Autorovi se zdá ta vaše Adelheid moc křehká aneb setkání se spisovatelem Vladimírek Körnerem

Autorovi se zdá ta vaše Adelheid moc křehká aneb setkání se spisovatelem Vladimírek Körnerem

Před časem mě oslovilo nakladatelství Tympanum, které připravuje edici svých audiobooků vztahujících se k druhé světové válce. Pokud to dobře dopadne, měla bych ilustrovat Schindlerův seznam a také příběh o fašistce, která se zamiluje do britského vojáka z druhé světové války – Adelheid.

Zadání je od začátku velmi široké:

  • svíčka, mnoho svíček
  • zima, chlad a sníh
  • chátrající zámek
  • staré knihy, starý gramofon
  • partyzánství
  • kříže,křesťanské symboly

plus samozřejmě všechny scény ze stejnojmenného filmu Františka Vláčila.

„OK,“ říkala jsem si. „To je bezva, tohle všechno naskicovat.“

Protože samozřejmě smlouva je napsaná za obálku jako celek a obsahuje 3, slovy tři skici. A nakonec jsem si řekla, že to udělám, jak se mi to prostě zdá nejlepší a za pár dní Tereze z Tympana přistály v mailu tyhle tři skici:


Brzy přišla odpověď. Volá mi Tereza. „Autorovi se uzdají ty vaše Adelheid přiliš křehké. Představoval si něco úplně jiného.“

Tak to celkem upoutalo moji pozornost. „Pro autora? Jako pro Vladimíra Körnera???“ divím se do telefonu.

„No ano, je mu devadesát a viděl vaše skici. Nelíbí se mu ani jedna a představoval si něco jiného.“

Okéééj, říkám si v duchu.

To je úplně jako kdyby člověku zavolala Božena Němcová třeba, že se jí nelíběj ilustrace k babičce. Nahlas se domlouvám s Terezou na tom, že se půjdem pana spisovatele zeptat, co by si tedy představoval.

Dává si s námi sraz na Budějovické.

V dobrém duchu dojdeme do nedaleké kavárny a po popleteném úvodu, kdy nás s Terezou z Tympana považuje za kamarádky, pak si myslí, že ona má čtyři děti, říká nám oběma děvčata, si nakonec prohlíží moje skici.

Naskicovala jsem to pro pořádek všechno. Člověk se nesetkává s někým z povinné školní četby každý den. Udělala jsem maximalistickou variantu: na schůzce mám všechny možné náměty plus návrh třech technik zpracování:

Pan Körner je milý a dobře naladěn, má evidentní radost, že někdo ilustracím k jeho dílu dává takovou práci a pozornost. „Tohle ne, tohle určitě ne,“ škrtáme si rovnou spoustu variant.

„Má to být dům, ne zámek, oni to měli i v tom filmu blbě,“ dívá se kriticky na moji práci.

„Víte, mě dělal ilustrace ke všemu Olda Kulhánek,“ dívá se zpoza brýlí. „Ale při té poslední knížce už mi řek: To je ti tak hnusný, že já to kreslit už nebudu.“

Okéééj, říkám si podruhé a snažím se nemyslet na to, jak velký rozdíl je mezi tím, jak umím kreslit já a jak člověk, kterého pověřila Česká národní banka ztvárněním bankovek. :DD

„No, já kreslím komiksy,“ nacházím nakonec kousek pevné půdy pod nohama. Vzápětí dostávám vizitku a úkol poslat Mojí knihu Vinnetou, protože vnučka pana Körnera, která žije ve Švýcarsku ho zbožňuje.

(Joachime, pokud to čtete, musíme se domluvit, že jí ho pošleme. Mám adresu!:)

A Vladimír Körner říká, že se mu nejvíc líbí zámek s těmi kříži, že tam vlastně nemusí být nic jiného. Vyplyne, že by se mu líbilo, kdyby byl vlastně dost surově kresebně nahozený.

S Terezou vyslovujeme obě obavu, zda bude dobře na obálce fungovat jen prostě dům bez člověka, a s tím se také loučíme.

Já nejsem o moc moudřejší než před schůzkou, nicméně tomu (jako skoro všemu ve svém životě, co je obtížné) čelím prostě tak, že přidám víc práce a úsilí – a maluji tyhle návrhy:

„To asi ještě prokreslíš, viď?“ No ano, prokreslím.

Jenže Tereza mi říká, že to nefunguje, je opravdu potřeba tam dát postavu.

Takže se vracím k původním holkám a kreslím tohle:

V tomhle okamžiku přichází jednatel Tympana, který samozřejmě netuší nic o genezi celé věci a vyjadřuje obavu zda kresba není příliš detailní a neměla by být víc stylizovaná.

Řeknu vám, že si dokážu představit i méně odolného ilustrátora, který třeba nestrávil poslední tři roky života péčí o dvojčata a pokusil by se spáchat sebevraždu nějak zvlášť krutě tužkou.

Ale ne tak já.

Já prostě zavolám, zda by pan jednatel nechtěl svou připomínku zvážit, protože jde přesně proti duchu předchozích žádaných změn.

A ukazuje se že ano, a pokud rozvážeme tento drhnoucí uzlík, vše už půjde jako po másle, doufám. Nicméně už i na mě to začíná být dost dlouhý.

Nakonec tedy vyměněné kříže vracím, dávám všude víc sněžení, posouvám Adelheid o dva milimetry do středu kompozice a dostávám se vůbec k této, vybarvené verzi:

Myslím, že Tereza ji brzy pošle i Vladimíru Körnerovi.

Ale víte vy co? Jestli řekne, že tam není ten zámek,

jak jsme se domluvili,

přísahám,

že to celý v hi-resu smažu.

A už to

NEPŘEDĚLÁVÁM!!!

:D

Ale snad ne. Tereza říkala, že na nějakém večírku říkal, že nové vydání jeho Adelheid ilustruje mladá komiksová kreslířka.

Tak snad, snad ne.

Hezký den! Toy_Box

Share on facebook
Sdílet na Facebooku