Dnes vyšel v pátečníku Hospodářek další portrét, který jsem dělala, tentokrát jde o muže, který u nás dlouhá léta žádal o azyl.
Pokud se k novinám dostanete, určitě si přečtěte i jeho příběh, je to fakt zajímavý. Nicméně já pro vás mám ještě jeden příběh, tentokrát z ilustrátorské profese, a ten je o tom, proč skicuju tak, jak skicuju.
S portréty do novin to funguje tak, že obvykle dostanu link na článek (ten, který v novinách teprve vyjde často v době deadlinu ilustrace ještě není hotový) nebo na google obrázky.
Já pak na základě toho mám pár – v lepším případě pár desítek – minut, abych se zorientovala, co je to za člověka a jaké prostředí je pro něj charakteristické. Zadaní totiž nezní „portrét“ ale „portrét v prostředí“ a právě často ono „prostředí“ určuje, jakou bude mít ilustrace atmosféru a zda bude v novinách fungovat. Myslím si, že právě to, že jsem sama pracovala docela dlouho v novinách mi v tomhle hodně pomáhá: umím rychle přečíst informace a rozhodnout se, co a jak přesně mám naskicovat.
No a pak přichází skicování samotné: v tomhle případě tedy stačili skici dvě. Tahle:
A tahle:
Obvykle postupuji tak, že i ve skicách se snažím o co nejpřitažlivější vizuál, ale v podstatě hlavně o to, aby bylo všechno co nejvíc srozumitelné. Pokud je třeba, klidně na skicu věci dopíšu nebo ji připravím jako koláž ve Photoshopu, názornost je pro ilustraci naprosto rozhodující.
Je ale ještě jedna věc, která se týká skic, a kterou používám jako svoji tajnou zbraň. Znáte takové ty programy „brut force“, které se používají k prolamování hesel? Tak přesně takovouhle brut force je moje skicování. Ve smlouvě mám sice napsaný určitý počet skic (obvykle tři), pokud je to ale potřeba, klidně jich nakreslím deset. Nebo dvanáct. Prostě tolik, kolika dojdeme s klientem k něčemu, co nám oběma dává smysl.
Mohlo by se zdát, že si v tomhle přidělávám (neviditelnou) práci navíc, ale mě se skicování naprosto osvědčilo jako nejjednodušší prostředek k tomu, jak se dobrat k výsledku s nímž jsou obě strany spokojené. Kresbou se vyjadřuju poměrně plynule a rychle, takže mě to příliš časově nebolí a co mě fakt baví je, že pak mám naprostou jistotu, že s finalem, který je vysoce propracovaný a často prokreslený ve vrstvách, se už nebude hýbat. (Well, nemělo by, žeano.)
Ještě se mi nikdy nestalo, že bych někomu ukázala svoji paletu skic, a on si z ní vůbec nic nevybral. Pokud naskicuju několik variant, je to minimálně začátek debaty. No, a když si klient vybere obsah a výtvarnou techniku vím, že jsem v klidu a můžu na final.
Jak dopadl tenhle final i v sazbě a v tisku mě fakt potěšilo. Podle mě se veškerý ty přípravný práce zúročej.
Hezký víkend! Toy_Box
P.S. A jak skicujete vy, profesionální ilustrátoři? Budu ráda, když mi v diskuzi pod příspěvkem necháte koment! T_B