Přede mnou je jedna z největších maleb mého života – a nebude to na zeď.

Zhruba před měsícem mě oslovili organizátoři festivalu Město= Galerie, zda se zúčastním letočního ročníku. A měli pro mě připravenou opravdovou výzvu, obrovskou plochu, která je uprostřed města, a není to zeď, ale dvě tři metry silné cesty, které se kříží uprostřed parku.

Představte si čtyři obrovské, dlouhé paneláky, a mezi nimi park, velký – no skoro jako polovina Riegrových sadů. Z jednoho rohu do druhého směřují dvě cesty, po kterých lidé denodenně chodí. Děti chodí tudy do školy, pejskaři tam venčí psy, prostě jsou to využívané cesty. A právě tyto dvě cesty se stanou už méně než za týden mým malířským plátnem.

Jasně, že jsem řekla, že ano – takovou výzvu si přece nemůžu nechat ujít. :) Nyní, jak se ale termín vypracování blíží, začíná být ve mě malá dušička. Myslíte, že to zvládnu? A bude se to vůbec lidem líbit?

Projekt je totiž koncipován jako participativní – jsou do něj zahrnuty i pocity a názory přímo lidí, kteří v oblasti bydlí.

Na prvním setkání jsme začali tím, že jsme si poslechli, jak se jim v Boleslavi bydlí, co jsou hlavní výzvy a problémy, s nimiž se setkávají.

Kromě mnoha milých reakcí na to, že se v parku bude něco takového dít, jsme dostali i docela spršku negativity. Lidem vadí bezdomovci, feťáci, dokonce si stěžovali ale i na basketbalový koš tak moc, že ho město muselo nechat odstranit. Někomu vadí cyklisti, jinému děti, co „křičí a kopají si s míčem,“ dalším „shlukující se Ukrajinci“ (- a to navzdory tomu, že ve Škodovce pracuje snad skoro čtyřicet národnostních menšin). Prostě v tom spletenci různých animozit vůbec nebylo jednoduché se vyznat.

A víte co? Já jsem se rozhodla udělat právě z toho hlavní téma své malby. Rozhodla jsem se, že se bude jmenovat „Dohromady jsme silnější“ – a jejím hlavním tématem bude diverzita, a tolerance ke všem ve veřejném prostoru. Ano, i k pejskařům a dětem, které si hrají nahlas s míčem – a ano, i k národnostním menšinám, feťákům, bezdomovcům a Ukrajincům.

Rozhodla jsem se navázat na urbánní situaci čtyř pramenů cest, které se setkávají uprostřed a doplnit ji malbou čtyř lidských rukou, které dohromady tvoří „zdravotnické sedátko“ – jako používají třeba Skauti nebo děti na táborech.

A kromě toho jsem se rozhodla zaměřit se na podporu výhradně pozitivní energie, která už podle mě v parku existuje – a jen se tam musí zvýraznit. Malbu namaluji svými oblíbenými odstíny barev – barevné škále založené na zářivých pastelových barvách: dvou odstínech zelené, růžové a světle žluté.

Kromě toho chci proměnit část parku v interaktivní hřiště pro děti a do míst, která budu malovat přinést kromě barev i duch pospolitosti, komunity a legrace.

Plánuji tam namalovat pro děti (i pro dospělé) obrázky, po kterých budou moct skákat, zkusím proměnit celý park v jednu velkou bojovku, zkusím namalovat místo, kde se budete moct s někým obejmout nebo si udělat dechové cvičení pro zklidnění.

Jak se vám můj nápad líbí. A co myslíte, zvládnu to vůbec?

Budu ráda, když mi budete držet palce a budete mou práci v Mladé Boleslavi sledovat. Začínám už příští týden!

Hezké dny! T_B

---

Ahead of me is one of the biggest paintings of my life — and it won’t be on a wall.

About a month ago, the organizers of the Město = Galerie festival contacted me and asked if I’d take part in this year’s edition. And they had a real challenge waiting for me: an enormous surface right in the middle of the city. Except it isn’t a wall. It’s two three-metre-wide paths crossing each other in the middle of a park.

Imagine four enormous, long apartment blocks with a park between them — a big one, almost half the size of Riegrovy Sady. Two paths run diagonally from one corner to another, and people use them every single day. Children walk along them to school, dog walkers take their dogs there — these are real, busy, everyday routes. And in less than a week, these two paths will become my canvas.

Of course I said yes. I couldn’t possibly turn down a challenge like this. :) But now, as the day I actually have to start painting gets closer, I’m beginning to feel a little nervous. Do you think I can pull it off? And will people even like it?

The project is participatory, which means it also incorporates the feelings and opinions of the people who actually live in the area.

At our first meeting, we started simply by listening: what is it like to live in Mladá Boleslav? What are the main challenges and problems people encounter here?

Alongside many lovely reactions to the idea of something like this happening in the park, we also got quite a shower of negativity. People complained about homeless people and drug users. Some complained so much about a basketball hoop that the city eventually had to remove it. Some are bothered by cyclists, others by children who “shout and kick a ball around,” others by “groups of Ukrainians gathering together” — despite the fact that something like forty different nationalities work at Škoda.

Trying to find my way through this tangled web of different resentments wasn’t easy at all.

And you know what? I decided to make exactly that the central theme of my painting.

I’m calling it “Together We Are Stronger”, and its main theme will be diversity and tolerance towards everyone who shares public space.

Yes, that includes dog walkers and children loudly playing with a ball. And yes, it also includes ethnic minorities, drug users, homeless people and Ukrainians.

I decided to work with the existing urban layout of the four paths flowing towards one another and meeting in the centre. I’ll add four painted human arms which, together, form a kind of four-handed seat — the way Scouts or children at summer camps sometimes carry each other.

At the same time, I want to focus entirely on strengthening the positive energy that I believe already exists in the park — it just needs to be brought to the surface and made more visible.

I’ll paint it using some of my favourite colours: a palette of luminous pastels based around two shades of green, pink and pale yellow.

I also want to transform part of the park into an interactive playground for children, bringing not only colour into the spaces I paint, but also a spirit of togetherness, community and fun.

I’m planning to paint images for children — and adults — to jump on. I’ll try to turn the whole park into one big adventure game. I want to create a place where you can hug someone, or stop for a moment and try a breathing exercise to calm yourself down.

So — what do you think of my idea? And do you think I can actually pull it off?

I’ll be very happy if you keep your fingers crossed for me and follow my work in Mladá Boleslav.

I’m starting next week!

Have a lovely day!

T_B