Egon Schiele Art Centrum je milá instituce. Takřka až rodinná. Nemusíte se brodit po koleny artefakty, nudit se u tun videoartu, googlovat si jména současných konceptualistů, abyste alespoň trochu tušili, proč se proboha autor fotí v oranžových montérkách na různých místech různých přehrad nebo vůbec která bije. Naštěstí to už někdo udělal za vás.
Prohlédnete si to důležitý – Sopka, Koláře, Schieleho a máte to za sebou.
Muzeu vládne z prosklené kanceláře charismatická paní ředitelka, která je tak vzdělaná, krásná a nosblesní, až se člověku zdá, že se do roku 2014 tak nějak nehodí. S Jiřím Kolářem se znala osobně, a vypráví o tom, jak tenhle tichej a hodnej pán, obcházel svý méně slavný a bohatý kamarády, básníky a výtvarníky a nakupoval od nich věci, když neměli na chleba. Jak jí jedno z Kolářových jablíček zachránilo, když z muzea ukradli Schieleho. A také, jak během toho, co čistila galerii po povodních v roce 2002 básník zemřel. O básni, kterou dostala od jeho ženy Běly s názvem Černé jablko…
Konec vše uhasí
Ruce chromé, srdce vyhaslé.
Duši ledovou, hlavu vykradenou,
paměť děravou, naději zčernalou,
důvěru rozvrácenou,
hořkost vládne všemu.
Pokud někdo z vás zažil klauzury na výtvarné škole, jistě mi rád potvrdí, že báseň, kterou Jiří Kolář popsal svůj stav po mozkové mrtvici v osmaosmdesáti letech, se dobře hodí i pro období pár dní před klauzurami.
Co si budeme povídat, byť si účasti na ní sebevíc vážíte, každá výstava jsou tak trochu klauzury, ať už na zeď namalujete, nalepíte nebo pověsíte cokoliv. A já jsem, moji milí, poslední měsíc, místo toho, abych pracovala na Kolářovském sympoziu, kvůli němuž mě sem pozvali, kreslila od rána do večera komiks.
Ale protože v této situaci nejsem zdaleka poprvé, vím, že takřka celý svět se dá zachránit usilovnou prací na poslední chvíli. Takže jsem si od pravé ruky paní ředitelky, Evy Králíkové, půjčila průkazku, v místní knihovně jsem se představila jako Králí – ehm – ová, šťastně si prodloužila platnost a odnesla doporučenou literaturu. Protože my šprti, přestože za sebou máme třeba i technařskou minulost nebo běháme po nocích se sprejem po ulici, to prostě tak děláme. Nejdřív si nastudujeme literaturu :)
Takže abych si to líp zapamatovala, nejdřív názvosloví. Aneb Jiří Kolář for dummies:
Konfrontáž – je poezie beze slov, kdy básník vedle sebe staví obrazy, které vytváří nová spojení vzniklá z jejich konfrontace
Roláž – dva obrazy nakrájíme (skalpelem, Jiří Kolář v dokumentu o svém díle celkem pochopitelně vrtí hlavou nad tím, jak si po těch letech, co dělá koláže, může někdo myslet, že ty svý věci vystřihuje. Nůžkama prý nikdy nedocílíte tak přesného řezu.) a proužky nalepíme na střídačku vedle sebe, takže to pak vypadá – jak poznamenal všímavě Epos pokousanej reklamou, jako takový ty trojhranný billboardy, co se prolínaj do sebe.
Proláž – proříznutou plochou se objevuje jiný obraz (příklad: v siluetě hrdličky je obraz Mony Lisy)
Muchláž – autor mění vztahy ve skladbě užitých obrazů, mačká je a deformuje.
Chiazmáž – struktury písem různách období, znaků, notových záznamů, dopisů, tiskovin a ilustrací hvězdných map a šachovnic jsou rozřezány na malé kousky, aby se opět sestavily do nových soustav. (příklad – jablíčko a na něm nalepený notový záznam)
Stratifie – prořezávání několika vrstev barevných papírů
Zmizík – (antikoláž) – vezmeme nějaký slavný obraz (madonnu od Raffaela například) a dolepíme ho, aby tam ústřední motiv nebyl, na stranách necháme jen světce a dole znuděný andělíčky.
Předmětná báseň – jsou utvářeny z různých drobných předmětů, které mohou připomenout každodenní situace, úkony, setkání.
no pak tu máme ještě prádla, typogramy a deníky, ale ty pro tentokrát necháme stranou.
Ještě v době, kdy jsem malovala bramborový lidi, protože jsem neuměla pořádně kreslit, tak ke mě vždycky na figuře přišel náš pan profesor Petr Pavlík, kterej vypadal jako svatej Mikuláš, měl imaginární dvojče Pavla Petříka a říkal mi: „Víte, ono jak jsou ty muchláže, asambláže a koláže, tak vy jste vymyslela taky svou techniku. To, co vy tam máte, slečno, to je šmudláž!“
Tak samozřejmě udělat předmětnou báseň, to je raz dva. (Má střídavý verš, vidíte?:)
Horší ale je, že mě napadaj jiný, mnohem šílenější nápady.
I-phone, GPSka a joystick Jiřího Koláře… PES! Jiřího Koláře (no, těžko říct, jestli by mi pak Ještěniaka neodebrala psí sociálka), kabelka a šaty pro Jiřího Koláře.
Sakra, kéž by ty básně nebyly tak… hezký…
P.S. Když jsem šla kolem Art Centra, právě přelepovali plakáty, za týden je vernisáž.
Tak mi držte palce! A přijeďte mi laskavě pomoct lepit :)
Stále vaše Toy Box