před pár lety byla rozhodně víc, než teď:). Dělala jsem toho (a pořád dělám.) prostě na jeden život trochu moc. :) (Když já si nemůžu pomoct, když je na světě tolik báječných možností.)) Dělala jsem sítotisk, komiksy, pokoušela jsem se něco čmárat na ulici. Bavilo mě zároveň malovat obrazy i jezdit na technoparties a dělat tam VJing. Bylo to krásný – a v něčem hrozný, protože všechno mi to – relativně .) šlo, a rozhodně to vypadalo, že by mi to šlo mnohem líp, kdybych se specializovala. Ale toho já jsem prostě vůbec nebyla schopná, měla jsem pocit, že bych se unudila k smrti. :)

Nicméně tohle byly přesně myšlenkové okruhy, kterými jsem pořád běhala dokolečka: „Byla bys mnohem úspěšnější/ možná šťastnější, kdyby sis vybrala jen jednu věc a tu dělala pořádně. Devatero řemesel, desátá bída.“ Došlo to se mnou tak daleko, že jsem chodila za různými jinými lidmi, umělci, kterých jsem si vážila a ptala se jich, co si myslí, že bych měla dělat, oni. :)

Pochopitelně na to neměli žádnou odpověď. Pamatuji si nicméně jednu takovou konzultaci s jedním velmi známým a také velmi laskavým umělcem, jehož jsem si nesmírně vážila, který mi řekl (nebo já jsem to tak alespoň slyšela), že bych si vybrat fakt měla. A já jsem dostala naprostou depresi. Přišlo mi, jako kdyby se mi vypnul svět, část po části, jak jsem se pokoušela vypnout různý oblasti svý tvorby. „No, takže já už teď prostě nebudu malovat. Ale budu jen kreslit. Nebo nebudu dělat sítotisk. Nebo ilustrace, nevím,“ lámala jsem si hlavu pár dní, až mi prostě došlo, že je to úplná blbost. :) Jestli teda ne pro někoho jiného, tak pro mě určitě, protože já si prostě vybrat nemůžu (to bych to už koneckonců udělala.) a že prostě všechny ty věci, který mám ráda, ulici, sítotisk i komiksy, VJing i ilustrace, prostě musím dělat dál.

Pár let potom jsem byla na výstavě Gerharda Richtera, a ta mě uklidnila úplně, protože jsem zjistila, že tento velmi významný a rozhodně velmi respektovaný (a prodávaný.) malíř maluje jako kdyby to byli dva nebo možná i tři lidi.

Na výstavě jste vedle sebe mohli vidět díla, která dělal obrovskými špachtlemi (hádám):

… na pomezí hyperrealismu:

(Nebo třeba obří šediv monochromy, další věc, která tam na první pohled jakoby „neseděla“.) Právě to, že byly tyto části od sebe tak vzdálené bylo na jeho díle strašně zajímavé.

Takže můj první poznatek ohledně stylu je:

1.) Pokud toho děláte moc nebo vás baví věci, které jsou od sebe vzdálené, akceptujte to

… a proměňte v přednost. Přemýšlejte o tom jako o bohatství (protože ve skutečnosti to bohatství vás jako osobnosti fakt je – kde nic není, ani čert nebere – a vy jste právě opačný případ :). Zkuste se podívat na to, jak mohou různé oblasti toho, co vás baví prospívat nebo ovlivňovat jedna druhou a v pozitivním smyslu z ní těžit. Baví vás hudba, ale zároveň děláte i ilustrace? OK, možná si můžete nakreslit sami obal na desku – ale potom dává smysl nezlobit se na sebe, že si „nedokážete vybrat“, ne?

Já jsem se s postupem času naučila vnímat různé části své tvořivosti jako něco, co ze mě prostě vyplývá, co jsem já, a nesnažit se nacpat někam (do jednoho stylu nebo oblasti), v níž mi nebude dobře.

Druhou radu, kterou jsem ohledně stylu dostala od ilustrátorky Ilony Polanski (poloviny tvůrčího dua Tomski a Polanski), je podle mě úplně k nezaplacení, a mně osobně rozhodně o dost zlepšila život.

Ilona mi řekla:

2.) „Nesnaž se najít jeden všeobjímající styl, který bude definovat celou tvoji tvorbu, ale zkus se zaměřit na styl v jednotlivých oblastech toho, co děláš.“

Poradila mi, že už teď (v době, kdy jsem to řešila) se dají v mojí tvorbě vysledovat určité tendence, které vyplývají ze mě, z toho co mám a co nemám ráda. V ilustracích to byly třeba pastelové barvy nebo používání realistické kresby s výraznou linkou a růžové barvy.

Ilona mi řekla, ať právě tyhle věci, které už v mých kresbách přirozeně jsou, zkusím víc akcentovat nebo jich dávat do svých ilustrací víc – a tak mi vznikne styl v ilustraci. A já jsem to podobně udělala i u dalších věcí, kterým se věnuju. Přemýšlím, jaké barvy, tvary, témata a jaké tahy štětcem „jsou víc já“, a pak se jich záměrně snažím do své tvorby přidat. A ono z toho postupem času něco jako „styl“ doopravdy leze. =)

3.) Pokud chcete mít fakt „svůj“ styl, třeba v ilustraci nebo malbě, jedna z možností je – prostě si ho vymyslet, definovat.

Právě takhle to udělali totiž Tomski a Polanski. Když jsem pátrala po tom, jak je (sakra.) možné, že malují jako jeden člověk, když jsou dva, Ilona mi řekla, že úplně na začátku, když začínali tvořit, dali si několik dní trvající soustředění, kdy si řekli, co se jim líbí a co tedy „bude jejich styl“ a co naopak nemají rádi. A společný styl si prostě vědomě vytvořili. Tohle ale můžete udělat i pokud nejste „čtyřruký ilustrátor“ – sami se sebou.

Pokud kreslíte stylizované postavičky, prostě si definujete jaký typ očí, pusy, kresby, backgroundu a výtvarné techniky je „váš“ a zkusíte ho ve své tvorbě záměrně používat.

(Základní poučkou pro komiksovou stylizaci je, že čím víc jednoduchá kresba je (čím méně umíte a dáváte do své tvorby klasickou kresbu), tím víc významotvorné jednotlivé čáry jsou. Určitě si to dokážete představit: pokud kreslíte hlavy postav jako smajlíky, dost záleží na tom, jestli budou mít na hlavě dvě nebo tři čáry jako vlasy. Jednou jednu čáru zapomenete, a hned je to úplně jiný charakter. :)

No a mám tu ještě jeden poznatek, na závěr:

4.) Pokud vás z hledání stylu bolí hlava, vykašlete se na to, a prostě tvořte, ono vám stejně „něco jako styl“ vznikne pod rukama – pokud vytvoříte dostatečný objem.

To byl určitě do jisté míry i můj případ. CO se týče hledání stylu, hodně mi pomohlo, že jsem se na to do jisté míry vykašlala a řekla si: prostě pojedu objem, budu dělat věci, a třeba se k tomu nějak promaluju. A doopravdy jsem se – alespoň v určitých oblastech toho, co dělám, k něčemu, co je „moje“ dostala. Úplně legitimní součástí „hledání stylu“ je to, že to prostě děláte další tvrobou – každým dalším obrázkem a zakázkou. Tohle přesvědčení vychází z představy, že prostě můžete o stylu uvažovat, jak chcete, ale stejně „všechno záleží na tom, jak se to udělá,“ jak říkávala moje (bezmála) geniální kamarádka, scénografka Iva Němcová.

Iva, která už bohužel nežije, byla v tomhle fakt dobrá. Vždycky jsem za ní přišla s hlavou plnou plánů a představ a já nevím čeho a ona vždycky: „No, moc hezký, ale záleží na tom, jak se to udělá.“ – a já zase nějaký řeči, jak si to představuju a ona: „Jasně, dobrý. Záleží na tom, jak se to udělá.“

A měla absolutní pravdu, která se dá aplikovat i na hledání stylu. Prostě to zkuste udělat co nejlíp – a tolik o to nepřemýšlejte. A pak znovu. A pak znovu. A ono prostě k něčemu dojdete, neztrácejte víru. :)

Hezké dny!

T_B

PS: Pokud se vám můj článek líbil a styl je i pro vás téma, nasdílejte ho nebo dejte do komentářů: Promiňte, já se tady trochu hledám. :) případně napište, jak to máte se stylem a jeho hledáním vy. Jakýkoli komentář mě potěší! Dík, T_B

PPS: Tenhle článek doplňují oldschool graffiti fotky. Je to z toho důvodu, že v poslední době hodně poslouchám City Survival podcast, což jsou rozhovory s českými graffiti tvůrci, který najdete na spotify (a na hero hero). Co se týče hledání stylu, to bylo vždycky pro writers úplně klíčové – a právě při těch rozhovorech s nimi pochopíte, že jsou možné fakt různé přístupy. Někdo se ho snažil vymyslet (jako legendární „pražský styl“) – a někomu jinému vznikl z množství práce prostě pod rukama. A ještě někdo jiný měl pocit, že ho musí pořád hledat a revidovat – a to bylo taky v pohodě.

:)

Mějte se! T_B