„Co by ti to udelalo, kdybys mi namalovala ten Melnik“ aneb streetartistou na malym meste

Tak ta VEC (ano, uz chapu, proc se pisum tak rika) na melnickym autobusaku je domalovana. Ja taktez. Behem dnesniho slunecneho dne jsem znacne empatizovala s Van Goghem. Zhruba tak kolem jedenacte dvanacte jsem s nim zacala vest vnitrni dialog. Rikala jsem mu: Ja, uz, Vincente, uplne chapu, ze ti z toho slunce hrablo, hele ja tady v MELNICE mam taky dost, a to nejsem ani v jizni Francii a navic ani neumim tak malovat! A tak podobne.

Nacez jsem se rozhodla, ze nutne potrebuju pauzu v nadraznim bistru, ktery se jmenuje Bistro, minimalne nez to prestane bejt takovy vedro pac mi akryl schne na stetcich, na palete, zed je horka tak, ze by se na ni daly smazit vajicka a ze toho moc neschazi, abych k ni prischla taky a proste v tom Melnice u ty zdi zdechla, a to by se mi ani nedalo na nahrobek napsat „padla za obet graffiti“ protoze maluju poje***ej streetart .]

Takze jsem si dala vodu do kyble pro Netvora, na stetce i na hlavu, kafe preso, a usmala se na me pohledna, mila, blondata servirka, na niz cloveka na prvni pohled upoutalo neexistujici oboci nahrazene dvema tlustymi hnedymi carami konturkou.

„Co ty tady takhle řádíš s tim psem. Nikdy jsem te tady nevidela, ze ne?“

„No ja tady prece maluju tu zed.“

„Jee, to ses ty! Ja jsem se taky chtela hlasit na uzitou malbu,“ zasnila se.

„Ale pak me tam nevzali, kvuli prumeru. Talentovky jsem udelala, ale ten prumer! Tak ted delam kadernici. Ale vyziju se v tom. Kdyz chce nekdo barvu na vlasy, treba deset mu jich tam dam! Rikali jsme si, proc tam malujes jako ty deti? Autobusovy nadrazi, podivej, my tady mame autobusy – “ a ukazala po bistru Bistru, kde byly doopravdy namalovane autobusy.

Zvazila jsem, jak daleko zajit do obhajoby. Je pravda, ze co se tyce melnickeho nadrazi, mela jsem mnoho napadu, co s tou stenou, a vsechny byly bajecne. Zvlast me inspiroval tenkej kousek zdi, kterej spojuje dve steny na vysku primo nad vstupem, a cely je to takovy pekny symetricky.

Chtela jsem tam namalovat Davida, jak strili po Goliasovi z praku, a Golias je robot. Chtela jsem tam namalovat hlavu, ktera je rozstrelena vstupem do autobusaku na dve symetricke casti predstavujici oblicej, lebku a mozek slozene do sebe a je to spojeny takovejma tema jakoby gumovejma zombie – cuckama. Moc hezky, tim by se lidem chodilo do prace jedna basen. Pak jsem uvazovala o tom, ze tim paskem steny protahnu namalovany prkno jako v leseni a z jedny strany na nej bude dopadat sloni noha a na druhy strane to bude hrozit tim, ze to vystreli cloveka, kterej nic netusi a telefonuje (to byl obzvlast dobry napad, musim rict.) Uvazovala jsem, ze tam namaluju praotce Cecha jako uprchlika (nez mi nekdo rek, ze to uz udelal Ivosek). A nakonec me napadly ty deti. Proc ja musim porad malovat neco angazovanyho, rekla jsem si.

Namaluju proste to, jak se ty prostory pretahujou a deti jak si hrajou… a lidi, co tam chodej z toho budou mit radost.

„Rekla jsem si, ze namaluju neco hezkyho… Lidem pro radost… deti, jak se pretahujou,“ zahajila jsem pomalu obhajobu. „Ony ty prostory jsou spojeny takovym paskem prostoru,“ podivala jsem se na servirku, vypadala dost pobavene.

„No… a ten jeden prostor se vlastne taky pretahuje s tim druhym. Tak jsem to tam jen doplnila. O ty deti.“

„Rikala jsem si, ze to bude nakej umeleckej zamer!“ rekla servirka vesele a sla se venovat dalsim hostum.

Pak se me pripojil asi sedesatiletej pener, teda to asi nebyl, ale mel takovej penerskej look. Oci pronasledovany koralkou, jezaty fousy i vlasy na vsechny strany.

„A ja si rikam, ze te poprosim, abys mi namalovala Melnik. Potrebuju ho do sbirky. Jsem melnickej patriot. Sbiram vsechno s Melnikem: odznacky, stitky, a hlavne obrazy. Mam jich spoustu, Slavicka, Zrzavyho, tady toho jak se jmenoval? Jak mel atelier v Libechove u kaplicky?“

Vysvetlila jsem mu, ze to neudelam, zakazky neberu a nemam cas. Pan byl neustupnej. „Jenze ja potrebuju Melnik ted vod tebe. Mne se moc libi, jak ty malujes, ja ti koupim pivo a ty mi namalujes Melnik.“

Vysvetlila jsem mu, ze pivo nepiju. Ze nic nechci a nepotrebuju. A pak mi to nedalo: „A od Zrzavyho, od toho mate taky Melnik?“

„Ne. Od Zrzavyho mam Kyklopa a nymfu. Sbiram to vsechno dceri, jednou to bude mit hodnotu. Ja mam, holka, na umeni cuch! A prave proto potrebuju Melnik od tebe. Takovej uplne malej, Melnicek, s tou bani a vezi, co ti to udela…“

Rekla jsem, ze nic, neudela, ja taky nic neudelam, a ze musim jit zase malovat. A sla jsem malovat.

Za pul hodinky byl zpatky, cerstvy, stinna zahradka s popelniky a napisem Nekourit! mela na lidi evidentne jiny vliv nez prisychani ke stene a paleni si rukou o stenu a spreje.

„Tak co bude s tim Melnikem?“ hlaholil na me uz zdalky. Ja jsem si sedla, a rekla mu, ze nic. Ze se se mnou fakt nedomluvi. Ze mam maly dvojcata, a ze fakt nemam cas.

„Ale tak tuzkou! To zvladnes, hele hodis mimino, prebalis, a tuzkou namalujes Melnik, to mas hned. Nebo ti sem hodim desku a ty udelas frk frk tema svejma sprejema, a je to.“

Ne, omlouvam se znova, vysvetluju, ze nechci.

„Ja mam ale znamyho, co ma obchod s barvama! On by ti dal barvy!“

Vysvetluju, ze i ja mam znamyho, co ma obchod s barvama. Pak si ale vzpomenu na Phoeho a napadne me spasna myslenka…

„Vite… Pamatujete si toho kluka, jak tady se mnou byl na tom tagovacim workshopu? Ja myslim, ze ten by vam Melnik namaloval. Se sprejema to umi navic mnohem lip, nez ja,“ rikam, a vubec nelzu.

„Myslis?“ zamysli se dedek.

Takze, pratele, Kecupovi ted shanim hafo dobry zakazky. Vcera capka, co chce namalovat kuraka do prostoru pro kuraky pro Cafe Kostka v Melnice, a kterej me celej den premlouval, at tam tem detem namaluju kafe nebo zmrzlinu, aby to byla reklama na cukrarnu, co ma za rohem a dneska Melnik pro nejvetsiho melnickyho patriota, co ma vsechno s Melnikem.

Stavuju se znova pro vodu.

„Ja jsem taky mela studovat umeleckou skolu!“ hlasi mi servirka od vchodu. „Rikala jsem ti to? Ale nevzali me. Kvuli prumeru. Odmalicka jsem chodila pritom na vytvarku. Nese ti to?“

Prikyvuju, ze jo, hrozne.

„Skoda, vidis.“

Za par hodin schnuti a liti vody ze stetcu na hlavu konecne maluju vlakna lana, ktery se trhaj nad vstupem do nadrazi a mam to kousek k dokonceni.

Nejvetsi melnicky patriot jde zrovna kolem: „Vidis? Mas tam prazdny misto. Tam by se dal namalovat…uplne malej…“

(Ano, ma pravdu.)

„…Melnik.“

Tady je to domalovany.

Preju vam krasny leto a nebudte na slunicku tolik, co ja! :)

Moc vas zdravim!

Toy Box

06/07/2017

Autobusové nádraží Mělník

V rámci výstavy v Mělníce jsem dostala k dispozici stěnu na autobusovém nádraží. Řekla jsem si, že bych tam mohla pro změnu namalovat něco neangažovanýho prostě lidem pro radost, a protože stěna vypadá jako dva prostory, které se navzájem přetahují, doplnila jsem tam (zatím ještě ne, ale zítra to snad domaluju) dvě děti, který se přetahujou o provaz.

V rámci malování jsme ještě chtěli rozjet tagovací workshop pro děti s kamarádem Phoem, ten ale bohužel překazilo špatný počasí, takže se nekonal, každopádně díky za super podporu a fajn den!

Zítra to tam budu čmárat zase, od desíti do pěti, doufám, že už mi sluníčko nebude tak vypalovat mozek z hlavy. Pokud máte cestu kolem, stavte se, jinak mě podpořit přijde akorát zase prasestřenice Majdalenka, která vzpomíná na to, jak jsem si pořád malovala, když jsem byla malá. No, a maluju si furt. :)

Hezký začátek léta přeje Toy Box

P.S. Jo, a díky Jonáši Zbořilovi za reportáž o výstavě Nomádi v DEPU a super fotku.

28/06/2017

Cultural Hijack a Fontánova svatba

Nebudete tomu věřit, ale Fontán, ten milej kluk z Mojí knihy Vinnetou se dneska oženil!

A já jsem si spletla datum (!To se může stát akorát mně!), a tak teď jsou všichni na večírku a když jsme si volali, kde jsem, a já jsem zjistila, že svatba není v úterý, tak mi jen řek: No, vždyť se tolik nestalo, stejně za chvíli společně pojedeme na svatební cestu. Což je pravda, za chvíli pojedeme s dvojčatama a Fontánem a jeho miminem a jeho holkou, kterou si dneska vzal, takže už jeho manželkou, na týden na Slovensko, kde se bude ženit pro změnu můj další nejlepší kamarád, Vojta.

Od kterýho mi přišel dneska tenhle pohled se skvělou známkou a adresátama. Ještě, že se na pohled nepíšou i pejskové :)

Ráda bych oběma úplně veřejně a slavnostně pogratulovala. Našli si skvělý holky a jejich holky zase kluky nebo jak to mám napsat, aby to bylo genderově správně. Fontánova Anička je hrozně krásná, chytrá a křehká a pamatuju si, jak mi Fontán říkal, že jí dal první pusu do vlasů, a pak si pamatuju, jak jsme spolu na dovolený chodily plavat do moře a povídaly si o tom, že bysme už vlastně asi i chtěly děti. No, a teď je máme, a to všechno bych tam mohla říct, ale neřeknu, protože jsem to popletla :)  takže tady teď jen tak sedím a přemejšlím nad tím, jak jsou moji kamarádi stejně nejlepší na světě a jsem z toho hrozně nostalgická.

Přemýšlím nad tím, jak jsme dřív s mojí nejlepší kamarádkou Terezou chodily na kafe, a teď teda chodíme pořád, ale můžeme jenom do Alty a vypadá to jako když jdou na kafe školka s jeslema, zhruba takhle:

A to nám tam ještě tři děti chyběj. Všude jsou poházený dudlíky, lžičky, hračky, plastový nádoby se svačinkou, botičky – no nebudu s ohledem na lidi co nemaj malý děti zabíhat do podrobností – prostě všechno to, co všechny tyhle hrozný mimina, co se nám nabouraly do života, potřebujou a vždycky ty úvahy skončím u toho, jaký je to hrozný štěstí, že jsou ty všechny Klárinky, Sebíkové, Adamové, Sofinky a Laurinky a všichni živý a zdravý.

A pak jsem trochu smutná, protože přijdu na to, že už jsme hrozně dospělý, že není dávno doba, kdy jsme si nikdy nemysleli, že to přijde, ale jde to úplně jasně vidět v očích těch dětí, a že je to sice v něčem smutný a v něčem zase hezký a že je hrozný štěstí, že jsme v tom takhle všichni spolu. Že je to něco jako ráno na technoparty, když se rozední. Vždycky jsem se rána na technu bála, a chodila jsem spát, přišlo mi, že když se potrhá noční opojení, všechno kouzlo zmizí. Zbyde jen podupaná louka a z lidí, který potmě vypadali krásně a tajemně, budou jen ranní trosky. Ale pak mi (kamarád) MRMNK (zdravím btw!) řek, že na ránech není nic hroznýho, když jsme všichni spolu. Je to prostě jen takový období. Tak tohle je podobný. Je to prostě jen takový období.

No, nicméně, abych se jen nedojímala – na Fontisovu svatbu jsem zapomněla taky proto, že jsem hrozně makala na výstavě, kterou pořádá dneska můj další kamarád – EPOS257.  Cultural Hijack je výstava o aktivismu v umění, která má dneska vernisáž v architektonické škole Archip (adresa je Křižíkova 1), takže kdybyste se tam chtěli zastavit (a máte na rozdíl ode mě hlídání), můj odhad bude, že teď tam bude taky celkem mejdan.

Já tam vystavuju (překvapivě!) projekt Automat svět,

ve kterým stále pokračuju.

Byla tam paní Eposová, která je na mě vždycky strašně hodná a já si vždycky říkám, že musela a musí bejt ještě víc svatá, než moje máma, takže jí dost respektuju. (A for the record bych ráda uvedla, že jsem ráda, že z celé události nejsou fotky, protože taková vernisáž aktivistický výstavy je pro batolata nejhorší místo na světě. V životě jsem neviděla tolik nebezpečnejch věcí pohromadě, tolik kabelů pod proudem, nářadí, kusů lešení, ostrejch hran óesbéček a betonků, ne který hrozí, že upadnou hlavou.)

Abych to ale nezamluvila.

Fontisi a Aničko! Vojto a Polko! Gratuluju!!! Ani nedokážu vyslovit to hrozný štěstí, jaký vám do života přeju.

Sorry všem ostatním za ten patos, ale Tereza Stejskalová, můj hlavní depatetizátor, si vzal dneska dovolenou.

Moc vás zdravím! Toy Box

 

 

 

23/06/2017

Toy_Box na výstavě Nomádi v DEPU: Šestnáctimetrovej streetart – největší komiks v republice .)

Po nějaký době jsem na sebe fakt pyšná: včera jsem udělala hrozně velkej streetart na výstavě Nomádi v DEPU 2015 v Plzni :) Má šestnáct metrů na šířku a pět a půl na výšku, nejvyšší místo, kde jsem pracovala bylo 13 metrů – z vysokozdvižné plošiny, která se pěkně houpala.

Myslím, že se moc nepletu, když řeknu, že co se týče plochy a papíru, to je největší komiks u nás =)

No hele:

Příběh streetartového komiksu je inspirovaný dvěma bezdomovci tady od nás z Libně, kterým jsem dala jména Peter a Marika (nejedná se o pravá jména, ale osoby i jejich vyprávění jsou reálné). Ještě má dvě další – menší – části uvnitř, které jsem ale vůbec neměla čas nafotit (a vyfotím je spolu s reportem z celé výstavy.)

Nalepila jsem ho z šestnácti metrových rolí papíru. Celej komiks je tak velkej protože bezdomovce se snaží všichni spíš nevidět nebo tvářit se jako by neexistovali.

A přitom – jako ostatně my všichni ostatní – mají touhu být viděni a slyšeni a mají radost, když někdo jejich příběhům naslouchá. Tak o tom celý ten komiks je – a já se už těším, až jim tyhle fotky nazvětšuju a přinesu ukázat.

Vidíme se večer v šest na vernisáži, kde budete mít možnost potkat další jména českého streetartu: Tima, který udělal NEBOJ nad karlínským tunelem, Michala Škapu AKA Trona, Artura Margota a spoustu mladých architektů s jejich projekty na téma nomádství. Těším!

Toy Box

 

 

14/06/2017

O slonovi, myšce a spoustě nových rodin

Začala jsem pracovat na knížce o rodinách. Svůj nápad udělat knížku o různých nových typech rodiny, tj. rodinou s jedním rodičem, o homosexuálním páru vychovávajícím děti, dětech ve střídavé péči, rodinách s dětmi s různými tatínky a maminkami, se snažím propojit nějakým příběhem. Můj první nápad byl, že by děti při čtení knížky mohly provázet nějaká zvířátka – a jaké zvířátko prolézá nejčastěji lidská obydlí?

No jasně – myš.

A k ní mě napadl slon v přátelství tak neobvyklém jako jsou všechny ty rodiny, o kterých by byla ta knížka. Nevím, jestli vám to dává smysl (mně j:o) samozřejmě. A nakreslila jsem první skici…

Stále učím v Aeroškole komiksy, a shodou okolností jsme měli hodinu zaměřenou na „zbavování se studu z publikování“. Studenti v prvních pěti hodinách přijít s námětem na komiks nebo na ilustrovanou knihu, a během páté hodiny si navzájem poskytovali zpětnou vazbu: psali si co je na jejich komiksech dobré, a co by se naopak dalo zlepšit. Chtěla jsem jim tím zprostředkovat zážitek z toho, že prezentujete někomu své nápady v ještě nehotovém stavu. Protože přesně tak to – alespoň mé zkušenosti – v životě funguje.

Všichni bychom chtěli mít spoustu krásných obrázků, a z nich vybrat klauzury nebo výstavu. Ve skutečnosti to dopadne tak, že se potkám někde s galeristou a domluvíme se, že bysme mohli něco udělat, a rovnou si domluvíme i termín, aby se to nezakecalo, žejo. A pak s hrůzou vstávajícími vlasy na hlavě zjišťujeme – COŽE, UŽ ZA ČTRNÁCT DNÍ ??? To ale musím něco novýho udělat.

Nebo chcete, aby vám někdo vydal knížku. Jenže nechcete na ní pracovat jen tak, a ani se nezeptat těch lidí z nakladatelství, který s tím mají přece jen o dost víc zkušeností, co si o tom myslí. Nebo navrhujete interiér. A tak podobně. Prostě je potřeba mluvit o nápadech ještě před finální podobou projektu. Jenže to se nám často jaksi nechce. Stydíme se. Bojíme se, že na každé: „Dobrý den, tak já jsem tady s těma stripama o kostce cukru,“ na nás vyskočí Pažout jak od Borna malovanej, a hurónsky se nám vysměje. (Nebo alespoň já se toho bojím, a moji studenti, soudě podle jejich reakcí taky.)

Abych je v tom nenechala (a taky jim šla příkladem,) rozhodla jsem se, že se do zpětné vazby zapojím, a nechám si od nich ohodnotit právě nápad na knížku o nových rodinách. Dopadlo to celkem dobře.

Panovala silná shoda na tom, že taková knížka tady není, a bylo by ji potřeba udělat.

Anežka napsala, že slona a mravence měla Daisy Mrázková, ale je otázka, jestli to vadí. Další pak uvažovali nad tím, jestli zařadit faktický věci pro rodiče nebude moc encyklopedický. Což taky nevím.

No, pak si všichni hodnotili i svoje věci a celá ta hodina byla – alespoň myslím – fajn a přínosná.

Taky jsem byla v rámci festivalu Děti, čtete? na besedě s Karinou Schaapman, která udělala skvělej Dům myšek, a jejíž jsem velkej fanoušek. A víte co? vyrábí ty věci z Fima! A taky ze zátek od piva (podnos pod jablečnej koláč) a patentky (noha podnosu pod jablečnej koláč) a z trubiček od toaletního papíru a bordury (říká se tomu tak?), prostě takový tý zdobící zlatý stužky, kterou natře na šedivo a jsou zdobený kamna. A celý je to takový  dojemně upracovaný, jak je to zmenšený, což byla kvalita modelů, kterou po nás vždycky chtěli na scénogafii, a já jsem jí nikdy nebyla schopná dosáhnout. Moje modely byly maximálně tak vokousaný (taky jak od myší, ano.) protože jsem je řezala z lepenky, co jsem našla v popelnici.

Jak vidíte, Karina Schaapman je v mnohém inspirující. Stůl se šuplíky dělá z krabiček od sirek, naběračku na knedlíky z prostředku obalu od svíčky, který propíchá a brambory z malých fazolek.

Pod dojmem její tvorby – a taky protože jsme na setkání s ní byli s dětmi mého přítele, které máme ve střídavé péči tak, že jsou týden u nás a týden pryč, rozhodla jsem se doma s dětmi vytvořit nějaká zvířátka, která si sama vymyslí. Prvňačka Kristýnka i její pětiletý bráška si nakreslili oba kočky. Pak jsme je obkreslili na látku, a já jsem je ušila na stroji. Pak jsme překopírovali obličeje koček na látku (tak, že jsme je zezadu přečmárali) a obtáhli je fixama na textil. Takže je celé navrhovaly děti. Pamatuju si, že jsem takhle s babičkou, když jsem byla malá, vytvořila úplnou armádu zvířátek.

Tady jsou…

Dali jim jméno Lucinka (holčička) a kočka Elka (kluk) podle skutečné kočky, která k nám chodí na okno na psí granule. Měli z nich nesrovnatelně větší radost – alespoň co mohu posoudit z té doby, co jsou s námi – než z jakýchkoli kupovaných plyšáků. Začali jim hned říkat, že jsou to jejich děti, pětiletý kluk, kolem skákal a prozpěvoval si:

Děti se musej nasní-dat

Aby si pak mohly hrát!

a pak svý kočce trochu huboval:

Prosim tě, kočko, Elko, co tady furt blázníš, běž do postele!

…a pak jsem ho slyšela, jak říká ségře:

Jakože si budou hrát na to, že se hádaj, jo? A my jim řeknem. Nezlobte! Děti, buďte už hodný.

Povídali jsme si o tom, že jsou úplně nově na světě, ty kočky, jako naše miminka. A že jim musej všechno vysvětlit, kdo je kdo a co dělá.

No, táta je venku, řekl Matyáš. A to, co zrovna zametá, to vás ušilo.

:)

Krásné letní dny od Toy Box

 

07/06/2017

Toy Box… Už to umím

Kamarád EPOS 257 , kterej zrovna vystavuje ve Veletržním svoji Retroreflexi, mi poslal esemesku z neznámýho čísla:

-Máš někde něco po Praze?

Myslela jsem si, že mi píše PČR, a tak jsem zprávu ignorovala. :)

Epos mi volá o dva dny později: Tak máš někde něco? Potřebovali bysme natočit nějakej streetart pro reportáž k Retroreflexi. Moje práce venku na papíře si obvykle vezmou moji nejmilejší: vítr a déšť, ale páč jsem kamaráda nemohla nechat ve štychu, krátce jsem se zamyslela: V pátek říkáš? Odpoledne? A co je dneska, středa? OK, tak já něco do pátku udělám.

A pustila jsem se do projektu, kterej mám v hlavě dlouho, do streetartu na automatu Svět. Kamarádi, řeknu vám jedno: už to umím. Jsem rychlá. Jsem přesná. Dobře to vymyslím a dobře to nakreslím. Nebojím se. Udělám svoji věc a jsem pryč.

Měla jsem z toho fakt radost… a jestli ji chcete mít spolu se mnou – a taky z mých dalších prací na papíře – stavte se ve čtvrtek v galerii ve věži na Mělníce, kde budu mít vernisáž. Součástí výstavy bude i komiksový workshop 24. května a nástěnná malba na tuhle krásnou budovu nádraží. Přemýšlím o něčem černobílém – pro změnu.

Tohle je dvorana krásnýho industriálního prostoru DEPO 2015,

kde budu 14. června vystavovat v rámci výstavy o nomádech. Výstava bude mít architekonickou a streetartovou část, architektonická představí mimo jiné různé malé stavby a mobilní domky, takže se taky moc těším. Sochy od Čestmíra Sušky do té doby odvezou, zbude jen ta velká rozhledna, ale ten prostor je i tak úplně nádhernej.

A to není všechno… Ještě mě budete moct potkat na festivalu Děti čtete? kam mě pozvalo nakladatelství Meandr a kde mám tu čest být spolu s úžasnou paní, tvůrkyní fenomenálního Domu myšek.

Netušíte o čem je řeč?

Příběh Kariny Schaapman je dechberoucí.

Tahle paní byla kdysi političkou za holandskou stranu práce, ale protože se předtím živila jako prostitutka, někdo na ní vytáhl – když byla naprosto úspěšná a na vrcholu své kariéry – kompro z její minulosti. Její řešení bylo odvážné, rozhodla se, že půjde s celou pravdou o své minulosti ven a napsala bestseller o svém dospívání plném drog a na ulici „Bez matky“. V jednom rozhovoru vzpomíná, jak odpočítávala dny, kdy kniha vyjde, aby se dostala ke čtenářům dřív, než verze lidí, kteří ji chtěli zkompromitovat. Stres z celé situace, které musela matka čtyř dětí čelit ale asi zapříčinil to, že se Karina Schaapman rozhodla z politiky odejít a před několika lety přišla s prvními vlastnoručně vyrobenými světy, které zabydlela měkkoučkými myškami ušitými z příze.

Příběhy hlavních hrdinů, Sama a Julie, milují děti na celém světě, a my máme to štěstí, že autorka přijede na festival i se svým obřím domem pro myšky 2. června. Určitě si to nenechám ujít!

Klárce a Jáchymovi byl rok, a měla pravdu moje kamarádka Tereza, že to jsou miminka jak malovaný od Zmatlíkový. Při hezkém počasí jsme k potkání na všech pískovištích okolo Palmovky, zejména milujeme Přístav.

Ať vás potkáme kdekoli, budeme z toho mít radost!

Krásné chladné dny přeje

Toy Box

09/05/2017

Amena, příběh ženy na útěku. Jak proměnit deset stránek vyprávění na jednu (komiksovou) stránku.

Cituju článek z Alarmu. „Policajt nám přikázal dát ruce vzhůru a rozepnout bundy, aby nás mohli bít do žeber a břicha. Někteří měli plastikové obušky, jiní měli kovové. Poté nás jednoho po druhém prohledávali, zatímco ostatní stále seděli ve vodě… Bili malé děti, bili je tolik, že brečely. To je celý příběh. Modlíme se, aby nás bůh uchránil od tohoto utrpení. Přišli jsme sem, ale naše životy jsou horší, než byly doma. Dokonce i psi jsou na tom tady líp. Nikdy jsme si nemysleli, že se k nám někdo bude takto chovat. Nechali jsme doma malé děti, abychom jim mohli zajistit lepší život, ale naše životy se jenom zhoršily. Jak vám to mám říct… Kam máme jít? Nemůžeme ani dopředu, ani dozadu. Jsme ve strašné situaci. Nikdo nám nerozumí. Nikdo nemluví našim jazykem…

…další příběhy si přečtěte tady v tomhle článku na Alarmu. Běhá mi mráz po zádech z pomyšlení, že žijeme v době, kousek od místa, kdy se lidi přestávají chovat k dalším lidem jako kdyby to byli lidi. Zvedá se mi žaludek z pomyšlení na to ponížení, bolest a utrpení. Myslím na jejich děti… a na střepy rozbitejch snů o tom, že někde existuje místo, kde je líp, kde není válka a bolest, ve kterých se topěj břehy našeho starýho dobrýho kontinentu a lidi co připlouvaj se o ně řežou do rukou. Potkáváli jsme je celou zimu, když jsme pomáhali lidem bez domova tady u nás pod mostem. Odkud jste? Moldávie, Rusko, Ukrajina… sny o tom, že na západě bude líp končej v desetistupňovým mrazu pod mostem v Libni.

Jediný, co s tím může dělat vypravěč příběhů jako jsem já je – nemlčet. I proto jsem se rozhodla, že se pustím, přestože moje životní situace tomu zrovna nenasvědčuje – starám se o dvě roční mimina, o sedmiletou holčičku v první třídě a pětiletého kluka, které si ve střídavé péči přivedl do našeho vztahu můj přítel, snažím se namalovat obrazy na výstavu do Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, pracuju na knížkách – do projektu, kterej mapuje život žen na útěku, s nímž mě oslovilo hnutí Nesehnutí z Brna. Udělali rozhovory se ženami, které odešly ze své země a snaží se tematizovat zejména genderové otázky, které se k tomu vážou. Nesehnutí udělali rozhovory s mnoha ženami, které žijí v Česku, Maďarsku a Polsku o mnoha tématech, jejich příběhy jsou rozličné. Jen témata, která jsem měla v komiksu zobrazit, byly dobře na čtyři stránky. Výchozím materiálem byl pro mě přepsaný rozhovor – převyprávěný příběh. Některé mají mnoho stran, a vystačily by klidně na knihu, mým úkolem ale je přepsat je do komiksu, který se pak bude dát vystavit na výstavě, pověsit na webu a použít jako výukový materiál při debatách například ve školách.

Surový materiál, který jsem dostala, vypadal tedy přibližně takto: (omluvte sníženou kvalitu fotografií, došly mi baterky v mém obvyklém foťáku, takže fotím foťákem do vody,)

Šlo o dlouhé strany minimálně členěných výpovědí, prostě přímá řeč tak, jak to ty paní povídaly. Začala jsem tedy tím, že jsem si text přečetla, a našla zajímavá témata:

Vymyslela jsem formu, kdy na jedné straně bude dvanáct komiksových oken, a jedna velká figura, která přiláká pozornost, takže (doufejme) čtenář bude mít chuť číst příběh dál. A protože jsem bývalý novinář, a v novinách jsem krátce pracovala i na pozici editora, přestože jsem toho spoustu zapomněla – pořád se mi hodí to, že dokážu všechno seškrtat „na jedňák“ – prostě na minimální délku. Stejně jsem to udělala i s prvním příběhem, do kterého jsem se pustila. Nesehnutí tu ženu pojmenovali jako Blanka, já jsem pro ni zvolila jedno z nejběžnějších syrských jmen (alespoň podle wikipedie) Amena.

Ameny příběh trhá srdce. V pozici ženy, která bývá označována jako uprchlice, se ocitla nedobrovolně, vlastně náhodou. V Sýrii byla její rodina protirežimní, snažila se pomáhat – stejně jako my – chudým a potřebným. Zemřel jí otec, bratra zabili ve válce. Pochází z Aleppa, toho prokletýho města. Když pracovala jako dobrovolnice u tureckých hranic, maminka jí zavolala, že už se není kam vracet, aby šla dál do Evropy. A tak šla – přes Maďarsko, kde zažila strach a ponižování, na Slovensko, kde se podle jejích slov k ní chovali tak hrozně, že uvažovala o tom, že skoncuje se životem. Nějaká úplně neznámá paní ji napadla, když se fotila s kytkama na ulici, že je teroristka. Je pro mě hrozný číst příběh někoho, kdo je podle toho, co říká a jak o věcech přemýšlí skoro až naivně mírumilovnej a jediný, co si fakt přeje, je, aby už všechny války světa pro jednou skončily. A přitom dodnes nemůže spát, protože viděl, jak vybombardovali školu. Amena má ráda děti – přitom jediný člověk, s nímž je kdy chtěl mít, umřel ve válce… uff, prostě skoro se to nedá přečíst najednou.

Musela jsem pořád myslet na to, co je můj úkol – vyprávět příběh. Pořád jsem si vevnitř opakovala: nedojímej se, jednoduše napiš a nakresli příběh. A tak jsem to začala dělat. Ty nejsilnější věci jsem dala do úvodu.

Má ráda děti a milovala svého snoubence. Zabili ho provládní síly v Sýrii, a ona se to dozvěděla z novin. Nemohla se rozloučit ani s jeho tělem. Školu, kde pořádala oslavu pro děti, srovnalo bombardování se zemí a všechny pohřbilo v troskách. Měla štěstí, že unikla živá. Ameně je třicet osm let a zažila věci, které nikdy neměla zažít. Dodnes kvůli nim nemůže celé noci spát.

A další věci, které tam musely být, aby vyprávění dávalo smysl, seřadila za ně.

Panel 1.

Amena se narodila v roce 1979 v Aleppu, Sýrii. Otec jí zemřel, když byla ještě malá. Přání její maminky bylo, aby vystudovala a byla spolu se svým bratrem úspěšná. Amena vystudovala zubní techniku a při práci se věnovala dobrovolné činnosti, pomáhala lidem v nouzi a chudým.

Pak jsem příběh naskicovala a nechala si ho od Nesehnutých schválit.

Byli spokojení (teda spokojené – jednám od nich s dvěma mladými ženami.)

Jako hlavní grafický motiv jsem zvolila padající narozeninové konfety… kolem postavy Ameny, motiv, který se zopakuje ještě jednou na konci, kdy budu vyprávět o tom, jak na ní zaútočila ta paní. Tam chci použít polámané kytky – obě ty věci jsou barevné, mají dělat radost, setkáváte se s nimi při slavnostních příležitostech, a v mém komiksu se vyskytnou v souvislosti s destrukcí a nezaviněným násilím.

Pak už zbývalo jen poprosit moji kamarádku Anežku, jestli by se nestala mojí komiksovou hrdinkou. No, co vám budu vyprávět, když o to někoho hezky poprosím – málokdo odolá .)

Překonala jsem další vlnu absolutní bezmoci a smutku, který vás zaplaví, když do googlu zadáte „obrázky“ „Aleppo destroyed“. Ne, nedělejte to, radím vám dobře.

A nakreslila první panel.

Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami…

Dalších 12 okýnek příběhu o Ameně a další tři příběhy in progress…

Tak mi držte palce.

Myslím, že práce na komiksové učebnici komiksu je proti tomuhle emocionálnímu hardcoru úplně odpočinek. Zatím jsme s Bonusem udělali nástřel prvních stránek a myslím, že to vypadá moc dobře.

Přeju vám hezký nový týden.

Toy Box

 

 

19/03/2017

Oslavte spolu s nami: prvni narozeniny dvojcat :) a vizual novy komiksovy ucebnice

Byl to zaroven nejnarocnejsi a asi nejkrasnejsi rok myho zivota. Vubec nevim, jak vyjadrit slovy pocit, kterej jsem mela jen nekolikrat v zivote – ze na to, na co se ted deje, budu jednou vzpominat jako na „stary dobry casy“ :)

Ale nejdriv teda o praci…

V nakladatelstvi Paseka cekame na to, jestli schvali Komiksovou ucebnici komiksu, na ktery v soucasny dobe (mimo jine) pracuji, do edicniho planu na pristi rok. Muj ukol je spolu s Bonusem pripravit par prvnich stranek vcetne zlomu. Ucebnice komiksu bude zacinat – jak jinak nez – komiksem. Pustila jsem se do techniky, kterou obycejne nepouzivam – domalovavane kolaze, k cemuz me inspirovala ikonicka detska knizka The Snowy Day, mimochodem prvni knizka pro deti s protagonistou cerne pleti, coz je neco, co se ani v dalsich pokracovanich, behem nichz hlavni hrdina Peter vyrusta, nikdy netematizuje.

Podobnou techniku pouzival i Jiri Trnka, takze z ni mam patricny respekt, ale musim rict, ze s vysledky jsem zatim moc spokojena. Stranka, kterou si muzete prohlednou popisuje, jak americka basnirka Ruth Stoneova potkavala inspiraci ve forme boure, ktera virila krajinou.

Enjoy :)

Nakreslila jsem taky prvni stranku, ktera je pro zmenu inspirovana streetartistou Mudwigem, kterej dela takovyhle bajecny prurezy skrz zensky, co kourej cigarety a vubec je strasne bezva :)

Tak nam za tyden drzte palce, at vsechno dopadne, jak ma.

Maty nam udelal krasny fotky jedenactimesicnich miminek. A ja bych moc nerada splnila vsechny stereotypni predstavy o maminkach rozplyvajicich se samym stestim pri prilezitosti rocnich narozenin jejich deti, NICMENE! nemuzu si pomoct. Dobre, tak reknu jen jednu vec. Jsou KRASNY!! ty mimina. A hrozne nevinny .) Hele:

 

No, a pak uz jenom napisu, ze se mame vsichni hrozne dobre :) a hrozne radi :)

(…sledujte tu vyzdobu, pochopite, k cemu vsemu je dobra scenografie :)

…ale hlavne jsem hrozne stastna, ze maj mimina tatinka, kteryho miluju, a slusi mu mikina od Smacka ,)

ale hlavne se celej rok o nas vsechny nejvic dobre staral, takze jsem mohla (a muzu) pracovat a mit ze vseho radost. No, a taky udelal miminum nejlepsi hracku k narozeninam, takze ted spolu s medvedem Nezer maso, nebo v noci prijdem, vypada kout nasi kuchyne jako nejaky indiansky zatisi :) (Na fotce teda zkouma Klarka zrovna muj svetr).

Uz rok a devet mesicu nemam deprese, a neberu zadny prasky… Preju vam ze srdce, abyste se meli tak dobre jako my :)

Moc vas zdravim, Toy Box

 

01/03/2017

Maybe we die of intoxication but sure we killed all the grey… můj příběh písma I. (Jan Šimsa)

Můj kurz kaligrafie s Janem Šimsou, jehož práci můžete vidět třeba tady, tady, anebo tady, se chýlí ke konci. Na předposlední hodině jsme se zabývali drobnou kaligrafií, snažili jsme se kultivovat svůj podpis (to by mi šlo! :) rukopis (prospělo by mi prodloužit horní dotahy:) a psali jsme na malé kartičky a pohledy.

Příští hodinu se budeme zabývat naopak „makro“ kaligrafií, měli bychom psát písmena přes velké formáty, vytvořit velké kaligramy a já tajně doufám, že dostaneme smetáky a půjdeme na střechu jako tady Pokras Lampas. Protože Pokras, to je fakt borec :)

Koncem kurzu můj příběh písma nekončí.

Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie k Petře Dočekalové, která vyhrála se svými logotypy a ruční kaligrafií cenu designér roku za rok 2015. Stejně jako Honza Šimsa i ona patří k nejmladší generaci designérů, kteří se snaží kultivovat českou tradici ručně psaného písma. Kurz bude 28. února, takže si ho dávám jako dárek od Toy_Box pro Toy_Box k ročním narozeninám mimin .)

Na předposlední hodině s Janem Šimsou jsem napsala mimo jiné citát z Shakespearovy Bouře, o kterém pořád přemýšlím, že si ho napíšu se strašnou spoustou propletenejch ligatur, a nechám si ho vytetovat vzadu přes ramena a krk :)

Pamatujete si Streefiles? Legendární graffiti web, kterej nakonec skončil, aby svý přispěvatele neohrožoval? Tohle bylo jedno z mejch oblíbenejch hesel…

Tenhle nápis jsem našla na stránkách Bethany Gosvener, italský umělkyně, která dělá obří hyperrealistický kresby tužkou a mám ho nad plochou, kde kreslím.

Every cloud has a SILVER lining je vzpominka na stribrny veci od writera Silvera, od nehoz jsem toho za posledni dobu moc nevidela. Asi uz vyrost a je dospelej :(

Tak doufam, ze vam se to nestane! A i kdyby, dejte se do krouzku :)

…anebo se podívejte na web I love ligatures. Je to čirá krása!

Zdravim vas!

Toy Box

 

 

 

 

13/02/2017

Toy_Box: Jak maluju. Příběh obrazu.

Minulý rok mě oslovila paní Hana Jirmusová Lazarowitz, ředitelka Egon Schiele Art Centra s takovou nabídkou, jakou jsem asi v životě nedostala – mít samostatnou výstavu v Egon Schiele Art Centru na začátku sezóny 2018. Je to pro mě velká radost a čest, vystavovat v krásném domě, kde byla výstava Váchala a Koláře, nebudu vyjmenovávat všechny umělce zvučných jmen, jsou ostatně tady na stránkách. Jak už to tak bývá, s velkou radostí přichází ale i velká zodpovědnost. Už několik let se tak nějak průběžně snažím malovat obrazy. Cítím, že mě tam vede moje cesta – potom, co jsem nakreslila komiksovou knihu, mít velkou samostatnou výstavu je pro mě asi stejně důležitá výzva. Na obrazech, které mám pocit, že bych chtěla vystavit v Krumlově – sním samozřejmě o velkých, strašně dobře namalovaných plátnech, jsem proto začala pracovat už teď – to je pro mě asi jediná záruka, že se nedostanu do časovýho presu.

Obrazy, které maluju, dělím na dvě poloviny: na ty, kterým říkám „technické“ a na ty, se kterými to myslím vážně. Technické obrazy beru jako cvičební prostor, kde si můžu zkoušet různé postupy, barvy a vůbec techniku malování, kterou pak (samozřejmě v ideálním případě) použiju na obrazy „definitivní“. Jenže tvorba je zmatečná. Dochází k ní ke zvratům, spoustu práce musíte zahodit, abyste dospěli k něčemu, za čím si budete stát. S něčím, o co se pokoušíte, a nikdy jste to pořádně nedělali, to platí dvojnásob.

Podle mě bude zakopanej pes v médiu jako takovým. Prostě pokud jste jako já strávili dětství chozením po obrazárně Pražského hradu a znáte odmalička obrazy jako je Růžencovou slavnost, máma, která chtěla být kunshistorička, ale nakonec se dala na medicínu, vás brala do Anežského kláštera na mistra Teodorika, a víkendy jste trávili v drážďanském Zwingeru, kde jste se báli obrazů svatého Šebestiána, máte prostě před čímkoli, co jen vzdáleně připomíná klasické malířství, respekt. Když přijdu k plátnu, automaticky mám pocit, že musím vytvořit něco obzvlášť vznešeného, co bude podléhat jen těm nejpřísnějším měřítkům. Nemusím vám líčit, že s něčím takovým v hlavě se netvoří úplně lehce.

Přesto se o to, pomalu a pravidelně pokouším. Moje strategie je taková, že i věci, které vypadají na první pohled strašlivě, a nezvládnutelně, se dají trochu odrolit, když se dělá každý den kousek. Není problém najít náměty, v tom mě celkem neomylně vede nějakej vnitřní hlas, kterej mi napovídá, co zrovna mám malovat. Problém je v technice. A taky v tom, že se mi do všeho plete taková živočišná radost a spontaneita, která se prostě s malbou trochu vylučuje. Taková, kterou zažíváte, když děláte něco na ulici. Když ale použiju jen ji, tak to není ono.

Ukážu vám příklad.

V poslední době jsem úplnej zajatec písma. Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie a od tý doby, co pravidelně píšu, vidím písmo všude. Vidím je ve stopě auta ve sněhu, lampy mi připomínají vrchní zrna písmena f. Nemám problém dostat švih na papír…

blok02 blok03

Ani kamkoli jinam…

blok01

Problém je, dostat ho do malby na plátno. Připomíná mi to nejvíc dobu, kdy jsem se na scénografii snažila pracovat a všichni profesoři mi říkali: No, vono je to dobý, jen by to chtělo uvolnit. „Uvolnit, uvolnit,“ říkala jsem si. „Jak to mám jako sakra udělat?“ Bylo mi doporučováno mnohé: od flašky vína po jointy, nicméně časem jsem zjistila, že uvolnění přijde samo – pokud se mu dá dost času a práce. A podobě doufám, že se to stane i teď. Doufám, že se energie, kterou umím dát do věcí na ulici, dostane časem i do mejch obrazů.

A mám už první obraz, kde se mi to, myslím trochu podařilo. Je to portrét paní, která bydlí kousek od nás pod mostem. Má špatný nohy, v mrazech si stěžovala na omrzliny. Jednou jsme jí volali terénní zdravotnickou službu Naděje, aby jí ošetřili, což udělali na místě. Paní s nima odmítla jet, asi je pro ni jistota, kterou má v ostatních, kteří s ní bydlí pod mostem příliš cenná, než aby se vydávala do cizího, byť třeba přátelského prostředí. Pak jsem si četla nějakej článek o tom, jak bezdomovcům škodí mráz. A našla jsem tam tuhle fotku. Na fotce na internetu byla „naše“ paní.

pani03

Představila jsem si, jak taková fotka vznikla. Protože jsem pracovala v novinách, není to pro mě velký problém. V redakci se píše článek o tom, jak se mají bezdomovci v mrazu. „Potřebujeme nějaký fotky bezdomovců,“ volá fotoeditorka fotografovi, který je v terénu. Ten pak zajde na místo, kde má tip, že sídlí bezdomovci. „Bude vám vadit, že si vás vyfotím?“ zeptá se paní. Možná se jí ani neptá. Nečeká na odpověď. Cvak, cvak, a je to. Pokud se podíváte do očí té paní na fotce, je na ní všechno. Vzdor, bolest, mráz. Všechno tohle jsem se snažila dostat do obrazu, který jsem namalovala podle té fotky… Vzala jsem tenhle obraz, a otočila ho o 90 stupňů.

vandals

A namalovala obraz, do kterýho jsem se snažila dostat špínu ulice. To, jak ta paní mluví, že jí skoro není rozumět. Polštář, o který je opřená, jsem nechala jen v lince, aby to vypadalo, že se paní v ulici ztrácí, skoro jako duch. Přesně tak to totiž je – pro většinu lidí jsou lidé bez domova neviditelní, přesněji řečeno, nevidí to, že jsou to taky lidi. Vidí jen sociální status a situaci – to, že jsou špinaví a bydlí na ulici. Nikoho nezajímá, kým kdy byli, nebo jak se jim dá pomoct.

blok04 blok05

Ten pohled je silnej i na obrazu, mnohem víc, než na fotce. Naprosto souhlasím s malířem Janem Gemrotem, který byl tak laskavý a dal mi jednu z konzultací k malbě. „Je to pořád kouzlo, ty obrazy, viď,“ usmál se, když jsem obdivovala jeho obrovská barevná plátna v malém ateliéru zastrčeném na periferii. Jo, je to kouzlo. To je možná jeden z důvodů, proč se snažím malovat. Spolu s obrazem v nápisu „My love for this city feels like graffiti“, což je tenhle…

blok06

mám už dva podle mě fajn obrazy. Na výstavu to zatím nestačí, a ani nevím, jestli je pak vyberu. Ale práce jde dopředu a pokračuje, a to je jedna z nejvíc uklidňujících věcí na světě.

Naše děti začaly vybarvovat omalovánky. Fungujou báječně (ty omalovánky), tak mám radost. Tohle se například stane, když řeknete: tak, a ty oči mu teď uděláme modrý. Všimněte si, jakou má Egon funky košili s puntíkama :)

blok07

Návštěvníkům Egonovy výstavy jsme zase museli přepsat jejich hlášky pohoršující se nad moderním uměním :)

blok10

Tadyta paní má dost dobrýho psa :) Nevíte, co je to za rasu?

blok11

…a Krumlov je takový barevný místo k životu podle všeho.

blok08

Přeju vám hezký den! Toy Box

11/02/2017