Cultural Hijack a Fontánova svatba

Nebudete tomu věřit, ale Fontán, ten milej kluk z Mojí knihy Vinnetou se dneska oženil!

A já jsem si spletla datum (!To se může stát akorát mně!), a tak teď jsou všichni na večírku a když jsme si volali, kde jsem, a já jsem zjistila, že svatba není v úterý, tak mi jen řek: No, vždyť se tolik nestalo, stejně za chvíli společně pojedeme na svatební cestu. Což je pravda, za chvíli pojedeme s dvojčatama a Fontánem a jeho miminem a jeho holkou, kterou si dneska vzal, takže už jeho manželkou, na týden na Slovensko, kde se bude ženit pro změnu můj další nejlepší kamarád, Vojta.

Od kterýho mi přišel dneska tenhle pohled se skvělou známkou a adresátama. Ještě, že se na pohled nepíšou i pejskové :)

Ráda bych oběma úplně veřejně a slavnostně pogratulovala. Našli si skvělý holky a jejich holky zase kluky nebo jak to mám napsat, aby to bylo genderově správně. Fontánova Anička je hrozně krásná, chytrá a křehká a pamatuju si, jak mi Fontán říkal, že jí dal první pusu do vlasů, a pak si pamatuju, jak jsme spolu na dovolený chodily plavat do moře a povídaly si o tom, že bysme už vlastně asi i chtěly děti. No, a teď je máme, a to všechno bych tam mohla říct, ale neřeknu, protože jsem to popletla :)  takže tady teď jen tak sedím a přemejšlím nad tím, jak jsou moji kamarádi stejně nejlepší na světě a jsem z toho hrozně nostalgická.

Přemýšlím nad tím, jak jsme dřív s mojí nejlepší kamarádkou Terezou chodily na kafe, a teď teda chodíme pořád, ale můžeme jenom do Alty a vypadá to jako když jdou na kafe školka s jeslema, zhruba takhle:

A to nám tam ještě tři děti chyběj. Všude jsou poházený dudlíky, lžičky, hračky, plastový nádoby se svačinkou, botičky – no nebudu s ohledem na lidi co nemaj malý děti zabíhat do podrobností – prostě všechno to, co všechny tyhle hrozný mimina, co se nám nabouraly do života, potřebujou a vždycky ty úvahy skončím u toho, jaký je to hrozný štěstí, že jsou ty všechny Klárinky, Sebíkové, Adamové, Sofinky a Laurinky a všichni živý a zdravý.

A pak jsem trochu smutná, protože přijdu na to, že už jsme hrozně dospělý, že není dávno doba, kdy jsme si nikdy nemysleli, že to přijde, ale jde to úplně jasně vidět v očích těch dětí, a že je to sice v něčem smutný a v něčem zase hezký a že je hrozný štěstí, že jsme v tom takhle všichni spolu. Že je to něco jako ráno na technoparty, když se rozední. Vždycky jsem se rána na technu bála, a chodila jsem spát, přišlo mi, že když se potrhá noční opojení, všechno kouzlo zmizí. Zbyde jen podupaná louka a z lidí, který potmě vypadali krásně a tajemně, budou jen ranní trosky. Ale pak mi (kamarád) MRMNK (zdravím btw!) řek, že na ránech není nic hroznýho, když jsme všichni spolu. Je to prostě jen takový období. Tak tohle je podobný. Je to prostě jen takový období.

No, nicméně, abych se jen nedojímala – na Fontisovu svatbu jsem zapomněla taky proto, že jsem hrozně makala na výstavě, kterou pořádá dneska můj další kamarád – EPOS257.  Cultural Hijack je výstava o aktivismu v umění, která má dneska vernisáž v architektonické škole Archip (adresa je Křižíkova 1), takže kdybyste se tam chtěli zastavit (a máte na rozdíl ode mě hlídání), můj odhad bude, že teď tam bude taky celkem mejdan.

Já tam vystavuju (překvapivě!) projekt Automat svět,

ve kterým stále pokračuju.

Byla tam paní Eposová, která je na mě vždycky strašně hodná a já si vždycky říkám, že musela a musí bejt ještě víc svatá, než moje máma, takže jí dost respektuju. (A for the record bych ráda uvedla, že jsem ráda, že z celé události nejsou fotky, protože taková vernisáž aktivistický výstavy je pro batolata nejhorší místo na světě. V životě jsem neviděla tolik nebezpečnejch věcí pohromadě, tolik kabelů pod proudem, nářadí, kusů lešení, ostrejch hran óesbéček a betonků, ne který hrozí, že upadnou hlavou.)

Abych to ale nezamluvila.

Fontisi a Aničko! Vojto a Polko! Gratuluju!!! Ani nedokážu vyslovit to hrozný štěstí, jaký vám do života přeju.

Sorry všem ostatním za ten patos, ale Tereza Stejskalová, můj hlavní depatetizátor, si vzal dneska dovolenou.

Moc vás zdravím! Toy Box

 

 

 

23/06/2017

Toy_Box na výstavě Nomádi v DEPU: Šestnáctimetrovej streetart – největší komiks v republice .)

Po nějaký době jsem na sebe fakt pyšná: včera jsem udělala hrozně velkej streetart na výstavě Nomádi v DEPU 2015 v Plzni :) Má šestnáct metrů na šířku a pět a půl na výšku, nejvyšší místo, kde jsem pracovala bylo 13 metrů – z vysokozdvižné plošiny, která se pěkně houpala.

Myslím, že se moc nepletu, když řeknu, že co se týče plochy a papíru, to je největší komiks u nás =)

No hele:

Příběh streetartového komiksu je inspirovaný dvěma bezdomovci tady od nás z Libně, kterým jsem dala jména Peter a Marika (nejedná se o pravá jména, ale osoby i jejich vyprávění jsou reálné). Ještě má dvě další – menší – části uvnitř, které jsem ale vůbec neměla čas nafotit (a vyfotím je spolu s reportem z celé výstavy.)

Nalepila jsem ho z šestnácti metrových rolí papíru. Celej komiks je tak velkej protože bezdomovce se snaží všichni spíš nevidět nebo tvářit se jako by neexistovali.

A přitom – jako ostatně my všichni ostatní – mají touhu být viděni a slyšeni a mají radost, když někdo jejich příběhům naslouchá. Tak o tom celý ten komiks je – a já se už těším, až jim tyhle fotky nazvětšuju a přinesu ukázat.

Vidíme se večer v šest na vernisáži, kde budete mít možnost potkat další jména českého streetartu: Tima, který udělal NEBOJ nad karlínským tunelem, Michala Škapu AKA Trona, Artura Margota a spoustu mladých architektů s jejich projekty na téma nomádství. Těším!

Toy Box

 

 

14/06/2017

O slonovi, myšce a spoustě nových rodin

Začala jsem pracovat na knížce o rodinách. Svůj nápad udělat knížku o různých nových typech rodiny, tj. rodinou s jedním rodičem, o homosexuálním páru vychovávajícím děti, dětech ve střídavé péči, rodinách s dětmi s různými tatínky a maminkami, se snažím propojit nějakým příběhem. Můj první nápad byl, že by děti při čtení knížky mohly provázet nějaká zvířátka – a jaké zvířátko prolézá nejčastěji lidská obydlí?

No jasně – myš.

A k ní mě napadl slon v přátelství tak neobvyklém jako jsou všechny ty rodiny, o kterých by byla ta knížka. Nevím, jestli vám to dává smysl (mně j:o) samozřejmě. A nakreslila jsem první skici…

Stále učím v Aeroškole komiksy, a shodou okolností jsme měli hodinu zaměřenou na „zbavování se studu z publikování“. Studenti v prvních pěti hodinách přijít s námětem na komiks nebo na ilustrovanou knihu, a během páté hodiny si navzájem poskytovali zpětnou vazbu: psali si co je na jejich komiksech dobré, a co by se naopak dalo zlepšit. Chtěla jsem jim tím zprostředkovat zážitek z toho, že prezentujete někomu své nápady v ještě nehotovém stavu. Protože přesně tak to – alespoň mé zkušenosti – v životě funguje.

Všichni bychom chtěli mít spoustu krásných obrázků, a z nich vybrat klauzury nebo výstavu. Ve skutečnosti to dopadne tak, že se potkám někde s galeristou a domluvíme se, že bysme mohli něco udělat, a rovnou si domluvíme i termín, aby se to nezakecalo, žejo. A pak s hrůzou vstávajícími vlasy na hlavě zjišťujeme – COŽE, UŽ ZA ČTRNÁCT DNÍ ??? To ale musím něco novýho udělat.

Nebo chcete, aby vám někdo vydal knížku. Jenže nechcete na ní pracovat jen tak, a ani se nezeptat těch lidí z nakladatelství, který s tím mají přece jen o dost víc zkušeností, co si o tom myslí. Nebo navrhujete interiér. A tak podobně. Prostě je potřeba mluvit o nápadech ještě před finální podobou projektu. Jenže to se nám často jaksi nechce. Stydíme se. Bojíme se, že na každé: „Dobrý den, tak já jsem tady s těma stripama o kostce cukru,“ na nás vyskočí Pažout jak od Borna malovanej, a hurónsky se nám vysměje. (Nebo alespoň já se toho bojím, a moji studenti, soudě podle jejich reakcí taky.)

Abych je v tom nenechala (a taky jim šla příkladem,) rozhodla jsem se, že se do zpětné vazby zapojím, a nechám si od nich ohodnotit právě nápad na knížku o nových rodinách. Dopadlo to celkem dobře.

Panovala silná shoda na tom, že taková knížka tady není, a bylo by ji potřeba udělat.

Anežka napsala, že slona a mravence měla Daisy Mrázková, ale je otázka, jestli to vadí. Další pak uvažovali nad tím, jestli zařadit faktický věci pro rodiče nebude moc encyklopedický. Což taky nevím.

No, pak si všichni hodnotili i svoje věci a celá ta hodina byla – alespoň myslím – fajn a přínosná.

Taky jsem byla v rámci festivalu Děti, čtete? na besedě s Karinou Schaapman, která udělala skvělej Dům myšek, a jejíž jsem velkej fanoušek. A víte co? vyrábí ty věci z Fima! A taky ze zátek od piva (podnos pod jablečnej koláč) a patentky (noha podnosu pod jablečnej koláč) a z trubiček od toaletního papíru a bordury (říká se tomu tak?), prostě takový tý zdobící zlatý stužky, kterou natře na šedivo a jsou zdobený kamna. A celý je to takový  dojemně upracovaný, jak je to zmenšený, což byla kvalita modelů, kterou po nás vždycky chtěli na scénogafii, a já jsem jí nikdy nebyla schopná dosáhnout. Moje modely byly maximálně tak vokousaný (taky jak od myší, ano.) protože jsem je řezala z lepenky, co jsem našla v popelnici.

Jak vidíte, Karina Schaapman je v mnohém inspirující. Stůl se šuplíky dělá z krabiček od sirek, naběračku na knedlíky z prostředku obalu od svíčky, který propíchá a brambory z malých fazolek.

Pod dojmem její tvorby – a taky protože jsme na setkání s ní byli s dětmi mého přítele, které máme ve střídavé péči tak, že jsou týden u nás a týden pryč, rozhodla jsem se doma s dětmi vytvořit nějaká zvířátka, která si sama vymyslí. Prvňačka Kristýnka i její pětiletý bráška si nakreslili oba kočky. Pak jsme je obkreslili na látku, a já jsem je ušila na stroji. Pak jsme překopírovali obličeje koček na látku (tak, že jsme je zezadu přečmárali) a obtáhli je fixama na textil. Takže je celé navrhovaly děti. Pamatuju si, že jsem takhle s babičkou, když jsem byla malá, vytvořila úplnou armádu zvířátek.

Tady jsou…

Dali jim jméno Lucinka (holčička) a kočka Elka (kluk) podle skutečné kočky, která k nám chodí na okno na psí granule. Měli z nich nesrovnatelně větší radost – alespoň co mohu posoudit z té doby, co jsou s námi – než z jakýchkoli kupovaných plyšáků. Začali jim hned říkat, že jsou to jejich děti, pětiletý kluk, kolem skákal a prozpěvoval si:

Děti se musej nasní-dat

Aby si pak mohly hrát!

a pak svý kočce trochu huboval:

Prosim tě, kočko, Elko, co tady furt blázníš, běž do postele!

…a pak jsem ho slyšela, jak říká ségře:

Jakože si budou hrát na to, že se hádaj, jo? A my jim řeknem. Nezlobte! Děti, buďte už hodný.

Povídali jsme si o tom, že jsou úplně nově na světě, ty kočky, jako naše miminka. A že jim musej všechno vysvětlit, kdo je kdo a co dělá.

No, táta je venku, řekl Matyáš. A to, co zrovna zametá, to vás ušilo.

:)

Krásné letní dny od Toy Box

 

07/06/2017

Toy Box… Už to umím

Kamarád EPOS 257 , kterej zrovna vystavuje ve Veletržním svoji Retroreflexi, mi poslal esemesku z neznámýho čísla:

-Máš někde něco po Praze?

Myslela jsem si, že mi píše PČR, a tak jsem zprávu ignorovala. :)

Epos mi volá o dva dny později: Tak máš někde něco? Potřebovali bysme natočit nějakej streetart pro reportáž k Retroreflexi. Moje práce venku na papíře si obvykle vezmou moji nejmilejší: vítr a déšť, ale páč jsem kamaráda nemohla nechat ve štychu, krátce jsem se zamyslela: V pátek říkáš? Odpoledne? A co je dneska, středa? OK, tak já něco do pátku udělám.

A pustila jsem se do projektu, kterej mám v hlavě dlouho, do streetartu na automatu Svět. Kamarádi, řeknu vám jedno: už to umím. Jsem rychlá. Jsem přesná. Dobře to vymyslím a dobře to nakreslím. Nebojím se. Udělám svoji věc a jsem pryč.

Měla jsem z toho fakt radost… a jestli ji chcete mít spolu se mnou – a taky z mých dalších prací na papíře – stavte se ve čtvrtek v galerii ve věži na Mělníce, kde budu mít vernisáž. Součástí výstavy bude i komiksový workshop 24. května a nástěnná malba na tuhle krásnou budovu nádraží. Přemýšlím o něčem černobílém – pro změnu.

Tohle je dvorana krásnýho industriálního prostoru DEPO 2015,

kde budu 14. června vystavovat v rámci výstavy o nomádech. Výstava bude mít architekonickou a streetartovou část, architektonická představí mimo jiné různé malé stavby a mobilní domky, takže se taky moc těším. Sochy od Čestmíra Sušky do té doby odvezou, zbude jen ta velká rozhledna, ale ten prostor je i tak úplně nádhernej.

A to není všechno… Ještě mě budete moct potkat na festivalu Děti čtete? kam mě pozvalo nakladatelství Meandr a kde mám tu čest být spolu s úžasnou paní, tvůrkyní fenomenálního Domu myšek.

Netušíte o čem je řeč?

Příběh Kariny Schaapman je dechberoucí.

Tahle paní byla kdysi političkou za holandskou stranu práce, ale protože se předtím živila jako prostitutka, někdo na ní vytáhl – když byla naprosto úspěšná a na vrcholu své kariéry – kompro z její minulosti. Její řešení bylo odvážné, rozhodla se, že půjde s celou pravdou o své minulosti ven a napsala bestseller o svém dospívání plném drog a na ulici „Bez matky“. V jednom rozhovoru vzpomíná, jak odpočítávala dny, kdy kniha vyjde, aby se dostala ke čtenářům dřív, než verze lidí, kteří ji chtěli zkompromitovat. Stres z celé situace, které musela matka čtyř dětí čelit ale asi zapříčinil to, že se Karina Schaapman rozhodla z politiky odejít a před několika lety přišla s prvními vlastnoručně vyrobenými světy, které zabydlela měkkoučkými myškami ušitými z příze.

Příběhy hlavních hrdinů, Sama a Julie, milují děti na celém světě, a my máme to štěstí, že autorka přijede na festival i se svým obřím domem pro myšky 2. června. Určitě si to nenechám ujít!

Klárce a Jáchymovi byl rok, a měla pravdu moje kamarádka Tereza, že to jsou miminka jak malovaný od Zmatlíkový. Při hezkém počasí jsme k potkání na všech pískovištích okolo Palmovky, zejména milujeme Přístav.

Ať vás potkáme kdekoli, budeme z toho mít radost!

Krásné chladné dny přeje

Toy Box

09/05/2017

Amena, příběh ženy na útěku. Jak proměnit deset stránek vyprávění na jednu (komiksovou) stránku.

Cituju článek z Alarmu. „Policajt nám přikázal dát ruce vzhůru a rozepnout bundy, aby nás mohli bít do žeber a břicha. Někteří měli plastikové obušky, jiní měli kovové. Poté nás jednoho po druhém prohledávali, zatímco ostatní stále seděli ve vodě… Bili malé děti, bili je tolik, že brečely. To je celý příběh. Modlíme se, aby nás bůh uchránil od tohoto utrpení. Přišli jsme sem, ale naše životy jsou horší, než byly doma. Dokonce i psi jsou na tom tady líp. Nikdy jsme si nemysleli, že se k nám někdo bude takto chovat. Nechali jsme doma malé děti, abychom jim mohli zajistit lepší život, ale naše životy se jenom zhoršily. Jak vám to mám říct… Kam máme jít? Nemůžeme ani dopředu, ani dozadu. Jsme ve strašné situaci. Nikdo nám nerozumí. Nikdo nemluví našim jazykem…

…další příběhy si přečtěte tady v tomhle článku na Alarmu. Běhá mi mráz po zádech z pomyšlení, že žijeme v době, kousek od místa, kdy se lidi přestávají chovat k dalším lidem jako kdyby to byli lidi. Zvedá se mi žaludek z pomyšlení na to ponížení, bolest a utrpení. Myslím na jejich děti… a na střepy rozbitejch snů o tom, že někde existuje místo, kde je líp, kde není válka a bolest, ve kterých se topěj břehy našeho starýho dobrýho kontinentu a lidi co připlouvaj se o ně řežou do rukou. Potkáváli jsme je celou zimu, když jsme pomáhali lidem bez domova tady u nás pod mostem. Odkud jste? Moldávie, Rusko, Ukrajina… sny o tom, že na západě bude líp končej v desetistupňovým mrazu pod mostem v Libni.

Jediný, co s tím může dělat vypravěč příběhů jako jsem já je – nemlčet. I proto jsem se rozhodla, že se pustím, přestože moje životní situace tomu zrovna nenasvědčuje – starám se o dvě roční mimina, o sedmiletou holčičku v první třídě a pětiletého kluka, které si ve střídavé péči přivedl do našeho vztahu můj přítel, snažím se namalovat obrazy na výstavu do Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, pracuju na knížkách – do projektu, kterej mapuje život žen na útěku, s nímž mě oslovilo hnutí Nesehnutí z Brna. Udělali rozhovory se ženami, které odešly ze své země a snaží se tematizovat zejména genderové otázky, které se k tomu vážou. Nesehnutí udělali rozhovory s mnoha ženami, které žijí v Česku, Maďarsku a Polsku o mnoha tématech, jejich příběhy jsou rozličné. Jen témata, která jsem měla v komiksu zobrazit, byly dobře na čtyři stránky. Výchozím materiálem byl pro mě přepsaný rozhovor – převyprávěný příběh. Některé mají mnoho stran, a vystačily by klidně na knihu, mým úkolem ale je přepsat je do komiksu, který se pak bude dát vystavit na výstavě, pověsit na webu a použít jako výukový materiál při debatách například ve školách.

Surový materiál, který jsem dostala, vypadal tedy přibližně takto: (omluvte sníženou kvalitu fotografií, došly mi baterky v mém obvyklém foťáku, takže fotím foťákem do vody,)

Šlo o dlouhé strany minimálně členěných výpovědí, prostě přímá řeč tak, jak to ty paní povídaly. Začala jsem tedy tím, že jsem si text přečetla, a našla zajímavá témata:

Vymyslela jsem formu, kdy na jedné straně bude dvanáct komiksových oken, a jedna velká figura, která přiláká pozornost, takže (doufejme) čtenář bude mít chuť číst příběh dál. A protože jsem bývalý novinář, a v novinách jsem krátce pracovala i na pozici editora, přestože jsem toho spoustu zapomněla – pořád se mi hodí to, že dokážu všechno seškrtat „na jedňák“ – prostě na minimální délku. Stejně jsem to udělala i s prvním příběhem, do kterého jsem se pustila. Nesehnutí tu ženu pojmenovali jako Blanka, já jsem pro ni zvolila jedno z nejběžnějších syrských jmen (alespoň podle wikipedie) Amena.

Ameny příběh trhá srdce. V pozici ženy, která bývá označována jako uprchlice, se ocitla nedobrovolně, vlastně náhodou. V Sýrii byla její rodina protirežimní, snažila se pomáhat – stejně jako my – chudým a potřebným. Zemřel jí otec, bratra zabili ve válce. Pochází z Aleppa, toho prokletýho města. Když pracovala jako dobrovolnice u tureckých hranic, maminka jí zavolala, že už se není kam vracet, aby šla dál do Evropy. A tak šla – přes Maďarsko, kde zažila strach a ponižování, na Slovensko, kde se podle jejích slov k ní chovali tak hrozně, že uvažovala o tom, že skoncuje se životem. Nějaká úplně neznámá paní ji napadla, když se fotila s kytkama na ulici, že je teroristka. Je pro mě hrozný číst příběh někoho, kdo je podle toho, co říká a jak o věcech přemýšlí skoro až naivně mírumilovnej a jediný, co si fakt přeje, je, aby už všechny války světa pro jednou skončily. A přitom dodnes nemůže spát, protože viděl, jak vybombardovali školu. Amena má ráda děti – přitom jediný člověk, s nímž je kdy chtěl mít, umřel ve válce… uff, prostě skoro se to nedá přečíst najednou.

Musela jsem pořád myslet na to, co je můj úkol – vyprávět příběh. Pořád jsem si vevnitř opakovala: nedojímej se, jednoduše napiš a nakresli příběh. A tak jsem to začala dělat. Ty nejsilnější věci jsem dala do úvodu.

Má ráda děti a milovala svého snoubence. Zabili ho provládní síly v Sýrii, a ona se to dozvěděla z novin. Nemohla se rozloučit ani s jeho tělem. Školu, kde pořádala oslavu pro děti, srovnalo bombardování se zemí a všechny pohřbilo v troskách. Měla štěstí, že unikla živá. Ameně je třicet osm let a zažila věci, které nikdy neměla zažít. Dodnes kvůli nim nemůže celé noci spát.

A další věci, které tam musely být, aby vyprávění dávalo smysl, seřadila za ně.

Panel 1.

Amena se narodila v roce 1979 v Aleppu, Sýrii. Otec jí zemřel, když byla ještě malá. Přání její maminky bylo, aby vystudovala a byla spolu se svým bratrem úspěšná. Amena vystudovala zubní techniku a při práci se věnovala dobrovolné činnosti, pomáhala lidem v nouzi a chudým.

Pak jsem příběh naskicovala a nechala si ho od Nesehnutých schválit.

Byli spokojení (teda spokojené – jednám od nich s dvěma mladými ženami.)

Jako hlavní grafický motiv jsem zvolila padající narozeninové konfety… kolem postavy Ameny, motiv, který se zopakuje ještě jednou na konci, kdy budu vyprávět o tom, jak na ní zaútočila ta paní. Tam chci použít polámané kytky – obě ty věci jsou barevné, mají dělat radost, setkáváte se s nimi při slavnostních příležitostech, a v mém komiksu se vyskytnou v souvislosti s destrukcí a nezaviněným násilím.

Pak už zbývalo jen poprosit moji kamarádku Anežku, jestli by se nestala mojí komiksovou hrdinkou. No, co vám budu vyprávět, když o to někoho hezky poprosím – málokdo odolá .)

Překonala jsem další vlnu absolutní bezmoci a smutku, který vás zaplaví, když do googlu zadáte „obrázky“ „Aleppo destroyed“. Ne, nedělejte to, radím vám dobře.

A nakreslila první panel.

Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami…

Dalších 12 okýnek příběhu o Ameně a další tři příběhy in progress…

Tak mi držte palce.

Myslím, že práce na komiksové učebnici komiksu je proti tomuhle emocionálnímu hardcoru úplně odpočinek. Zatím jsme s Bonusem udělali nástřel prvních stránek a myslím, že to vypadá moc dobře.

Přeju vám hezký nový týden.

Toy Box

 

 

19/03/2017

Oslavte spolu s nami: prvni narozeniny dvojcat :) a vizual novy komiksovy ucebnice

Byl to zaroven nejnarocnejsi a asi nejkrasnejsi rok myho zivota. Vubec nevim, jak vyjadrit slovy pocit, kterej jsem mela jen nekolikrat v zivote – ze na to, na co se ted deje, budu jednou vzpominat jako na „stary dobry casy“ :)

Ale nejdriv teda o praci…

V nakladatelstvi Paseka cekame na to, jestli schvali Komiksovou ucebnici komiksu, na ktery v soucasny dobe (mimo jine) pracuji, do edicniho planu na pristi rok. Muj ukol je spolu s Bonusem pripravit par prvnich stranek vcetne zlomu. Ucebnice komiksu bude zacinat – jak jinak nez – komiksem. Pustila jsem se do techniky, kterou obycejne nepouzivam – domalovavane kolaze, k cemuz me inspirovala ikonicka detska knizka The Snowy Day, mimochodem prvni knizka pro deti s protagonistou cerne pleti, coz je neco, co se ani v dalsich pokracovanich, behem nichz hlavni hrdina Peter vyrusta, nikdy netematizuje.

Podobnou techniku pouzival i Jiri Trnka, takze z ni mam patricny respekt, ale musim rict, ze s vysledky jsem zatim moc spokojena. Stranka, kterou si muzete prohlednou popisuje, jak americka basnirka Ruth Stoneova potkavala inspiraci ve forme boure, ktera virila krajinou.

Enjoy :)

Nakreslila jsem taky prvni stranku, ktera je pro zmenu inspirovana streetartistou Mudwigem, kterej dela takovyhle bajecny prurezy skrz zensky, co kourej cigarety a vubec je strasne bezva :)

Tak nam za tyden drzte palce, at vsechno dopadne, jak ma.

Maty nam udelal krasny fotky jedenactimesicnich miminek. A ja bych moc nerada splnila vsechny stereotypni predstavy o maminkach rozplyvajicich se samym stestim pri prilezitosti rocnich narozenin jejich deti, NICMENE! nemuzu si pomoct. Dobre, tak reknu jen jednu vec. Jsou KRASNY!! ty mimina. A hrozne nevinny .) Hele:

 

No, a pak uz jenom napisu, ze se mame vsichni hrozne dobre :) a hrozne radi :)

(…sledujte tu vyzdobu, pochopite, k cemu vsemu je dobra scenografie :)

…ale hlavne jsem hrozne stastna, ze maj mimina tatinka, kteryho miluju, a slusi mu mikina od Smacka ,)

ale hlavne se celej rok o nas vsechny nejvic dobre staral, takze jsem mohla (a muzu) pracovat a mit ze vseho radost. No, a taky udelal miminum nejlepsi hracku k narozeninam, takze ted spolu s medvedem Nezer maso, nebo v noci prijdem, vypada kout nasi kuchyne jako nejaky indiansky zatisi :) (Na fotce teda zkouma Klarka zrovna muj svetr).

Uz rok a devet mesicu nemam deprese, a neberu zadny prasky… Preju vam ze srdce, abyste se meli tak dobre jako my :)

Moc vas zdravim, Toy Box

 

01/03/2017

Maybe we die of intoxication but sure we killed all the grey… můj příběh písma I. (Jan Šimsa)

Můj kurz kaligrafie s Janem Šimsou, jehož práci můžete vidět třeba tady, tady, anebo tady, se chýlí ke konci. Na předposlední hodině jsme se zabývali drobnou kaligrafií, snažili jsme se kultivovat svůj podpis (to by mi šlo! :) rukopis (prospělo by mi prodloužit horní dotahy:) a psali jsme na malé kartičky a pohledy.

Příští hodinu se budeme zabývat naopak „makro“ kaligrafií, měli bychom psát písmena přes velké formáty, vytvořit velké kaligramy a já tajně doufám, že dostaneme smetáky a půjdeme na střechu jako tady Pokras Lampas. Protože Pokras, to je fakt borec :)

Koncem kurzu můj příběh písma nekončí.

Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie k Petře Dočekalové, která vyhrála se svými logotypy a ruční kaligrafií cenu designér roku za rok 2015. Stejně jako Honza Šimsa i ona patří k nejmladší generaci designérů, kteří se snaží kultivovat českou tradici ručně psaného písma. Kurz bude 28. února, takže si ho dávám jako dárek od Toy_Box pro Toy_Box k ročním narozeninám mimin .)

Na předposlední hodině s Janem Šimsou jsem napsala mimo jiné citát z Shakespearovy Bouře, o kterém pořád přemýšlím, že si ho napíšu se strašnou spoustou propletenejch ligatur, a nechám si ho vytetovat vzadu přes ramena a krk :)

Pamatujete si Streefiles? Legendární graffiti web, kterej nakonec skončil, aby svý přispěvatele neohrožoval? Tohle bylo jedno z mejch oblíbenejch hesel…

Tenhle nápis jsem našla na stránkách Bethany Gosvener, italský umělkyně, která dělá obří hyperrealistický kresby tužkou a mám ho nad plochou, kde kreslím.

Every cloud has a SILVER lining je vzpominka na stribrny veci od writera Silvera, od nehoz jsem toho za posledni dobu moc nevidela. Asi uz vyrost a je dospelej :(

Tak doufam, ze vam se to nestane! A i kdyby, dejte se do krouzku :)

…anebo se podívejte na web I love ligatures. Je to čirá krása!

Zdravim vas!

Toy Box

 

 

 

 

13/02/2017

Toy_Box: Jak maluju. Příběh obrazu.

Minulý rok mě oslovila paní Hana Jirmusová Lazarowitz, ředitelka Egon Schiele Art Centra s takovou nabídkou, jakou jsem asi v životě nedostala – mít samostatnou výstavu v Egon Schiele Art Centru na začátku sezóny 2018. Je to pro mě velká radost a čest, vystavovat v krásném domě, kde byla výstava Váchala a Koláře, nebudu vyjmenovávat všechny umělce zvučných jmen, jsou ostatně tady na stránkách. Jak už to tak bývá, s velkou radostí přichází ale i velká zodpovědnost. Už několik let se tak nějak průběžně snažím malovat obrazy. Cítím, že mě tam vede moje cesta – potom, co jsem nakreslila komiksovou knihu, mít velkou samostatnou výstavu je pro mě asi stejně důležitá výzva. Na obrazech, které mám pocit, že bych chtěla vystavit v Krumlově – sním samozřejmě o velkých, strašně dobře namalovaných plátnech, jsem proto začala pracovat už teď – to je pro mě asi jediná záruka, že se nedostanu do časovýho presu.

Obrazy, které maluju, dělím na dvě poloviny: na ty, kterým říkám „technické“ a na ty, se kterými to myslím vážně. Technické obrazy beru jako cvičební prostor, kde si můžu zkoušet různé postupy, barvy a vůbec techniku malování, kterou pak (samozřejmě v ideálním případě) použiju na obrazy „definitivní“. Jenže tvorba je zmatečná. Dochází k ní ke zvratům, spoustu práce musíte zahodit, abyste dospěli k něčemu, za čím si budete stát. S něčím, o co se pokoušíte, a nikdy jste to pořádně nedělali, to platí dvojnásob.

Podle mě bude zakopanej pes v médiu jako takovým. Prostě pokud jste jako já strávili dětství chozením po obrazárně Pražského hradu a znáte odmalička obrazy jako je Růžencovou slavnost, máma, která chtěla být kunshistorička, ale nakonec se dala na medicínu, vás brala do Anežského kláštera na mistra Teodorika, a víkendy jste trávili v drážďanském Zwingeru, kde jste se báli obrazů svatého Šebestiána, máte prostě před čímkoli, co jen vzdáleně připomíná klasické malířství, respekt. Když přijdu k plátnu, automaticky mám pocit, že musím vytvořit něco obzvlášť vznešeného, co bude podléhat jen těm nejpřísnějším měřítkům. Nemusím vám líčit, že s něčím takovým v hlavě se netvoří úplně lehce.

Přesto se o to, pomalu a pravidelně pokouším. Moje strategie je taková, že i věci, které vypadají na první pohled strašlivě, a nezvládnutelně, se dají trochu odrolit, když se dělá každý den kousek. Není problém najít náměty, v tom mě celkem neomylně vede nějakej vnitřní hlas, kterej mi napovídá, co zrovna mám malovat. Problém je v technice. A taky v tom, že se mi do všeho plete taková živočišná radost a spontaneita, která se prostě s malbou trochu vylučuje. Taková, kterou zažíváte, když děláte něco na ulici. Když ale použiju jen ji, tak to není ono.

Ukážu vám příklad.

V poslední době jsem úplnej zajatec písma. Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie a od tý doby, co pravidelně píšu, vidím písmo všude. Vidím je ve stopě auta ve sněhu, lampy mi připomínají vrchní zrna písmena f. Nemám problém dostat švih na papír…

blok02 blok03

Ani kamkoli jinam…

blok01

Problém je, dostat ho do malby na plátno. Připomíná mi to nejvíc dobu, kdy jsem se na scénografii snažila pracovat a všichni profesoři mi říkali: No, vono je to dobý, jen by to chtělo uvolnit. „Uvolnit, uvolnit,“ říkala jsem si. „Jak to mám jako sakra udělat?“ Bylo mi doporučováno mnohé: od flašky vína po jointy, nicméně časem jsem zjistila, že uvolnění přijde samo – pokud se mu dá dost času a práce. A podobě doufám, že se to stane i teď. Doufám, že se energie, kterou umím dát do věcí na ulici, dostane časem i do mejch obrazů.

A mám už první obraz, kde se mi to, myslím trochu podařilo. Je to portrét paní, která bydlí kousek od nás pod mostem. Má špatný nohy, v mrazech si stěžovala na omrzliny. Jednou jsme jí volali terénní zdravotnickou službu Naděje, aby jí ošetřili, což udělali na místě. Paní s nima odmítla jet, asi je pro ni jistota, kterou má v ostatních, kteří s ní bydlí pod mostem příliš cenná, než aby se vydávala do cizího, byť třeba přátelského prostředí. Pak jsem si četla nějakej článek o tom, jak bezdomovcům škodí mráz. A našla jsem tam tuhle fotku. Na fotce na internetu byla „naše“ paní.

pani03

Představila jsem si, jak taková fotka vznikla. Protože jsem pracovala v novinách, není to pro mě velký problém. V redakci se píše článek o tom, jak se mají bezdomovci v mrazu. „Potřebujeme nějaký fotky bezdomovců,“ volá fotoeditorka fotografovi, který je v terénu. Ten pak zajde na místo, kde má tip, že sídlí bezdomovci. „Bude vám vadit, že si vás vyfotím?“ zeptá se paní. Možná se jí ani neptá. Nečeká na odpověď. Cvak, cvak, a je to. Pokud se podíváte do očí té paní na fotce, je na ní všechno. Vzdor, bolest, mráz. Všechno tohle jsem se snažila dostat do obrazu, který jsem namalovala podle té fotky… Vzala jsem tenhle obraz, a otočila ho o 90 stupňů.

vandals

A namalovala obraz, do kterýho jsem se snažila dostat špínu ulice. To, jak ta paní mluví, že jí skoro není rozumět. Polštář, o který je opřená, jsem nechala jen v lince, aby to vypadalo, že se paní v ulici ztrácí, skoro jako duch. Přesně tak to totiž je – pro většinu lidí jsou lidé bez domova neviditelní, přesněji řečeno, nevidí to, že jsou to taky lidi. Vidí jen sociální status a situaci – to, že jsou špinaví a bydlí na ulici. Nikoho nezajímá, kým kdy byli, nebo jak se jim dá pomoct.

blok04 blok05

Ten pohled je silnej i na obrazu, mnohem víc, než na fotce. Naprosto souhlasím s malířem Janem Gemrotem, který byl tak laskavý a dal mi jednu z konzultací k malbě. „Je to pořád kouzlo, ty obrazy, viď,“ usmál se, když jsem obdivovala jeho obrovská barevná plátna v malém ateliéru zastrčeném na periferii. Jo, je to kouzlo. To je možná jeden z důvodů, proč se snažím malovat. Spolu s obrazem v nápisu „My love for this city feels like graffiti“, což je tenhle…

blok06

mám už dva podle mě fajn obrazy. Na výstavu to zatím nestačí, a ani nevím, jestli je pak vyberu. Ale práce jde dopředu a pokračuje, a to je jedna z nejvíc uklidňujících věcí na světě.

Naše děti začaly vybarvovat omalovánky. Fungujou báječně (ty omalovánky), tak mám radost. Tohle se například stane, když řeknete: tak, a ty oči mu teď uděláme modrý. Všimněte si, jakou má Egon funky košili s puntíkama :)

blok07

Návštěvníkům Egonovy výstavy jsme zase museli přepsat jejich hlášky pohoršující se nad moderním uměním :)

blok10

Tadyta paní má dost dobrýho psa :) Nevíte, co je to za rasu?

blok11

…a Krumlov je takový barevný místo k životu podle všeho.

blok08

Přeju vám hezký den! Toy Box

11/02/2017

Můj únor: Začínám pracovat na komiksové učebnici komiksu a knížce My všichni jsme rodina

Sledovali jste celou tu kauzu s „Holkama, co z nich maj bejt maminky“? Mám kamaráda Myka, který tvrdí, že všichni na světě jsou hodní a myslí to dobře, je to prý ta nejlepší lekce, kterou pochopil z Miazakiho filmu Princezna Mononoke. No, já jsem po pravdě řečeno ještě takovýho levlu hipíctví nedosáhla (i když bych ráda:), nicméně dokážu pochopit jak stárnoucího básníka, který tím chtěl ženám, kterých si podle všeho váží, vlastně polichotit, tak celou tu vzrušenou reakci na tu nebohou básničku. Nicméně! Není problém jen v Jiřím Žáčkovi.

Čtete dětem před spaním? Pokud jsou z celé rodiny, kde jsou tatínek a maminka spolu a v dobrých vztazích, mají velké štěstí. Ale co když nejsou?

Podívejte se třeba na takové Podívánky od Františka Nepila… knizka02 knizka07

To je fakt hrozně hezky vylíčenej svět úplný rodiny. Ale co když takovou děti nemají? Nepřipadají si pak ošizené?

A jak se dají číst podobné knížky malému adoptovanému pětiletému klukovi, jehož rodiče se rozešli a teď žije ve střídavé péči týden s maminkou a týden s tatínkem? Nezaslouží si i děti z rozpadlých rodin, a ze všech ostatních rodinných uspořádání „své“ knížky, takové, které by jim daly pocit, že jejich svět je v pořádku (už proto, že se o něm taky píše v knížce)?

Odpovím si sama, přátelé, ano, zasloužili. :) Začala jsem pátrat jestli něco takového existuje. Protože – kromě toho, že mám vlastní malá dvojčata – žiju s přítelem, který má pětiletého romského chlapečka a sedmiletou holčičku ve střídavé péči 50/50, začala jsem logicky s dětmi, které žijí v rozpadlých rodinách. Našla jsem skvělou knížku: Dva domovy“ od Šárky Weberové, a hned jsem ji koupila. Holčičku ani tak nezajímala, ale kluk – už proto, že se s rozchodem svých prvních adoptivních rodičů vyrovnává o dost hůř – chtěl, abych mu ji četla znovu a znovu dokola.

Znovu a znovu s chtěl povídat o tom, jak to chodí u maminky a jak u tatínka. Knížka je sice trochu heteronormativní (s maminkou se vaří, s tatínkem hraje fotbal), ale jinak jsem měla rozhodně pocit, že dětem dává úlevu, že můžou svou situaci vidět nějak zvenčí, namalovanou na obrázcích a popsanou jednoduchými, a přitom vlídnými slovy.

knizka03

Hrozně dobře fungovala zvlášť pracovní část knížky, kde se dají nakreslit oba rodiče do jednoho srdíčka, a stránka, na kterou se dají namalovat dva domovy. Matyáš chtěl pod srdíčko ještě napsat – v dojemně dětské snaze o spravedlnost – stýská se mi po obou dvou. A pak jsme si ještě jednou povídali o tom, jak se mu stýská po mamince, když je u tatínka a zase po tatínkovi, když je u maminky.

knizka04

Pak Matyáš trval na tom, abych nakreslila sebe, jak jsem k nim „přiletěla červeným balónem z Českého Krumlova“ :) – asi abych taky nepřišla zkrátka, když se mluví o těch rodičích. Takže jsem mu to přání splnila.

knizka05

Našla jsem i pár dalších knížek. Znala jsem zběžně pohádku O princovi a princovi, v Natamě, což je organizace, která pomáhá rodičům adoptovaných dětí, nám půjčili anglickou brožurku o adoptovaném klukovi (s trochu náboženským vyústěním). Ale nikde jsem nenašla to, co hledám. Knížku, která by byla o všech (nebo alespoň o hlavních) typech nové rodiny, a byla by obrázkovým průvodcem, který si mohou děti číst sami, anebo s rodiči. Zavolala jsem Joachimu Dvořákovi z Labyrintu, jestli něco takového nezná. A taky neznal. No, a tak jsem se rozhodla, že takovou knížku nakreslím, a dnes jsem na ní začala pracovat. Začala jsem opět střídavou péčí, protože to téma znám ze svého života nejvíc.

Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. První případ, kdy bylo dítě svěřeno do střídavé péče oběma rodičům se odehrál v roce 1994, po pravdě jsem vůbec netušila, že ta právní úprava je tak mladá. Luboš Patera, s nímž jsem si o střídavé péči povídala, a který provozuje poradnu pro střídavou péči, mi říkal, že hezký způsob, jak popsat střídavou péči je „Nikdy není dost lidí, kteří tě budou mít rádi.“ – a taky, že z partnerství s dětmi ve střídavé péči jsou už první mladí dospělí, kterí mluví o tom, jak byl pro ně styk s oběma rodiči důležitý. Metavýzkumy srovnávající výzkumy dětí (prováděné v zahraničí, české výzkumy tohoto tématu prakticky neexistují) mluví jasně: děti ze střídavé péče jsou sociálně adaptibilnější, než jejich vrstevníci, kteří vyrůstají pouze s jedním rodičem.

Postupně bych se takhle chtěla bavit o všech možných typech nových rodin: rodinách s jedním rodičem nebo s dvěma maminkami nebo tatínky, i o rodinách s adoptovanýma dětma a doufám, že se mi časem podaří najít příběh nebo téma, které to všechno propojí. A že to doplním zářivýma, barevnejma ilustracema, které budou bavit jak děti, tak mě.

Jinak příští týden začínáme s dalším kolem kurzů komiksu v Aeroškole, a chystám svým studentům výstavu, která by měla mít vernisáž v Aeru v březnu. To, jak učím komiksy, mě ale přivedlo na další nápad na knížku: uvědomila jsem si, že tady neexistuje vlastně žádná pořádná učebnice komiksu (samozřejmě pokud nepočítáme Scotta McClouda a jeho Jak rozumět komiksu.) Rozhodně neexistuje žádná česká učebnice, která by jasně a stručně provedla všechny, kteří o to mají zájem procesem vzniku komiksové knihy od začátku až do konce, přesně tak, jak to učím své studenty na kurzech.

A protože mi – mimo jiné na základě kauzy s pokaženou knížkou O díře z trychtýře – nabídlo spolupráci nakladatelství Paseka, knížku jsem dala do nabídky svých nápadů na knížky a mám zkusit udělat kapitolu na zkoušku. Napsala jsem zatím dvě – první o inspiraci, a druhou o čase a kde ho vzít na kreslení komiksu. Komiksová učebnice komiksu by měla být samozřejmě (jak název napovídá:) částečně komiksem samotným, takže začínám příběhem o americké básnířce Ruth Stoneové, o níž povídá spisovatelka Elisabeth Gilbertová, jak se k ní blížila inspirace v podobě bouře nad krajinou. (Mimochodem ten TED Talk dejte celej, je to jedna z nejlepších věcí na téma inspirace, s níž jsem se kdy setkala.) Příběh začíná tím, jak Ruth Stoneová pracuje jako malá holka na poli… když náhle pocítí, jak se zvedá vítr. Úvodní obrázek k tomu je tenhle…

preliminary

… a zatím není vůbec definitivní. Asi bych si od sebe představovala možná něco víc barevného, co má větší švih a styl, nevím…

Každopádně nejdůležitější je začít – a já už začala :) – samozřejmě jak jinak, že velkou tabulkou, do které jsem napsala všechny kapitoly, které by podle mě učebnice komiksu měla mít. Ale nevím taky, ještě nikdy jsem žádnou učebnici nepsala. Víte o nějakých dobrých učebnicích mimochodem?

kniha

Bonus mě upozornil na tuhle od Martina Peciny... A musím říct, že se čte fakt parádně.

pecina

Ráda bych dala přečíst ukázkovou kapitolu dneska i vám.

Týká se času, s nímž se moji studenti v Aeroškole (a nejen tam) tolik potýkají. Obsahuje spoustu časových tipů a triků pro zevláky a prokrastinátory (jako jsem já:) Doufám, že vám k něčemu bude!

Přeju hezké čtení.
Vaše Toy Box

Kapitola 2. Čas a kde ho vzít na kreslení komiksu

Když se setkávam s různými talentovanými lidmi, pořád dokola se opakuje jeden problém: nedostatek času na tvorbu. Pro mnoho lidí je celá věc ohledně času na tvorbu tak paralyzující, že jsem se rozhodla věnovat jí kapitolu hned na začátku jako jednomu z nejpodstatnějších témat. Součástí talentu je to, že najdete čas a energii ho projevit.

Nikoho nezajímá, že máte v hlavě nápad na několikadílnou grafickou novelu se spoustou úžasných postav, která se odehrává v mnoha navzájem propojených vesmírech, dokud si čtenáři tu novelu nebudou moct přečíst. Je úplně jedno, že jste ve svých očích talentovaný umělec, a že byste mohli, kdybyste chtěli, tvořit taková díla, jaká potkáváte v galeriích. Pokud svět vaše díla neuvidí, pořád budete jen umělcem ve své hlavě.

Co se týče tvorby, byl pro mě vždycky hodně inspirující svět graffiti. Je prolezlej kluky, kteří by ho hrozně chtěli dělat, různé styly a techniky dokážou rozebírat hodiny a hodiny, mají nakoukaný všechny videa, ale vlastně se k tomu, aby fakticky šli na ulici se sprejem v ruce, nikdy nedostanou. Moji graffiti kamarádi měli zhruba tenhle přístup: „Nepočítaj se řeči o tom, co bys udělal, kdyby, nebo jak bys to udělal líp. Že bys to uměl taky? Nikoho nezajímá. Jestli to umíš, tak to ukaž. Počítá se jen to, co je vidět na ulici.“ Připomenout si tenhle přístup mi pomohlo mnohokrát.

Zdá se ti, že divadlo, komiks nebo literatura nemá úroveň, jakou by sis představoval? Stvořili ho lidi jako ty, neměli žádný superschopnosti. Nemluv o tom, kritizuj svoji prací, tím, že to uděláš líp. Máš pocit, že jsi umělec? Dokud si to jen myslíš, nikoho to nezajímá. Počítá se to, co máš na ulici: co od tebe můžeme vidět, slyšet a číst.

S nedostatkem času na tvorbu se nejčastěji setkávám v následující podobě: „Já bych ráda nakreslil/a další stránku, na které jsme se domluvili minule/studii zátiší/přepsal/a tu povídku do komiksového scénáře, ale já na to prostě nemám čas!“ vybafne na mě člověk jako kdyby mi právě říkal, že se mu povedlo něco opravdu obdivuhodného. Obvykle pak následuje dramatická pauza a výčet, který mají za úkol informovat všechny přítomné o tom, s jakou osobností stíhanou neustálými obtížemi, zatíženou všemi druhy povinností a doslova pronásledovanou svým vlastním životem máme tu čest. Dříve jsem považovala za vychované nechat nešťastníka, aby celou litanii odrecitoval, pak jsem ji začala pomalu zastavovat a nakonec jsem se dostala do fáze, kdy dokážu odhadnout přesně, kdy přijde, a předem říkám, ať mi to ten člověk proboha celé neříká, že mě to nezajímá.

Všimla jsem si totiž jedné věci. Překážky bránící tvorbě, které by se daly označit jako „časové“ se totiž tím, jak fungují, nijak neliší od překážek všeobecných, které obsahují zvlášť vtipnou podskupinu překážek „Celý svět se proti mně spiknul.“ Neuvěříte, s čím vším se musejí začínající komiksoví autoři vším potýkat. „Já jsem to vygumovat CHTĚL,“ tvrdí vám s naprosto vážnou tváří šéf IT oddělení, kterému je dost přes třicet. „Ale NEMOHL JSEM! Nikde jsem nemohl koupit žádnou gumu!“ „Ráda bych to bývala nakreslila, ale ta tramvaj dojela na konečnou a já jsem musela vystoupit, takže to není celé!“ má v hlase provinilost produkční z divadla.

Na všechny jejich námitky by se dala použít lapidární pořekadlo, které by si nicméně měli lidé aspirující na jakýkoli druh umělecké tvorby, nechat někam vytetovat: “Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ Najít si čas na tvorbu je nedělitelná část talentu, možná jeho nejdůležitější. Výtvarný talent (vůbec) nestačí, a jeho důležitost je možná přeceňována. Na čem opravdu záleží je touha po tvorbě a odhodlání uspořádat si kolem této touhy jako kolem úhelného kamenu celý svůj život.

Pojďme se podívat na konkrétní způsoby, jakými to lze učinit.

1. Udělejte časovou analýzu

V životě i toho nejvíc zaneprázdněného člověka, existují hluchá místa, která se dají využít k tvorbě. Mnoho autorů, jichž si vážíme, měli pro práci podmínky, které měly daleko k čemukoli, co by se dalo označit ideální. Sylvie Plathová napsala sbírku Ariel, která jí navždy zaručila místo ve světové literatuře, mezi čtvrtou a osmou hodinou ráno, ten samý rok, co ji opustil manžel. Pracovala během doby, kdy její dvě malé děti, syn Nicholas, kterému nebyl ještě ani rok, a holčička Frieda, spaly. Notoricky známým příkladem umělce, který nedostatku času je Franz Kafka. „Čas je krátký, moje schopnosti jsou omezené, kancelář je jak z hororu, byt hlučný,“ psal Kafka své snoubence. Své psaní se snažil nacpat mezi půl jedenáctou večer a časné hodiny ranní. Thomase Stearns Eliot, autor modernistického klenotu Pustá země, a dalších básní, pracoval v oddělení zahraničních transakcí v bance. Dalších takových příkladů je bezpočet.

Ve skutečnosti není největším nepřítelem nedostatek času – ten se dá, zdá se využít i ve prospěch tvorby. Skutečným nepřítelem vaší tvorby je nedisciplinovanost a to, že si uvnitř svého života čas na tvorbu nedokážete udělat.

Jednou z věcí, která by vám měla pomoci, je časová analýza. Pište si alespoň po tři dny – ale samozřejmě ještě lépe celý týden – na minuty přesně čemu se věnujete. Pak si vezměte červenou tužku, a najděte ve svých dnech časová okna, která se dají využít pro kreativní práci. Čtete si v MHD knížky? Zkuste si místo toho vzít blok a tužku a psát si nápady na komiksy nebo skicovat lidi. Chodíte na oběd a pak na kávu s kolegyněmi? Využijte půlhodinu, kterou máte pravidelně uprostřed dne, a pište. Trávíte hodinu před spaním čtením náhodných článků a sociálních sítí? Zkuste jít dřív spát, ráno si přivstat a věnovat se tvorbě.

Pokud se snažíte pravidelně kreslit (což byste, pokud se chcete komiksu vážně věnovat, doopravdy měli), s vášní a odhodláním hledejte chvíle, kdy se kreslit dá. Zjistíte, že kreslit se dá totiž skoro všude. Kreslete na nudných poradách, v MHD, během čekání u přepážky v bance. To všechno jsou výborné chvíle, které můžete využít na rychlou studii. Pokud získáte tento přístup průzkumníka, který pátrá v celém vašem dni po chvílích, kdy můžete kreslit, zjistíte, že ve skutečnosti máte na tvorbu víc času, než si sami myslíte.

Další pomocí vašemu rozvrhu by mělo být něco, čemu se říká „škodlivý trans“. Jsou to činnosti, které nejsou práce, ale přitom po jejich skončení ani nejste odpočatí. Typickým příkladem je nepracovní čas strávený na Facebooku (o němž si jistě namlouváte, že vám pomáhá odpočinout, vypnout nebo se cítit lépe), rozhovor, který slouží jen k vyplnění času s lidmi, kteří vás vlastně nezajímají, anebo čas před televizí. Takový čas je pro vaši pozornost jako junk food pro váš žaludek. Během konzumace si ho sám pro sebe omlouváte: „Mám na to přece právo, dnes jsem měl těžký den.“ Ve skutečnosti jste ale tolik unavení, že nejste schopní odolat aktivitám, které vám neprospívají. Nastoupí výčitky svědomí. A tak zatímco je běžné, že kreativní práce vás, pokud se jí věnujete naplno, nabíjí, aktivity, o nichž vám svědomí napovídá, že byste je neměli, se pouze tváří jako odpočinek. Ve skutečnosti jste potom, co skončíte, mnohem víc vyčerpaní. Nejrozumnější, co můžete pro sebe udělat kdykoli, když sami sebe najdete ve škodlivém tranzu, je jít spát. V případě, že to není možné, co nejrychleji ho přerušit, a dělat místo toho cokoli, co vás z něj co nejrychleji dostane.

2.) Plánujte

Zní to banálně, ale funguje to: plánujte a své plány dodržte. Naplánujte si do diáře hodinu nebo dvě na tvorbu a naplánujte si výsledek: čeho přesně v daném časovém úseku dosáhnete. Je jedno, na kdy si tvorbu plánujete, důležité je věnovat se jí tak dlouho a pravidelně, aby se z ní stal zvyk. Naopak pokud si čas na tvorbu úplně konkrétně a pragmaticky nenaplánujete, nikdy k ní nedojde. Jednou z utkvělých představ začínajících (komiksových, ale nejen jich) umělců je to, že se jejich tvorba nějakým záhadným způsobem prostě stane. Mají za to, že je políbí múza a oni ze sebe vychrlí sto až dvě stě stránek, sérii obrazů nebo symfonii. Skutečnost je mnohem prozaičtější – aby vás políbila múza, musíte si s ní nejprve domluvit rande. A navázat na něj další, a pak ještě další. Protože vaše dílo, které budete spolu s múzou mít, bude za něco stát, jen pokud se narodí do vašeho, celkem předvídatelného a pravidelného vztahu. Kvalita vyvstává z kvantity. Je jedno, jestli se budete komiksu věnovat každý pátek na tři hodiny nebo každý sudý den dvacet minut před spaním. Důležité je, abyste se mu věnovali pravidelně a dlouho – pravděpodobně do té doby, dokud nebudete mít v ruce komiks.

3.) Rozdělte si úkol na kousky

Nějtěžší je začít. Rozdělte si úkol, do kterého se vám nechce na části, které následují logicky jedna po druhé a do nichž je snadné se pustit. Správnou nejmenší velikost prvního dílu poznáte tak, že se nebojíte, a můžete ho zvládnout ihned. Pokud se chystáte namalovat první obraz olejem, takový, který by se mohl stát základem vaší budoucí výstavy, rozkouskujte si práci například takto:

– připravit si barvy na stůl

– jít do obchodu a koupit si blintrám a plátno

– napnout plátno a našepsovat ho

– udělat přípravnou kresbu tužkou

atd.

Vezměte v úvahu všechny přípravné práce, které samotné tvorbě předcházejí a vnímejte je tak, že už jste začali. Začněte něčím snadným. Samozřejmě navazovat na přípravné dílky musí dílky obsahující tvorbu samotnou, není žádoucí, abyste se u přípravných prací zasekli. Jeden můj známý, začínající malíř, musel mít předtím, než začal malovat, v pedantském pořádku srovnané všechny štětce, jinak údajně nemohl tvořit. Časem skončil tak, že „předtím, než začal malovat“ na AVU uklízel celý ateliér, a k malování samotnému se dostal jen zřídkakdy.

Předpokládejme, že máte nějaké nápady na komiks. Pokud plánujete na něm začít vážně pracovat, rozdělení úkolů na začátku by mohlo vypadat třeba takhle:

– najít a připravit si literaturu, kterou potřebuju k psaní

– opsat nápady ze skicáků

– zkusit napsat první stránku

4.) Odměňujte se

Nejlepších výsledků dosahují lidé, kteří mají pozitovní přístup sami k sobě a i ke své tvorbě. Klíčem k vašemu vlastnímu přístupu k vašemu tvořivému já by měl být uvolněný, ale přesto důsledný přístup. Část vašeho já, říkejme jí třeba superego, která sleduje, jak vaše tvorba probíhá, by měla odměňovat i ty nejmenší pokroky a s pochopením nahlížet vaše neúspěchy. Nedostali jste se k práci na vaší komiksové knize po celý týden? „Ok“, mělo by říct superego. „Vím, že jsi toho měl v práci minulý týden hrozně moc. Teď ale nastal čas vrátit se k tvorbě, a tři dny mě nezajímají mě žádné výmluvy.“

Nepokoušejte se sami sebe motivovat prostřednictvím sebemrskačství a obviňování, nefunguje to. Spousta tvořivých lidí vede sama k sobě tak nenávistnou vnitřní řeč, že se skoro nedá vydržet, pokud jí začnou říkat nahlas. To musí přestat. Pokud se vám něco v tvorbě nepovede (například naplánovaný rozvrh přes veškeré úsilí nedodržíte), neobviňujte se, berte to jako součást hry. Každého odměňuje něco jiného: káva, procházka nebo půlhodina na Facebooku, ať už je to cokoli, naplánujte to po splnění dalšího bodu programu.

5.) Přestaňte dělat zbytečnosti

Většinou nám ve splnění našich snů a věcí, které bychom doopravdy chtěli dělat, brání spousta hloupostí, které děláme běžně. Více času budete mít zejména když přestanete dělat tunu nesmyslů, o kterých sami víte, že je dělat nepotřebujete. Udělejte to jako Mark Twain – ten údajně odstranil kliku u své studovny, aby k němu během doby, co pracuje, nemohli nikdo vstoupit. Něco podobného musíte udělat taky, a zejména se to týká virtuálního světa. Nenechte se rušit, vypněte si sociální sítě, telefon nastavte na profil tichý, zavřete okna instant messenger programů, řekněte rodině, že teď je váš čas pro sebe a že vás nesmějí rušit. Po dobu, kterou jste si stanovili pro práci na vašem projektu, opravdu pracujte.

6.) Vybudujte si rutinu

Se silnou vůlí je to jako s každou jinou kvalitou vašeho života – během dne se vyčerpává a v noci obnovuje. Pokud jste ji během dne využili na tisíc věcí a mnohokrát se přinutli udělat něco, do čeho se vám nechtělo, není se čemu divit, že večer marně nutíte sami sebe k něčemu, na co už vám vaše síla vůle nestačí. Trikem je učinit z každé aktivity, kterou potřebujete nebo chcete dělat opakovaně, rutinu, pravidelnou jako hodinky. Pokud se pokoušíte rozhodnout znovu a znovu kdy a kde máte tvořit, stojí vás to nesmyslnou silu vůle, energii, kterou byste mohli věnovat práci samotné. Pokud se rozhodnete, že každý den ráno dvacet minut předtím, než začnete pracovat, meditujete, stane se to něčím, co prostě bez přemýšlení děláte, a nakonec už nebudete muset vyvinout skoro žádné úsilí na dodržování svého rozhodnutí.

Stejné je to s kresbou – znám spoustu lidí, kteří se sami na sebe zlobí, že neumí kreslit. Představte si kresbu jako sport. Pravděpodobně byste sami od sebe nečekali že se stanete mistry světa v boxu, kdyby šli do tělocvičny s bídou dvakrát týdně a jinak vůbec netrénovali. Pokud byste se chtěli stát mistry světa (tedy dejme tomu dostat se v kresbě na úroveň nejlepších prací z celého světa, které najdete na internetu), váš tréninkový plán by vypadal úplně jinak: trénovali byste každý den,a do toho měli třeba třikrát týdně naplánované posilování nebo plavání. Netvrdím, že máte kreslit jako kdybyste se připravovali na mistrovství světa v boxu. To, co se snažím říct je, že dokonalost vyplývá z pravidelnosti.

Dvacet minut až hodinu denně si může najít opravdu každý – přinejhorším je možné je ukrojit z doby, kdy spíte. Důležité je sledovat, zda se tomu, co jste si předsevzali, doopravdy věnujete. Přestože se vám to může zdát směšné, dobře fungují tabulky. První, kdo si všimnul, že zaznamenávání chování ho pomáhá změnit, byl zakladatel Spojených států, Benjamin Franklin. Zvolil si sám pro sebe 13 ctností, které na sobě plánoval zlepšovat. Pořídil si malou knížku, v níž každou stránku věnoval jedné z těchto ctností, na druhou osu napsal dni v týdnu. Pak sám sebe hodnotil v jejich dodržování. Tato tabulka je součástí Franklinova Životopisu a stala se jedním z pilířů hnutí seberozvoje.

Ani člověk, který seberozvoj proměnil v umění jako byl Franklin, nicméně nedokázal všechny své dny splnit všechna svá očekávání – „Přestože jsem nikdy nedosáhnul dokonalosti, které jsem se tak ambiciózně snažil zmocnit, usilováním samotným jsem se stal lepším a šťastnějším člověkem než jakým bych byl, kdybych se o nic takového nepokusil,“ napsal ve svém životopise v devětasedmdesáti letech.

Proto (a taky protože je to prostě nemocné) nemá smysl se na sebe zlobit, pokud se vám něco nepovede. Nakreslete si tabulku jako Franklin, a nezlobte se, pokud se jí občas nebudete držet. Mějte na mysli, že jste na tom pořád o dost lépe ve srovnání s tím, kdy se o nic podobného nesnažili.

Úkoly:

1.) Zkuste udělat časovou analýzu svého života

2.) Vyberte si vhodný týden, a do něj si naplánujte nejméně třikrát časové okno, kdy se budete věnovat jenom tvorbě. Další týden udělejte to samé, a tak pokračujte dál.

3.) Na měsíc se zkuste zbavit nějakého návyku, který vás připravuje o čas. Své úsilí monitorujte na papíře.

4.) Napište sled po sobě jdoucích aktivit, které vedou k vytvoření vašeho díla (anebo alespoň jeho první části). Ke každé napište, kdy a jak by se dala splnit.

 

08/02/2017

Pořád mrzne, pořád pomáháme… a taky už mám omalovánky :) Hezký leden!

Je mi cti vam oznamit, ze k nasi dvojclenne parte, ktera tuto zimu pomaha lidem pod ruznymi mosty v Libni, se pripojila jeste treti clenka, Alice. Vyznacuje se tim, ze se u nasich dveri zjevi vzdy s patnacti litry polivky, kterou tahne – to nepochopite – v krosne! Pripomina mi nejvic Aju, ktera jeste kdysi na Sale pro FNB chodila dumpsterovat uplne huste s batohem. Jakypak auto. Varici cast mistni skupiny Food Not Bombs doplnila o ctvrteho clena moje mama, ktery ty bezdaci v mrazu taky nedelaj radost, a vcera jim uvarila patnact litru kudlaskove polevky, ve ktery stala lzice.

Vseobecne zapojeni je vubec dojemne, ozyvaji se nam opravdu desitky lidi, takze je videt, ze exstuje spousta dobre vule a solidarity, ale fakt. Napsala mi pani, ktera ma rada moje veci, a do kafecka prinesla nekolik tasek teplyho obleceni. Ozvala se slecna, ktera nakoupila uplne novy alumatky a spacaky. Gymnazium Na Zatlance usporadalo sbirku, a tu pak celou privezli. Nespocetne lidi nabidlo uplne nezistnou pomoc, a taky ji pak realizovali. Nektery holky privezly baliky s kocarkem. Jiny si zaridily hlidani a prisly vecer. Neni to bajecny?

Nicmene, pratele, mrazy nam nekonci, a tak jsme aktualizovali seznam toho, co by jeste pomohlo. Je zde (a je to obrazek k sireni):

co_jeste_final

Jinak se mame – ted se mi skoro chce napsat – jako my vsichni, co mame strechu nad hlavou – moc dobre. Egon Schiele Art Centrum privezlo z tiskarny omalovanky, a jsou krasny. Hele:

oma oma01 oma02 oma03 oma04 oma05

Zatim tedy nebyla prilezitost testovat je na detech, ale podle dospelych to vypada, ze splnily svuj ucel – aby bavily velke i male.

A taky pokracuju v svym kurzu kaligrafie. Jsem totiz na ceste tuzky a… mece! Bane mece asi ne, no, spis boxersky rukavice :)

graffitti grow lettering

Samozrejme nejvetsi dik patri Svetlane, ktera mi, den po dni, pomaha hrozne dobre a obetave s miminkama, a bez jejiz pomoci bychom nemohli delat asi tak polovinu toho, co delame, a taky Kristyne Kochanski.

Mejte se moc hezky a diky za vse!

Moc si vseho vazime!

Z Libne vas zdravi Toy Box

22/01/2017