Naše výprava měla od začátku problémy – například já jsem zapomněla občanky dětí a museli jsme nechat jeden Flixbus ujet a jet až druhým, a taky má jedno z dětí chřipku. Kdybyste to potřebovali vědět – teploměr se řekne francouzsky thermométre:).

To jsou ale maličkosti, jak by řekl Karkulín ze střechy – a my si navzdory nim Paříž enormně užíváme.

Máme štěstí na počasí, takže je možné hrát si dlouhé hodiny v parku, dát si zmrzku na Trocadéru nebo si sednout a kreslit.

Často kreslíme to, co vidíme na ulici a já i děti už začínáme mít docela slušnou sbírku městských skic, často taky hrajeme „kreslící diktát“ – to je taková hra, pří které vždycky jeden vymýšlí, co se kreslí a všichni ostatní to mají za úkol nakreslit a pak se to vystřídá.

Protože jedno z dětí se zajímá extrémně o ryby a plazy :), samozřejmě jsme museli navštívit i pařížské akvarium. Protože já už začínám být ostřílený akvarijní a teraristický harcovník, mám tu pro vás srovnání Haus des Maares ve Vídni (což je pětipatrová budova plná mořského života ve Vídni) a Aquarium de Paris.

Tak přátelé: Pařížské akvarium je celkem rozumné velikosti, rozhodně nemá ambice, abyste v něm strávili celý den (jako Haus des Mares ve Vídni). Spíš je to procházka na dvě nebo na tři hoďky. Nejsou v něm sice žádné moc velké trháky, ale to mi vlastně hodně vyhovovalo. Největší atrakcí jsou asi murény a žraloci a kapři koi, kteří se tam dají pohladit. Měli jsme to štěstí, že jsme byli u jejich krmení dravých ryb, které je několikrát do týdne a doprovází ho výklad ve francouzštině. Ten byl docela jednoduchý, takže se mi docela dařilo překládat ho simultánně dětem (ale tak to víte, mám taky bohatou fantazii :DD

Skvělý tip na muzeum výtvarného umění je ale Musée Rodin. S našími dětmi a výtvarným uměním se to má tak, že moje kapacita si ho užívat je pochopitelně mnohonásobně větší, než jejich. Krom toho po tom obvykle doopravdy toužím: vidět nějaké obrazy nebo se jít podívat na nějakou prvě probíhající výstavu, když už v tom místě jsem. Je ale proto dvakrát důležité, abych hlídala, že je nepřetáhnu a chození do galerií jim opravdu netrávím.

Musée Rodin je v tomto ohledu úplně příměřený tip. Expozice není velká (bohužel.) – je to vlastně tenhle zámeček plný soch – přízemí a první patro.

Velká část z ní je umístěna v parku, kde děti mohou pobíhat a hledat u toho sochy (čehož naše děti ve velké hojnosti využívaly.)

Jsou v ní přitom největší pecky „znáte z uebnic umění“ – jedna z verzí Polibku, sousoší Občani z Calais i návrh Brány pekla (zakázka pro nikdy nepostavené Muzeum umění v Paříži) Mysitel.

V celé komplexitě a na soustě skic je tam vidět Rodinův tvůrčí proces a dá se tam zkoumat princip pro něj typický – a tím jsou sochy jakoby vrostlé do kamene – nebo naopak právě se z kamene oddělující.

Docela vtipné je, že museum shop nabízí jednu z malých verzí Polibku jako romantický suvenýr – přičemž Polibek zobrazuje (původně) jednu z legend, která se váže k Dantovu Peklu: Francescu Rimini, která našla nad listy knihy zalíbení v mladším bratrovi svého muže – a v okamžiku, kdy se ti dva rozhodli políbit, propadli peklu. :)

Co jsem ale doopravdy až včera docenila je sousoší Občani z Calais.

To zobrazuje příběh ze stoleté války ve čtrnáctém století, kdy anglický král Edvard III. ve válce Francie s Anglií nabídl, že ušetří město Calais výměnou za životy šesti jeho prominentních obyvatel. Edvard žádal, aby vyšli před brány města s oprátkami na krku a klíči od hradu a od města.

V Musée Rodin máte unikátní příležitost vidět vznik jednotlivých prostorových skic postav, takže si naplno můžete užít různé nuance smutku a odevzdání, které každá z nich nese. Jedna vypadá jako kdyby ji zatěžovala tíha, druhá má výčitky v očích a v rukou nekonečné gesto: „Proč?“, další bolest zkroutila do šroubovice a ještě další si zakrývá obličej v nekonečně smutném facepalmu. Dohromady tvoří symfonii, která pro mě rozhodně vypovídá o válkách jako takových a je hlubokou a dojemnou výpovědí lidství.

No, nicméně k takovým myšlenkám jsem měla příležitost opravdu jen krátce – pak už se muselo běžet zase dál, tentokrát do café na pravé straně parku, kde jsme si daly docela dobré a nepředražené kafe a čokoládu pro děti.

Báječné taky bylo, že uvnitř muzea zrovna kreslila nějaká výtvarná škola studie podle soch, takže jsme se nepozorovaně vmísili a kreslili s nimi.

Celkově to ale byl prostě příjemný a moc milý zážitek.

Hezké dny i vám!

T_B