S kidama po Praze: Je Muzeum Karla Zemana s dvouletými dětmi dobrý nápad?

Rodiče malých – a i těch větších – dětí určitě vědí, o čem mluvím: uvažujete, jak strávit deštivé nedělní odpoledne, a nejít na hřiště. Najdete něco, co by vás (anebo starší děti) aspoň trochu bavilo, a přemýšlíte: Bude to tam bavit ty mrňousy? Nebudou řvát a řvát a řvát, že nemůžou sahat na obrazy (Gerharda Richtera)? Nebudete nakonec hořce litovat, že jste si s nima ty bábovky plácat nešli?

Takže v následujícím příspěvku bych chtěla zejména odpovědět na otázku: Je jít do Muzea Karla Zemana na Kampě s dvouletými dětmi dobrý nápad?

JE!

A nejen proto, že si je tam můžete vyfotit, jak jedou na Pegasovi .)

Muzeum Karla Zemana je kompaktní a malé, schované v jednom z domů na Malostranské straně pod Karlovým mostem. A je babyproof.

Je to skoro s podivem, ale vypadá to, že někdo v něm měl tolik rozumu, že takové muzeum pro děti a jejich rodiče udělal tak, že tam jsou nejen trpěni a kustody okřikováni, ale snad i vítáni. Ani se tomu snad věřit nechce.

Expozice je bezbariérová, a vypadá, že jím v případě potřeby projedete kočárkem, my jsme ho nechali u vstupu. Obrazovky s filmy jsou dole, takže na ně děti vidí, a vypadá to, že jim ani nic moc nemůžou udělat. Na všechno se tam smí sahat, na co se nesmí, je za sklem. Muzeum je (sice jen trochu, ale přesto) interaktivní: na pár věcí si můžete vylézt, něco si poslechnout a do něčeho koukat, takže děti se víceméně nemají šanci moc nudit. Akorát je celé prohlídka zakončena proklatě nízkým stolkem s proklatě levnými dinosaury, takže se naše domácí dinosauří rodinka rozšířila na čtyři kusy, a jeden z toho je růžový. Takže bacha.

Vůbec jsem netušila dvě věci: zaprvé, že Karel Zeman měl tohle příjemně modernistické loutkové období…

– a taky jsem vůbec dodneška nechápala, jak až moc geniální byl. Ale fakt. Tak za to jsem Muzeu Karla Zemana opravdu vděčná.

V expozici, která děti nenudí a dospělé zaujme, jsou představeny jeho důležité filmy, samozřejmě velká pozornost je věnovaná Cestě do pravěku…

Další věc, kterou jsem pochopila, bylo, jak (dobře) používal montáž. Měla jsem úplnej Aha zážitek, jak by tomu řekla moje paní terapeutka, u týhle cedulky jsem si říkala: „Ajo! Vždyť to je pravda, ty pterodaktylové, to byla vlastně hrozně dobrá montáž!“ :)

No, a potom jsou tam vysvětlený všechny ty triky, který v době tři déčka a zelenýho plátna působej tak strašně dojemně – jako například scéna s mamutem u jezera.

Víte, jak ji natočil? Snímal živý jezero, po kterým jela loď s klukama a hory byly namalovaný kulisy. Dokreslovačka! Hele:

Tomu už se vůbec věřit nechce. Barevné inkousty!

Jinak periskop, helma pro potápěče na hlavu a kolo z vynálezu zkázy s otočným pozadím by bavilo myslím i mnohem starší děti, a možná i vás :) Pochází to totiž z toho druhu filmů, kde papír maché hraje měsíc, občas vidíte táhla a všechno je udělaný co nejvíc krásně a poctivě, což je prostě hrozně dobrý :)

Něco jsme se dozvěděli i o Krobotovi, i když to už jsem začínala za znuděnými batolaty trochu vlát…

A tady se mi hrozně líbil ten záběr.

Cestou na metro jsme se ještě stavili ve Vojanových sadech, kde jsou pávi, který dvojčata z nějakýho mně skrytýho důvodu naprosto milujou, a byl pomalu čas na večeři.

Přeju vám hezký týden!

Toy Box

 

 

 

 

10/06/2018

DRAW OR DIE!2: Jak si v tvorbě stanovovat cíle?

Včera jsme měli druhou hodinu kurzu Draw Or Die, zaměřenou na kresbu předmětů v prostoru a na to, jak si stanovovat realistické cíle pro tvorbu.

Protože spousta z vás kurz nestihla/nestíhá, a píšete mi o obsah, rozhodla jsem se vždy v  krátkosti shrnout to, o čem jsme si povídali, a část z toho pastnout na blog, abyste si to mohli přečíst :) (Samozřejmě není možné sem dávat všechny slidy z mého povídání, to bych nedělala nic jinýho.)

Zatímco všude jinde (v jakékoli jiné práci zejména.o) jsme v podstatě schopní si věci naplánovat, pokud se jedná o tvorbu, většina lidí se představě toho, že by ji měli nějakým způsobem plánovat a směřovat k určitému cíli, brání. Mně osobně ale stanovování cílů a jejich sledování dost pomáhá, v podstatě můj základní poznatek je, že:

Mít dobře stanovený cíl je podle mé zkušenosti nejlepší prevence prokrastinace :) Navíc poněkud zpřehledňuje mlhavost a jakousi magičnost, která se k tvorbě pojí. (Neboli v klasické romantické představě tvorba jakýmsi způsobem vytryskne z umělce bez jeho vědomého úsilí, případně se nějakým způsobem stane potom, co ho „políbí múza“.)

Včera jsme mluvili o tom, jak si to, o co se snažíte, rozplánovat na nějaké zvládnutelné bloky. Jako příklad mého posledního potýkání s velkým objemem práce jsem uváděla práci na Komiksové učebnici komiksu.

Práci na ní (psaní, ilustrace mě ještě čekají.) jsem si rozdělila do logických bloků (kapitoly), u nichž jsem si sama dala deadliny na jejich dokončení, a to celé jsem pak převedla do časových bloků, které jsem si napsala do diáře. Poslední krok (navázat tvorbu přímo na konkrétní čas a datum) je podle mě úplně nejdůležitější.

Takže pokud si pro svoji tvorbu stanovujete cíl, měl být:

Další metodou, kterou jsem používala pro sledování a podporování své tvorby, je přizpůsobená „Tabulka ctností“, kterou popsal ve své Autobiografii Benjamin Franklin (a já jsem se o ní dozvěděla z knihy Projekt Štastia od Gretchen Rubin:)

Jde o to, že si stanovíte kvality, které chcete ve svém životě kultivovat, a pak si v tabulce den po dni sledujete, zda se vám to daří. Já jsem kromě toho, že jsem podobnou tabulku používala ke sledování toho, zda dostatečně pracuju buď na výstavě obrazů (piktogram plátna), anebo na učebnici (piktogram knihy) sledovala také to, zda dvacet minut denně medituju, piju dost vody, jím zdravě a na veškeré podněty dětí, které má můj přítel z předchozího vztahu, odpovídám výhradně laskavě. :)

V podstatě ale nezáleží na tom, jakou metodu si pro monitorování svého cíle stanovíte, hlavní věc je, že vůbec nějakou máte. (Cíl vaší tvorby, ať už jde o krátkodobý nebo dlouhodobý by tedy podle mé zkušenosti měl být monitorovatelný.)

Velkou část kurzu jsme mluvili o Viktoru Emanuelovi Franklovi a jeho terapii postavené na smyslu (logoterapie).

Metoda, kterou jsem z logoterapie převzala já pro svoji tvorbu je sebetranscendence, což znamená prostě to, že pokud přemýšlíte o cíli své tvorby, zkusíte si uvědomit, že cokoli děláte, vás dalece přesahuje. A pokud si stanovujete cíl, jehož byste chtěli svou tvorbou dosáhnout, přemýšlíte nejen o sobě, a o tom, jaké pozitivní důsledky by pro vás mělo, kdyby se vám to podařilo, ale myslíte na někoho blízkého nebo někoho, koho máte rádi a to, jak byste mohli svou tvorbou jeho život zlepšit :)

Další věc, o níž jsem mluvila je to, že i vágně formulovaný cíl je lepší než žádný.

Mně osobně však cíle fungují právě naopak: čím lépe si představím výsledek toho, čeho chci dosáhnout, tím více mě ta představa motivuje. Zase v případě velkých objemů práce, kterou si v podstatě musíte řídít sami a sami se k ní motivovat, čím lépe si představíte to, jak celá věc dopadne, tím lépe se vám na ní bude pracovat.

Dám příklad: Když jsem malovala výstavu, kterou jsem teď nedávno otevřela v Českém Krumlově, musela jsem často na obrazech pracovat večer, potom, co jsme dali děti spát. Nesčetněkrát jsem byla po celém dni a všem, co jsem musela zařídit a zvládnout už fakt hrozně unavená. Sílu vzít barvy a postavit se ke stojanu mi dávalo to, že jsem si představila vernisáž výstavy, na které pracuji. Představila jsem ji včetně konkrétních smyslových detailů: takového toho klasického vernisážového hluku, cinkání skleniček. Představila jsem si dvojčata ve slavnostním oblečení, kterým v té době už budou dva roky, jak pobíhají po galerii a svého přítele, jak je tam s nimi a má radost z výstavy. A přestože to dopadlo celé nakonec trochu jinak (dvojčata byly v době vernisáže nemocný, takže nepobíhali, ale jen se nosili a v podstatě chtěli oba z galerie co nejdřív pryč), byla to právě tahle představa, která mi pomohla celou věc zdárně dokončit.

Takže za mě (cíl):

V druhé části hodiny jsme mluvili o vyjádření trojrozměrných objektů v dvojrozměrném prostoru a podívali jsme se na domácí úkoly. Zadání bylo „kreslete 20 minut denně to, co vám nejvíc nejde a zapište si všechny myšlenky, které vám brání v tvorbě“.

Ze všech, co chodí na kurz mám hroznou radost, protože pracují a jak na kurzu, tak z domova přicházejí se skvělými výsledky. Podívejte se sami:

Moc se těšíme na další práci!

Toy_Box a Dr. Netvor .)

 

22/05/2018

Práce pro Lékaře bez hranic – Skicuju…

Jedna ze zakázek, na které jsem tenhle rok zatím asi nejvíc pyšná, je práce pro Lékaře bez hranic, českou pobočku.

S vedoucím komunikačního oddělení Tomášem Bendlem jsme se dohodli na tom, že zpracuji výstavu na Artwall gallery.

Ve hře bylo několik témat: Zásady lékařů bez hranic: neutralita, nestrannost, nezávislost, pak Profese, které Lékaři bez hranic představují všude po světě. Nakonec jsme ale zvolili nejvíc přitažlivé a zajímavé téma – alespoň tedy pro mě: Málo známé choroby, které tato organizace léčí po celém světě.

Součástí práce Lékařů bez hranic je totiž i to, že se snaží, aby farmaceutické firmy vyvinuly léky proti nemocem, které sužují relativně velké množství lidí, ale kvůli tomu, že se jedná o obyvatele nejchudších zemí, nejedná se pro firmy zajímavé trhy, takže na výzkum dávají jen malé peníze. Takže tohle téma se tam také objevuje.

Samozřejmě ilustrovat nebo vůbec nějak zobrazit „neznámé choroby“, aby to vůbec dávalo hlavu a patu, natož bylo srozumitelné a třeba i svým způsobem „přitažlivé“, je ilustrátorský oříšek.

Vymyslela jsem v podstatě tři způsoby, jak se k tomu postavit:

1.) Nemoci prostě ilustrovat

2.) (asi kontroverznější přístup) Namalovat mrtvé lidi, ty, kteří umřeli na nějakou ze zmíněných chorob spolu s claimem: „Můžeme (anebo možná Můžete?) to změnit

3.) (To je asi zatím verze, která mě baví nejvíc) Namalovat taková archetypální monstra, která budou představovat jednotlivé choroby.

Jakou variantu si Lékaři bez hranic zvolí, se dozvím asi v pondělí – a na finalech bych měla pracovat během měsíce.

Dejte vědět, co si myslíte v komentářích na Facebooku!

Moc vás zdravím! T_B

 

17/05/2018

DRAW OR DIE! První hodina – Přístup k tvorbě a dobrý čáry .)

Včera byla první hodina mého nového kurzu na Žižkově DRAW OR DIE! Měla jsem velkou radost, že jsem tam potkala spoustu „starých známých“ – teda lidí, kteří se už u mě učili komiks třeba ve dvou kurzech, a nyní se přihlásili na ten kreslicí. Je pro mě velká radost a čest, že se se mnou chtějí takhle opakovaně potkávat nad společnou prací. Ten prostor je podle mě hrozně krásnej. Podívejte se sami…

Kluci z Prostoru 39 připravili myslím dost dobrý i občerstvení. A vůbec, celý to bylo „hipster retro“, jak říká Maty.

Kurz má vždy dvě části: jednu, které říkám „troubleshooting“ a snažím se v ní nabídnout svůj pohled na nejčastější problémy, s nimiž se lidi při tvorbě setkávají (nemám čas, nedokážu se k tomu přinutit, nelíbí se mi to, co dělám, nedokážu to dotáhnout do konce atd.) a pak konkrétní výtvarnou část.

Včera jsme si povídali mimo jiné o zdravém přístupu k tvorbě.

Zatímco totiž mě na škole učili zhruba tohle…

…anebo taky tohle… :))

… myslím si, že mít ke své tvorbě nějaký zdravý a realistický přístup je úplný základ pro dosahování dobrých výsledků.

Setkávám se často s tím, že spousta tvůrčích lidí je k sobě přehnaně kritická, u některých to hraničí s nějakým sebemrskačstvím. Což mě mrzí, protože to co se týče tvorby podle mě není ani zdravý ani dobrý způsob, jak o sobě přemýšlet. Takže jsme se podívali mimo jiné na to, jak zlepšit nebo alespoň neutralizovat svůj vnitřní monolog. Cílem bylo vypnout soudce, nahradit „zlé“ kolečko, při němž si nadáváme, že se nám to zase nepovedlo, případně se obviňujeme z toho, že bychom to už dávno měli umět nebo z čehokoli jiného, něčím pozitivním nebo alespoň neutrálním.

Taky znáte ten citát „Tvořivý dospělý je dítě, které přežilo“? Ve výtvarné části účastníci první hodiny dostali za úkol podívat se právě na tohle dítě. Jejich úkolem bylo namalovat, odkud pramení jejich tvůrčí síla, kde se v minulosti vzala a jak na tom je.

Pak jsme společně vymýšleli, co by se pro tyhle vnitřní děti, zvláště ty, které se nemají moc dobře, dalo udělat.

V „technické“ části jsme začali nejdřív čárami, linkami a geometrickými tvary. Jsou to úplné základy, ale jsem pevně přesvědčená, že je to jako v boxu – nikdy neškodí zopakovat si a opravit techniku základních úderů, na kterých je vlastně postaveno všechno ostatní.

Příště se od čar, linek a geometrie přesuneme do prostoru (… a bude to: Ano, Prostor 39:o) Moc se na vás zase těším!

T_B

 

 

 

14/05/2018

DRAW OR DIE! Podrobnější program

Zájem o kurz nás všechny příjemně překvapil, byl vyprodaný doslova během několika dnů. Rozhodla jsem se proto, že zveřejním podrobnější obsah toho, čím se budeme přesně na kurzu zabývat.

Z oblasti výtvarné techniky bychom se měli podívat na následující věci:

  • Pro začátek bychom se měli společně podívat na to, jak u práce sedíte, jak držíte psací nebo kreslicí potřeby a na to, jak s nimi zacházíte. Jak u toho dýcháte a jak se cítíte.
  • Pak se zaměříme na linku, způsob, jakým s ní zacházíte a probereme jednotlivé techniky lineární kresby. Zkusíme jednoduché tvary a objekty. Vysvětlíme si světelné relace mezi nimi a druhy světla, s nimiž se při kresbě setkáváte
  • Podíváme se teoreticky na figuru, nejprve na její rychlé, gestické zachycení. Vysvětlíme si hlavní hmoty v postavě, zkusíme si rychlé skici
  • Zkusíme nakreslit figuru podle živého modelu. Vysvětlím vám, jak máte postupovat, podíváme se na důležité body a na měření vzdáleností a poměrů. Podíváme se na kreslení hlavy a rukou.
  • Vyzkoušíme si různé grafické techniky: linoryt, suchou jehlu, obtisky, zkusíme si osvojit techniku DIY blackboardu a koláže. Možná bude i sítotisk! :)
  • Vysvětlíme si základní principy práce s barvou, budeme mluvit o specifikách jednotlivých pigmentů a pojidel, o barvách akvarelových, akrylových a olejových. Zkusíme si napnout a našepsovat plátno.
  • Seznámíme se s nejčastějšími výtvarnými postupy používanými ve veřejném prostoru a řekneme si jejich klady a zápory.

 

V teoretické části se budeme zabývat těmito tématy:

  • Nejčastější zlozvyky, které nám brání v tvorbě
  • Jak se zbavit jednou provždy prokrastinace a odkládání tvorby
  • Prostřednictvím praktických cvičení bychom se měli společně naučit pracovat s každodenní rutinou, prozradím vám své strategie, jak tvorbu plánovat, pracovat na ní den za dnem a dovést ji do zdárného konce.
  • Hledání stylu a první pomoc všem, kteří se ještě „nenašli“ nebo se nedovedou vlastně ve své tvorbě dobře orientovat
  • Srozumitelnost v umění. Jak mluvit (i svým uměním) k lidem, aby vás poslouchali a rozuměli tomu, co se jim snažíte říct & Jak prezentovat to, čemu pořádně nerozumíte ani vy sami :) Základy sebeprezentace pro umělce
  • Podíváme se na stanovování ceny. Peníze a jak se dají vydělat prostřednictvím vaší tvorby.
05/05/2018

DRAW OR DIE! aneb Kurz výtvarných technik s Toy_Box

Ráda bych vás pozvala na svůj kurz DRAW OR DIE aneb Kurz výtvarných technik v Prostoru39 na Žižkově.

O co přesně jde?

Existují speciální kurzy kresby, které slibují, že vás naučí kreslit, kurzy malby vám pomůžou s malbou, počítačovou grafiku se naučíte na kurzech počítačové grafiky, co mají ale dělat ti, kteří si nejsou svým stylem nebo technikou tak úplně jistí a baví je každou chvíli něco jiného? Nikde jsem nenašla kurz, který by srozumitelně vysvětlil, jak postupovat od těch jednodušších technik a kroků výtvarné tvorby k těm složitějším. Prostě něco jako výtvarka, kde si ideálně vyzkoušíte všechno, ale srovnaná logicky – a pro dospělé :)

Kromě toho se většina tvůrčích lidí, které znám potýká s různými problémy týkající se tvorby samotné: prokrastinují, nedokážou si na tvorbu najít čas, mají problém věci začínat nebo dokončovat, anebo jí prezentovat nějakým způsobem, který by dával smysl.

Takže tohle všechno jsem zabalila do jednoho balíčku DRAW OR DIE! kurzu, který by měl jednak naboostovat vaši techniku, pomoci vám s hledáním stylu a odstřelit největší překážky ve vaší tvorbě.

Tady jsou FAQ :)

Kde a kdy to bude?

14.5. – 2.6., každé pondělí 18.30 – 21.30, Prostor 39, Řehořova ulice, č. 39, Praha 3, 130 00

Kurz budeme mít na Žižkově v Prostoru 39 v Řehořově ulici (paralelní s Koněvkou, ústí na Kostnické náměstí), což je projekt mého přítele a jeho kamarádů. Je to dům, který si pronajali na tři roky, zrekonstruovali ho tak, aby se do něj mohl vrátit život a teď tam jsou ateliéry, foto studio, pořádají se tam redakční schůze a tak dále. Na dům máme všichni hezké vzpomínky, protože jsme ho před třema rokama na jeden den zasquattovali, jsou v něm pořád zakonzervovaný kusy mýho streetartu :) Začínáme 14. května a stihnem to těsně po začátku prázdnin – poslední lekce je 2. června.

Pro koho kurz určený?

Primárně pro začátečníky, ale věřím, že bude dost užitečný i pokročilejším tvůrcům. Myslím si, že s tvorbou je to jako s boxem – nikomu na žádné úrovni neškodí zopakovat si základní údery. A upřímně – kdo z nás by nechtěl být v tvorbě rychlejší, dosahovat lepších výsledků za méně času? Podívat se realisticky a z odstupu na svůj styl? Právě v tom by vám měl kurz DRAW OR DIE také pomoci.

Jak poznám, že kurz je určený právě pro mě?

Po pravdě – to nevím :) Ale pokud tě cokoli z toho, co píšu oslovuje, je reálná šance, že by pro tebe kurz mohl být přínosný. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na tobě.

Jaká bude reálná náplň hodin?

Kurz je rozdělený do osmi tříhodinových bloků. Jeho těžiště spočívá – jak jinak – v kresbě, kdy bychom si měli společně vysvětlit základy a postoupit od jednoduchých věcí k těm složitějším. Samozřejmě přímo na kurzu budeme kreslit a malovat, tomu se nyvhneme :) Co můžu garantovat je to, že si nikdo nebude připadat, jako kdyby ho hodili do vody, aby plaval, tak, jak to často na podobných kurzech bývá. Vždycky byste měli přesně vědět, co děláte a jak to pomůže v celkovém rámci vaší tvorby. Kromě toho bude kurz doplněný teoretickou „troubleshooting“ sekcí, obě tyto složky budou rozvíjeny dále domácími úkoly.

Je kurz vhodný i pro děti?

Kurz je vhodný pro lidi starší 12 nebo 13 let. Myslím, že na mladší děti by byly pravděpodobně teoretické části příliš složité.

Na kurzech obvykle dáváš dost domácích úkolů, jak to bude tentokrát?

Celou věc opět koncipujeme tak, že – stejně jako u kurzů komiksu v Aeru – to, co máme probrat, mnohonásobně přesahuje rozsah hodin na kurz určených. Takže budou opět domácí úkoly a opět budou asi i celkem náročné. Jsou ale dobrovolné – míru zapojení do kurzu ale nechávám na každém účastníkovi – je na každém, jak moc si chce ode mě odnést. Nicméně lidem, kteří by rádi pracovali opravdu intenzívně, bych ráda nabídla možnost dva měsíce pracovat naplno a možná tak svoji tvorbu posunout na úplně jiný level.

Bude se kurz v budoucnu opakovat?

Vzhledem k tomu, že je mnoho lidí, na které je náš přístup „Hurá, otevíráme za 14 dní!“ příliš na rychlo, je velmi pravděpodobné, že podobný kurz otevřeme ještě v září nebo nějak na podzim. Záleží ale také, jak vše sladíme s Aeroškolou, kde bych ráda dál pokračovala v učení komiksu.

Kolik kurz stojí a jak se můžu přihlásit?

4200,- za osobu

Přihlášky se posílají mailem na toybox@toybox.cz a jsou platné okamžikem zaúčtování platby na účet, který vám pošlu.

03/05/2018

Něco černého za oknem: nové nápady a skici

Poslouchala jsem po nějaký době znovu rozhovory s Neilem Gaimanem. Dobrej je zejména tenhle, kde mu nakonec Amanda Palmer zahraje na ukulele. Mluví tam mimo jiné o tom, že všechny svoje nejlepší nápady ukradl do jednoho svým dětem.

-„Jednou slyším, jak jedno dítě v noci pláče. Co se ti stalo?“

-„Tati, vyšli vlci ze zdí!“

-„Ale ne, to se ti muselo jen něco zdát…“

-„Bane, opravdu! – Ukážu ti kus tapety, odkud vyšli…“

(Pro všechny, kteří nevědí – řeč je o tomhle skvělým příběhu pro děti Vlci ve zdech, který ilustroval Dave McKean.)

To mě velmi inspirovalo :) A jen tak víceméně sama době pro radost jsem napsala a naskicovala příběh, kterej se stal nám.

Už nějakou dobu, mně – nevím sama proč – nějak baví černý věci. A taky děti začaly říkat „tma“, pokaždý, když je někde tma. Vychází to vlastně z příběhů, který jim vymýšlíme na dobrou noc.

Zatím je to jen nápad. Nástřel textu. Nevím, co z něj bude.

Ale kdybyste si ho chtěli přečíst celý, je tady:

1, 2

Jednou v neděli se nad město přihnal obrovský vítr.

3,4 Po nebi hnal mraky a igelitové pytlíky, rámusil s uvolněnou střechou plechové kůlny, na zahradu přinesl polystyren a na konci slepé ulice udělal vysoký vír z papírů a listí.

5,6

V noci vítr ještě zesílil. Byla to už skoro vichřice. Všechny náklaďáky si musely dát pozor, aby se do nich neopřela ze strany a nepřevrátila je, vlaky, aby je v zatáčkách nevykolejila a bagry si musely dát dolů rypadla, aby je vítr nepřevrátil.

7,8

Ze stromů rval zbytky listí a ohýbal je tak, že skučely a na stěnách domů dělaly strašidelné stíny, které připomínaly ruce.

9,10

V pondělí ráno se probudily děti a všimly si, že v kuchyni není něco jako dřív.

11,12

Za oknem přistálo něco obrovského černého. Sedělo nebo viselo to na jedné z větví, a nedalo se poznat, co přesně to je.

13,14

„Co to je?“ zeptal se malý chlapeček své sestřičky. Ale ta nevěděla.

15 16

„Je to velká černá kočka,“ řekl chlapeček své sestřičce. „Počkej, a uvidíš, že udělá mňau!“ Ta věc za oknem byla doopravdy černá a měla uši jako kočka.

17 18

Vypadala jako kočka, ale kočka to nebyla. Bylo to mnohem delší než kočka, větší, než kočka a nemělo to ani nos ani pusu jako kočka. A nemňoukalo to. Kočka to nebyla.

19 20

„Je to vrána!“ řekla holčička. „Je to obrovská černá vrána, letěla kolem,ve větru se chytila křídlem za strom a zůstala na něm. Je to vrána?“ zeptala se maminky? Ale maminka jí neodpověděla. Zrovna myla nádobí a neměla čas.

21 22

„Je to piáno!“ řekl chlapeček. Na piáno hrál starší bráška. Piáno bylo černé a velké jako ta věc za oknem. Začalo pršet, a venku se neozvalo nic. „Kdyby to bylo piáno, slyšeli bysme teď jak hraje,“ řekla holčička. Jenže na tu věc pršelo, a přitom bylo ticho. Piáno to nebylo.

23 24

„Je to tma!“ řekl chlapeček. O tmě věděl, co je. Tma bylo něco, co přišlo každý večer a spolklo to celý svět.

25 26

Nejdřív tma venku spolkla auta. Pak šla dál a spolkla domy. Pak šla ještě dál a spolkla stromy a bagry a kočku. A nakonec spolkla celý dům. Když tma spolkne celý dům, jde se spát, to chlapeček věděl. Někdy v noci se do tmy probudil. „Je tady tma!“, začal křičet. „Nic nevidím! Tma mě taky spolkla!“ Ale ničemu z toho rodiče nerozuměli, protože ještě neuměl pořádně mluvit.

27 28

„Je to tma?“ zeptal se chlapeček maminky, ale ta zrovna nemohla, protože připravovala oběma dětem svačinu.

29 30

Najednou zafoukal znovu vítr. A ta velká černá věc za oknem, která měla do té doby rohy, které vypadaly jako uši, se najednou nafoukla, takže vypadala jako velký černý balón. „Je to boxerka!“ vyděsil se chlapeček.

31 32

Boxerských rukavic se bál ze všeho nejvíc na světě. Ležely na zemi, když šla máma na trénink a vypadaly jako velké černé ruce nějakého obra, kterému zčernaly a potom si je zapomněl v kuchyni. Ještě strašidelnější bylo, když si je máma dala na ruce. To vypadaly, že po dětech můžou hned skočit.

33 34

„Je to obrovská boxerská rukavice?“ zeptal se chlapeček maminky, ale ta nemohla, protože zrovna připravovala tašku na ven.

35 36

„Je to strašidlo,“ řekla holčička. „Je to obrovské, opravdové strašidlo, které sedí u nás za oknem a za chvíli za námi přijde, a něco nám udělá.“

37 38

„Néééééé,“ začal brečet chlapeček. Toho si všimla už i máma. „Ty se bojíš? To přece nic není, je to prostěradlo, které ulétlo sousedům z verandy, když věšeli prádlo.“

39 40

Ale chlapeček s holčičkou věděli, že to prostěrdlo nemůže být. Prostěradla mají různé barvy, jsou žlutá s panenkami nebo mají pískovo – tmavě modro – červeno pruhovanou barvu nebo jsou světle zelená a fialová. Ale černá? „Kdo kdy viděl černé prostěradlo?“ říkal si chlapeček.

41 42

Vítr foukal čím dál větší, a ta věc za oknem se hýbala. A najednou, přestala vypadat jako balón, a začala si svými rohy otvírat okno. „Je to strašidlo!!!“ zavolali najednou chlapeček i holčička. Ale to ta velká černá věc už lezla do kuchyně a zavírala za sebou okno. Nejdřív natáhla jeden ze svých několika cípů k holčičce.

42 44

Byl to studený a strašně mokrý pocit. Připomínalo jí to, když měla horečku, a máma s tátou ji balili do mokrých prostěradel, ve kterých musela vydržet. „Pomóc, strašidlo!!!“ zakřičela holčička jak nejhlasitěji mohla.

45 46

To už ale máma měla v ruce smeták, a začala s tou velkou černou věcí bojovat. Začala do ní šťouchat smetákem a bouchat lžící na boty, kterou jí chlapeček podal ze země. Házela po té černé věci kostky ze stavebnice.

47 48

Černá věc se ale jen tak nedala, ovinula se mámě kolem nohy a snažila se jí za jednu nohu odtáhnout k oknu. Holčička věděla, že by si mámu ta věc odtáhla někam do černé díry a tam by si jí už nechala. K černé věci přiběhli oba psi, a začali na ní štěkat, tahat za rohy a dělat do ní díry, celou kuchyní se ozýval zvuk trhané látky.

49 50

A taky máma byla silnější. Protože chodila na box, uměla se prát moc dobře, a tak tu černou věc smetákem několikrát dobře trefila. Potom se věc stáhla k oknu, otevřela si okenici a snažila se uniknout ven. Máma jí pomohla smetákem, a ještě jí na cestu pár přidala.

51 52

Pak si unaveně sedla doprostřed kuchyně. Všude kolem byly stopy zápasu: kostky byly rozházené, květináč s kytkou převržený a všude kolem byla rozsypaná hlína. Máma i děti všechno pomalu uklidili a dali na své místo. Pak se začali chystat na procházku.

53 54

Najednou se ale od dveří ozvalo zazvonění. Byla to paní sousedka, ze spodního bytu. Moc hodná paní sousedka, která dětem vždycky pekla ovocné koláče. Tentokrát ale koláč nenesla. V náručí měla složené potrhané a mokré černé prostěradlo. „Není to vaše?“ zeptala se maminky. „Není.“ řekla maminka. „Děkujeme. Jenom uvízlo na větvi u nás za oknem.“ „Asi ulítlo sousedům nad námi.“ „Dobře,“ odpověděla paní sousedka. „Na shledanou.“

55 56

Holčička i chlapeček úplně zřetelně viděli, jak sebou prostěradlo v sousedky náruči ještě trochu cuklo. Ale možná, že to byl taky vítr. Pak se oba i s maminkou oblékli, a šli na procházku. Venku už foukalo jenom trochu, svítilo sluníčko a ulice se po dešti zlatě leskly.

Rozkreslila jsem ho do stránek, a teď začínám pracovat na nějakým stylu, kterým bych to chtěla celý nakreslit.

Moc vás zdravím,

Toy Box

02/11/2017

„Co by ti to udelalo, kdybys mi namalovala ten Melnik“ aneb streetartistou na malym meste

Tak ta VEC (ano, uz chapu, proc se pisum tak rika) na melnickym autobusaku je domalovana. Ja taktez. Behem dnesniho slunecneho dne jsem znacne empatizovala s Van Goghem. Zhruba tak kolem jedenacte dvanacte jsem s nim zacala vest vnitrni dialog. Rikala jsem mu: Ja, uz, Vincente, uplne chapu, ze ti z toho slunce hrablo, hele ja tady v MELNICE mam taky dost, a to nejsem ani v jizni Francii a navic ani neumim tak malovat! A tak podobne.

Nacez jsem se rozhodla, ze nutne potrebuju pauzu v nadraznim bistru, ktery se jmenuje Bistro, minimalne nez to prestane bejt takovy vedro pac mi akryl schne na stetcich, na palete, zed je horka tak, ze by se na ni daly smazit vajicka a ze toho moc neschazi, abych k ni prischla taky a proste v tom Melnice u ty zdi zdechla, a to by se mi ani nedalo na nahrobek napsat „padla za obet graffiti“ protoze maluju poje***ej streetart .]

Takze jsem si dala vodu do kyble pro Netvora, na stetce i na hlavu, kafe preso, a usmala se na me pohledna, mila, blondata servirka, na niz cloveka na prvni pohled upoutalo neexistujici oboci nahrazene dvema tlustymi hnedymi carami konturkou.

„Co ty tady takhle řádíš s tim psem. Nikdy jsem te tady nevidela, ze ne?“

„No ja tady prece maluju tu zed.“

„Jee, to ses ty! Ja jsem se taky chtela hlasit na uzitou malbu,“ zasnila se.

„Ale pak me tam nevzali, kvuli prumeru. Talentovky jsem udelala, ale ten prumer! Tak ted delam kadernici. Ale vyziju se v tom. Kdyz chce nekdo barvu na vlasy, treba deset mu jich tam dam! Rikali jsme si, proc tam malujes jako ty deti? Autobusovy nadrazi, podivej, my tady mame autobusy – “ a ukazala po bistru Bistru, kde byly doopravdy namalovane autobusy.

Zvazila jsem, jak daleko zajit do obhajoby. Je pravda, ze co se tyce melnickeho nadrazi, mela jsem mnoho napadu, co s tou stenou, a vsechny byly bajecne. Zvlast me inspiroval tenkej kousek zdi, kterej spojuje dve steny na vysku primo nad vstupem, a cely je to takovy pekny symetricky.

Chtela jsem tam namalovat Davida, jak strili po Goliasovi z praku, a Golias je robot. Chtela jsem tam namalovat hlavu, ktera je rozstrelena vstupem do autobusaku na dve symetricke casti predstavujici oblicej, lebku a mozek slozene do sebe a je to spojeny takovejma tema jakoby gumovejma zombie – cuckama. Moc hezky, tim by se lidem chodilo do prace jedna basen. Pak jsem uvazovala o tom, ze tim paskem steny protahnu namalovany prkno jako v leseni a z jedny strany na nej bude dopadat sloni noha a na druhy strane to bude hrozit tim, ze to vystreli cloveka, kterej nic netusi a telefonuje (to byl obzvlast dobry napad, musim rict.) Uvazovala jsem, ze tam namaluju praotce Cecha jako uprchlika (nez mi nekdo rek, ze to uz udelal Ivosek). A nakonec me napadly ty deti. Proc ja musim porad malovat neco angazovanyho, rekla jsem si.

Namaluju proste to, jak se ty prostory pretahujou a deti jak si hrajou… a lidi, co tam chodej z toho budou mit radost.

„Rekla jsem si, ze namaluju neco hezkyho… Lidem pro radost… deti, jak se pretahujou,“ zahajila jsem pomalu obhajobu. „Ony ty prostory jsou spojeny takovym paskem prostoru,“ podivala jsem se na servirku, vypadala dost pobavene.

„No… a ten jeden prostor se vlastne taky pretahuje s tim druhym. Tak jsem to tam jen doplnila. O ty deti.“

„Rikala jsem si, ze to bude nakej umeleckej zamer!“ rekla servirka vesele a sla se venovat dalsim hostum.

Pak se me pripojil asi sedesatiletej pener, teda to asi nebyl, ale mel takovej penerskej look. Oci pronasledovany koralkou, jezaty fousy i vlasy na vsechny strany.

„A ja si rikam, ze te poprosim, abys mi namalovala Melnik. Potrebuju ho do sbirky. Jsem melnickej patriot. Sbiram vsechno s Melnikem: odznacky, stitky, a hlavne obrazy. Mam jich spoustu, Slavicka, Zrzavyho, tady toho jak se jmenoval? Jak mel atelier v Libechove u kaplicky?“

Vysvetlila jsem mu, ze to neudelam, zakazky neberu a nemam cas. Pan byl neustupnej. „Jenze ja potrebuju Melnik ted vod tebe. Mne se moc libi, jak ty malujes, ja ti koupim pivo a ty mi namalujes Melnik.“

Vysvetlila jsem mu, ze pivo nepiju. Ze nic nechci a nepotrebuju. A pak mi to nedalo: „A od Zrzavyho, od toho mate taky Melnik?“

„Ne. Od Zrzavyho mam Kyklopa a nymfu. Sbiram to vsechno dceri, jednou to bude mit hodnotu. Ja mam, holka, na umeni cuch! A prave proto potrebuju Melnik od tebe. Takovej uplne malej, Melnicek, s tou bani a vezi, co ti to udela…“

Rekla jsem, ze nic, neudela, ja taky nic neudelam, a ze musim jit zase malovat. A sla jsem malovat.

Za pul hodinky byl zpatky, cerstvy, stinna zahradka s popelniky a napisem Nekourit! mela na lidi evidentne jiny vliv nez prisychani ke stene a paleni si rukou o stenu a spreje.

„Tak co bude s tim Melnikem?“ hlaholil na me uz zdalky. Ja jsem si sedla, a rekla mu, ze nic. Ze se se mnou fakt nedomluvi. Ze mam maly dvojcata, a ze fakt nemam cas.

„Ale tak tuzkou! To zvladnes, hele hodis mimino, prebalis, a tuzkou namalujes Melnik, to mas hned. Nebo ti sem hodim desku a ty udelas frk frk tema svejma sprejema, a je to.“

Ne, omlouvam se znova, vysvetluju, ze nechci.

„Ja mam ale znamyho, co ma obchod s barvama! On by ti dal barvy!“

Vysvetluju, ze i ja mam znamyho, co ma obchod s barvama. Pak si ale vzpomenu na Phoeho a napadne me spasna myslenka…

„Vite… Pamatujete si toho kluka, jak tady se mnou byl na tom tagovacim workshopu? Ja myslim, ze ten by vam Melnik namaloval. Se sprejema to umi navic mnohem lip, nez ja,“ rikam, a vubec nelzu.

„Myslis?“ zamysli se dedek.

Takze, pratele, Kecupovi ted shanim hafo dobry zakazky. Vcera capka, co chce namalovat kuraka do prostoru pro kuraky pro Cafe Kostka v Melnice, a kterej me celej den premlouval, at tam tem detem namaluju kafe nebo zmrzlinu, aby to byla reklama na cukrarnu, co ma za rohem a dneska Melnik pro nejvetsiho melnickyho patriota, co ma vsechno s Melnikem.

Stavuju se znova pro vodu.

„Ja jsem taky mela studovat umeleckou skolu!“ hlasi mi servirka od vchodu. „Rikala jsem ti to? Ale nevzali me. Kvuli prumeru. Odmalicka jsem chodila pritom na vytvarku. Nese ti to?“

Prikyvuju, ze jo, hrozne.

„Skoda, vidis.“

Za par hodin schnuti a liti vody ze stetcu na hlavu konecne maluju vlakna lana, ktery se trhaj nad vstupem do nadrazi a mam to kousek k dokonceni.

Nejvetsi melnicky patriot jde zrovna kolem: „Vidis? Mas tam prazdny misto. Tam by se dal namalovat…uplne malej…“

(Ano, ma pravdu.)

„…Melnik.“

Tady je to domalovany.

Preju vam krasny leto a nebudte na slunicku tolik, co ja! :)

Moc vas zdravim!

Toy Box

06/07/2017

Autobusové nádraží Mělník

V rámci výstavy v Mělníce jsem dostala k dispozici stěnu na autobusovém nádraží. Řekla jsem si, že bych tam mohla pro změnu namalovat něco neangažovanýho prostě lidem pro radost, a protože stěna vypadá jako dva prostory, které se navzájem přetahují, doplnila jsem tam (zatím ještě ne, ale zítra to snad domaluju) dvě děti, který se přetahujou o provaz.

V rámci malování jsme ještě chtěli rozjet tagovací workshop pro děti s kamarádem Phoem, ten ale bohužel překazilo špatný počasí, takže se nekonal, každopádně díky za super podporu a fajn den!

Zítra to tam budu čmárat zase, od desíti do pěti, doufám, že už mi sluníčko nebude tak vypalovat mozek z hlavy. Pokud máte cestu kolem, stavte se, jinak mě podpořit přijde akorát zase prasestřenice Majdalenka, která vzpomíná na to, jak jsem si pořád malovala, když jsem byla malá. No, a maluju si furt. :)

Hezký začátek léta přeje Toy Box

P.S. Jo, a díky Jonáši Zbořilovi za reportáž o výstavě Nomádi v DEPU a super fotku.

28/06/2017

Cultural Hijack a Fontánova svatba

Nebudete tomu věřit, ale Fontán, ten milej kluk z Mojí knihy Vinnetou se dneska oženil!

A já jsem si spletla datum (!To se může stát akorát mně!), a tak teď jsou všichni na večírku a když jsme si volali, kde jsem, a já jsem zjistila, že svatba není v úterý, tak mi jen řek: No, vždyť se tolik nestalo, stejně za chvíli společně pojedeme na svatební cestu. Což je pravda, za chvíli pojedeme s dvojčatama a Fontánem a jeho miminem a jeho holkou, kterou si dneska vzal, takže už jeho manželkou, na týden na Slovensko, kde se bude ženit pro změnu můj další nejlepší kamarád, Vojta.

Od kterýho mi přišel dneska tenhle pohled se skvělou známkou a adresátama. Ještě, že se na pohled nepíšou i pejskové :)

Ráda bych oběma úplně veřejně a slavnostně pogratulovala. Našli si skvělý holky a jejich holky zase kluky nebo jak to mám napsat, aby to bylo genderově správně. Fontánova Anička je hrozně krásná, chytrá a křehká a pamatuju si, jak mi Fontán říkal, že jí dal první pusu do vlasů, a pak si pamatuju, jak jsme spolu na dovolený chodily plavat do moře a povídaly si o tom, že bysme už vlastně asi i chtěly děti. No, a teď je máme, a to všechno bych tam mohla říct, ale neřeknu, protože jsem to popletla :)  takže tady teď jen tak sedím a přemejšlím nad tím, jak jsou moji kamarádi stejně nejlepší na světě a jsem z toho hrozně nostalgická.

Přemýšlím nad tím, jak jsme dřív s mojí nejlepší kamarádkou Terezou chodily na kafe, a teď teda chodíme pořád, ale můžeme jenom do Alty a vypadá to jako když jdou na kafe školka s jeslema, zhruba takhle:

A to nám tam ještě tři děti chyběj. Všude jsou poházený dudlíky, lžičky, hračky, plastový nádoby se svačinkou, botičky – no nebudu s ohledem na lidi co nemaj malý děti zabíhat do podrobností – prostě všechno to, co všechny tyhle hrozný mimina, co se nám nabouraly do života, potřebujou a vždycky ty úvahy skončím u toho, jaký je to hrozný štěstí, že jsou ty všechny Klárinky, Sebíkové, Adamové, Sofinky a Laurinky a všichni živý a zdravý.

A pak jsem trochu smutná, protože přijdu na to, že už jsme hrozně dospělý, že není dávno doba, kdy jsme si nikdy nemysleli, že to přijde, ale jde to úplně jasně vidět v očích těch dětí, a že je to sice v něčem smutný a v něčem zase hezký a že je hrozný štěstí, že jsme v tom takhle všichni spolu. Že je to něco jako ráno na technoparty, když se rozední. Vždycky jsem se rána na technu bála, a chodila jsem spát, přišlo mi, že když se potrhá noční opojení, všechno kouzlo zmizí. Zbyde jen podupaná louka a z lidí, který potmě vypadali krásně a tajemně, budou jen ranní trosky. Ale pak mi (kamarád) MRMNK (zdravím btw!) řek, že na ránech není nic hroznýho, když jsme všichni spolu. Je to prostě jen takový období. Tak tohle je podobný. Je to prostě jen takový období.

No, nicméně, abych se jen nedojímala – na Fontisovu svatbu jsem zapomněla taky proto, že jsem hrozně makala na výstavě, kterou pořádá dneska můj další kamarád – EPOS257.  Cultural Hijack je výstava o aktivismu v umění, která má dneska vernisáž v architektonické škole Archip (adresa je Křižíkova 1), takže kdybyste se tam chtěli zastavit (a máte na rozdíl ode mě hlídání), můj odhad bude, že teď tam bude taky celkem mejdan.

Já tam vystavuju (překvapivě!) projekt Automat svět,

ve kterým stále pokračuju.

Byla tam paní Eposová, která je na mě vždycky strašně hodná a já si vždycky říkám, že musela a musí bejt ještě víc svatá, než moje máma, takže jí dost respektuju. (A for the record bych ráda uvedla, že jsem ráda, že z celé události nejsou fotky, protože taková vernisáž aktivistický výstavy je pro batolata nejhorší místo na světě. V životě jsem neviděla tolik nebezpečnejch věcí pohromadě, tolik kabelů pod proudem, nářadí, kusů lešení, ostrejch hran óesbéček a betonků, ne který hrozí, že upadnou hlavou.)

Abych to ale nezamluvila.

Fontisi a Aničko! Vojto a Polko! Gratuluju!!! Ani nedokážu vyslovit to hrozný štěstí, jaký vám do života přeju.

Sorry všem ostatním za ten patos, ale Tereza Stejskalová, můj hlavní depatetizátor, si vzal dneska dovolenou.

Moc vás zdravím! Toy Box

 

 

 

23/06/2017