Mám kamaráda Myka, kterej žije v místě, kterýmu říká Kouzelnej sad. Je to ovocná zahrada v Liběchově, kterou dostal před pár lety s partou kamarádů a s jedním zchátralým domečkem k užívání. A od tý doby se tam začaly dít věci.
Nechte mě si namátkou na pár vzpomenout…
– Spací koncerty (koncert, kterej vás má uspat, abyste vnímali hudbu během toho, co spíte)
– Field Recordings (nahrávání zvuků lesa, pole a dalších prostředí, nahrávky se pak poslouchají samostatně, anebo jsou použity dál jako součást hudby)
– Workshop pěstování jedlých hub a rozdělávání ohně pomocí dřívek a vaření polívky na takhle rozdělaným ohni.
Taky tam Myko pořádá každoročně festival Ambient, zaměřený na ambientní, minimalistickou a vůbec i jinak různě divnou muziku. Je to něco jako můj oblíbený – dnes už zrušený – pořad o zrušených hvězdárnách na Českém rozhlase Leonardo. Alternativa úplně ke všemu. Právě na ten jsem se letos zajela podívat.
Zaujalo mě vyprávění právě o tom rozdělávání ohně. Přisedl si k nám člověk, který se představil jako Los.
– „A jsi stírací nebo ten s těma parohama?“ zeptala se ho duchapřítomně kamarádka Helena. Pak mu podala ruku a řekla mu velmi slušně a vychovaně: „Těší mě, Helena.“
Právě to vypadalo, že na Losa udělal Mykův workshop rozdělávání ohně velký dojem.
– „Kolem ohniště byl kruh a muselas rozdělat oheň jen s věcma, co byly kolem. Dřívka, kameny. Boty.“
– „Boty?“ zajímalo nás. „Na co jsou ti při rozdělávání ohně, proboha, boty?“
– „Tak kvůli tkaničkám, samozřejmě. Vono bych ti nepřál rozdělávat oheň třením dřívek dvě a půl hodiny vo sebe bez LUKU!!!“ A Los se na nás podíval pohledem, který jemně naznačoval bolest vyvětlovat něco tak očividného městským dětem jako jsme my. Dostalo se mu za to trojitého pokývání hlav za zvuků tichého „ahaanonotojejasnýsamozřejmě“.
Kratičké pauzy před další větou jsem využila obratně ke konverzační piruetě pádem směrem k člověku, který si říká Prasopes, je to kovář a vyrábí dekorace na metalovej festival Brutal Assault.
– „Ééé… Takže ty děláš ty dekorace, viď, to je hrozně zajímavý, jsou z kovu? Neřekl bys mi o tom víc?“ a snažila jsem se odignorovat sociální dovednosti svědčící o tom, že jsem na podobném pravěkém workshopu dostala butrákem do hlavy.
Nicméně oheň hořel naštěstí už když jsme přijeli, a jak podotknul jeden z okolostojících účastníků: „Ani nemusíš bejt zfetovanej, abys tam viděl hlavu býka, jak mu jdou plameny z nozder. Co teprv kdybych si něco dal.“
Jedním z highlightů festivalu byla pro mě rozhodně projekce hozená přes starou kůlnu, na kterou VJ Screensaver promítal záběry s postavou ženy s mikrofonem a kapucí z filmu Anténa.
Myko tam prodával svý krásný, ač nesrozumitelný komiksy…
A když jsem měla napsat line-up, což je moje tradiční role na podobnejch událostech, některý jména byly tak divný, že jsem se na ně musela dívat třikrát. Takový to dlouhý slovo „Mitakuyeoyeasin“ znamená v nějakým indiánským jazyce „Všichni moji příbuzní.“
Samozřejmě.
Fajn byl taky tenhle stan, kde si člověk mohl lehnout a pouštět binaurální frekvence.
Ani nepočítám, kolikrát za noc přišel někdo vyndanej na bar: „Bina – cože?“
Byly v něm k dispozici UV barvy, kterejma se dali namalovat mimo jiné dobrý draci.
Když jsem tam za obrovského teroru můr, který se snažily zabít o chladné světlo LED diod, pár minut seděla, přišla ke mě holka: „Tyjo, dobrej drak, takovýho bych asi nenamalovala.“
– „Jo? Tak dík. No, já se tím živím, víš.“
– „Malováním draků?“
– „Malováním komiksů.“
Po takové konverzaci máte pocit, jak ze sloganu Globusu. „U nás je svět ještě v pořádku.“ Příště pojeďte taky.