Pris, Transgaz a obavy z tvorby

Ačkoli byste si mysleli, že když má člověk celkem v pohodě velkou výstavu v Egon Schiele Art Centru v Českým Krumlově a zrovna dokončil dobrej projekt pro Lékaře bez hranic, měl by bejt se sebou spokojenej, není tomu tak.

Moje spokojenost stojí na vratkých nohách, lépe řečeno místo toho, aby vycházela zevnitř, musím jí každé ráno stavět kolem svého života jako takovou křehkou konstrukci. Pořád dokola si připomínat: Máš krásný zdravý děti? Máš. Maluješ? Maluješ. Pracuješ? Pracuješ. No tak jsi spokojená, že jo?

Když ji nestihnu včas postavit, do všech skulin a škvír mých dní se vkradou pochybnosti. Někdy mám takovou úzkost, že se musím sama zastavit, abych všem nezavolala, jestli je všechno v pořádku. Jsou dvojčata v pořádku se slečnou na hlídání v parku? Ségra v Anglii? Nic hroznýho se nechystá?

Zcela speciální skupinou obav jsou ale ty, které se týkají tvorby. Dneska jsem udělala všechno správně: nakoupila jsem si správný trysky a ty správný barvy v obchodu s barvama, připravila jsem si správně předlohu (vytiskla ji na dvě fotky o rozdílný světlosti, takže je můžu líp používat jako referenční zdroje), měla jsem správně pověšený plátno a předlohu (celkem) správně naskicovanou.

Přes projektor, samozřejmě, pokud by vás to zajímalo, jsou to tři a půl krát dva metry sedmdesát, a kdybych to tam měla přenášet čtvercovou sítí, stojím tam ještě doteď. No a pak jsem přišla do Prostoru 39 a byla tam kamarádka tanečnice, která nacvičovala svůj set moderního/současnýho tance. Chodí do třetího patra tančit dvakrát týdně. Chvíli jsme si povídaly a ona mi říkala „Jo, dneska mi to docela jde, ale minule, minule jsem vůbec nevěděla, co tady vlastně dělám.“

A já jsem si uvědomila, že to je můj základní pocit z mý veškerý tvorby (a taky jsem jí to hned řekla.) Já si prostě pořád, úplně každej den připadám, že vůbec vlastně nevím, co to dělám. Jako nějak to šmudlám, maluju, snažím se, aby to vypadalo k světu, ale moje hlava si přitom jede: „No, neměla bys po těch letech umět aspoň trochu malovat? Co to oko, hlavně že říkáš studentům, aby si stáhli tutorialy, když neuměj malovat oči, nos a pusu, neměla by sis taky nejdřív stáhnout tutorial? Bože, tohle nemyslíš vážně, že to bude vypaddat takhle placatý!“ a podobný věci, pořád dokola. Někdy je ten hlas v mý hlavě úplně neúprosnej a otravnej, jindy mě prostě umrtví, takže tu věc nezvládnu vůbec, ale v podstatě pokaždý, když dělám něco novýho, říká to samý: „To nezvládneš.“ „Je to na tebe moc.“ Anebo jako můj dvouletej syn: „To neni dobrý.“

To není dobrý.

(Má to takovou propracovanou variantu: „Honza Gemrot, Vladimír 518 anebo Alžběta Josefy by to namalovali líp.:“)

Druhá věc je, že je to taková konstanta mojí tvorby, že jsem se naučila říkat za léta, co maluju takový protivěty, kterejma odpovídám. Na každý „To není dobrý,“ mám schovanej hlas mýho kamaráda Vojty (Ahoj Vojto!:), kterej mi vždycky říkal, že nikdo není jako někdo druhej, a že my máme vyjadřování tý jinakosti tak nějak v popisu práce. Na každý „Jan Gemrot by to namaloval líp,“ mám schovaný: „No, ale já jsem Toy Box,“ tak to prostě namaluju takhle. (A: Ano, ušmudlaně, to je můj styl.)

A tak dál, a tak podobně.

Ale stejně – i po letech, co maluju, se někdy všechno vrací: že to nedělám vlastně správně. Že to vlastně jen fejkuju.

A moje nejniternější obava týkající se tvorby je fakt hrozná. Už od let, kdy jsem chodila na večerní kurzy kresby na akádu, pro mě byla kresba něco jako – pardon me- modlitba (ač teda nejsem nijak zvlášť věřící.) Když jsem tam začala chodit, do toho obrovského sálu, plného lidí, co tiše kreslili, přišla jsem si TAK STRAŠNĚ šťastná, že mi to přišlo neskutečný, všechno jako kdyby bylo naplněný nějakým zvláštním významem. Chodila jsem tam pak s úplně železnou pravidelností a byla tak šťastná jako v životě málokdy.

Figurální kresba je v něčem krutá, v tom, jak vás nutí dívat se znovu a znovu na realitu. Je to skoro forma meditace, můžete mít představy, jak figuru nakreslíte, ale vždycky znova, okamžik po okamžiku vás skutečnost nutí opravit si o ní svou představu. Myslel sis, že to bude hezkej obrázek? TOHLE je realita. Myslela sis, že máš styl? Ne, TOHLE je realita. Tohle je živý jsoucno z masa a kostí, který tě každý další okamžik usvědčuje z toho, že nemá smysl dělat plány. S figurálkou, ani s ničím jiným. Postupem času jsem zjistila, že nemá smysl bojovat proti týhle flow, ale spíš se jí poddat a nechat se realitou vést místo toho se jí snažit přetvářet. Přestala jsem se snažit dělat hezké figurální kresby, a snažila jsem se figuru prostě popsat, a právě tehdy myslím, že jsem se naučila (alespoň o trochu víc než předtím) kreslit.

Přemýšlela jsem o tom často, proč mě ta figura tak hrozně baví a naplňuje, a přišla jsem na to, že to je můj způsob, jak velebit svět a jeho krásu. Že kdyby byl Bůh a já v něj věřila, pravděpodobně kresba je způsobem, jakým se s ním snažím hovořit.

A moje nejhorší obava? Je prostě ta, že nic nedělám správně. Že toho nejsem schopná. Že svět je stvořenej plnej krásy a hrůzy a já o něm nedokážu mluvit tak, jak by bylo potřeba. Že mě někdo stvořil se srdcem planoucím láskou ke světu a k tvorbě a že já nejsem schopná ten dar použít.

No, tak toho se nejvíc bojím.

Tady je moje dnešní malba. Je na ní Priscilla z Blade Runnera a Transgaz, kterej už asi brzy zbouraj, takže je to malba nostalgická.

A co vy, jaká jsou vaše obavy z tvorby? Napište mi to klidně do komentářů.

Hezkou neděli přeje Toy Box.

01/09/2018

Making Of: Novinová ilustrace

Před pár dny jsem našla na telefonu nezodpovězený hovor. Z toho, že to byla fotoeditorka z novin jsem měla skoro mravenčení v prstech. Nevím přesně čím to je, že na mě zakázky na novinovou ilustraci působí. Možná je to závislost na adrenalinovým rushi z z několikadenního až dvanáctihodinovýho deadlinu, ve kterým musíte ilustraci odevzdat, spolu s tím, že si nevybíráte, co budete kreslit, což představuje ultimátní kreslířkou výzvu: musíte si prostě věřit, že zvládnete nakreslit v určitý kvalitě vlastně cokoli a pak to dát. Anebo jsem prostě tištěný noviny, kde jsem dřív pracovala, nikdy nepřestala mít ráda a ilustrace stesk po týhle práci alespoň částečně saturují.

Každopádně, když zavolala, úplně jsem ale slyšela, jak ve mě něco říká: „Super! Já jsem ready. Co to bude tentokrát?“

Tentokrát bylo zadání „Podnikatelské vyhoření“ v rozměru 22 krát 30 centimetrů, a jediná bližší informace byla, že to má být „fashion“ ilustrace o tom, jak si vyhořelí podnikatelé dopřávají wellnes. K různým pracím přistupuju v různých časových rámcích, ale pokud jsou to noviny, je mi jasný, že záleží v podstatě na hodinách. Takže ať jsem zrovna na hřišti a plácám si bábovky v písku, anebo mám v IKEA tašce dvě odrážedla, kočár a za dvojčaty vlaju po ulici, prostě se je snažím co nejrychleji předat tatínkovi, dostat se ke stolu a tu věc naskicovat.

Prázdniny jsou PRYČ! I se sněním o letním kině na střeše Veletržáku a nočním koupání, kam se stejně nikdy nedostanete, protože s jediným člověkem, se kterým by vás to bavilo, jste si shodou okolností pořídili armádu malejch dětí.

Patrně z čiré radosti nad tímto faktem jsem nabídla rovnou pět skic.

Začala jsem týpkem, co mu shořela hlava a počítač :)

Pak jsem si vzpomněla na scénu z druhé (druhé?) série True Detective, jak tam ten mexickej gang zastřelí toho byznysmena na poušti (Ano, že seriálu True Detective pochází většina mých představ o podnikatelích :) a snažila jsem se nějak naskicovat tu atmosféru.

Vylezla z toho tlupa golemů napůl z Nausicy From The Walley of The Wind, napůl klasickej Rabi Loewi.

Pak jsem si říkala, že to má bejt vlastně fashion, a wellness, a já kreslím obry na hliněnejch nohách, a to by se mi mohlo taky nevyplatit, a nakreslila jsem tohodle pána schoulenýho na houpacím Wellness lehátku jako maj v sauně v hotelu Step :D

(Kam prosím nikdy nechoďte. Mají tam odpočívárnu a v ní nápis O D P O Č Í V Á R N A, kde je každý písmeno vycentrovaný doprostřed jednoho stejně širokýho prkna. Otázka pro typograficky citlivé jedince: Co se stane s rozpalem mezi Č a Í, když písmena rozmístíte na stejně široká prkna vedle sebe? Ano, správně, je v háji! :)

– Ano, už to taky budete vidět navždy a nikdy si tam neodpočinete. Není zač. )

Takže tady týpek v odpočívárně, jak vidíte leží úplně zády k nápisu. :) Kolem rozkvétající léčivé květiny (nebo whateva:).

No, a pak mě napadlo: a proč ty tam nemáš vlastně nějakou babu? Nakreslila jsem tedy dost trippin ilustraci paní, co je vyhořelá a staraj se o ni trpaslíci :)

A pak ještě další surrealismus, zase tu pláň z True Detective, kde zrovna došly setrvačníky několika podnikatelům naráz.

… a (možná, že má arteditor Hospodářek rád surrealismus) : tohle byla verze, kterou si vybrali.

Měla jsem v podstatě takovou radost, že je podzim, že jsem final udělala rovnou ve třech variantách, aby měli na výběr. První je opět pláň z True Detective doplněná o mraky ze západu Slunce, prostě taková světelná expozice jako ze skejtovýho videa jako stvořená k umírání :D

Pak jsem si říkala, že by tam bylo prima přidat nějaký geometrický struktury, že by to nebylo tak moc emo. :)

A nakonec jsem pro klid duše udělala ještě tuhle variantu, jestli by tam vlastně dobře nevypadal nějakej beton :) Ukradla jsem si fotku nějaký sochy z Vetřelců a Volavek a vzniknul tenhle podnikatelskej brutalismus:

Vybrali si první variantu s těma růžovejma mrakama, a ta dneska údajně v novinách i vyšla, což bych zjistila, kdybych si je mohla koupit a celý ráno dvojčata nedrandily na odrážedlech v parku a celý odpoledne si nehrály s vláčkama se sousedovic dětma.

Byla bych si ty noviny koupila, možná i přečetla a rozhodně vám je vyfotila je s kávou a croissantem.

(Otázka je, zda bych te croissant potom – ač vegan – nesnědla, za odměnu, že se mi to tak povedlo.)

Ale co už. Tak alespoň takhle vám, pro radost.

Hezký víkend, Toy Box

31/08/2018

Moje babicka mela rada kopretiny… :´(

Umrela mi babicka. Babicka, kterou jsem mela strasne rada, ktera me vychovavala a ktery jsem vzdycky volala, ze budu v radiu, telce nebo ze mam vystavu a ktera mi rikala: „Ty si prece tak pekna holka, proc si beres porad tu masku?“

Babicka, ktera se ptala: „A proc nekdy nenamalujes taky neco veselyho?“ Babicka, pro kterou jsem celej zivot byla holcicka s culikama, ktera si hraje na nekonecne velky zahrade a vola se na svacinu ke stolu s rybizovou stavou. Babicka, do jejiz obrovsky postele jsem se chodila vzdycky takhle o prazdninach schovat a poslouchat kostelecky pribehy o tom, jak spolu valcili kostelaci se zarybakama, ktery nam vypravel deda.

Porad si pamatuju ten pohled do vetvi topolu za oknem, kdyz se stmiva a sumi v nich vitr anebo to, jak se ohybaly pred bourkou. Babicka, ktera nam uhackovala a usila tolik oblecku na panenky a na plysaky, ze je dedi panenky deti uz ve treti generaci. Neumrela jen babicka, ale mozna i cely my detstvi, umrela cela jedna cast myho zivota.

Babicka, ktera me kdysi simrala na zadech, dokud jsem neusnula, davala ty nejsladci pusy na tvar a naucila me pect dorty, sit na sicim stroji, vyrabet hracky, krizkovy steh a rikala: „Prosim te, neber si zase ty puncochy s tema dirama, vzdyt co si reknou lidi.“

To nejdulezitejsi, co me ale naucila, bylo ale chovat se hezky k cloveku, co s nim zijete. Na tohle byla moje babicka fakt expert – prozila nejdriv stastny zivot s dedeckem a pak, v osmdesati letech potkala pana Anyze, coz byla myslim laska jejiho zivota, a s nim prozila jeste stastnych osm let.

Skoro pokazdy, kdyz jsme spolu mluvily, se ptala: „A co ten tvuj hoch, nehadate se? Jste na sebe hodny?“… a nebo „Ma te dost rad? A kde mas teda prstynek?“

Pro nekoho, kdo prozil vetsinu svyho zivota v bourlivejch – a casto i dost nicivejch vztazich bylo tohle jako divat se na klidnou hladinu jezera, vubec jsem nechapala, jak je takovej klid moznej. Tohle je komiks, kterej jsem o tom nakreslila pred peti lety.

No proste – byla to moje nejvic milovana babicka a tohle je myslim nejsmutnejsi vec, co jsem udelala od ty doby, co umrela Semtexka.

Snazim se byt hrozne velka, rozumna a statecna, ale kdyz se nikdo nediva, brecim. Uz nikdy ji nezavolam, jak presne se ma uvarit nejaka polivka nebo ze ji dekuju, protoze nase deti uspavam presne tak, jako ona uspavala me, kdyz jsem byla mala. Na vystavu, kam jsem povesila vedle deti jeji portret, uz se nedostala.

Myslim, ze jsem ti to vsechno rekla, ale stejne jeste jednou pro jistotu: Dekuju ti za vsechno, babicko. Ted uz budu davat pozor, na to, abych si zastrcila kosili vzadu do kalhot, aby mi nenastydly zada a nesedela na studenym, sama. Dekuju a sbohem, babicko.

15/08/2018

Jsem vytvarny Ludek Stanek – chodim na vystavy, abyste vy nemuseli :) aneb Vystava akvarelu v Manesu

Jsem něco jako mužský predátor Luděk Staněk, chodím za vás za výstavy, abyste vy nemuseli :) Včera jsem pro vás shlédla první mezinárodní akvarelový festival v České republice.

:) Samozřejmě mi je – jako každému soudnému člověku – jasné, že pokud jde na výstavu akvarelu nota bene do Mánesu, kterej si teď může klidně pronajmout, kdo chce, uvidí tam něco jako tohle:

Jenže víte co? My rodiče batolat nejsme nijak náročný. Jde nám především o to, aby byla zmrzka/kafe někde v dosahu a aby nás nepronásledovali kustodi strážící obrazy za miliony. Takže z tohoto hlediska – a taky z hlediska vedra, byl Mánes ideální variantou. A musím říct, že jsme si to užili.

Trochu k tomu přispělo, že teď akvarelem žiju, protože maluju tu učebnici celou akvarelem a prostě valnou většinu svýho života věnuju tomu, že maluju nějaký takovýhle obrázky…

takže pro mě bylo dost zajímavý a poučný podívat se na technický vychytávky, který vidíte stejně nejlíp naživo na obrazech (anebo na mejch detailních fotkách samozřejmě.) Batolata byly zase šťastný jednak, že maj probíhačku (Ano, souhlasím, děti do galerie nepatří. Navíc takhle nevychovaný.)

Navíc tam byly samý věci, kterejm rozuměli. („Hele, kočička!“ a „Hele, lodička!“) a ne žádný abstraktní mazanice, který jsou jim stejně nakonec akorát auto nebo bagr.

Snažili jsme se je nějak pacifikovat průběžně a trochu je kultivovat, ale nakonec jsme to velmi vzdali, protože víte, co je hlavní probém dvojčat? Jsou dvě. Takže jsou vždy v převaze. Navíc jsou vždycky víc vyspalý, než my.

Nicméně mám pro vás o akvarelu několik poznatků.

Všechny akvarely z Asie jsou o třídu lepší, než ty ze zbytku světa. Prostě třešňová větev vypadá líp, když má v tý kultuře tisíciletou tradici nemluvě o takovým světle dopadajícím skrz křoví. (Sorry za ty odlesky, nikdo nechápe, proč ty obrazy nebyly za antireflexním sklem.)

A i takovej kluk s kotětem se dá vlastně snést, pokud je odněkud z Taiwanu.

Tyhle portréty byly takový topa di top tý výstavy, akvarel hyperreal.

… a ty bílý místa jsou vynechaný, ne vymaskovaný maskovací tekutinou.

A tady naopak vymaskovaný podle mě…

Tohle je něco jako takovej přirozenej úhelnej kámen akvarelu, prostě dejte někomu akvarel, a on vám namaluje kytky, nejlépe magnolie s rozvostřeným pozadím. Tyhle kytky podle mě sídlej v tý technice samotný (stejně jako obrázky koťátek a loděk na moři.)

Nicméně třeba různý městské scenérie vypadaj těm, co to s akvarelem umí, fakt krutě, zejména pokud kombinujou wet on wet techniku s přesnou kresbou detailů anebo s takovym tím stylem, kterej vypadá jako nastříhaný papírky kdyby vířily vzduchem :)

Tenhle portrét se mi hrozně líbil, jak pracuje sochařsky s tváří a s vynechanejma bílejma vlasama…

A tenhle vůbec nechápu, může mi někdo vysvětlit, jak je udělaná ta bílá ve vlasech? Je to nějak zpětně vybraný štětcem ta barva? Že má to pozadí stejně plynulej odstín? Vymaskovaný to není určitě. Nevím!

A tady na závěr pár obligátních obloh, vod, psi a sněhulák.

Kdyby vás (tak jako mě) zajímalo, jak se stát členem členem asociace akvarelistů, musíte prý napsat téhle paní…  Tak kdyžtak hodně štěstí!

https://www.facebook.com/alexandra.bryksa?ref=br_rs

… a nakonec i zmrzka byla.  :)

Hezký dny přeje Toy Box

 

 

 

06/08/2018

Ilustrace pro Lékaře bez hranic – poslány do tisku, přijďte na vernisáž! :)

Kala Azar a další nemoci jsou v tisku!

Právě jsem se vrátila z tiskárny, kde jsem byla zkontrolovat podání barev a vůbec to, jak bude celý celoplošný tisk vypadat.

Spolu s Lékaři bez hranic jsme dokončili projekt, na jehož vernisáž bych Vás ráda pozvala. Bude 14. 8. v Letenském zámečku a současně i na nábřeží v galerii Artwall.  Na vernisáži budete mít možnost si vybrat z limitované edice pěti tašek s mými ilustracemi na téma opomíjené choroby.

Projekt je unikátní v tom, že ilustrovat nemoci, které sužují velké populace na světě, ale farmaceutické firmy jim nevěnují odpovídající pozornost, je opravdu ilustrátorská výzva. A je to výzva i pro PR, lidé z komunikace Lékařů bez hranic mi včera říkali, že v podstatě není možné na ně upoutat pozornost prostřednictvím fotografií nebo klasických článků – nikoho to prostě nezajímá. Proto jsme všichni tak rádi, že se nám podařilo najít způsob, jak o nemocech mluvit a upozornit na ně.

Na vernisáži budou další čtyři ilustrace doplněné o ruční typografii, kterou jsem konzultovala se skvělou Petrou Dočekalovou (které tímto mockrát děkuji.)

Budeme se na vás těšit!

Toy Box

a

Lékaři bez hranic

31/07/2018

Herní krajina Pecka v Krkonoších – tip na výlet (s dětmi .)

O tomhle víkendu otevírali kamarádi Tomski a Polanski a sochař Matěj Hájek projekt, na kterém pracovali tři roky. Je to obrovské hřiště v Peci pod Sněžkou. Tomski a Polanski dělali ilustrace a vizuální identitu a Matěj celé hřiště vymyslel a projektoval. Pojďte se jím s námi projít alespoň takhle na fotkách .)

Volně přístupný herní park je ideální pro trochu starší děti, než jsou dvouletá dvojčata, i ty se tam ale dost vyřádily.

Na celé herní krajině je vidět, že autorem je sochař: objekty, v nichž si děti hrají, a které je zároveň nenásilným způsobem vzdělávají o zvířatech a rostlinách v Krkonoších, jsou vlastně obrovské sochy, kterými se dá procházet. Vizuálně mě nejvíc bavily jejich strmě trčící tvary, které trochu připomínají graffiti a přesně dávkovaná míra stylizace. Objekty nejsou ani příliš doslovné, ani pro děti nepochopitelné.

Zatímco děti se baví a dozvídají se nové věci, pro dospělé je herní krajina Pecka vlastně unikátní sochařskou výstavou pod širým nebem. Kde jinde máte možnost se procházet na dětském hřišti uvnitř sochařských objektů?

Jednotlivé objekty jsou inspirované různými zvířaty. Objekt evokující jelení kostru je vlastně zároveň i moderní rozhlednou, z níž je vidět do údolí řeky Úpy…

Černí čápi otevírají a zavírají zobáky.

Návštěvníci mají možnost ocitnout se uvnitř prostoru obří vřetenovky…

… nebo vlézt do útrob obrovského rysa, přikrčeného a číhajícího mezi stromy.

Nejmenší děti milují obrovský tunel pod hromadou slámy, který se dá prolézat do kříže.

…i všechny cestičky uvnitř objektů.

Objekty v herní krajině mají speciální povrchovou úpravu, která dřevo ochrání před střídáním teplot v létě a v zimě.

Matějovy dřevěné objekty skvěle ladí s moderní a střízlivou modro-červenou vizuální identitou, kterou připravili Tomski a Polanski. Pro herní krajinu vymysleli a nakreslili své typicky roztomilé a baculaté postavičky holčičky a kluka, které procházejí celou vizuální identitou.

… A navrhli grafiku na informačních a výukových cedulích. Informace jsou vyfrézované do dřeva, což je tradiční úprava, která by opět měla chránit barvu proti poškození drsnými povětrnostními podmínkami Krkonoš.

Herní krajina Pecka je přístupná celoročně, zdarma a dostanete se do lanovkou z Pece pod Sněžkou. Na lanovku vám bez probémů vezmou kola – a i třeba kočárek.

Na Portášových boudách je kafe pro rodiče…

…a další hřiště – s trampolínou – pro děti.

My jsme z Portášových chat vyrazili na krátký výlet na Růžohorky, které jsou od nich vzdálené kilometr, kilometr a půl a po alsfaltové cestě se tam bez problémů dostanete s kočárkem (i s dvojkočárkem.)

Tam -vegani bacha – pokud si neuděláte svačinu jako my, nic si tam nedáte .)

…Potom jsme pokračovali až na střední stanici lanovky na Sněžku, Růžovou horu, což je poslední místo před strmým stoupáním na Sněžku, kam se dá s kočárem dojet.

Večer jsme si přečetli pár pohádek a druhý den jsme udělali výlet do Obřího dolu, kam se opět s kočárkem v pohodě dostanete.

… Až k chatě v Obřím dolu, která je moc příjemná, a dokonce tam jako vegan – na rozdíl od Petrášových boud – dostanete k jídlu i něco jiného než šopák bez sýra – tady měli fajn hummus s opečeným chlebem a domácí limonádu.

Včera se ukázal jako dobrý nápad na výlet s takhle malými dětmi i zámek Kuks, který je při cestě z Krkonoš do Prahy a v posledních letech to vypadá, že oživnul „Zkus Kuks“ a děje se tam spousta akcí.

Tady alegorie ctností se Ztraceným a nalezeným medvídkem…

… Matyáš Bernard Braun of course a jeho anděl blažené smrti… :)

…alegorie Lásky :)

Alegorie Cudnosti (se zakrytou tváří:)…

… výběr barokní sukně čistě náhodný :)

… a tady ze všech dalších alegorií třeba Moudrost, která se dívá zároveň do minulosti i do budoucnosti.

… zámecká zahrada…

Devět z deseti rodičů jednoho spícího dvojčete doporučuje i, abyste to druhý vzali do místního muzea starých motocyklů a automobilů (vstupné 50,-), maj tam totiž funkční kameru obskuru. :)

A teď už (jak říká Smack :) zpátky do práce! :o)

Krásné prázdninové dny přeje Toy Box

25/07/2018

S kidama po Praze: Je Muzeum Karla Zemana s dvouletými dětmi dobrý nápad?

Rodiče malých – a i těch větších – dětí určitě vědí, o čem mluvím: uvažujete, jak strávit deštivé nedělní odpoledne, a nejít na hřiště. Najdete něco, co by vás (anebo starší děti) aspoň trochu bavilo, a přemýšlíte: Bude to tam bavit ty mrňousy? Nebudou řvát a řvát a řvát, že nemůžou sahat na obrazy (Gerharda Richtera)? Nebudete nakonec hořce litovat, že jste si s nima ty bábovky plácat nešli?

Takže v následujícím příspěvku bych chtěla zejména odpovědět na otázku: Je jít do Muzea Karla Zemana na Kampě s dvouletými dětmi dobrý nápad?

JE!

A nejen proto, že si je tam můžete vyfotit, jak jedou na Pegasovi .)

Muzeum Karla Zemana je kompaktní a malé, schované v jednom z domů na Malostranské straně pod Karlovým mostem. A je babyproof.

Je to skoro s podivem, ale vypadá to, že někdo v něm měl tolik rozumu, že takové muzeum pro děti a jejich rodiče udělal tak, že tam jsou nejen trpěni a kustody okřikováni, ale snad i vítáni. Ani se tomu snad věřit nechce.

Expozice je bezbariérová, a vypadá, že jím v případě potřeby projedete kočárkem, my jsme ho nechali u vstupu. Obrazovky s filmy jsou dole, takže na ně děti vidí, a vypadá to, že jim ani nic moc nemůžou udělat. Na všechno se tam smí sahat, na co se nesmí, je za sklem. Muzeum je (sice jen trochu, ale přesto) interaktivní: na pár věcí si můžete vylézt, něco si poslechnout a do něčeho koukat, takže děti se víceméně nemají šanci moc nudit. Akorát je celé prohlídka zakončena proklatě nízkým stolkem s proklatě levnými dinosaury, takže se naše domácí dinosauří rodinka rozšířila na čtyři kusy, a jeden z toho je růžový. Takže bacha.

Vůbec jsem netušila dvě věci: zaprvé, že Karel Zeman měl tohle příjemně modernistické loutkové období…

– a taky jsem vůbec dodneška nechápala, jak až moc geniální byl. Ale fakt. Tak za to jsem Muzeu Karla Zemana opravdu vděčná.

V expozici, která děti nenudí a dospělé zaujme, jsou představeny jeho důležité filmy, samozřejmě velká pozornost je věnovaná Cestě do pravěku…

Další věc, kterou jsem pochopila, bylo, jak (dobře) používal montáž. Měla jsem úplnej Aha zážitek, jak by tomu řekla moje paní terapeutka, u týhle cedulky jsem si říkala: „Ajo! Vždyť to je pravda, ty pterodaktylové, to byla vlastně hrozně dobrá montáž!“ :)

No, a potom jsou tam vysvětlený všechny ty triky, který v době tři déčka a zelenýho plátna působej tak strašně dojemně – jako například scéna s mamutem u jezera.

Víte, jak ji natočil? Snímal živý jezero, po kterým jela loď s klukama a hory byly namalovaný kulisy. Dokreslovačka! Hele:

Tomu už se vůbec věřit nechce. Barevné inkousty!

Jinak periskop, helma pro potápěče na hlavu a kolo z vynálezu zkázy s otočným pozadím by bavilo myslím i mnohem starší děti, a možná i vás :) Pochází to totiž z toho druhu filmů, kde papír maché hraje měsíc, občas vidíte táhla a všechno je udělaný co nejvíc krásně a poctivě, což je prostě hrozně dobrý :)

Něco jsme se dozvěděli i o Krobotovi, i když to už jsem začínala za znuděnými batolaty trochu vlát…

A tady se mi hrozně líbil ten záběr.

Cestou na metro jsme se ještě stavili ve Vojanových sadech, kde jsou pávi, který dvojčata z nějakýho mně skrytýho důvodu naprosto milujou, a byl pomalu čas na večeři.

Přeju vám hezký týden!

Toy Box

 

 

 

 

10/06/2018

DRAW OR DIE!2: Jak si v tvorbě stanovovat cíle?

Včera jsme měli druhou hodinu kurzu Draw Or Die, zaměřenou na kresbu předmětů v prostoru a na to, jak si stanovovat realistické cíle pro tvorbu.

Protože spousta z vás kurz nestihla/nestíhá, a píšete mi o obsah, rozhodla jsem se vždy v  krátkosti shrnout to, o čem jsme si povídali, a část z toho pastnout na blog, abyste si to mohli přečíst :) (Samozřejmě není možné sem dávat všechny slidy z mého povídání, to bych nedělala nic jinýho.)

Zatímco všude jinde (v jakékoli jiné práci zejména.o) jsme v podstatě schopní si věci naplánovat, pokud se jedná o tvorbu, většina lidí se představě toho, že by ji měli nějakým způsobem plánovat a směřovat k určitému cíli, brání. Mně osobně ale stanovování cílů a jejich sledování dost pomáhá, v podstatě můj základní poznatek je, že:

Mít dobře stanovený cíl je podle mé zkušenosti nejlepší prevence prokrastinace :) Navíc poněkud zpřehledňuje mlhavost a jakousi magičnost, která se k tvorbě pojí. (Neboli v klasické romantické představě tvorba jakýmsi způsobem vytryskne z umělce bez jeho vědomého úsilí, případně se nějakým způsobem stane potom, co ho „políbí múza“.)

Včera jsme mluvili o tom, jak si to, o co se snažíte, rozplánovat na nějaké zvládnutelné bloky. Jako příklad mého posledního potýkání s velkým objemem práce jsem uváděla práci na Komiksové učebnici komiksu.

Práci na ní (psaní, ilustrace mě ještě čekají.) jsem si rozdělila do logických bloků (kapitoly), u nichž jsem si sama dala deadliny na jejich dokončení, a to celé jsem pak převedla do časových bloků, které jsem si napsala do diáře. Poslední krok (navázat tvorbu přímo na konkrétní čas a datum) je podle mě úplně nejdůležitější.

Takže pokud si pro svoji tvorbu stanovujete cíl, měl být:

Další metodou, kterou jsem používala pro sledování a podporování své tvorby, je přizpůsobená „Tabulka ctností“, kterou popsal ve své Autobiografii Benjamin Franklin (a já jsem se o ní dozvěděla z knihy Projekt Štastia od Gretchen Rubin:)

Jde o to, že si stanovíte kvality, které chcete ve svém životě kultivovat, a pak si v tabulce den po dni sledujete, zda se vám to daří. Já jsem kromě toho, že jsem podobnou tabulku používala ke sledování toho, zda dostatečně pracuju buď na výstavě obrazů (piktogram plátna), anebo na učebnici (piktogram knihy) sledovala také to, zda dvacet minut denně medituju, piju dost vody, jím zdravě a na veškeré podněty dětí, které má můj přítel z předchozího vztahu, odpovídám výhradně laskavě. :)

V podstatě ale nezáleží na tom, jakou metodu si pro monitorování svého cíle stanovíte, hlavní věc je, že vůbec nějakou máte. (Cíl vaší tvorby, ať už jde o krátkodobý nebo dlouhodobý by tedy podle mé zkušenosti měl být monitorovatelný.)

Velkou část kurzu jsme mluvili o Viktoru Emanuelovi Franklovi a jeho terapii postavené na smyslu (logoterapie).

Metoda, kterou jsem z logoterapie převzala já pro svoji tvorbu je sebetranscendence, což znamená prostě to, že pokud přemýšlíte o cíli své tvorby, zkusíte si uvědomit, že cokoli děláte, vás dalece přesahuje. A pokud si stanovujete cíl, jehož byste chtěli svou tvorbou dosáhnout, přemýšlíte nejen o sobě, a o tom, jaké pozitivní důsledky by pro vás mělo, kdyby se vám to podařilo, ale myslíte na někoho blízkého nebo někoho, koho máte rádi a to, jak byste mohli svou tvorbou jeho život zlepšit :)

Další věc, o níž jsem mluvila je to, že i vágně formulovaný cíl je lepší než žádný.

Mně osobně však cíle fungují právě naopak: čím lépe si představím výsledek toho, čeho chci dosáhnout, tím více mě ta představa motivuje. Zase v případě velkých objemů práce, kterou si v podstatě musíte řídít sami a sami se k ní motivovat, čím lépe si představíte to, jak celá věc dopadne, tím lépe se vám na ní bude pracovat.

Dám příklad: Když jsem malovala výstavu, kterou jsem teď nedávno otevřela v Českém Krumlově, musela jsem často na obrazech pracovat večer, potom, co jsme dali děti spát. Nesčetněkrát jsem byla po celém dni a všem, co jsem musela zařídit a zvládnout už fakt hrozně unavená. Sílu vzít barvy a postavit se ke stojanu mi dávalo to, že jsem si představila vernisáž výstavy, na které pracuji. Představila jsem ji včetně konkrétních smyslových detailů: takového toho klasického vernisážového hluku, cinkání skleniček. Představila jsem si dvojčata ve slavnostním oblečení, kterým v té době už budou dva roky, jak pobíhají po galerii a svého přítele, jak je tam s nimi a má radost z výstavy. A přestože to dopadlo celé nakonec trochu jinak (dvojčata byly v době vernisáže nemocný, takže nepobíhali, ale jen se nosili a v podstatě chtěli oba z galerie co nejdřív pryč), byla to právě tahle představa, která mi pomohla celou věc zdárně dokončit.

Takže za mě (cíl):

V druhé části hodiny jsme mluvili o vyjádření trojrozměrných objektů v dvojrozměrném prostoru a podívali jsme se na domácí úkoly. Zadání bylo „kreslete 20 minut denně to, co vám nejvíc nejde a zapište si všechny myšlenky, které vám brání v tvorbě“.

Ze všech, co chodí na kurz mám hroznou radost, protože pracují a jak na kurzu, tak z domova přicházejí se skvělými výsledky. Podívejte se sami:

Moc se těšíme na další práci!

Toy_Box a Dr. Netvor .)

 

22/05/2018

Práce pro Lékaře bez hranic – Skicuju…

Jedna ze zakázek, na které jsem tenhle rok zatím asi nejvíc pyšná, je práce pro Lékaře bez hranic, českou pobočku.

S vedoucím komunikačního oddělení Tomášem Bendlem jsme se dohodli na tom, že zpracuji výstavu na Artwall gallery.

Ve hře bylo několik témat: Zásady lékařů bez hranic: neutralita, nestrannost, nezávislost, pak Profese, které Lékaři bez hranic představují všude po světě. Nakonec jsme ale zvolili nejvíc přitažlivé a zajímavé téma – alespoň tedy pro mě: Málo známé choroby, které tato organizace léčí po celém světě.

Součástí práce Lékařů bez hranic je totiž i to, že se snaží, aby farmaceutické firmy vyvinuly léky proti nemocem, které sužují relativně velké množství lidí, ale kvůli tomu, že se jedná o obyvatele nejchudších zemí, nejedná se pro firmy zajímavé trhy, takže na výzkum dávají jen malé peníze. Takže tohle téma se tam také objevuje.

Samozřejmě ilustrovat nebo vůbec nějak zobrazit „neznámé choroby“, aby to vůbec dávalo hlavu a patu, natož bylo srozumitelné a třeba i svým způsobem „přitažlivé“, je ilustrátorský oříšek.

Vymyslela jsem v podstatě tři způsoby, jak se k tomu postavit:

1.) Nemoci prostě ilustrovat

2.) (asi kontroverznější přístup) Namalovat mrtvé lidi, ty, kteří umřeli na nějakou ze zmíněných chorob spolu s claimem: „Můžeme (anebo možná Můžete?) to změnit

3.) (To je asi zatím verze, která mě baví nejvíc) Namalovat taková archetypální monstra, která budou představovat jednotlivé choroby.

Jakou variantu si Lékaři bez hranic zvolí, se dozvím asi v pondělí – a na finalech bych měla pracovat během měsíce.

Dejte vědět, co si myslíte v komentářích na Facebooku!

Moc vás zdravím! T_B

 

17/05/2018

DRAW OR DIE! První hodina – Přístup k tvorbě a dobrý čáry .)

Včera byla první hodina mého nového kurzu na Žižkově DRAW OR DIE! Měla jsem velkou radost, že jsem tam potkala spoustu „starých známých“ – teda lidí, kteří se už u mě učili komiks třeba ve dvou kurzech, a nyní se přihlásili na ten kreslicí. Je pro mě velká radost a čest, že se se mnou chtějí takhle opakovaně potkávat nad společnou prací. Ten prostor je podle mě hrozně krásnej. Podívejte se sami…

Kluci z Prostoru 39 připravili myslím dost dobrý i občerstvení. A vůbec, celý to bylo „hipster retro“, jak říká Maty.

Kurz má vždy dvě části: jednu, které říkám „troubleshooting“ a snažím se v ní nabídnout svůj pohled na nejčastější problémy, s nimiž se lidi při tvorbě setkávají (nemám čas, nedokážu se k tomu přinutit, nelíbí se mi to, co dělám, nedokážu to dotáhnout do konce atd.) a pak konkrétní výtvarnou část.

Včera jsme si povídali mimo jiné o zdravém přístupu k tvorbě.

Zatímco totiž mě na škole učili zhruba tohle…

…anebo taky tohle… :))

… myslím si, že mít ke své tvorbě nějaký zdravý a realistický přístup je úplný základ pro dosahování dobrých výsledků.

Setkávám se často s tím, že spousta tvůrčích lidí je k sobě přehnaně kritická, u některých to hraničí s nějakým sebemrskačstvím. Což mě mrzí, protože to co se týče tvorby podle mě není ani zdravý ani dobrý způsob, jak o sobě přemýšlet. Takže jsme se podívali mimo jiné na to, jak zlepšit nebo alespoň neutralizovat svůj vnitřní monolog. Cílem bylo vypnout soudce, nahradit „zlé“ kolečko, při němž si nadáváme, že se nám to zase nepovedlo, případně se obviňujeme z toho, že bychom to už dávno měli umět nebo z čehokoli jiného, něčím pozitivním nebo alespoň neutrálním.

Taky znáte ten citát „Tvořivý dospělý je dítě, které přežilo“? Ve výtvarné části účastníci první hodiny dostali za úkol podívat se právě na tohle dítě. Jejich úkolem bylo namalovat, odkud pramení jejich tvůrčí síla, kde se v minulosti vzala a jak na tom je.

Pak jsme společně vymýšleli, co by se pro tyhle vnitřní děti, zvláště ty, které se nemají moc dobře, dalo udělat.

V „technické“ části jsme začali nejdřív čárami, linkami a geometrickými tvary. Jsou to úplné základy, ale jsem pevně přesvědčená, že je to jako v boxu – nikdy neškodí zopakovat si a opravit techniku základních úderů, na kterých je vlastně postaveno všechno ostatní.

Příště se od čar, linek a geometrie přesuneme do prostoru (… a bude to: Ano, Prostor 39:o) Moc se na vás zase těším!

T_B

 

 

 

14/05/2018