Skleněná stěna: Díky, že jste přišli!

Skleněná stěna: Díky, že jste přišli!

Včera jsme zahájili výstavu Skleněná stěna na Jatkách a musím říct, že se všechno povedlo úplně tak, jak mělo. Přišlo kolem padesáti lidí a ještě před vernisáží se nám podařilo prodat rovnou jeden obraz se 100 % výtěžkem na soucite.cz takže podle mě dobrý jak blázen .) Díky moc, kamarádi, že jste přišli. A pokud jste to nestihli: výstava bude na místě otevřená měsíc v otevírací době kavárny Jatka 78.

Prohlédněte si skvělý fotky od Zewlaka z vernisáže a pokud doscrollujete za fotky, ještě sem dám povídání, které jsem říkala na úvod.

Zítra jdeme s Radkem Wohlmuthem do Artcafé Českého rozhlasu, takže stay tuned! :)

Za vaši podporu díky moc!

Toy_Box

Skleněná stěna: úvodní slovo k výstavě od Toy_Box

Když mě oslovil před několika měsící Štěpán Kubišta, ředitel divadelního spolku Jatka 78, abych v jejich kavárně udělala výstavu, vůbec jsem netušila, o jaké místo jde. Tušila jsem samozřejmě, že Jatka 78 se jmenují podle skutečných jatek, která tu kdysi stála, vůbec jsem ale nevěděla, že jde o místo, kde stála takřka sto let největší, centrální jatka pro celou Prahu. Byla v místech nejen této budovy, ale v celém areálu, kde se nachází holešovická tržnice. Zelináři a obchodníci nahradili produkci masa až v roce 1983.

Pozemek na bubenčském nábřeží pražští radní vybrali mimo jiné proto, že byl na periferii a po větru od obytné zástavby. V roce 1895 zde postavili komplex neorenesančních budov, které sloužily jako stáje pro zvířata, která sem byla dovážena po železnici, a místa, kde byla zvířata zabíjena a jejich těla zpracovávána a posléze uchovávána v obrovských chladírnách chlazených čpavkem ze Škodových závodů. Ještě do sedmdesátých let bylo možné přijít si s bandaskou do okénka na nábřeží pro čerstvou krev z porážky.

Samozřejmě se mi nepodařilo získat žádné svědky tohoto provozu z počátku 20. století, nicméně podle historiků se inženýři pro stavbu holešovických jatek inspirovali podobnými komplexy ve spojených státech amerických. O provozu takových jatek napsal historik James Barrett následující: „Mašinérie smrti neustále útočila na sluch zvuky, která vydávala umírající zvířata. Uprostřed toho křiku, se činí dělníci, mrtvá těla padají přes sebe a sekáčky a sekyrky se zařezávají do masa a štěpí kosti… Vykrvácená zvířata jsou spuštěná k čekající řadě dělníků. Žádoucí je využít všechny zbytky, hlavy a nohy na klíh, kosti se rozemelou na hnojivo.“

Kniha Charlese Pattersona Věčná Treblinka, kteerá pro mě byla základním inspiračním zdrojem k této výstavě vybudovala a zdokumentovala přímou souvislost mezi industrializací smrti, popsanou na jatkách z počátku 20. století a nacistickými vyhlazovacími tábory. Nacistická mašinérie na vyhlazování lidí vznikla právě na základech zkušeností s mašinérií na zabíjení zvířat a fungovala na podobných principech: počínaje odosobněním, přidělení čísel místo jmen a použitím mechanického běžícího pásu, zbavení všeho nepotřebného (oblečení a vlasů v prvním případě, zobáků, rohů a kopyt v případě druhém) a konče extrémním využitím živých bytostí při naprostém ignorování jejich základních pocitů a potřeb a jejich mechanizovanou smrtí. Byl to německý žid, Theodor Adorno, kdo prohlásil, že události z Osvětimi začaly na jatkách, kde si lidé pomysleli: „Vždyť to jsou jen zvířata.“

Pro mě jako vizuálně citlivého člověka jsou tyto souvislosti na první pohled úplně zřejmé a po pravdě, je mi záhadou, jak v roce 2019 někdo může jíst jídlo s masem, mlékem nebo vajíčky, když vidí záběry z velkochovů, kde jsou slepice na sebe natlačené jako vězni v nacistických koncentrácích. Nechápu, jak je možné, že pořád existují industrializované haly na smrt, kde jsou prasata označována čísly na kůži, která je tolik podobná lidské, že se z ní používají štěpy při transplantacích.

Bylo by iluzí se domnívat, že současná jatka, odkud pochází maso, mléko a vajíčka, která konzumují všichni kolem nás, se nějak podstatně změnila a jsou například humánnější nebo ke zvířatům ohleduplnější, jak se nám snaží reklama o současném masného a mléčném průmyslu nebo o průmyslu vajec, namluvit. Důvod je jednoduchý: je na čase věci nazývat pravými jmény. Neexistuje nic jako biochov, kde jsou zvířata relativně spokojená. Neexistuje žádné šťastné maso ze spokojených zvířat. Chovy slepic s podestýlkou jsou blbost, prostě proto, že smrt je smrt, zabití je zabití a krev je krev, ať už se jedná o jakékoli živé bytosti.

Občas přes den se mi zdá zlý sen. Jsem zavřená spolu s mými nejbližšími, dětmi a všemi, koho miluju na místě, odkud není úniku. Jsme trápení a zubožení, ale přesto doufáme, že naděje existuje, kdesi, možná na lepšíživot, anebo alespoň na život, v němž se naše utrpení nebude zhoršovat. Ale pak se v jedné chvíli ukáže, že všechny naše naděje budou zmařeny. Čeká nás smrt, pravděpodobně bolestivá. Není v mé moci zachránit nikoho z mých blízkých, zahyneme tu všichni. Křičím hrůzou, a vím, že to vůbec ničemu nepomůže. Všude vládne jen panika a bezmoc. Nezachrání se nikdo, včetně starších, k nimž jsem vzhlížela a věřila jejich zkušenostem, včetně našch dětí. Jdeme na smrt, jeden po druhém, jsem u toho, jak zahynou ti, které mám nejvíc ráda. Jsem toho svědkem. Nikdo nás neslyší. Není pomoci. Nikdo nedbá.

Vítejte na výstavě věnované všem bezejmenným obětem, jejichž hlas nikdo neslyšel.

Toy_Box 2.10. 2019

Share on facebook
Sdílet na Facebooku

Svatebni darek: novy tablet .)

Dostala jsem spoustu krasnych svatebnich daru: teplouckou (a ilustrovanou!) deku, krasnou sadu porcelanoveho nadobi, obraz, ktery namaloval darcuv dedecek. Mezi ty, ktere budu ale pouzivat

Read More »

Jak malovat s chybama

Jak jste si asi vsimli, vcera jsem domalovala dalsi muralart pro Cloveka v tisni a Tvare klimaticke zmeny v Plzni. Co chci dneska napsat ale

Read More »
Select your currency
CZK Česká koruna
EUR Euro