Holka s dlouhými černými vlasy na růžovém pozadí a vedle ní volavka, dívám se na ten obrázek a pak za stůl: „No ano! Je si podobná.“
Najdete jen málo ilustrátorů, kteří odolají pokušení někam se do svých obrázků nenamalovat. „To jste vy, že?“ zeptám se dívky a ona mi odpoví širokým úsměvem: „Yes! That´s me!“ Emmeline Pidgen je jednou z několika desítek ilustrátorů, ilustrátorek, komiksových autorů a autorek, kteří se zúčastnili letošního ročníku komiksového festivalu v britském Kendalu.
Dávám se s Emmeline do řeči. Je to snadné, festival má příjemnou atmosféru, kdy není těžké zeptat se na kohokoli cokoli. Je celkem běžné, že si tvůrci po pár úvodních frázích vyměňují mezi sebou tipy na různé techniky, které používají při kreslení komiksů a ilustrací nebo si povídají o zkušenostech s vydáváním komiksů.
Ale po pořádku: nakladatelství Karolinum připravilo anglické vydání Českého komiksu Ještě jsme ve válce, k němuž jsem dělala obálku a kreslila jeden z komiksů. Proto nás poslalo ve spolupráci s Českým literárním centrem, a Českým centram v Londýně do Británie mluvit o této knize na komiksovém festivalu v Kendalu a na setkání v britské knihovně. Organizátoři festivalu udělali z rozhovoru, který jsem vyplňila pár týdnů předem, jeden z „focusů“ letošního ročníku – zveřejnili ho na první stránce festivalu, čímž mi pro rozhovor s kýmkoli připravili fakt snadnou pozici.
Asi bývalo bylo potřeba, abych se představila různým nakladatelům – a třeba zkusila domluvit, aby konečně třeba Moji kniha Vinnetou někdo přeložil a vydal v angličtině, jenže přátelé moji, já na tohle účelový domlouvání nikdy moc nebyla. Mnohem lákavější představa pro mě byla jen tak si festival užívat, pít kafe, který bylo v rámci vstupu zadarmo, seznamovat se a bavit se s lidma, který mě zajímaj a prohlížet si krásný knížky.
Stejně se tam toho dělo mnohonásobně víc, než je člověk schopný vnímat. Komiksový festival v Kendalu je menší, než jeho francouzský renomovanější bratříček, festival v Angouleme, společné mají ale to, že na pár dní komiks ovládne život v celém městě. Komiksy jsou všude: ve výlohách obchodů, děti dělají ve škole komiksy a převlíkají se za komiksové hrdiny a nad Kendalskou radnicí vlaje vlajka s Batmanem :D – a hlavně: je tu spousta tvůrců, kteří mluví – ať už během oficiálního programu nebo mimo něj – o svém řemesle.
Festival se odehrává na dvou místech: na kendalské radnici, kde mají vystavující klasicky veletrhově – stoly s knížkami, komiksovými sešity, printy a různými ilustrovanými předměty, které si návštěvníci mohou koupit, druhým místem je „Brewery“, patrně jedno z uměleckých center Kendalu, kde jsou autogramiády, kino a výstavy.
Co se týče výstavní části festivalu – ta je slabší, představovaná zejména různým fanartem nebo pracemi místních dětí na komiksové téma. U nás je komiksová scéna, myslím, že mimo jiné díky Joachimu Dvořákovi a osvícenému způsobu, jakým pořádal Komiksfest, se světem ilustrace i volného výtvarného umění mnohem propojenější. V Kendalu je pro mě skoro překvapivé, že tolika zajímavým tvůrcům dali organizátoři možnost vystavovat jen na stolech.
Stoly (a vystavující) vypadají přibližně takhle:
To je tvůrkyně Jessica On Paper, která mě zaujala realistickou malbou a taky tím, že evidentně ovládá širokou škálu technik (no OK – a taky dost sympaticky vypadá:).
Přepíšu sem krátký rozhovor, který jsem s ní udělala:
TB: „Tvoje věci vypadaj realisticky a propracovaně, studovala jsi někde malbu?“
Jessica On Paper: „Díky, žesi to myslíš. Studovala jsem digitální malbu, mým backgroundem je herní design, dlouho jsem navrhovala designy do počítačových her.“
TB: „Jak dlouho už to děláš a dokážeš se tím uživit?“
Jessica On Paper: „Mám zhruba osm let po škole, a nějak to jde. Ale pořád se musím snažit, to je jasný.“
TB: „Mezi tvůmi obrázky vidím akvarely, digitální malbu, tohle vypadá jako nakreslené propiskou, nevadí ti, že pracuješ tolika technikami?“
Jessica On Paper: „Ne, právě naopak, mám pocit, že se mezi sebou krásně doplňují, je to radost to dělat takhle.“
TB: Díky za rozhovor.
Dalším stolem, který mě díky svejm krásnejm knížkám zaujal, byl stůl crowfundingového nakladatelství UNBOUND.
Mezi všemi dalšími knížkami hrozně výtvarně vyčníval komiks Barking od Lucy Sullivan.
Zase mám krátkej rozhovor:
TB: „Ten černobílý komiks vypadá fakt nádherně. Je to analog, nebo digitální malba?“
Lucy Sullivan: „Základ dělám obyčejnou černou propiskou, tou pracuju úplně ze všeho nejradši. Pak používám i jiné analogové techniky, znáš takový ty starý psací stroje, jak měly kpírovací papíry? Tak ty používám hodně, pak používám tuš a fixy, základ je tedy určitě analogový. Pak s ilustrací pracuju ale i digitálně, znáš Kyle´s Brushes (sada digitálních štětců, která se používá v programu Photoshop, zejména jeho verzi CC)?“
TB: „No jasně.“
Lucy Sullivan: „Tak spousta z mých ilustrací jsou Kyleovy Brushe.“
TB: „Kresby vypadají krásně – a taky, že tě stojí spoustu času, jak vznik komiksu financujete?“
Lucy Sullivan: „Crowfoundingová kampaň mi zaplatila práci na plný úvazek na tomto komiksu, takže je to celkem dream job.“
TB: „To teda!!! Je skvělý, že si můžeš dovolit pracovat jen na týhle jedný věci, závidím ti to soustředění.“
Lucy Sullivan: „Není to nic těžkého, myslím, že lidi prostě na komiks pořád peníze rádi dají, je to přesně ten typ projektů, který se dá crowfundinge,m financovat úplně v pohodě. Nevím, jak to je u vás v Česku, ale rozhodně bych ti radila, pokud budeš dělat nějaký další komiks, abys to vyzkoušela. Mimo jiné kolem komiksu vznikne komunita fanoušků, kteří tě pak sledují na festivalech jako je tenhle. No, a tohle je další, musím běžet!“
TB: „Děkuju za rozhovor.“
Dvanáctistránkovým sešitem, který měla Lucy v Kendalu se snaží přitáhnout pozornost a financovat vznik celého velkého stejnojmenného komiksu.
Na festivalu jsem potkala i nejaký svoje starý známý, jako třeba Michala Slomku z polské komiksové Centraly, který žil v Praze a teď žije v Londýně a vydává krásný komiksy z celý Evropy (jako třeba tuhle černobílou finskou ságu o dvou kamarádkách, který se milují i nenávidí zároveň). A pořádá za pár dní v Praze komiksový festival Frame, na který vás mám prý pozvat.
No, a rádi byste věděli, jak dopadla naše prezentace s Tomášem? No, měli jsme ji úplně v tý nejoficiálnější místnosti celýho festivalu, městské zasedací hale :D
Místě, kam se šlo dlouhou chodbou s portrétama všech starostů až do bůhvíjakýho století :D
Tohle je prosím vás pěkně pan Kučerovský, jde se ucházet o místo v městské radě.
Tady jste si úplně snadno představili ty všechny úctyhodný radní s parukama :D a bylo tam takový to kladívko „znáte z amerických seriálů“.
Já jsem svoji prezentaci začala filmem podle komiksu o Milušce Havlůjové, který jsme připravovali s Janem Svěrákem, a pak jsem cílila trochu víc na téma „trauma v komiksu“. Mluvila jsem o svých projektech, kdy komiksovou formou vyprávím příběhy lidí bez domova a o komiksu o obchodu s bílým masem, který jsem dělala pro výstavu Czech Made, která byla vystavená mimo jiné v evropským parlamentu ve Strasbourghu. Takže já jsem mluvila o spíš víc současnejch projektech. Tomáš zase dal víc bacgroundu a přehledu o tom, jaký vliv měla knížka Ještě jsme ve válce vliv na český historický komiks a českou komiksovou scénu jako takovou – a samozřejmě to doplnil svejma excelentníma architektonickejma komiksama.
Podle mě jsme se docela dobře doplňovali. Prostě já jsem všechny trochu probudila a zasáhla syrovejma příběhama a pak to Tomáš dokreslil svou snovou atmosférou, pohoda ,) Tak doufejme, že to takhle hezky dáme i v tý britský knihovně za dva dny.
Moc vás zdravíme z Kendalu! Toy Box