Cituju článek z Alarmu. „Policajt nám přikázal dát ruce vzhůru a rozepnout bundy, aby nás mohli bít do žeber a břicha. Někteří měli plastikové obušky, jiní měli kovové. Poté nás jednoho po druhém prohledávali, zatímco ostatní stále seděli ve vodě… Bili malé děti, bili je tolik, že brečely. To je celý příběh. Modlíme se, aby nás bůh uchránil od tohoto utrpení. Přišli jsme sem, ale naše životy jsou horší, než byly doma. Dokonce i psi jsou na tom tady líp. Nikdy jsme si nemysleli, že se k nám někdo bude takto chovat. Nechali jsme doma malé děti, abychom jim mohli zajistit lepší život, ale naše životy se jenom zhoršily. Jak vám to mám říct… Kam máme jít? Nemůžeme ani dopředu, ani dozadu. Jsme ve strašné situaci. Nikdo nám nerozumí. Nikdo nemluví našim jazykem…

…další příběhy si přečtěte tady v tomhle článku na Alarmu. Běhá mi mráz po zádech z pomyšlení, že žijeme v době, kousek od místa, kdy se lidi přestávají chovat k dalším lidem jako kdyby to byli lidi. Zvedá se mi žaludek z pomyšlení na to ponížení, bolest a utrpení. Myslím na jejich děti… a na střepy rozbitejch snů o tom, že někde existuje místo, kde je líp, kde není válka a bolest, ve kterých se topěj břehy našeho starýho dobrýho kontinentu a lidi co připlouvaj se o ně řežou do rukou. Potkáváli jsme je celou zimu, když jsme pomáhali lidem bez domova tady u nás pod mostem. Odkud jste? Moldávie, Rusko, Ukrajina… sny o tom, že na západě bude líp končej v desetistupňovým mrazu pod mostem v Libni.

Jediný, co s tím může dělat vypravěč příběhů jako jsem já je – nemlčet. I proto jsem se rozhodla, že se pustím, přestože moje životní situace tomu zrovna nenasvědčuje – starám se o dvě roční mimina, o sedmiletou holčičku v první třídě a pětiletého kluka, které si ve střídavé péči přivedl do našeho vztahu můj přítel, snažím se namalovat obrazy na výstavu do Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, pracuju na knížkách – do projektu, kterej mapuje život žen na útěku, s nímž mě oslovilo hnutí Nesehnutí z Brna. Udělali rozhovory se ženami, které odešly ze své země a snaží se tematizovat zejména genderové otázky, které se k tomu vážou. Nesehnutí udělali rozhovory s mnoha ženami, které žijí v Česku, Maďarsku a Polsku o mnoha tématech, jejich příběhy jsou rozličné. Jen témata, která jsem měla v komiksu zobrazit, byly dobře na čtyři stránky. Výchozím materiálem byl pro mě přepsaný rozhovor – převyprávěný příběh. Některé mají mnoho stran, a vystačily by klidně na knihu, mým úkolem ale je přepsat je do komiksu, který se pak bude dát vystavit na výstavě, pověsit na webu a použít jako výukový materiál při debatách například ve školách.

Surový materiál, který jsem dostala, vypadal tedy přibližně takto: (omluvte sníženou kvalitu fotografií, došly mi baterky v mém obvyklém foťáku, takže fotím foťákem do vody,)

Šlo o dlouhé strany minimálně členěných výpovědí, prostě přímá řeč tak, jak to ty paní povídaly. Začala jsem tedy tím, že jsem si text přečetla, a našla zajímavá témata:

Vymyslela jsem formu, kdy na jedné straně bude dvanáct komiksových oken, a jedna velká figura, která přiláká pozornost, takže (doufejme) čtenář bude mít chuť číst příběh dál. A protože jsem bývalý novinář, a v novinách jsem krátce pracovala i na pozici editora, přestože jsem toho spoustu zapomněla – pořád se mi hodí to, že dokážu všechno seškrtat „na jedňák“ – prostě na minimální délku. Stejně jsem to udělala i s prvním příběhem, do kterého jsem se pustila. Nesehnutí tu ženu pojmenovali jako Blanka, já jsem pro ni zvolila jedno z nejběžnějších syrských jmen (alespoň podle wikipedie) Amena.

Ameny příběh trhá srdce. V pozici ženy, která bývá označována jako uprchlice, se ocitla nedobrovolně, vlastně náhodou. V Sýrii byla její rodina protirežimní, snažila se pomáhat – stejně jako my – chudým a potřebným. Zemřel jí otec, bratra zabili ve válce. Pochází z Aleppa, toho prokletýho města. Když pracovala jako dobrovolnice u tureckých hranic, maminka jí zavolala, že už se není kam vracet, aby šla dál do Evropy. A tak šla – přes Maďarsko, kde zažila strach a ponižování, na Slovensko, kde se podle jejích slov k ní chovali tak hrozně, že uvažovala o tom, že skoncuje se životem. Nějaká úplně neznámá paní ji napadla, když se fotila s kytkama na ulici, že je teroristka. Je pro mě hrozný číst příběh někoho, kdo je podle toho, co říká a jak o věcech přemýšlí skoro až naivně mírumilovnej a jediný, co si fakt přeje, je, aby už všechny války světa pro jednou skončily. A přitom dodnes nemůže spát, protože viděl, jak vybombardovali školu. Amena má ráda děti – přitom jediný člověk, s nímž je kdy chtěl mít, umřel ve válce… uff, prostě skoro se to nedá přečíst najednou.

Musela jsem pořád myslet na to, co je můj úkol – vyprávět příběh. Pořád jsem si vevnitř opakovala: nedojímej se, jednoduše napiš a nakresli příběh. A tak jsem to začala dělat. Ty nejsilnější věci jsem dala do úvodu.

Má ráda děti a milovala svého snoubence. Zabili ho provládní síly v Sýrii, a ona se to dozvěděla z novin. Nemohla se rozloučit ani s jeho tělem. Školu, kde pořádala oslavu pro děti, srovnalo bombardování se zemí a všechny pohřbilo v troskách. Měla štěstí, že unikla živá. Ameně je třicet osm let a zažila věci, které nikdy neměla zažít. Dodnes kvůli nim nemůže celé noci spát.

A další věci, které tam musely být, aby vyprávění dávalo smysl, seřadila za ně.

Panel 1.

Amena se narodila v roce 1979 v Aleppu, Sýrii. Otec jí zemřel, když byla ještě malá. Přání její maminky bylo, aby vystudovala a byla spolu se svým bratrem úspěšná. Amena vystudovala zubní techniku a při práci se věnovala dobrovolné činnosti, pomáhala lidem v nouzi a chudým.

Pak jsem příběh naskicovala a nechala si ho od Nesehnutých schválit.

Byli spokojení (teda spokojené – jednám od nich s dvěma mladými ženami.)

Jako hlavní grafický motiv jsem zvolila padající narozeninové konfety… kolem postavy Ameny, motiv, který se zopakuje ještě jednou na konci, kdy budu vyprávět o tom, jak na ní zaútočila ta paní. Tam chci použít polámané kytky – obě ty věci jsou barevné, mají dělat radost, setkáváte se s nimi při slavnostních příležitostech, a v mém komiksu se vyskytnou v souvislosti s destrukcí a nezaviněným násilím.

Pak už zbývalo jen poprosit moji kamarádku Anežku, jestli by se nestala mojí komiksovou hrdinkou. No, co vám budu vyprávět, když o to někoho hezky poprosím – málokdo odolá .)

Překonala jsem další vlnu absolutní bezmoci a smutku, který vás zaplaví, když do googlu zadáte „obrázky“ „Aleppo destroyed“. Ne, nedělejte to, radím vám dobře.

A nakreslila první panel.

Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami…

Dalších 12 okýnek příběhu o Ameně a další tři příběhy in progress…

Tak mi držte palce.

Myslím, že práce na komiksové učebnici komiksu je proti tomuhle emocionálnímu hardcoru úplně odpočinek. Zatím jsme s Bonusem udělali nástřel prvních stránek a myslím, že to vypadá moc dobře.

Přeju vám hezký nový týden.

Toy Box