Znáte to a máme to všichni: konečně si najdete čas na to něco začít tvořit. Pustíte se s vervou do toho. A za chvíli (případně za hodinu nebo za dvě) skončíte s tím, že „vám to nejde“, že na to „stejně nemáte talent“, případně že už jste to přece měli „dávno umět“. Jak a co dělat, pokud vaši tvorbu provázejí negativní pocity?

Před několika dny se mi ozvala kamarádka, která se – stejně jako my ostatní – snaží něco vytvořit. Protože už dřív chodila do mého programu „podpora“, kdy lidem pomáhám s různými aspekty jejich tvorby, chtěla abych jí znovu připomněla, jak na negativního vnitřního kritika, který se často ozývá, když začne tvořit. Rozhodla jsem se, že dám své tipy dohromady do článku, který může být možná užitečný i někomu dalšímu, než je ona.

Nepřátelský hlas, který komentuje tvorbu v hlavě mojí kamarádky pochází bohužel z jejího dětství – je to vlastně zvnitřnělý hlas jednoho z jejích rodičů, který se pokaždé, když v dětství měla chuť něco tvořit, reálně ozýval. Tedy v jejím případě do tvorby pletl, říkal jí, ať to dělá pořádně nebo vůbec, počká s tím na to, až něco – k čemuž nikdy nedošlo, a tak vůbec jí prostě celkem efektivně zabránil mít z tvorby nějakou normální radost. Možná jste takového rodiče nebo dospělého měli nebo znali taky, to je celkem jedno. Důležité je, že teď když jste dospělí, existuje pár věcí, které se dají udělat, abyste se před tvorbou, v jejím průběhu i po jejím skončení cítili lépe.

Tip první: Uvědomte si, že všichni jsme na tom stejně

Prvním krokem je podle mě uvědomit si, že negativní pocity máme občas při tvorbě všichni, a vnitřní kritický hlas také slyšíme všichni, bez ohledu na to, jak moc velcí začátečníci nebo pokročilí v tvorbě jsme. I lidé, kteří něco tvoří léta, případně se tvorbou živí, mají hrozné dny, kdy se jim nedaří, a připadá jim, že prostě nesvedou nic, co by mělo hlavu a patu. Rozdíl je, že my jsme se s těmito pocity už zuby nehty naučili nějak žít, a tím pádem je bereme méně vážně. Také jsme se už nějak zuby nehty naučili z těchto pocitů zotavit a prostě dělat tu práci dál. (K tomu často dost pomáhá tvorba na zakázku – prostě když něco odevzdat musíte, je sice smutné, že to třeba nebude v kvalitě, jakou jste od sebe očekávali, nicméně výsledek jde ven – a vy nakonec třeba přijdete s odstupem na to, že to nebylo tak zlé, jak jste si mysleli. A použijete tuto zkušenost při další tvorbě.)

Tip druhý: Očekávejte negativní pocity jako něco normálního, co k tvorbě patří

Ale fakt. Jakkoli je to zjištění trochu banální, je platné: i váš největší umělecký vzor, ten umělec, kterého sledujete a máte na něj secret crush na Instagramu, má tyhle pocity. A pokud čtete trochu něco o umělcích a jejich životech, tak zjistíte, že jen málo velikánů, o sobě nepochybovalo. Ba právě naopak: pamatujete Van Goghovy Deníky? Michelangela, který na sklonku života pochyboval o tom, zda vůbec něco z toho, co vytvořil mělo smysl? Tak vidíte – přestaňte se na sebe zlobit. Pokud o sobě takhle pochybovali ti nejlepší z nejlepších, tím spíše na to má občas právo i takový průměrný umělec jako jste vy nebo já. 😊

Já ale to, abyste příchod negativních pocitů, očekávali, myslím ještě víc konkrétně a prakticky. Přestože se někteří víc „zážitkoví“ umělci (a taky lektoři umění.) tváří, že tvorba je „all about unicorns and rainbows“, moje zkušenost je, že něco vytvořit občas (skoro vždy) sakra bolí. A překonávání nepříjemných pocitů a nepohodlí k tvorbě – stejně  jako třeba ke sportu – prostě patří. To, že se u toho někdy prostě příliš dobře/komfortně/blessed necítíte, se někdy prostě musí vydržet v tom smyslu, že na to nesoustředíte pozornost a jdete dál. To je vše.

Tip třetí: Soustřeďtě se na kvantitu, nikoli na kvalitu

Mám na mysli samozřejmě workflow – nikoli to, že byste měli rezignovat na to, abyste dosahovali v tvorbě těch nejlepších výsledků, jakých jste schopní. Mně osobně ale prostě hrozně pomáhá, když si řeknu předem, čeho chci ten den (odpoledne, hodinu atd. – podle toho, kolik mám času) dosáhnout, ale ne v penzu práce, nýbrž v časové dotaci.

Prostě si řeknu předem: dnes budu hodinu (dvacet minut, dvě hodiny a pak si dám pauzu, atd.) pracovat na své věci. Tečka. A sleduju pouze to, zda jsem se té věci soustředěně věnovala, nikoli, jaký je výsledek. Když pak kdykoli v této době přichází vnitřní kritik se svým: „Heeej, to ale už bys měla uměl malovat, tohleto. Není to tím, že ti chybí talent?“, prostě mu řeknu: „Já jsem se ale teď rozhodla, že budu hodinu malovat/psát/přemýšlet.“

Co se týče rozhovoru/odpovědím vnitřnímu kritikovi, mně osobně se osvědčily dvě věci: říkat si v duchu věty, které velmi silně obsahují kombinaci slov „já“ a „rozhodnout se.“ V praxi to tak u mě v hlavě vypadá, že začínám kreslit/skicovat/malovat – přichází vnitřní kritik s jakýmkoli nesmyslem („Tohle už jsi dávno měla umět, jakto, že to to tak nejde? No, to bude asi tím, že nejsi dostatečně talentovaná. Z toho nikdy nebude nic dobrého!“ a tak dále – známe všichni😊

Já odpovídám: „OK, mysli si cokoli, JÁ jsem se ale ROZHODLA, že u toho tady teď budu hodinu (dvacet minut, dvě hodiny a pak si dám pauzu) prostě sedět – a dělat to, bez ohledu na výsledek. Velký důraz přitom kladu na „já“ a „rozhodla“, aby vnitřnímu kritikovi bylo doopravdy jasné, že nemá vůbec žádnou šanci mě nějak zviklat.

Tip třetí: Hodnoťe po větších celcích

Všichni dobře rozumíme tomu, že kvalita naší práce závisí na tom, jak přesně dokážeme posuzovat (a případně opravovat) její kvalitu. Úplně jiný případ ale je, když vás paralyzuje přemýšlení o tom, zda vaše práce vlastně je vůbec k něčemu dobrá. Před pár lety mě malba obrazů stravovala ještě o dost víc, než teď. Trávila jsem hodiny a hodiny tím, že jsem o obrazech přemýšlela. Vymýšlela jsem, jak je malovat, jakou podmalbu zvolit, jak přesně udělat nějaký efekt, který jsem měla v hlavě. To všechno místo toho, abych reálně malovala 😊 Po pravdě jsem analýzou svého uměleckého procesu zjistila, že poměrně dost času, kdy si o sobě MYSLÍM, že maluju, nemaluju vůbec, prostě jen před tím obrazem sedím, a nejhorší je, že nad ním ani nepřemýšlím! Jako zvenku to vypadalo, že přemýšlím, ale když jsem se doopravdy upřímně podívala, co se ve mě děje, zjistila jsem, že vůbec nic! Že tam prostě jen tak sedím, a koukám. A že když všechen tenhle zbytečný čas ze své malby vysekám – a místo toho se soustředím na to, abych reálně kladla barvu štětcem na plátno, najednou toho namaluju asi tak pětkrát tolik, a přitom vůbec o nic nepřijdu. 😊 (Ne teda pořád, že bych v tom byla pořád nějaký rychlík.)

Prostě se mi osvědčilo, tolik nad tím nepřemýšlet, nehodnotit, neplánovat a spíš tu práci prostě dělat – a podívat se na ni zpětně až ve větších celcích. Samozřejmě, že nejde, abyste se nad tím, co děláte, nezamýšleli, to by nebylo k ničemu. Jen moje zkušenost je, že nejlepší je, když s tím počkáte až budete mít dokončený nějaký rozumně velký celek. Ať už je to pro vás obraz, půlka ilustrace nebo obrazů pět – to záleží samozřejmě i na tom, jak a co děláte. Mně ale osobně funguje nezpochybňovat tvorbu v jejím procesu a podívat se na ni až s odstupem, zpětně. Pak se můžu poučit ze svých chyb. (Ostatně sami určitě cítíte, že pokud uděláte malý kousek a hned ho posuzujete – z toho by jednomu hráblo, že?:)

Tip čtvrtý: Převraťte vnitřní negativní řeč v pozitivní

Nemyslím tím, že by se z vás měli stát ego maniaci, kteří se chválí za každou čmáranici. Nicméně většina tvůrčích lidí, které jsem měla za svůj život možnost poznat, případně jsem měla i tu čest je na jejich tvůrčí cestě provázet, mají vnitřní řeč k sobě samým během své tvorby naprosto nesmyslně negativní nebo až sebemrskačskou.

Říkají si sami uvnitř, že nejsou k ničemu, že to nikdy nebude k ničemu, že to nemá cenu, že oni sami o sobě nemají cenu, prostě je to úplně k pláči – zejména vzhledem k tomu, že tvorba je něco, co dělají ve svém volném čase a nikomu tím neubližují. Podle mě k takovým sebedevalvujícím myšlenkám není absolutně žádný důvod.

A podle mě také není žádný důvod tuhle devastující vnitřní řeč přijímat. Ba právě naopak – je na čase ji úplně převrátit. Mně v tomhle pomáhá – jako ostatně ve spoustě jiných věcí – srovnat si, jak mluvíme se sebou uvnitř sebe sama – a například se svými dětmi, které milujeme a chceme je v tvorbě podporovat. Těm přece také neříkáme (alespoň doufám, že neříkáte!:) „Co to jako je, to jsou ale pěkně hnusný čáry, cos namaloval/a!“, „Proboha, co je tohle za odstín zelené?“ anebo: „Jakto, že už ve svým věku neumíš, stínovat?“

(Teď mi teda s hrůzou došlo, že jsou mezi námi i rodiče, kteří přesně tohle dělají. No, tak pokud to tak děláte – vězte, že tím dětem akorát kazíte život, a takhle z nich žádného umělce jaktěživ nevychováte. Trust me, it´s a science.)

Děláme to – alespoň tedy já to s dětmi dělám a to se svými, i se všemi, které se mnou kdykoli cokoli kreslily nebo kreslí – přesně naopak. Dívám se na ně, mlčím (!!!) a jakmile udělají něco dobře, tak to popíšu a pochválím. A přesně takhle mluvím i sama k sobě, pokud se snažím cokoli tvořit.

Soustředím se na to, že začnu. A pak nedám vnitřně kritikovi šanci, hned se pochválím: „No vidíš, to sis hezky postavila stojan a namíchala barvy. Tak pojď, teď uděláme první kousek obrazu, jo?“

„Moc hezky jsi namalovala tu ruku, pojď už tady zbývá jen kousek oblohy.“ Atd.

Sice si přitom někdy připadáte trochu jako retard .) zaručeně to ale funguje.

Tip pátý: Vnímejte jen ten malý kousek, který máte před sebou

Tohle je také věc, která na vnitřního kritika zaručeně funguje. Koneckonců nikdo (ani váš vlastní kritický hlas) by nemusel mluvit ve velkém pohledu na o tom, jak nemožní obecně jste, když ho přesvědčíte, že teď na to naprosto není čas a prostor, a že se na to podíváte až zpětně, s odstupem.

Soustředit se přesně jen na těch pár centimetrů čtverečních (nebo jeden odstavec), které se snažíte udělat tak nejlépe, jak jen dokážete, funguje i u fakt velkých celků – jako je třeba obrázková kniha nebo streetart přes celou ulici. Je to vlastně jediný možný způsob, jak se z obrovského množství práce, které vás čeká, nezbláznit. A překvapivě dobře to pomáhá i s negativní vnitřní řečí.

Takový (můj vnitřní) dialog vypadá zhruba takhle:

Můj vnitřní kritik: „Tohle je na tebe příliš velké (složité, komplikované), nemáš na to!

Já: „OK, o tom se teď nebavíme. Možná nemám na to pomalovat celou stěnu nebo ulici, ale určitě zvládnu tenhle jeden první čtvereček/čáru/podmalbu.“

A zase dokola, pokud ten malý kousek zvládnu, pochválím se (přestože si u toho přijdu fakt debilně.) a jdu na další. A takhle se mi třeba podaří někdy i celý den, vnitřní negativní komentáře neslyšet.

Budu moc ráda za vaše tipy, co děláte s vnitřním negativním kritikem při tvorbě vy – zajímá mě, co vám funguje a taky, co váš vnitřní kritik tak obvykle říká.

Také budu ráda, když mi dáte vědět – buď v komentech nebo do pošty, zda vás tenhle článek bavil a přišel vám užitečný.

Přeju krásné letní dny a mnoho radosti z tvorby!

T_B