Maybe we die of intoxication but sure we killed all the grey… můj příběh písma I. (Jan Šimsa)

Můj kurz kaligrafie s Janem Šimsou, jehož práci můžete vidět třeba tady, tady, anebo tady, se chýlí ke konci. Na předposlední hodině jsme se zabývali drobnou kaligrafií, snažili jsme se kultivovat svůj podpis (to by mi šlo! :) rukopis (prospělo by mi prodloužit horní dotahy:) a psali jsme na malé kartičky a pohledy.

Příští hodinu se budeme zabývat naopak „makro“ kaligrafií, měli bychom psát písmena přes velké formáty, vytvořit velké kaligramy a já tajně doufám, že dostaneme smetáky a půjdeme na střechu jako tady Pokras Lampas. Protože Pokras, to je fakt borec :)

Koncem kurzu můj příběh písma nekončí.

Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie k Petře Dočekalové, která vyhrála se svými logotypy a ruční kaligrafií cenu designér roku za rok 2015. Stejně jako Honza Šimsa i ona patří k nejmladší generaci designérů, kteří se snaží kultivovat českou tradici ručně psaného písma. Kurz bude 28. února, takže si ho dávám jako dárek od Toy_Box pro Toy_Box k ročním narozeninám mimin .)

Na předposlední hodině s Janem Šimsou jsem napsala mimo jiné citát z Shakespearovy Bouře, o kterém pořád přemýšlím, že si ho napíšu se strašnou spoustou propletenejch ligatur, a nechám si ho vytetovat vzadu přes ramena a krk :)

Pamatujete si Streefiles? Legendární graffiti web, kterej nakonec skončil, aby svý přispěvatele neohrožoval? Tohle bylo jedno z mejch oblíbenejch hesel…

Tenhle nápis jsem našla na stránkách Bethany Gosvener, italský umělkyně, která dělá obří hyperrealistický kresby tužkou a mám ho nad plochou, kde kreslím.

Every cloud has a SILVER lining je vzpominka na stribrny veci od writera Silvera, od nehoz jsem toho za posledni dobu moc nevidela. Asi uz vyrost a je dospelej :(

Tak doufam, ze vam se to nestane! A i kdyby, dejte se do krouzku :)

…anebo se podívejte na web I love ligatures. Je to čirá krása!

Zdravim vas!

Toy Box

 

 

 

 

13/02/2017

Toy_Box: Jak maluju. Příběh obrazu.

Minulý rok mě oslovila paní Hana Jirmusová Lazarowitz, ředitelka Egon Schiele Art Centra s takovou nabídkou, jakou jsem asi v životě nedostala – mít samostatnou výstavu v Egon Schiele Art Centru na začátku sezóny 2018. Je to pro mě velká radost a čest, vystavovat v krásném domě, kde byla výstava Váchala a Koláře, nebudu vyjmenovávat všechny umělce zvučných jmen, jsou ostatně tady na stránkách. Jak už to tak bývá, s velkou radostí přichází ale i velká zodpovědnost. Už několik let se tak nějak průběžně snažím malovat obrazy. Cítím, že mě tam vede moje cesta – potom, co jsem nakreslila komiksovou knihu, mít velkou samostatnou výstavu je pro mě asi stejně důležitá výzva. Na obrazech, které mám pocit, že bych chtěla vystavit v Krumlově – sním samozřejmě o velkých, strašně dobře namalovaných plátnech, jsem proto začala pracovat už teď – to je pro mě asi jediná záruka, že se nedostanu do časovýho presu.

Obrazy, které maluju, dělím na dvě poloviny: na ty, kterým říkám „technické“ a na ty, se kterými to myslím vážně. Technické obrazy beru jako cvičební prostor, kde si můžu zkoušet různé postupy, barvy a vůbec techniku malování, kterou pak (samozřejmě v ideálním případě) použiju na obrazy „definitivní“. Jenže tvorba je zmatečná. Dochází k ní ke zvratům, spoustu práce musíte zahodit, abyste dospěli k něčemu, za čím si budete stát. S něčím, o co se pokoušíte, a nikdy jste to pořádně nedělali, to platí dvojnásob.

Podle mě bude zakopanej pes v médiu jako takovým. Prostě pokud jste jako já strávili dětství chozením po obrazárně Pražského hradu a znáte odmalička obrazy jako je Růžencovou slavnost, máma, která chtěla být kunshistorička, ale nakonec se dala na medicínu, vás brala do Anežského kláštera na mistra Teodorika, a víkendy jste trávili v drážďanském Zwingeru, kde jste se báli obrazů svatého Šebestiána, máte prostě před čímkoli, co jen vzdáleně připomíná klasické malířství, respekt. Když přijdu k plátnu, automaticky mám pocit, že musím vytvořit něco obzvlášť vznešeného, co bude podléhat jen těm nejpřísnějším měřítkům. Nemusím vám líčit, že s něčím takovým v hlavě se netvoří úplně lehce.

Přesto se o to, pomalu a pravidelně pokouším. Moje strategie je taková, že i věci, které vypadají na první pohled strašlivě, a nezvládnutelně, se dají trochu odrolit, když se dělá každý den kousek. Není problém najít náměty, v tom mě celkem neomylně vede nějakej vnitřní hlas, kterej mi napovídá, co zrovna mám malovat. Problém je v technice. A taky v tom, že se mi do všeho plete taková živočišná radost a spontaneita, která se prostě s malbou trochu vylučuje. Taková, kterou zažíváte, když děláte něco na ulici. Když ale použiju jen ji, tak to není ono.

Ukážu vám příklad.

V poslední době jsem úplnej zajatec písma. Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie a od tý doby, co pravidelně píšu, vidím písmo všude. Vidím je ve stopě auta ve sněhu, lampy mi připomínají vrchní zrna písmena f. Nemám problém dostat švih na papír…

blok02 blok03

Ani kamkoli jinam…

blok01

Problém je, dostat ho do malby na plátno. Připomíná mi to nejvíc dobu, kdy jsem se na scénografii snažila pracovat a všichni profesoři mi říkali: No, vono je to dobý, jen by to chtělo uvolnit. „Uvolnit, uvolnit,“ říkala jsem si. „Jak to mám jako sakra udělat?“ Bylo mi doporučováno mnohé: od flašky vína po jointy, nicméně časem jsem zjistila, že uvolnění přijde samo – pokud se mu dá dost času a práce. A podobě doufám, že se to stane i teď. Doufám, že se energie, kterou umím dát do věcí na ulici, dostane časem i do mejch obrazů.

A mám už první obraz, kde se mi to, myslím trochu podařilo. Je to portrét paní, která bydlí kousek od nás pod mostem. Má špatný nohy, v mrazech si stěžovala na omrzliny. Jednou jsme jí volali terénní zdravotnickou službu Naděje, aby jí ošetřili, což udělali na místě. Paní s nima odmítla jet, asi je pro ni jistota, kterou má v ostatních, kteří s ní bydlí pod mostem příliš cenná, než aby se vydávala do cizího, byť třeba přátelského prostředí. Pak jsem si četla nějakej článek o tom, jak bezdomovcům škodí mráz. A našla jsem tam tuhle fotku. Na fotce na internetu byla „naše“ paní.

pani03

Představila jsem si, jak taková fotka vznikla. Protože jsem pracovala v novinách, není to pro mě velký problém. V redakci se píše článek o tom, jak se mají bezdomovci v mrazu. „Potřebujeme nějaký fotky bezdomovců,“ volá fotoeditorka fotografovi, který je v terénu. Ten pak zajde na místo, kde má tip, že sídlí bezdomovci. „Bude vám vadit, že si vás vyfotím?“ zeptá se paní. Možná se jí ani neptá. Nečeká na odpověď. Cvak, cvak, a je to. Pokud se podíváte do očí té paní na fotce, je na ní všechno. Vzdor, bolest, mráz. Všechno tohle jsem se snažila dostat do obrazu, který jsem namalovala podle té fotky… Vzala jsem tenhle obraz, a otočila ho o 90 stupňů.

vandals

A namalovala obraz, do kterýho jsem se snažila dostat špínu ulice. To, jak ta paní mluví, že jí skoro není rozumět. Polštář, o který je opřená, jsem nechala jen v lince, aby to vypadalo, že se paní v ulici ztrácí, skoro jako duch. Přesně tak to totiž je – pro většinu lidí jsou lidé bez domova neviditelní, přesněji řečeno, nevidí to, že jsou to taky lidi. Vidí jen sociální status a situaci – to, že jsou špinaví a bydlí na ulici. Nikoho nezajímá, kým kdy byli, nebo jak se jim dá pomoct.

blok04 blok05

Ten pohled je silnej i na obrazu, mnohem víc, než na fotce. Naprosto souhlasím s malířem Janem Gemrotem, který byl tak laskavý a dal mi jednu z konzultací k malbě. „Je to pořád kouzlo, ty obrazy, viď,“ usmál se, když jsem obdivovala jeho obrovská barevná plátna v malém ateliéru zastrčeném na periferii. Jo, je to kouzlo. To je možná jeden z důvodů, proč se snažím malovat. Spolu s obrazem v nápisu „My love for this city feels like graffiti“, což je tenhle…

blok06

mám už dva podle mě fajn obrazy. Na výstavu to zatím nestačí, a ani nevím, jestli je pak vyberu. Ale práce jde dopředu a pokračuje, a to je jedna z nejvíc uklidňujících věcí na světě.

Naše děti začaly vybarvovat omalovánky. Fungujou báječně (ty omalovánky), tak mám radost. Tohle se například stane, když řeknete: tak, a ty oči mu teď uděláme modrý. Všimněte si, jakou má Egon funky košili s puntíkama :)

blok07

Návštěvníkům Egonovy výstavy jsme zase museli přepsat jejich hlášky pohoršující se nad moderním uměním :)

blok10

Tadyta paní má dost dobrýho psa :) Nevíte, co je to za rasu?

blok11

…a Krumlov je takový barevný místo k životu podle všeho.

blok08

Přeju vám hezký den! Toy Box

11/02/2017

Můj únor: Začínám pracovat na komiksové učebnici komiksu a knížce My všichni jsme rodina

Sledovali jste celou tu kauzu s „Holkama, co z nich maj bejt maminky“? Mám kamaráda Myka, který tvrdí, že všichni na světě jsou hodní a myslí to dobře, je to prý ta nejlepší lekce, kterou pochopil z Miazakiho filmu Princezna Mononoke. No, já jsem po pravdě řečeno ještě takovýho levlu hipíctví nedosáhla (i když bych ráda:), nicméně dokážu pochopit jak stárnoucího básníka, který tím chtěl ženám, kterých si podle všeho váží, vlastně polichotit, tak celou tu vzrušenou reakci na tu nebohou básničku. Nicméně! Není problém jen v Jiřím Žáčkovi.

Čtete dětem před spaním? Pokud jsou z celé rodiny, kde jsou tatínek a maminka spolu a v dobrých vztazích, mají velké štěstí. Ale co když nejsou?

Podívejte se třeba na takové Podívánky od Františka Nepila… knizka02 knizka07

To je fakt hrozně hezky vylíčenej svět úplný rodiny. Ale co když takovou děti nemají? Nepřipadají si pak ošizené?

A jak se dají číst podobné knížky malému adoptovanému pětiletému klukovi, jehož rodiče se rozešli a teď žije ve střídavé péči týden s maminkou a týden s tatínkem? Nezaslouží si i děti z rozpadlých rodin, a ze všech ostatních rodinných uspořádání „své“ knížky, takové, které by jim daly pocit, že jejich svět je v pořádku (už proto, že se o něm taky píše v knížce)?

Odpovím si sama, přátelé, ano, zasloužili. :) Začala jsem pátrat jestli něco takového existuje. Protože – kromě toho, že mám vlastní malá dvojčata – žiju s přítelem, který má pětiletého romského chlapečka a sedmiletou holčičku ve střídavé péči 50/50, začala jsem logicky s dětmi, které žijí v rozpadlých rodinách. Našla jsem skvělou knížku: Dva domovy“ od Šárky Weberové, a hned jsem ji koupila. Holčičku ani tak nezajímala, ale kluk – už proto, že se s rozchodem svých prvních adoptivních rodičů vyrovnává o dost hůř – chtěl, abych mu ji četla znovu a znovu dokola.

Znovu a znovu s chtěl povídat o tom, jak to chodí u maminky a jak u tatínka. Knížka je sice trochu heteronormativní (s maminkou se vaří, s tatínkem hraje fotbal), ale jinak jsem měla rozhodně pocit, že dětem dává úlevu, že můžou svou situaci vidět nějak zvenčí, namalovanou na obrázcích a popsanou jednoduchými, a přitom vlídnými slovy.

knizka03

Hrozně dobře fungovala zvlášť pracovní část knížky, kde se dají nakreslit oba rodiče do jednoho srdíčka, a stránka, na kterou se dají namalovat dva domovy. Matyáš chtěl pod srdíčko ještě napsat – v dojemně dětské snaze o spravedlnost – stýská se mi po obou dvou. A pak jsme si ještě jednou povídali o tom, jak se mu stýská po mamince, když je u tatínka a zase po tatínkovi, když je u maminky.

knizka04

Pak Matyáš trval na tom, abych nakreslila sebe, jak jsem k nim „přiletěla červeným balónem z Českého Krumlova“ :) – asi abych taky nepřišla zkrátka, když se mluví o těch rodičích. Takže jsem mu to přání splnila.

knizka05

Našla jsem i pár dalších knížek. Znala jsem zběžně pohádku O princovi a princovi, v Natamě, což je organizace, která pomáhá rodičům adoptovaných dětí, nám půjčili anglickou brožurku o adoptovaném klukovi (s trochu náboženským vyústěním). Ale nikde jsem nenašla to, co hledám. Knížku, která by byla o všech (nebo alespoň o hlavních) typech nové rodiny, a byla by obrázkovým průvodcem, který si mohou děti číst sami, anebo s rodiči. Zavolala jsem Joachimu Dvořákovi z Labyrintu, jestli něco takového nezná. A taky neznal. No, a tak jsem se rozhodla, že takovou knížku nakreslím, a dnes jsem na ní začala pracovat. Začala jsem opět střídavou péčí, protože to téma znám ze svého života nejvíc.

Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. První případ, kdy bylo dítě svěřeno do střídavé péče oběma rodičům se odehrál v roce 1994, po pravdě jsem vůbec netušila, že ta právní úprava je tak mladá. Luboš Patera, s nímž jsem si o střídavé péči povídala, a který provozuje poradnu pro střídavou péči, mi říkal, že hezký způsob, jak popsat střídavou péči je „Nikdy není dost lidí, kteří tě budou mít rádi.“ – a taky, že z partnerství s dětmi ve střídavé péči jsou už první mladí dospělí, kterí mluví o tom, jak byl pro ně styk s oběma rodiči důležitý. Metavýzkumy srovnávající výzkumy dětí (prováděné v zahraničí, české výzkumy tohoto tématu prakticky neexistují) mluví jasně: děti ze střídavé péče jsou sociálně adaptibilnější, než jejich vrstevníci, kteří vyrůstají pouze s jedním rodičem.

Postupně bych se takhle chtěla bavit o všech možných typech nových rodin: rodinách s jedním rodičem nebo s dvěma maminkami nebo tatínky, i o rodinách s adoptovanýma dětma a doufám, že se mi časem podaří najít příběh nebo téma, které to všechno propojí. A že to doplním zářivýma, barevnejma ilustracema, které budou bavit jak děti, tak mě.

Jinak příští týden začínáme s dalším kolem kurzů komiksu v Aeroškole, a chystám svým studentům výstavu, která by měla mít vernisáž v Aeru v březnu. To, jak učím komiksy, mě ale přivedlo na další nápad na knížku: uvědomila jsem si, že tady neexistuje vlastně žádná pořádná učebnice komiksu (samozřejmě pokud nepočítáme Scotta McClouda a jeho Jak rozumět komiksu.) Rozhodně neexistuje žádná česká učebnice, která by jasně a stručně provedla všechny, kteří o to mají zájem procesem vzniku komiksové knihy od začátku až do konce, přesně tak, jak to učím své studenty na kurzech.

A protože mi – mimo jiné na základě kauzy s pokaženou knížkou O díře z trychtýře – nabídlo spolupráci nakladatelství Paseka, knížku jsem dala do nabídky svých nápadů na knížky a mám zkusit udělat kapitolu na zkoušku. Napsala jsem zatím dvě – první o inspiraci, a druhou o čase a kde ho vzít na kreslení komiksu. Komiksová učebnice komiksu by měla být samozřejmě (jak název napovídá:) částečně komiksem samotným, takže začínám příběhem o americké básnířce Ruth Stoneové, o níž povídá spisovatelka Elisabeth Gilbertová, jak se k ní blížila inspirace v podobě bouře nad krajinou. (Mimochodem ten TED Talk dejte celej, je to jedna z nejlepších věcí na téma inspirace, s níž jsem se kdy setkala.) Příběh začíná tím, jak Ruth Stoneová pracuje jako malá holka na poli… když náhle pocítí, jak se zvedá vítr. Úvodní obrázek k tomu je tenhle…

preliminary

… a zatím není vůbec definitivní. Asi bych si od sebe představovala možná něco víc barevného, co má větší švih a styl, nevím…

Každopádně nejdůležitější je začít – a já už začala :) – samozřejmě jak jinak, že velkou tabulkou, do které jsem napsala všechny kapitoly, které by podle mě učebnice komiksu měla mít. Ale nevím taky, ještě nikdy jsem žádnou učebnici nepsala. Víte o nějakých dobrých učebnicích mimochodem?

kniha

Bonus mě upozornil na tuhle od Martina Peciny... A musím říct, že se čte fakt parádně.

pecina

Ráda bych dala přečíst ukázkovou kapitolu dneska i vám.

Týká se času, s nímž se moji studenti v Aeroškole (a nejen tam) tolik potýkají. Obsahuje spoustu časových tipů a triků pro zevláky a prokrastinátory (jako jsem já:) Doufám, že vám k něčemu bude!

Přeju hezké čtení.
Vaše Toy Box

Kapitola 2. Čas a kde ho vzít na kreslení komiksu

Když se setkávam s různými talentovanými lidmi, pořád dokola se opakuje jeden problém: nedostatek času na tvorbu. Pro mnoho lidí je celá věc ohledně času na tvorbu tak paralyzující, že jsem se rozhodla věnovat jí kapitolu hned na začátku jako jednomu z nejpodstatnějších témat. Součástí talentu je to, že najdete čas a energii ho projevit.

Nikoho nezajímá, že máte v hlavě nápad na několikadílnou grafickou novelu se spoustou úžasných postav, která se odehrává v mnoha navzájem propojených vesmírech, dokud si čtenáři tu novelu nebudou moct přečíst. Je úplně jedno, že jste ve svých očích talentovaný umělec, a že byste mohli, kdybyste chtěli, tvořit taková díla, jaká potkáváte v galeriích. Pokud svět vaše díla neuvidí, pořád budete jen umělcem ve své hlavě.

Co se týče tvorby, byl pro mě vždycky hodně inspirující svět graffiti. Je prolezlej kluky, kteří by ho hrozně chtěli dělat, různé styly a techniky dokážou rozebírat hodiny a hodiny, mají nakoukaný všechny videa, ale vlastně se k tomu, aby fakticky šli na ulici se sprejem v ruce, nikdy nedostanou. Moji graffiti kamarádi měli zhruba tenhle přístup: „Nepočítaj se řeči o tom, co bys udělal, kdyby, nebo jak bys to udělal líp. Že bys to uměl taky? Nikoho nezajímá. Jestli to umíš, tak to ukaž. Počítá se jen to, co je vidět na ulici.“ Připomenout si tenhle přístup mi pomohlo mnohokrát.

Zdá se ti, že divadlo, komiks nebo literatura nemá úroveň, jakou by sis představoval? Stvořili ho lidi jako ty, neměli žádný superschopnosti. Nemluv o tom, kritizuj svoji prací, tím, že to uděláš líp. Máš pocit, že jsi umělec? Dokud si to jen myslíš, nikoho to nezajímá. Počítá se to, co máš na ulici: co od tebe můžeme vidět, slyšet a číst.

S nedostatkem času na tvorbu se nejčastěji setkávám v následující podobě: „Já bych ráda nakreslil/a další stránku, na které jsme se domluvili minule/studii zátiší/přepsal/a tu povídku do komiksového scénáře, ale já na to prostě nemám čas!“ vybafne na mě člověk jako kdyby mi právě říkal, že se mu povedlo něco opravdu obdivuhodného. Obvykle pak následuje dramatická pauza a výčet, který mají za úkol informovat všechny přítomné o tom, s jakou osobností stíhanou neustálými obtížemi, zatíženou všemi druhy povinností a doslova pronásledovanou svým vlastním životem máme tu čest. Dříve jsem považovala za vychované nechat nešťastníka, aby celou litanii odrecitoval, pak jsem ji začala pomalu zastavovat a nakonec jsem se dostala do fáze, kdy dokážu odhadnout přesně, kdy přijde, a předem říkám, ať mi to ten člověk proboha celé neříká, že mě to nezajímá.

Všimla jsem si totiž jedné věci. Překážky bránící tvorbě, které by se daly označit jako „časové“ se totiž tím, jak fungují, nijak neliší od překážek všeobecných, které obsahují zvlášť vtipnou podskupinu překážek „Celý svět se proti mně spiknul.“ Neuvěříte, s čím vším se musejí začínající komiksoví autoři vším potýkat. „Já jsem to vygumovat CHTĚL,“ tvrdí vám s naprosto vážnou tváří šéf IT oddělení, kterému je dost přes třicet. „Ale NEMOHL JSEM! Nikde jsem nemohl koupit žádnou gumu!“ „Ráda bych to bývala nakreslila, ale ta tramvaj dojela na konečnou a já jsem musela vystoupit, takže to není celé!“ má v hlase provinilost produkční z divadla.

Na všechny jejich námitky by se dala použít lapidární pořekadlo, které by si nicméně měli lidé aspirující na jakýkoli druh umělecké tvorby, nechat někam vytetovat: “Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ Najít si čas na tvorbu je nedělitelná část talentu, možná jeho nejdůležitější. Výtvarný talent (vůbec) nestačí, a jeho důležitost je možná přeceňována. Na čem opravdu záleží je touha po tvorbě a odhodlání uspořádat si kolem této touhy jako kolem úhelného kamenu celý svůj život.

Pojďme se podívat na konkrétní způsoby, jakými to lze učinit.

1. Udělejte časovou analýzu

V životě i toho nejvíc zaneprázdněného člověka, existují hluchá místa, která se dají využít k tvorbě. Mnoho autorů, jichž si vážíme, měli pro práci podmínky, které měly daleko k čemukoli, co by se dalo označit ideální. Sylvie Plathová napsala sbírku Ariel, která jí navždy zaručila místo ve světové literatuře, mezi čtvrtou a osmou hodinou ráno, ten samý rok, co ji opustil manžel. Pracovala během doby, kdy její dvě malé děti, syn Nicholas, kterému nebyl ještě ani rok, a holčička Frieda, spaly. Notoricky známým příkladem umělce, který nedostatku času je Franz Kafka. „Čas je krátký, moje schopnosti jsou omezené, kancelář je jak z hororu, byt hlučný,“ psal Kafka své snoubence. Své psaní se snažil nacpat mezi půl jedenáctou večer a časné hodiny ranní. Thomase Stearns Eliot, autor modernistického klenotu Pustá země, a dalších básní, pracoval v oddělení zahraničních transakcí v bance. Dalších takových příkladů je bezpočet.

Ve skutečnosti není největším nepřítelem nedostatek času – ten se dá, zdá se využít i ve prospěch tvorby. Skutečným nepřítelem vaší tvorby je nedisciplinovanost a to, že si uvnitř svého života čas na tvorbu nedokážete udělat.

Jednou z věcí, která by vám měla pomoci, je časová analýza. Pište si alespoň po tři dny – ale samozřejmě ještě lépe celý týden – na minuty přesně čemu se věnujete. Pak si vezměte červenou tužku, a najděte ve svých dnech časová okna, která se dají využít pro kreativní práci. Čtete si v MHD knížky? Zkuste si místo toho vzít blok a tužku a psát si nápady na komiksy nebo skicovat lidi. Chodíte na oběd a pak na kávu s kolegyněmi? Využijte půlhodinu, kterou máte pravidelně uprostřed dne, a pište. Trávíte hodinu před spaním čtením náhodných článků a sociálních sítí? Zkuste jít dřív spát, ráno si přivstat a věnovat se tvorbě.

Pokud se snažíte pravidelně kreslit (což byste, pokud se chcete komiksu vážně věnovat, doopravdy měli), s vášní a odhodláním hledejte chvíle, kdy se kreslit dá. Zjistíte, že kreslit se dá totiž skoro všude. Kreslete na nudných poradách, v MHD, během čekání u přepážky v bance. To všechno jsou výborné chvíle, které můžete využít na rychlou studii. Pokud získáte tento přístup průzkumníka, který pátrá v celém vašem dni po chvílích, kdy můžete kreslit, zjistíte, že ve skutečnosti máte na tvorbu víc času, než si sami myslíte.

Další pomocí vašemu rozvrhu by mělo být něco, čemu se říká „škodlivý trans“. Jsou to činnosti, které nejsou práce, ale přitom po jejich skončení ani nejste odpočatí. Typickým příkladem je nepracovní čas strávený na Facebooku (o němž si jistě namlouváte, že vám pomáhá odpočinout, vypnout nebo se cítit lépe), rozhovor, který slouží jen k vyplnění času s lidmi, kteří vás vlastně nezajímají, anebo čas před televizí. Takový čas je pro vaši pozornost jako junk food pro váš žaludek. Během konzumace si ho sám pro sebe omlouváte: „Mám na to přece právo, dnes jsem měl těžký den.“ Ve skutečnosti jste ale tolik unavení, že nejste schopní odolat aktivitám, které vám neprospívají. Nastoupí výčitky svědomí. A tak zatímco je běžné, že kreativní práce vás, pokud se jí věnujete naplno, nabíjí, aktivity, o nichž vám svědomí napovídá, že byste je neměli, se pouze tváří jako odpočinek. Ve skutečnosti jste potom, co skončíte, mnohem víc vyčerpaní. Nejrozumnější, co můžete pro sebe udělat kdykoli, když sami sebe najdete ve škodlivém tranzu, je jít spát. V případě, že to není možné, co nejrychleji ho přerušit, a dělat místo toho cokoli, co vás z něj co nejrychleji dostane.

2.) Plánujte

Zní to banálně, ale funguje to: plánujte a své plány dodržte. Naplánujte si do diáře hodinu nebo dvě na tvorbu a naplánujte si výsledek: čeho přesně v daném časovém úseku dosáhnete. Je jedno, na kdy si tvorbu plánujete, důležité je věnovat se jí tak dlouho a pravidelně, aby se z ní stal zvyk. Naopak pokud si čas na tvorbu úplně konkrétně a pragmaticky nenaplánujete, nikdy k ní nedojde. Jednou z utkvělých představ začínajících (komiksových, ale nejen jich) umělců je to, že se jejich tvorba nějakým záhadným způsobem prostě stane. Mají za to, že je políbí múza a oni ze sebe vychrlí sto až dvě stě stránek, sérii obrazů nebo symfonii. Skutečnost je mnohem prozaičtější – aby vás políbila múza, musíte si s ní nejprve domluvit rande. A navázat na něj další, a pak ještě další. Protože vaše dílo, které budete spolu s múzou mít, bude za něco stát, jen pokud se narodí do vašeho, celkem předvídatelného a pravidelného vztahu. Kvalita vyvstává z kvantity. Je jedno, jestli se budete komiksu věnovat každý pátek na tři hodiny nebo každý sudý den dvacet minut před spaním. Důležité je, abyste se mu věnovali pravidelně a dlouho – pravděpodobně do té doby, dokud nebudete mít v ruce komiks.

3.) Rozdělte si úkol na kousky

Nějtěžší je začít. Rozdělte si úkol, do kterého se vám nechce na části, které následují logicky jedna po druhé a do nichž je snadné se pustit. Správnou nejmenší velikost prvního dílu poznáte tak, že se nebojíte, a můžete ho zvládnout ihned. Pokud se chystáte namalovat první obraz olejem, takový, který by se mohl stát základem vaší budoucí výstavy, rozkouskujte si práci například takto:

– připravit si barvy na stůl

– jít do obchodu a koupit si blintrám a plátno

– napnout plátno a našepsovat ho

– udělat přípravnou kresbu tužkou

atd.

Vezměte v úvahu všechny přípravné práce, které samotné tvorbě předcházejí a vnímejte je tak, že už jste začali. Začněte něčím snadným. Samozřejmě navazovat na přípravné dílky musí dílky obsahující tvorbu samotnou, není žádoucí, abyste se u přípravných prací zasekli. Jeden můj známý, začínající malíř, musel mít předtím, než začal malovat, v pedantském pořádku srovnané všechny štětce, jinak údajně nemohl tvořit. Časem skončil tak, že „předtím, než začal malovat“ na AVU uklízel celý ateliér, a k malování samotnému se dostal jen zřídkakdy.

Předpokládejme, že máte nějaké nápady na komiks. Pokud plánujete na něm začít vážně pracovat, rozdělení úkolů na začátku by mohlo vypadat třeba takhle:

– najít a připravit si literaturu, kterou potřebuju k psaní

– opsat nápady ze skicáků

– zkusit napsat první stránku

4.) Odměňujte se

Nejlepších výsledků dosahují lidé, kteří mají pozitovní přístup sami k sobě a i ke své tvorbě. Klíčem k vašemu vlastnímu přístupu k vašemu tvořivému já by měl být uvolněný, ale přesto důsledný přístup. Část vašeho já, říkejme jí třeba superego, která sleduje, jak vaše tvorba probíhá, by měla odměňovat i ty nejmenší pokroky a s pochopením nahlížet vaše neúspěchy. Nedostali jste se k práci na vaší komiksové knize po celý týden? „Ok“, mělo by říct superego. „Vím, že jsi toho měl v práci minulý týden hrozně moc. Teď ale nastal čas vrátit se k tvorbě, a tři dny mě nezajímají mě žádné výmluvy.“

Nepokoušejte se sami sebe motivovat prostřednictvím sebemrskačství a obviňování, nefunguje to. Spousta tvořivých lidí vede sama k sobě tak nenávistnou vnitřní řeč, že se skoro nedá vydržet, pokud jí začnou říkat nahlas. To musí přestat. Pokud se vám něco v tvorbě nepovede (například naplánovaný rozvrh přes veškeré úsilí nedodržíte), neobviňujte se, berte to jako součást hry. Každého odměňuje něco jiného: káva, procházka nebo půlhodina na Facebooku, ať už je to cokoli, naplánujte to po splnění dalšího bodu programu.

5.) Přestaňte dělat zbytečnosti

Většinou nám ve splnění našich snů a věcí, které bychom doopravdy chtěli dělat, brání spousta hloupostí, které děláme běžně. Více času budete mít zejména když přestanete dělat tunu nesmyslů, o kterých sami víte, že je dělat nepotřebujete. Udělejte to jako Mark Twain – ten údajně odstranil kliku u své studovny, aby k němu během doby, co pracuje, nemohli nikdo vstoupit. Něco podobného musíte udělat taky, a zejména se to týká virtuálního světa. Nenechte se rušit, vypněte si sociální sítě, telefon nastavte na profil tichý, zavřete okna instant messenger programů, řekněte rodině, že teď je váš čas pro sebe a že vás nesmějí rušit. Po dobu, kterou jste si stanovili pro práci na vašem projektu, opravdu pracujte.

6.) Vybudujte si rutinu

Se silnou vůlí je to jako s každou jinou kvalitou vašeho života – během dne se vyčerpává a v noci obnovuje. Pokud jste ji během dne využili na tisíc věcí a mnohokrát se přinutli udělat něco, do čeho se vám nechtělo, není se čemu divit, že večer marně nutíte sami sebe k něčemu, na co už vám vaše síla vůle nestačí. Trikem je učinit z každé aktivity, kterou potřebujete nebo chcete dělat opakovaně, rutinu, pravidelnou jako hodinky. Pokud se pokoušíte rozhodnout znovu a znovu kdy a kde máte tvořit, stojí vás to nesmyslnou silu vůle, energii, kterou byste mohli věnovat práci samotné. Pokud se rozhodnete, že každý den ráno dvacet minut předtím, než začnete pracovat, meditujete, stane se to něčím, co prostě bez přemýšlení děláte, a nakonec už nebudete muset vyvinout skoro žádné úsilí na dodržování svého rozhodnutí.

Stejné je to s kresbou – znám spoustu lidí, kteří se sami na sebe zlobí, že neumí kreslit. Představte si kresbu jako sport. Pravděpodobně byste sami od sebe nečekali že se stanete mistry světa v boxu, kdyby šli do tělocvičny s bídou dvakrát týdně a jinak vůbec netrénovali. Pokud byste se chtěli stát mistry světa (tedy dejme tomu dostat se v kresbě na úroveň nejlepších prací z celého světa, které najdete na internetu), váš tréninkový plán by vypadal úplně jinak: trénovali byste každý den,a do toho měli třeba třikrát týdně naplánované posilování nebo plavání. Netvrdím, že máte kreslit jako kdybyste se připravovali na mistrovství světa v boxu. To, co se snažím říct je, že dokonalost vyplývá z pravidelnosti.

Dvacet minut až hodinu denně si může najít opravdu každý – přinejhorším je možné je ukrojit z doby, kdy spíte. Důležité je sledovat, zda se tomu, co jste si předsevzali, doopravdy věnujete. Přestože se vám to může zdát směšné, dobře fungují tabulky. První, kdo si všimnul, že zaznamenávání chování ho pomáhá změnit, byl zakladatel Spojených států, Benjamin Franklin. Zvolil si sám pro sebe 13 ctností, které na sobě plánoval zlepšovat. Pořídil si malou knížku, v níž každou stránku věnoval jedné z těchto ctností, na druhou osu napsal dni v týdnu. Pak sám sebe hodnotil v jejich dodržování. Tato tabulka je součástí Franklinova Životopisu a stala se jedním z pilířů hnutí seberozvoje.

Ani člověk, který seberozvoj proměnil v umění jako byl Franklin, nicméně nedokázal všechny své dny splnit všechna svá očekávání – „Přestože jsem nikdy nedosáhnul dokonalosti, které jsem se tak ambiciózně snažil zmocnit, usilováním samotným jsem se stal lepším a šťastnějším člověkem než jakým bych byl, kdybych se o nic takového nepokusil,“ napsal ve svém životopise v devětasedmdesáti letech.

Proto (a taky protože je to prostě nemocné) nemá smysl se na sebe zlobit, pokud se vám něco nepovede. Nakreslete si tabulku jako Franklin, a nezlobte se, pokud se jí občas nebudete držet. Mějte na mysli, že jste na tom pořád o dost lépe ve srovnání s tím, kdy se o nic podobného nesnažili.

Úkoly:

1.) Zkuste udělat časovou analýzu svého života

2.) Vyberte si vhodný týden, a do něj si naplánujte nejméně třikrát časové okno, kdy se budete věnovat jenom tvorbě. Další týden udělejte to samé, a tak pokračujte dál.

3.) Na měsíc se zkuste zbavit nějakého návyku, který vás připravuje o čas. Své úsilí monitorujte na papíře.

4.) Napište sled po sobě jdoucích aktivit, které vedou k vytvoření vašeho díla (anebo alespoň jeho první části). Ke každé napište, kdy a jak by se dala splnit.

 

08/02/2017

Pořád mrzne, pořád pomáháme… a taky už mám omalovánky :) Hezký leden!

Je mi cti vam oznamit, ze k nasi dvojclenne parte, ktera tuto zimu pomaha lidem pod ruznymi mosty v Libni, se pripojila jeste treti clenka, Alice. Vyznacuje se tim, ze se u nasich dveri zjevi vzdy s patnacti litry polivky, kterou tahne – to nepochopite – v krosne! Pripomina mi nejvic Aju, ktera jeste kdysi na Sale pro FNB chodila dumpsterovat uplne huste s batohem. Jakypak auto. Varici cast mistni skupiny Food Not Bombs doplnila o ctvrteho clena moje mama, ktery ty bezdaci v mrazu taky nedelaj radost, a vcera jim uvarila patnact litru kudlaskove polevky, ve ktery stala lzice.

Vseobecne zapojeni je vubec dojemne, ozyvaji se nam opravdu desitky lidi, takze je videt, ze exstuje spousta dobre vule a solidarity, ale fakt. Napsala mi pani, ktera ma rada moje veci, a do kafecka prinesla nekolik tasek teplyho obleceni. Ozvala se slecna, ktera nakoupila uplne novy alumatky a spacaky. Gymnazium Na Zatlance usporadalo sbirku, a tu pak celou privezli. Nespocetne lidi nabidlo uplne nezistnou pomoc, a taky ji pak realizovali. Nektery holky privezly baliky s kocarkem. Jiny si zaridily hlidani a prisly vecer. Neni to bajecny?

Nicmene, pratele, mrazy nam nekonci, a tak jsme aktualizovali seznam toho, co by jeste pomohlo. Je zde (a je to obrazek k sireni):

co_jeste_final

Jinak se mame – ted se mi skoro chce napsat – jako my vsichni, co mame strechu nad hlavou – moc dobre. Egon Schiele Art Centrum privezlo z tiskarny omalovanky, a jsou krasny. Hele:

oma oma01 oma02 oma03 oma04 oma05

Zatim tedy nebyla prilezitost testovat je na detech, ale podle dospelych to vypada, ze splnily svuj ucel – aby bavily velke i male.

A taky pokracuju v svym kurzu kaligrafie. Jsem totiz na ceste tuzky a… mece! Bane mece asi ne, no, spis boxersky rukavice :)

graffitti grow lettering

Samozrejme nejvetsi dik patri Svetlane, ktera mi, den po dni, pomaha hrozne dobre a obetave s miminkama, a bez jejiz pomoci bychom nemohli delat asi tak polovinu toho, co delame, a taky Kristyne Kochanski.

Mejte se moc hezky a diky za vse!

Moc si vseho vazime!

Z Libne vas zdravi Toy Box

22/01/2017

Food Not Bombs Libeň – Díky, že s námi pomáháte!

logo

Ahoj.

Pokud jste se zapojili a pomahate libenskym lidem bez domova spolu s nami – DEKUJEME!!! Zatim se nam podarilo predat nekolik tasek sladkosti, rohliku a salatu, spousta dek a prikryvek, dva teple kabaty, nekolik paru teplych rukavic, sal, rucniku, spodniho pradla, nekolik cepic a dvakrat deset litru teple polevky a veganskeho segedinu. V dodavce Honzik, coz je nas docasny sklad veci, mame pripravene jeste dalsi teple obleceni a trvanlive sladkosti, s nimiz pujdeme za potrebnymi v nasledujicich dnech, protoze podle predpovedi pocasi neocekavame, ze by mely mrazy polevit. Prispevek City hladovemu neveri videlo 18 a pul tisice lidi – a zhruba ctyricet nabidlo konkretni pomoc. Jestli jste mezi temi, kdo neco konkretniho udelali – jste ti nejempatictejsi, nejakcnejsi a nejodhodlanejsi z 18 tisic lidi. Mate nejvrelejsi srdce z 18 tisic lidi – a to je uz neco, na co byste mohli byt pysni :) …a dekujeme i za sdileni, chapeme, ze kazdy neni v zivotni situaci, kdy se muze necemu podobnemu venovat. Kazda pomoc – i mala! – se pocita.

Nejvic nas tesi, ze se nam podarilo motivovat dalsi, aby se vydali za potrebnymi po sve ose, z toho mame uplne nejvetsi radost. V tak aktivnim rezimu je pro nas samozrejme obtizne pomahat, protoze mame ty dve maly miminka, kazdy druhy tyden jeste dve dalsi deti, tri psy .) a ja i muj kluk jsme celkem zamestnani, nicmene radi bychom vydrzeli v priblizne podobnem tempu dokud ty nejhorsi mrazy nepovoli.

Aktualne tedy shanime:

  • velky hrnec na 10 litru, klidne stary. Ten co mame, je pujceny od Food Not Bombs z Kliniky a musime ho vratit (a pripadne si ho zase znovu pujcit). (A po pravde myslim, ze Tadeas Polak uz po pravde nesnasi videt moje cislo: „Ahoj, tady Toy Box, ja pisu zase kvuli tomu hrnci,“ v deset vecer.) Nepotrebujem varnici, protoze vzdycky uvarime kotel teplyho jidla a to jim tam nechame – oni se vrati treba v noci a daj si ho, my vyzvednem druhy den hrnec.
  • Cloveka, ktery by chtel a byl schopny vyzvedavat ze spriznene provozovny ve Vodickove ulici panini, bagety a salaty, co prochazej, a byl by schopny je rozdat potrebnym treba na Hlavnim Nadrazi nebo na Holesovicich. Idealne by to byl nekdo, kdo by s tim nemel zadnou praci a ma to pri ceste.
  • Provozovnu v Libni, nejlip kolem Palmovky, ktera by mela otevreno pres den, i vecer, a byla by ochotna stat se sbernym mistem (aby se vsechny veci nemusely nosit na nasi domaci adresu jako doposud). Byla jsem se zeptat v Chlebickarne, a muzem si tam dat plakatek, ze pomoc probiha, ale myslim, ze stat se sbernym mistem uplne nechteji :)

No a protoze mrazy se zatim netvarej, ze by mely skoncit, pokracujeme ve shromazdovani nasledujicich veci:

  • sladkosti, susenky, tatranky, vysokokaloricke bomby (klidne jestli mate od babicky orechy – taky berem). Jidlo, ktere se da hned zkonzumovat – salaty s rohlikem, baleny croisanty, fantazii se meze nekladou. Cokoli co se da jist a nemusi se varit – Obvykle maji lzice i nejakou jednu misku, takze to muze byt i neco tekuteho. Naopak velice nevhodny je alkohol jakehokoli druhu.
  • teple obleceni: cepice, rukavice, saly, teple vrchni kabaty. Prosim neposilejte nam obleceni, jehoz se potrebujete zbavit, znamena to pro nas praci navic (nosime ho do satni skrine u Cafe na Pul cesty, ale neni to potreba)
  • matrace, periny, silne deky pod sebe
  • nejjednodussi pomoci (a takovou, k niz nas nepotrebujete) je nakup Noclezenky, kterou venujete nekomu bez domova dle vlastniho vyberu

…. a samozrejme uplne nejlepsi je, kdyz zalozite svoji vlastni skupinu, ktera bude pomahat lidem ve vasem okoli podobne jako (anebo jinak nez) to delame my. Pokud se o neco podobneho pokusite, pojmenujte se Food Not Bombs podle vaseho bydliste, napiste mi na toybox@toybox.cz a ja vam udelam logo :) Budu se tesit!

Budte spolu s nami Food Not Bombs :)

Nepotrebujte na to zadne povoleni ani razitko, proste si prectete statement, a budte i vy Food Not Bombs :) Se svym klukem nebo holkou, s kamaradkou, kamaradem, partou kamosu nebo treba s babickou, to je jedno. Neni potreba moc lidi – dulezite je nebat se jit s jidlem za lidma na ulici.

Jak jim ho date? Proste z dalky na ne zavolate: Dobry den, prinesli jsme vam nejaky jidlo, no a pak jim ho date. My jsme teda poridili jeste sadu plastovejch jednorazovejch kelimku a lzicek a naberacku, aby se neztratila nase jedina domaci, ale to je spolu s velkym hrncem fakt vsechno, co potrebujete.

Anebo si nijak rikat nemusite, a muzete pomoct jen jednorazove nebo parkrat, podle vaseho tempa, jak to citite, mate cas a chut. Jde o to lidi na ulici neprehlizet, a videt, ze se v tomhle pocasi maj fakt blbe – at uz tam jsou z jakyhokoli duvodu. Kazdy, uplne kazdy dobry (a spatny:) skutek se pocita. Ale to vam nemusim vysvetlovat zejo.

Pokud budete mit nejaky zkusenosti, napiste mi je prosim na toybox@toybox.cz nebo zavolejte na 739 120 100 (take pokud si nebudete s cimkoli ohledne pomoci jisti.) Radi vas uslysime.

Nelustrujem, neobracime na viru, necekame vdecnost, a to z mrazu napul stydlive zavolany: „Moc vam dekujeme!“ je pro nas dostatecnou odmenou. Patri i vam.

Diky za vasi pomoc, je to od vas vsech moc hezky,

Toy Box a Radek Wollmann, Cafe na Pul cesty

08/01/2017

O díře z trychtýře aneb jak (už nikdy v životě na světě) nedělat knížku

Tenhle příspěvek nikdy neměl vzniknout. Nebo lépe řečeno – není mi dobře, když ho píšu. Nemám ve zvyku psát o někom něco špatného. Nedá se to ale udělat jinak, a musím napsat pravdu. Knížku O díře z trychtýře, kterou si možná někteří z Vás objednali, nebo její vznik podpořili, naprosto zmrvilo nakladatelství Argo. Napíšu vám víc…

dira02

Když jsem letos na jaře vyhrála Zlatou stuhu, ocenění pro nejlepší knihy pro děti byla jsem hrozně pyšná a nadšená. Měla jsem zrovna malý čerstvý miminka a hroznou chuť namalovat něco pro děti, opravdovou knížku pro děti jsem nikdy nedělala. I proto jsem byla fakt šťastná, když mě oslovil Richard Klíčník z nakladatelství Argo, abych spolu s Petrem Stančíkem vytvořila nápaditou knížku, uprostřed níž je díra, která hraje v příběhu hlavní roli. Richard mě oslovil s tím, že chce udělat krásnou a výpravnou knížku pro děti, postavenou na mých ilustracích, asi souhlasíte, že to je pro ilustrátora práce snů. I proto jsem si hrozně pospíšila, abych kývla. A opravdu strašně jsem se těšila – Argo je velké vydavatelství, je možné, že pokud se nám spolupráce podaří, mohla bych udělat další krásný knížky pro děti… Cítila jsem se silná a nakopnutá tím oceněním, co přišlo za Vinnetoua a chuť do další práce. Měla jsem prostě hlavu úplně v oblacích. Možná jsem neměla souhlasit tak unáhleně a nadšeně a možná jsem si měla říct o reference. Možná a možná…

Richard Klíčník mě oslovil s tím, že dává dohromady autorku, která vyhrála Muriel za nejlepší komiksovou knihu, Zlatou stuhu a Petra Stančíka, držitele Magnesia Litery za Mlýn na mumie, takže očekává, že když jsme nejlepší, příští ceny vyhrajeme s touhle knížkou my. (Asi jsem hloupá, že mě něco takového nevarovalo rovnou.) Když dneska vidím, jak daleko jsme od něčeho takového, skoro se mi chce brečet.

Na první schůzce jsem navrhla, že knížku připravím spolu s Martinem Tvrdým (aka Bonus), který se mnou připravoval do tisku Moji knihu Vinnetou a pomáhal mi s letteringem. Redakce Arga navrhla, že bude lepší, když knížku připravím spolu s někým od nich. Víte my ilustrátoři jsme zvyklí být vděční za práci, zvlášť když je krásná, a já si nechtěla vymýšlet hned na začátku. Jak často a moc jsem toho, že jsem si nestála hned na počátku za svým, budu litovat, jsem tehdy vůbec netušila. Tehdy totiž přišel na scénu technický redaktor Pavel Rut, který je osobou podle mého názoru přímo zodpovědnou za to, že zhruba třetina až polovina knih O díře z trychtýře skončí rovnou ve stoupě.

Domluvili jsme si i data – já ilustrace domaluju během prázdnin, během září se knížka dokončí, dodělá se, co bude potřeba, a pak půjde v říjnu do tisku, aby se v pohodě stihnul vánoční trh. No, dobře, Moji knihu Vinnetou jsem nestihla zhruba o rok. Právě proto, a taky proto, že jsem se chtěla vyhnout tolik oblíbené image „šílené matky s dětma, co nic nestíhá“, tak jsem si tentokrát dala bacha, abych deadline nepassla. Nechtěla jsem, aby se říkalo, že Toy Box má děti a je nespolehlivá, byl to pro mě skoro fetiš udělat to co nejlíp, jak dokážu. I proto jsem dala do ilustrací všechno. Nevím, jestli se někdo z vás staral o ani ne půlroční dvojčata, nebo víte, co taková péče obnáší, nicméně pro ty, co nemají ponětí, řeknu jediný: je to mazec. Kojení v tříhodinových intervalech ve dne i v noci. Jeden člověk má probém se o obě postarat. Halucinace z nevyspání. I tak jsem se prostě – jak říkají sportovci – kousla, a v Argu měli knížku kolem devátého září na stole. Čímž se vracím k hlavní postavě celého příběhu – Pavlovi Rutovi.

Nevím, jestli je ten člověk na drogách, chlastá nebo je jen totálně vyhořelej. Jistý je, že poté co jsem ji s půlročníma dvojčatama dokončila včas, knížku nechal hnít bez toho, aby na ni sáhnul, další měsíc, a pak ji zfušoval, takže se nestihla a musela se udělat na rychlo v tiskárně, kde pokazili barvy, tisk i výřez díry samotné, což je moment na kterým byla knížka postavená. Celou dobu, kdy jsem na Díře z trychtýře pracovala, jsem se ho pokoušela naprosto beznadějně kontaktovat a spolupracovat s ním. Když jsem mu poslala prvních asi deset stran, vůbec se je neobtěžoval stáhnout ze serveru uložto. Pak mi vysvětlil, že na uložto to je placený, a na to on nemá peníze (WTF?). Když jsem to uploadla na uschovnu, kde to opět nestáhnul, řekl mi, že má „pomalý internet“ (double WTF, ten člověk je grafik v roce 2016?). V polovině září jsem začala být nervózní, Pavel Rut totiž odjel na tři neděle pryč. „Malovat obrazy, abych se nezbláznil,“ sdělil. Celá situace vyvrcholila jedním dnem, kdy se měl stavit, aby si data ode mě stáhnul osobně, a když mu volám 50 minut poté, co jsme měli domluvenou schůzku, že jsem na něj měla hodinu, na kterou jsem si zařídila hlídání, z níž právě 50 minut uplynulo a že se už asi nemusí obtěžovat, řekl mi, že se chovám, jako kdybych tu knížku „nechtěla dělat“ a „že mu dlužím za taxíka, kterého si právě vzal z Anděla“ nebo něco v tom smyslu. To už jsem opravdu nechápala, a zavolala jsem Richardu Klíčníkovi, jestli to myslí vážně a jestli je Pavel Rut na drogách. Richard Klíčník přišel s překvapivým příběhem. „Pavel Rut je takový náš leprikorn. Je to šotek redakce, buďte ráda, že vám tam neudělal tiskové chyby. Ale věřte mi, on je opravdu nejlepší. Víte on toho má strašně moc, protože všechno chce dělat sám, ale je fakt nejlepší. Nechte to na mě, já ho přivezu.“ Načež přijeli společně na Richardově harleyi a data si díky tofu konečně stáhli. Tím ale celý příběh neskončil.

„Víte, probém je v tom, že vy fungujete na takový tý spolehlivě – rychlý energii, zatímco Pavel spíš na takový tý pomalejší,“ snažil se žehlit Richard. „Ujišťuju vás, že nejste zdaleka jediná, kdo má s Pavlem Rutem problém – ale věřte mi, on je fakt nejlepší. Až to udělá, bude to dokonalý,“ to byla jeho mantra. Poté, co se mě Richard ptal, co piju (nic, bože, kojím dvojčata) a jestli si nedám jako odškodný nějakou čokoládu (ne, jsem vegan) mi můj přítel mi celkem příčetně poradil, ať vynechám ty kecy o leprikornech, tiskařskejch šotcích a energii, prostě jim dám deadline, do kdy to Pavel udělá, anebo od projektu odstoupím, což se ukázalo jako funkční. Ovšem, neměla jsem to dělat. Pavel Rut totiž na konci října text zlomil. A jak, to nechcete vědět. Ale já vám to povím. Tak jako kdyby to zlomil někdo, komu na tom vůbec nezáleží – a chlastá – v sedm ráno. O celé kvalitě jeho práce vypovídá například to, že se mu nepodařilo spasovat ilustraci díry na obálku rovně, takže vypadala jako když za ní vychází černý půlměsíček, na některých stránkách byla část sazby verzálkama, část běžným textem, bylo to plné nedodělků a chyb. No prostě: kdyby to uměl můj pes s in-designem, zvládne to líp. To už jsem byla fakt  naštvaná – a zavolala jsem znovu Richardu Klíčníkovi, který mě do celé věci uvrtal, jestli si ze mě dělá srandu, že tohle je práce od jejich nejlepšího člověka, co to má jako k**** bejt a že jsem se s takovým fušerstvím a šlendriánem nesetkala asi nikdy v životě (což je pravda). A že jestli ta knížka má někdy spatřit světlo světa, musím ji dodělat s Bonusem. Což se taky tak – úplně hladce a během pár dní – stalo.

Nicméně celý projekt se Pavlovi Rutovi podařilo poslat k vodě celkem dokonale. Ukázalo se, že nic z technického řešení knihy není vyjednané předem. Moje řešení bylo s knížkou nespěchat, přiznat, jak na tom jsme, jak to vzniklo, a dodělat ji po Vánocích a kvalitně. V Argu se rozhodli jinak. Díra skrz knížku měla být osmnáctimilimetrová. Nicméně kniha nabrala takové zpoždění, že aby ji Argo vůbec dostalo k lidem, který projekt podpořili, před Vánoci, musela se tisknout na Moravě v jediné tiskárně, která k tomu byla ochotná, a která ji udělala patnáctimilimetrovou. To znamená, že moje ilustrace se ořízly, a na některých z nich je to celkem vidět. Standardním postupem je, že než se něco pošle do tisku, udělají se nátisky a zkontrolují barvy. Tady nikdo na nic takového neměl čas, takže se to prostě poslalo do tisku. Výsledkem je náklad, v němž má zhruba třetina až polovina knih na úvodních listech výřez díry do písma (nápisu O díře z trychtýře a ARGO), na dalších je zezadu otrhaná obálka. Místo stříbrné barvy na obálce je šedivá (to nevím, kde vzniklo, asi „spěchem“) a dvě strany mají v tiskových plochách vidět kresbu asi takovou jako když vám dochází v inkoustovce toner. Že během toho, co na knihu Argo vybíralo peníze, skončil Katalyzátor, kde byl přehled toho, jaké dostanou přispěvatelé odměny za svou podporu knihy, to už je jen třešnička na dortu.

dira03 dira01

Takže sečteno a podtrženo – mezi svátky mě pozvala Česká televize do Událostí v kultuře, abych knížku prezentovala, ale já tam nemůžu jít, protože nemůžu lidem „ode mě“ – jako jste vy, co to teď čtete :) tvrdit, že jde o stoprocentní kvalitu, přestože jsem se tolik snažila, a přestože se i Bonus snažil projekt zachránit, jak nejlépe to šlo. Moje první knížka pro děti není dobrá. Pokud si budete knížku O díře z trychtýře kupovat, zkontrolujte si zadní stranu, jestli není odtržená, a stránku s nápisem „O díře z trychtýře“, jestli díra neřeže nápis. I tak se mi, myslím, ilustrace, povedly. Zbytek mě moc mrzí.

Vaše Toy Box

19/12/2016

Vystava v Milane

milano04

Ceske centrum v Milane me oslovilo, abych vystavovala na vystave komiksu a ilustraci Disegnare la nuova Europa, takze jsme stravili krasny (minuly:) vikend v Milane. Doporucilo me tam vydavatelstvi Labyrint (jemuz timto dekuji).

V podstate to byla cira radost (a teda hroznej ego boost): „Vy tak krasne malujete! A mate tak krasny deti… A tak krasne malujete! Ale ty deti!!!“ Nebejt ja takovy skromny devce, vratim se s egem jak mongolfiera .)

Vystavy se zucastnila asi desitka autoru, tema bylo integrace a imigrace a ja jsem tam prezentovala Moji knihu Vinnetou i svuj projekt o uprchlikach pro iniciativu Hlavak.

milan29 milan30 milan31 milan32 milan33 milan34 milano35 milano36 milano37 milano38 milano39 milano40 milano41 milano42 milano43 milano44 milano45 milano46

Pani reditelka Ceskeho centra nakonec rikala: „Nejen, ze mame nejhezci kresbu, ale taky nejlepsi projekt,“ chovala si mimina a vubec byla strasne mila. Navic prostor francouzskyho institutu, kde vystava a jeji prezentace byla, je primo naproti kostelu Santa Marie delle Grazie,

milano15

kde je Posledni vecere (kterou jsme teda nevideli, listky se musi rezervovat mesice dopredu). Ulet.

milano09

No, ale nejvic byli na vetvi z dvojcat obycejny kolemjdouci. „On je krasny, ale ta holcicka – é BELLISSIMA !!! zduraznovaly nam ruzne pani na prechodech pro chodce a „On ma tvoje oci!,“ rozneznovaly se v kavarnach. Takova pani v sedivym kabatu vytahla mobil s nakym videem nove narozenejch mimin: „Tohle jsou dvojcata vnucky moji sestry! Jsou jim tri dny!“ „Chlapecek a holcicka, chlapecek a holcicka!!“ trepaly rukama holky za kasou v pinacotece jako kdyby mely kridylka, a vubec se vsude vseobecne pokladala nejcastejsi otazka pro rodice dvojcat na svete: „TO JSOU DVOJCATA?“ („No,“ chce se mi vzdycky odpovedet, „Vypada to jako batman se supermanem? Ne? Tak to asi budou dvojcata.“) Pritom se potvrzovala porad dokola dve nejdulezitejsi pravidla o dvojcatech:

1.) Kazdy ma historku s dvojcatama.

2.) Zadna z nich neni zajimava.

Nicmene: Milano vypada jako opravdu dobry misto k zivotu. Stary sedivy pani jsou elegantni a nosej sitoveny puncochace. Lidi tam maj psu skoro tolik jako v Praze, a jsou ruznych nemoznych ras i vzhledu. V kazdy kavarne si date neco uplne prirozene veganskyho. V mistni obrazarne maji Carravaggia a notoricky znamej obraz od Mantegni (jo, ten s hroznou zkratkou, ve ktery byste telo Jezise Krista nechteli malovat ani nahodou).

milano12

A takhle v patek vecer, kdy potkavate na kazdym rohu nejakou babicku s vnoucetem, jak spolecne jdou domu z nakejch krouzku, a cestou se stavej v kavarne na pokec a neco dobryho, rikate si, ze kdyz je v tomhle meste se takhle ocividne dobre dari detem a starejm lidem, asi se tu bude dobre zit i vsem ostatnim.

Uzivali jsme si vecer s lahvi vina a vyhledem na ulice mokry destem, kterej pada do vetvi platanu, kdyz jsme konecne mimina ulozili do supliku :)

milano01

milano08

I rano, kdy obrovskejma oknama dovnitr padalo bily svetlo.

milano03

V Ceskym centru maj dobrej koberec, na kterym Klarka zacala huste rychle lizt, tak jsme se na ni divali…

milano06

A pomahali ji s ruznejma jejima starostma – jakoze treba vlezla do kufru a nemohla ven :)

milano18

Ale vubec mimina na to, jak jsou malicky snasely cestu a vsechno hrozne dobre, drtivou vetsinu casu byli naprosto spokojeny – a my s nima.

netopyr

No, a pak uz byl cas vyrazit do ulic.

milano14

Ja jsem chtela krome obrazarny stihnout jeste i komiksovy muzeum, a to zejmena proto, ze jsem jeste nikdy v zadnym komiksovym muzeu nebyla.

milano25

Je takovy malicky, ale byla v nem zrovna vystava nejakeho italskeho hororoveho komiksu, tak to bylo zajimavy. Jinak ale nema zadnou zajimavou stalou expozici, takze doporucuju – kdybyste meli naaahodou cestu kolem – rozhodne si zjistit, co v nem je zrovna za vystavy. Tohle je ten hororovej komiks…

milano23 milano22 milano21 milano20

A jinak je to muzeum spis pop, ale teda knihovna vypada, ze by se v ni dalo stravit par milych chvil a rozhodne vam da dobrou predstavu, jak to vypada s komiksem v Italii.

milano24

milano28 milano27

Je to tyden, co jsme se vratili a porad jeste citim radost, jakej to byl skvelej vylet.

Nicmene uz makam na dalsich vecech… Tohle je navrh tricka pro barmany a klienty z Cafe Na pul cesty inspirovanej potizema a nadeji lidi s dusevnim onemocnenim.

navrh_tricka pani2

A taky jsem dodelala obalku omalovanek, ktere by snad mely v nejblizsich dnech odejit do tisku… obalka_analog_web

… a pak se nam samozrejme blizi Vanoce, coz je obdobi, kdy ja vice nez kdykoli jindy citim, ze musim vyrobit neco mekkeho, co udela nekomu radost. Takze makam tady na boxerovi :) Jeste musi dostat poradny rukavice a typicky boxersky boticky :)

boxer01 boxer02

Mejte se moc hezky! Toy_Box

 

 

 

28/11/2016

Pojdte do divadla (pod Palmovkou na Dianisku) a taky mrknete na cem maka Toy Box .)

Moji mili. Rada bych vam doporucila nekolik skvelych prostoru a veci, ktere zaslouzi dle meho nazoru vasi ctenou pozornost – a neni nahodou, ze vsechny jsou blizko nasi nejmilejsi Libne .)

Predevsim bych vas rada pozvala na predstaveni sveho spoluzaka z rocniku na DAMU, Tomase Dianisky, ktery je krome skvelyho herce taky autor, a po veleuspesnych predstavenich 1000 vecech, co me serou a Googling and Fucking, prisel s predstavenim Mickey Mouse je mrtev, ktere sestavil ze svych vyskrtanych (!) dialogu a monologu z jinych predstaveni, ktere do finalniho tvaru sestavil behem jedne noci (!!). Coz celkem nechapu, predstaveni je trochu coolness a dost mnohovrstevnata skec o jedne ztracene generaci. Vystupujou v nem metalaci zkrizeny s depesakama a jak nekdo trefne poznamenal na cigaru po premiere, skoro se da tomu Tomasovi zavidet, ze je takovej talentovanej herec a jeste mu to pise .) V predstaveni exceluji jeste Kuba Albrecht, mrtva hlava ve velke sklenici od okurek, drogy, sex a …odcizeni. Budete se bat, budete se smat – no proste vsechno, co od divadla muzete cekat .) Mimochodem dobry je i predstaveni „Prisne tajne aneb Hruba nekazen“ o Alanu Turingovi a iphonech.

Jinak krome toho, ze nam tu v bezprostrednim okoli vyrostla filialka Kavarny, co hleda jmeno – a spolu s ni Vnitroblok, kde si prijdete s tou spoustou cihlickovejch sten a syrovyho industrialu jako v Berline .)) (hec!), minuly patek se otevrel i druhy zajimavy prostor, holesovicka Tovarna, kterou dela parta kolem Paralelni polis a zahajila vystavou Custom (tedy takovych, co si lide vyrabeji a prizpusobuji sami) motocyklu. Byl tam uplne hrozne prijemny, a velmi nevernisazovy dav – udajne vetsina dnesnich motorkaru se rekrutuje z byvalych jezdcu na skateboardech.

Kouknete na fotky…

motorka01 motorka02 motorka03 motorka07

Jako ja nejsem zadnej velkej fanousek motocyklu, ale tohle – a ten prostor samotnej – je proste cira krasa.

Nejlepsi ale je, ze si tam kamaradi Mfish a Cockin otevreli sitotiskovy studio Popmachine, kde se planuji venovat umeleckym tiskum. Mfishovy designy znate z plakatu na Mystic Skate Cup, a jestli si je pamatujete jako ja leta zpatky, urcite vite, ze jde o poctivou rucni grafickou praci a – „Vzdycky jsem na nich mel rad, jak byly ztresteny,“ rika muj kluk :)

motorka05 motorka06 motorka08 motorka09

Studio Pop Machine funguje kazdej pracovni den od deviti do peti, takze pokud jste – napriklad – ilustrator, a radi byste vyzkouseli vysvitit svy veci na sito a pak si udelat treba serii superkrasnejch plakatu pred Vanocema, kluci cekaj prave na vas.

Dalsi kamarad, Epos 257 otevrel v Tovarne Poster shop, motorka12motorka13

pobocku sprateleneho knihkupectvi a vydavatelstvi Page 5, ktere se zameruje take na autorske ilustrace a sitotisky, takze to vsechno do sebe hezky zapada jako kosticky puzzle, (na fotce nahore Wladimiruv 518 „Chlapec, kteremu rostou boule z krku“), to proste chces mit doma – teda my jsme si tam museli samo neco koupit, abychom partu podporili.

Tohle…

motorka10

jsou Eposovy kabely :), ktere dodava s katastralni mapou, kde je nasel, a je to soucast jeho antropologickeho vyzkumu. A tohle…

motorka11

…jsou moji oblibeni Tomski a Polanski, cernoch, kterej ted visi jednomu miminku nad postylkou a strazi jeho klidny spanek. Taky byste chteli bejt miminko u nas doma, zejo :)

Taky maj hezky hracky…

rukavice

No, a ted uz se vracim tedy zase ke stolu a kresleni. Ceka me totiz perny tyden – finisujeme s Martinem Tvrdym „Bonusem“ knizku o Dire v trychtyri, ktera musi pristi tyden do tisku, a zaroven jsou na tom podobne i omalovanky o maliri Egonu Schilem pro deti pro moji nejmilejsi galerii…

oma01a oma02b oma04a

oma05a

…v Bystrici pod Hostynem maj kruty nadrazi s valcema, na ktery by se jim prej hodil komiks .)

bystrice bystrice01

…a krom toho by z Noveho Prostoru chteli vanocni komiksovou pohadku – kterou muze poradne nakreslit proste jenom Toy Box .) a tak si myslim, ze bych mohla prestat courat po vernisazich, divadlech a zacit kreslit =)

Kdyz je to tezky, kdyz mate tak dobrou custom bundu .o)

nubdabunda

Hezky podzim Vam preje Toy Box.

 

 

 

 

05/11/2016

Pozvanka na LUSTR, festival soucasne ilustrace

lu01

Rada bych vas pozvala na LUSTR, festival soucasne ilustrace, kde vystavim mimo jine obrazky z prave vznikajici knizky O dire z trychtyre, prvni knizky, kterou kreslim pro deti. Pracovala jsem na ni pul roku od te doby, co se narodily dvojcata, a musim s cistym svedomim rict, ze to byl jeden z nejnarocnejsich (a taky nejkrasnejsich pul roku v mem zivote). Prace s takhle malymi miminky – prestoze jde o praci z domova – vyzaduje naprosty soustredeni, motivaci a vuli, a nikdy bych to nezvladla bez svyho podpurnyho tymu, ktery se krome moji mamy sklada jednak z nejlepsiho tatinka miminek pod sluncem (kterej ma navzdory nocnimu nespani porad dobrou naladu) a nejlepsi holky, co se stara o deti, Svetlany.

Protoze tisk a cela produkce knizky s dirou bude nakladna, Argo na ni vybira penize na katalyzatoru, kde nas muzete podporit mimo jine tim, ze si poridite jednu z mych ilustraci.

http://www.katalyzator.cz/projekt/77-petr-stancik-toy-box-o-dire-z-trychtyre

Jinak si se mnou prijdte dat drink dnes v sest do tretiho patra Cihelne ulice 4, festival ilustrace je v dome za Containalem na Male Strane. Krome me tam bude vystavovat hrozna raketa dobrejch lidi, z nichz kazdej dostal jednu mistnost, mimo jine moji oblibenci Tomski a Polanski a videla jsem uplne zbezne instalaci Trona a je nejvic dobra. Cely dum plny obrazku a novych veci, ktere na v ceske ilustraci vznikaji. Festival porada nakladatelstvi a knihkupectvi Page 5, ktere spoluvlastni muj kamarad Epos 257. Nahore ve tretim patre budem s celou partou, kamaradama, dvojcatama, dvema dalsimi detmi, ktere vychovavam, psy nechavame na stesti doma .) Zacnete prohlizet odshora .) Rada vas uvidim,

Toy Box

lu02 lu03 lu05 lu06 lu07 lu08 planeta_der

23/09/2016

My jsme zmena, kterou chceme videt .) Toy Box v Kunsthalle Bratislava

S mym klukem bysme klidne mohli pasovat psy. Vite, jak se to dela? Prijdete do Airbnb bytu do Bratislavy (dekujeme Ceskemu Centru!), prevezmete klice, ukazete roztomily miminka. Pani odejde. Prinesete hroznyho cokla. Druhy den rano odnesete hroznyho cokla, pockate, az si pani prijede pro klice, nikdo si niceho nevsiml, predate klice, roztomily miminka se loucej, papa.

Bratislava vypada jako prijemny mesto pro zivot – nevim, jestli na ni je citit blizkost Vidne nebo to byl nejakej obzvlast romantickej den. Nicmene destivy podvecer v kavarne s holkama, ktery pijou vino s kamaradkama, veganskym jidlem a vyhledem na domy porostle brectanem byl obzvlast okouzlujici. Stejne tak i rano – vegansky jidlo v malejch potravinach platite u pokladny mily pani, za vama ve fronte stoji vymazlena, a pritom sympaticka kocka z kanclu. Srovnejte s vsudypritomnym white trash Albert-hatem v Libni .)

V Bratislave jsem byla kvuli prednasce v Kunsthalle na vystave Strach z neznameho, kde vystavuji.

blava03

Spolu (mimo jiné) s Kateřinou Šedou…

blava05 blava04

…nebo Novou věčností.

blava06

Výstava se má mimochodem přesunout v lednu do Národní technické knihovny, takže ji budete mít možnost vidět i v Praze.

Moje přednáška měla dvě části – první byla o mý tvorbě s tématikou hatefree, v druhé povídala Zuzana Schreiberová o svých zkušenostech s pomocí uprchlíkům na Hlavním nádraží s iniciativou Hlavák, zejména pak o nenávisti „slušných Čechů“, kteří dobrovolnicím z této iniciativy nadávají do „děvek, který čekaj na černý ocasy“ a jiný věci, který už ani nebudu znovu psát, jak jsou nechutný. Nicméně celej tenhle kontext sexuálního napadání a násilí se stal právě spolu s portréty reálných lidí, kterým pomohly, tématem mojí expozice.

blava02 blava01

Užili jsme si to tam moc – a podle kurátorky Lenky Kukurové jsme měly úspěch – přišlo na letní sezónu nebývale lidí, a následná debata trvala přes půl hodinu. Takže díky, Bratislavo, bylo u vás i s našima všema hračkama dobře! :)

blava10 blava09 blava08

A navrch jeden moc fajn článek (s pár nepřesnostma – třeba tou o umrzajících skvoterech nebo o tom, že se jmenuju Tereza. Každý přece ví, že jsem Klára .)

Hezký den! Toy Box

 

 

 

15/07/2016