Nebudete tomu věřit, ale Fontán, ten milej kluk z Mojí knihy Vinnetou se dneska oženil!
A já jsem si spletla datum (!To se může stát akorát mně!), a tak teď jsou všichni na večírku a když jsme si volali, kde jsem, a já jsem zjistila, že svatba není v úterý, tak mi jen řek: No, vždyť se tolik nestalo, stejně za chvíli společně pojedeme na svatební cestu. Což je pravda, za chvíli pojedeme s dvojčatama a Fontánem a jeho miminem a jeho holkou, kterou si dneska vzal, takže už jeho manželkou, na týden na Slovensko, kde se bude ženit pro změnu můj další nejlepší kamarád, Vojta.
Od kterýho mi přišel dneska tenhle pohled se skvělou známkou a adresátama. Ještě, že se na pohled nepíšou i pejskové :)
Ráda bych oběma úplně veřejně a slavnostně pogratulovala. Našli si skvělý holky a jejich holky zase kluky nebo jak to mám napsat, aby to bylo genderově správně. Fontánova Anička je hrozně krásná, chytrá a křehká a pamatuju si, jak mi Fontán říkal, že jí dal první pusu do vlasů, a pak si pamatuju, jak jsme spolu na dovolený chodily plavat do moře a povídaly si o tom, že bysme už vlastně asi i chtěly děti. No, a teď je máme, a to všechno bych tam mohla říct, ale neřeknu, protože jsem to popletla :) takže tady teď jen tak sedím a přemejšlím nad tím, jak jsou moji kamarádi stejně nejlepší na světě a jsem z toho hrozně nostalgická.
Přemýšlím nad tím, jak jsme dřív s mojí nejlepší kamarádkou Terezou chodily na kafe, a teď teda chodíme pořád, ale můžeme jenom do Alty a vypadá to jako když jdou na kafe školka s jeslema, zhruba takhle:
A to nám tam ještě tři děti chyběj. Všude jsou poházený dudlíky, lžičky, hračky, plastový nádoby se svačinkou, botičky – no nebudu s ohledem na lidi co nemaj malý děti zabíhat do podrobností – prostě všechno to, co všechny tyhle hrozný mimina, co se nám nabouraly do života, potřebujou a vždycky ty úvahy skončím u toho, jaký je to hrozný štěstí, že jsou ty všechny Klárinky, Sebíkové, Adamové, Sofinky a Laurinky a všichni živý a zdravý.
A pak jsem trochu smutná, protože přijdu na to, že už jsme hrozně dospělý, že není dávno doba, kdy jsme si nikdy nemysleli, že to přijde, ale jde to úplně jasně vidět v očích těch dětí, a že je to sice v něčem smutný a v něčem zase hezký a že je hrozný štěstí, že jsme v tom takhle všichni spolu. Že je to něco jako ráno na technoparty, když se rozední. Vždycky jsem se rána na technu bála, a chodila jsem spát, přišlo mi, že když se potrhá noční opojení, všechno kouzlo zmizí. Zbyde jen podupaná louka a z lidí, který potmě vypadali krásně a tajemně, budou jen ranní trosky. Ale pak mi (kamarád) MRMNK (zdravím btw!) řek, že na ránech není nic hroznýho, když jsme všichni spolu. Je to prostě jen takový období. Tak tohle je podobný. Je to prostě jen takový období.
No, nicméně, abych se jen nedojímala – na Fontisovu svatbu jsem zapomněla taky proto, že jsem hrozně makala na výstavě, kterou pořádá dneska můj další kamarád – EPOS257. Cultural Hijack je výstava o aktivismu v umění, která má dneska vernisáž v architektonické škole Archip (adresa je Křižíkova 1), takže kdybyste se tam chtěli zastavit (a máte na rozdíl ode mě hlídání), můj odhad bude, že teď tam bude taky celkem mejdan.
Já tam vystavuju (překvapivě!) projekt Automat svět,
ve kterým stále pokračuju.
Byla tam paní Eposová, která je na mě vždycky strašně hodná a já si vždycky říkám, že musela a musí bejt ještě víc svatá, než moje máma, takže jí dost respektuju. (A for the record bych ráda uvedla, že jsem ráda, že z celé události nejsou fotky, protože taková vernisáž aktivistický výstavy je pro batolata nejhorší místo na světě. V životě jsem neviděla tolik nebezpečnejch věcí pohromadě, tolik kabelů pod proudem, nářadí, kusů lešení, ostrejch hran óesbéček a betonků, ne který hrozí, že upadnou hlavou.)
Abych to ale nezamluvila.
Fontisi a Aničko! Vojto a Polko! Gratuluju!!! Ani nedokážu vyslovit to hrozný štěstí, jaký vám do života přeju.
Sorry všem ostatním za ten patos, ale Tereza Stejskalová, můj hlavní depatetizátor, si vzal dneska dovolenou.
Moc vás zdravím! Toy Box