Vždycky si takhle v noci říkám, že nakreslit komiksovou knihu, to je jako nakreslit celý svět. Všechno v něm musí být.
– jak lidi vypadaj
– jak se lidi tvářej
– co maj na sobě
– kde jsou
a hlavně:
– jak je sakra možný, že nám tady hrdinka sedí klidně bez náušnic, který měla v předchozím panelu?!
Což mě přivádí k otázce bot. Protože jsem vystudovala mimo jiné kostým :) hrdince svojí první knihy potřebovala dát fakt cool steampunkovej akcent. Takže jsem si vymyslela tyhle pro kreslení NESMYSLNĚ hrozně složitý boty.
Ani nevíte, kolikrát jsem si vzpomněla na Gene Ha, autora série Top Ten, z níž je holka s malejma hračkama Toy Box, podle které se jmenuju, kterej říkal: „V dalším díle bude mít Vilma všechny zbraně zatahovací a Král Páv dostane nový kalhoty.“ Vilma je žena, která má na exoskeletu raketomety a bazuky a Král Páv má kalhoty se vzorem pavích ok.
Dále pak v tom světě, co kreslíte, musíte vyřešit také:
– je pravděpodobné, že by hrdinku nechali v těch steampunkovejch botách rodit? Volám kvůli tomu kamarádce, která měla těžký, dvacetihodinový porod. A ona se tomu vůbec nediví.
„Ale jo, je to možný. Není to příliš PRAVDĚPODOBNÝ, ale možný to je.“
takže řeším další problémy… zejména…
– panebože co to jen bylo za zelenou, a s čím jsem ji v minulém panelu smíchala, že to vypadá takhle? Připadám si jak kouzelník Gargamel. A snažím se nemyslet na tu zlou (zlou!) a přísnou paní učitelku, co mě touhle dobou před mnoha lety na výtvarném kroužku terorizovala, že neumím míchat barvy.
( Mimochodem posílám upřímnou soustrast všem dětem, co musí taky i letos malovat Podzim. Rodiče, prosím dbejte na to, aby vaše děti učily výtvarku už jen hodné paní učitelky. Nebo jim bude taky až do pětadvaceti trvat, než se z těch traumat vzpamatují a seberou odvahu dát si přihlášku na výtvarnou vysokou školu =)
Trochu mě potěšil kamarád, kterej mě upozornil na to, že v Maxipsu Fíkovi ten čokl nebyl skoro ani jednou stejnej… že jednou vypadal jako štěňě, podruhý jako dospělej pes, měl prej jiný fleky i uši. Tak od tý doby jsem už klidnější.
Ale… Už zbývá tak málo dní do toho vytouženého okamžiku, kdy bude knížka odevzdána z mých věčně od barvy zašmudlaných pacek do rukou jiných, grafikových, a pak dál do tisku a k vám čtenářům, že si frčím na endorfinech jak po hodinovce boxu. A z celý tý euforie snad prozradím i jednu básničku, kterou najdete také v knížce .) Je od Semtexdesign, cool a porozchodová.
Ve středu mám povídat studentům ze střední školy uměleckoprůmyslové o své práci. Pan profesor mi říkal, že by rád, abych žákům nějak zprostředkovala, jak důležitá je kresba. Kresba cha!! cha! cháááá! chce se mi zakřičet a trochu u toho brečet :) Tohle jsou tužky který jsem vykreslila jen za tu dobu, co jsem v Krumlově. Myslím, že z tužek, který jsem spotřebovala za celou dobu, co kreslím Vinnetua by byl malý mostík přes Vltavu .) Moje denní spotřeba? cca 1 až dvě denně, ve zvláště vypjatých dnech (anebo pokud mám tužky poloviční ze včerejška) dvě až tři. Takže cha! milí studenti (tvářím se napůl šíleně jako Joker) kresba!
Ještě nevím, co s těma špačkama budu nakonec dělat. Přemýšlím o havajském věnci! Případně nějakém malém tužkovém lesíku. Případně fakírském lůžku. Ale podívejme se: zde! Je konečně náš hrdina, Vinnetou!Projíždí se těmito romantickými říjnovými lesy (inspirováno místními romantickými říjnovými lesy), ale dívá se znepokojeně!
Já se taky dívám znepokojeně :) Bolí mě totiž pravá ruka až k rameni. Ale jsem stachanov-ilustrátor a vydržím. Musím.
Tenhle barák jsem našla v Krumlově při procházce. Hrozně mi připomněl Yuriho Norsteina a jeho Pohádku pohádek, kterou miluju.Nedaleko od něj seděly tyhle dvě hezké, šeptající si dívky. No, a pak Netvor vyjádřil celkem jasně, co si o takovým umění myslí :) Hezký den! t_b