Nedá se nic dělat, ještě se k tomu musím jednou vrátit. Tahle malba pro mě byla totiž v hned několika směrech úplně unikátní, a navíc parta, se kterou jsem ji dělala, je prostě strašně zajímavá. Takže: Pojďte si přečíst reportáž o tvorbě třetího nejdelšího kolaborativního muralu v Evropě (doplněnou o můj výběr třešniček z dortu – nejzajímavějších setkání, která jsem tam zažila.)

Od začátku mi bylo jasné, že to bude stát za to: před několika měsíci mě oslovili Petr Hájek (kurátor z Chemistry) spolu s Petrem Kopalem (druhým člověkem, který stojí za streetartovým festivalem Urban Pictus) s tím, zda se nechci spolupodílet na události, pro kterou vybrali patnáct českých a patnáct zahraničních umělců, abychom pomalovali sedm set metrů dlouhou zeď.

Už delší dobu, pokaždé, když maluju na stěny, mi lidi opakují (v milionu variant) „Tak hlavně, aby vám to někdo nepočmáral.“ – a mají tím na mysli graffiti. Bez ohledu na to, že streetart z graffiti vzešel, a jak moc velký respekt ke graffiti kultuře máte nebo nemáte, nedá se přehlédnout jedna věc: drtivá většina lidí, kteří chodí po městě kolem stěn, na kterých jsou „různé věci“, graffiti nebaví a nerozumí mu. Já jsem se tedy rozhodla zamyslet, co by tak mohlo na tom místě, které mi bude na stěně vyhrazené, být namalované nebo napsané, aby jim to dělalo radost. A právě takhle jsem přišla na nápad s dobrými skutky a laskavostí.

Přišlo mi skvělé dát zdi – na místo toho, co třeba popisuje streetartista Sainer v jednom rozhovoru jako „showing your balls“ – což je prostě takové ukazování toho, jak dobře umíte malovat (čímž to prosím vás nijak neshazuju) nějaký význam. Dát lidem možnost, aby si ji četli jak zdálky tak i zblízka a třeba na ní právě zdůraznit něco, co se ve společnosti tak úplně často netematizuje, prostou lidskou ohleduplnost.

Vzpomněla jsem si na všechny ty internetové debaty, kde pejskaři nadávají na cyklisty, cyklisti na chodce, automobilisti jsou ve válce s cyklistama – a ti nesnáší bruslaře. Nebo tak něco a přišlo mi, že obyčejná ohleduplnost přesně splňuje zadání „Krása, město, pohyb.“ Protože ačkoli to často vypadá, že (nám všem.) jde hlavně o úspěch nebo o prachy nebo co já vím, v poslední době třeba o longevity :D, je ve skutečnosti taková obyčejná laskavost přesně tou hodnotou, která má za následek to, že se společnost ještě úplně nerozpadla. Pokud by všichni k sobě ve městě byli trochu víc laskaví a ohleduplní, patrně by se nám všem o trochu líp žila ve městě „krása v pohybu.“ :) To byla moje hlavní teze.)

Msuím říct, že když jsem oslovila veřejnost prostřednictvím svých sítí a časopisu Prahy 6, aby mi své příběhy o tom, kdy se k nim zachoval někdo laskavě, poslali, nečekala jsem rozhodně to, co se mi sešlo. Během několika dní jsem s naprosto otevřenou pusou nacházela další a další momenty, které jste se mnou sdíleli a které by bylo krásné na zeď namalovat. A bylo mi jasné, že není vůbec v mých silách je tam nějak zakomponovat a ztvárnit všechny. I tak za ně ale nesmírně děkuju!

Bylo pro mě inspirující a dojemné je číst a inspirací se nakonec stal každý jeden z nich.

Nakonec jsem z nich vydestilovala docela jednoduchý příběh o tom, jak holka zachrání psa z útulku, jde s ním (patrně na canisterapii) do nemocnice udělat radost staré paní, ta se uzdraví :) a upeče dort mladé rodině, kde tím pádem maminka má dost síly na to, aby se udobřila s tátou, který si jde zaběhat (to má symbolizovat laskavost sama k sobě) a během toho hodí pár drobných bezdomovci, který zase zasáhne, když jede kolem autobus a chytí vodítko psa (toho ze začátku příbehu), takže ho autobus nepřejede a pejsek se setká se svou majitelkou ze začátku příběhu. Celá sekvence měla zobrazovat takzvaný butterfly efekt, to, že nikdy nevíte, jaký bude mít který váš dobrý skutek (nebo malá laskavost,kterou někomu prokážete) následek a čí život ve finále ovlivníte k lepšímu.

Problémů s tím to takhle zpracovat bylo hned několik – jednak by tenhle minipříběh v komiksu vystačil rovnou na několik stran – a já jsem přece jen nemohla všechny úplně zmenšit, aby se dal na zdi lépe číst, a za druhé jsem mural chtěla udělat ve fakt výrazných barvách, aby nezapadl mezi díly dalších streetartistů, o nichž mi bylo jasné, že dají svůj top shit, což znamená mimo jiné i obvykle i velmi výraznou barevnost.

Z příbehu – a vašich příběhů, tak na zdi zbyl opravdu jen symbol, ale myslím, že ve finále to nijak nevadilo a není třeba usilovat o nějaké úplně doslovné porozumění.

Dalším problémem bylo to, že jsem v poslední době začala jezdit cíleně na vybrané (převážně zahraniční) workshopy, abych zlepšíla svou techniku malby. A s malířskou technikou je to podobné jako třeba s běžeckou (nebo jakoukoli jinou .) technikou: nejdřív se musíte zbavit skoro všeho, co umíte (a děláte) blbě. V mém případě to tedy znamenalo, že přestože jsem muraly malovala takovým svým vlastním :) a docela ověřeným a vyzkoušeným způsobem, kdy jsem míchala klasickou malbu s plochami sprejem, které jdou samozřejmě rychleji, přiblížně od portrétu Milady Horákové na ulici Milady Horákové, se všchno snažím namalovat komplet štětci a štětkami. Což ve finále líp vypadá, ale trvá to samozřejmě násobně déle.

Přičtěte si k tomu nejteplejší dny v historii měření a časovou tíseň, kdy víte, že máte měsíc na to pomalovat tři zdi – a ten čas si nemůžete vybrat, protože dvě z nich jsou v rámci festivalů, takže to buď berete nebo jste out of job.

Ano, ano, hádáte správně, dohromady se jedná o recept na jedno malé, velmi osobní zhroucení, kdy máte pocit, že to prostě vůbec nemůžete zvládnout nebo že to bude nejen hrozně namalovaný, ale taky budete i nejhorší rodič, protože dětem slíbíte moře, a pak tam ani nepojedete.

Naštěstí se nic z toho nestalo, a já píšu tuhle reportáž z krásného slovinského letoviska Piran, kam jsem předevčírem odjela s dětmi. Ráda bych zdůraznila několik věcí, které k tomu přispěly.

Jednak pro mě byla naprosto zásadní podpora mého skvělého manžela a kámošstva, kteří se mnou už všichni nějaké ty nástěnné malby absolvovali, a párkrát ode mě: „ˇÁááááá, pomóóóc, to bude hnusnýýýýýý,“ už slyšeli. A nenechali se tím rozhodit, ba právě naopak mě ujišťovali, že to (ako vždy) dám dohromady. S muraly je to totiž tak, že někdy prostá velikost té stěny člověka doslova zavalí, a má pocit, že by nejraději utekl :D – což by samozřejmě z mnoha různých důvodů nebylo nejrozumnější. Dalšíproblém je, že prostě dokud to není hotové, vypadá to víceméně dost hrozně – a zatímco obraz v aťasu otočíte obličejem ke stěně a chvíli (nebo už nikdy.) se na něj nedíváte, na ulici je vaše nedokonalost všem na očích. Achjo :D

Hádám, že to mají skoro všichni, a myslím, že tyhle pocity se nijak zvlášť nemění s tím, kolik toho na stěny namalujete nebo jak úspěšné to nakonec je. U mě takový te pocit, že nejen, že to bude opravdu hrozná malba, ale ještě to všichni uvidí a ještě se u toho napůl fyzicky odrovnám – a jaký tohle má vlastně všechno smysl? :D přichází skoro pokaždé. A v podstatě jedin, co se s tím dá dělat je – se na to nějak zkusit připravit, a začít tenhle sžíravý pocit naprosté vlastní nedostatečnosti považovat za standard, a zvyknout si na to, že někdy prostě přijde :D

Nicméně, pojďme nyní k tomu, co mi pomohlo: Organizace obou pánů z Chemistry byla takové case study, jak se tyhle věci mají (a dají) dělat. Byla to prostě ukázka toho, jak se dá udělat událost, na které se podílí třicet umělců z celého světa a bezpočet brigádníků tak, že jsou všichni v pohodě, nikdo nikoho nestresuje a o všechny je skvěle postaráno. Během těch nejhorších veder nám vozili zmrzlinu, mám ještě říkat něco víc? Prostě – pokud to čtete – díky moc! I díky tomu, že jste se o nás hezky starali se nám to podle mě všem tolik povedlo.

Další věc je, že jsem své celé workflow předem konzultovala se svým fyzioterapeutem, který mi poradil, jak se úplně neodrovnat. Kromě takových obvyklých věcí – jako třeba, že se snažíte dost pít (ve vedru to byly i čtyři litry denně), mi poradil i méně očividné věci. Například to, abych si práci, kde to jde usnadnila – což v mém případě znamenalo to, že jsem si pořídila svůj vlastní vozík na barvy, takže jsem už je nikdy nikde nemusím nosit nebo abych měla co nejvíc pohodlné boty. Což v mém případě znamená nikoliv běžecké nebo jakékoliv jiné tenisky, ale něco, čemu moje děti přezdívají „psí boty“ protože je to celé z pěny a každá bota vypadá jako psí hlava :D (Mám je na polovině fotek.) a jsou to ty nejměkčí pantofle, jaké si dokážete představit.

Psí boty zmírňovaly to, jak mě po měsíci, kdy stojíte na nohou osm až deset hodin denně, bolely kotníky.

V neposlední řadě mi pomohla podpora od dalších umělců, kteří – ačkoli vzhledem k tomu, že většina lidí na streetartových festivalech má nějakou zkušenost s graffiti – mohou mít až skoro nepříjemně kompetetivní atmosféru, tohle rozhodně nebyl ten případ.

Chcete vědět, s kým jsem se nejvíc kamarádila? Tohle jsou moji nejoblbenější spoluautoři zdi v Ruzyni (přičemž se opět omlouvám všem dalším zúčastněným, není v mé moci vyjmenovat všechny ta milá setkání -všech si ale velmi vážím a nesu si je s sebou dál.)

1.) Emic aneb o snu

Emic je malíř z Belfastu, který má podle mě klasické školení a plní stěny nádhernými figurálními obrazy. Obvykle postupuje – pokud jsem si dobře všimla – z tmavého pozadí, na které vrší pomalu a trpělivě jemné vrstvy spreje, takže dosahuje překvapivě realistického a přitom expresívního výrazu. Dokáže pracovat s různými hloubkami ostrosti, negativním prostorem a jeho malby mají typickou, vlmi tlumenou barevnost,která má za následek, že výsledný dojem je obraz na pomezí bdění a snu.

Moje oblíbená historka o Emicovi je, že když jsem malovala na zdi, přišla za mnou paní a začala si číst nahlas ty nápisy, které jsem měla pod malbou jako přípravnou síť (říká se tomu doodle gid). Chtěla jsem jí to nějak dovysvětlit a řekla jsem jí: „To jsou malé laskavosti, které mi poslali lidé.“ Paní: „No, a mně se to nelíbí.“ Já: „Tak na to máte právo. To je moderní umění, nemusí to sedět všem.“ Paní: „Vy mi nerozumíte. Mně se nelíbí to vaše – všichni ostatní to mají super.“ :DD

Když jsem se se s tímhle zážitkem šla svěřit Emicovi, který maloval ob dvě místa vedle, řekl mi, že u jednoho ze svých posledních pieců namaloval růže, ze kterých jakoby stékala barva, ukázal mi to na instagramu a opravdu krásná a dynamická malba, navíc tenhle efekt není vůbec jednoduché sprejem dosáhnout. „Lidi psali na radnici, že se jim nelíbí ty dripy.“ :D

Emic má kolem sebe nezaměnitelnou atmosféru coolness, takže mě to dost uklidnilo, že se takové věci (pořád) dějí i takovým mistrům jako je on.

Děkuji mnohokrát za sdílení a děkuji i za sdílení té hrozné kávy z přilehlé restaurace! Doufám, že se potkáme brzy někde znovu, třeba tam u vás na severu! (Emic je jedním z pořadatelů streetartového festivalu Hit the Nord, který určitě sledujte, v Irsku malují zdi dobře a malují jich fakt hodně.)

2.) Vincent Chignier aneb o divokosti

Vincent je malíř francouzského původu, kterého jsem potkala před dvěma lety v Brně, kde maloval obrovskou trafačku a na pomoc si vzal svého tatínka. Vždycky když vidím Vincenta, je to pro mě synonymem dobré nálady. Své zdi plní obvykle opět figurativními motivy, ale velmi psychedelicky inspirovanými. Jsou na nich (jako právě v Ruzyni) obvykle různé hippie – inspirované postavy, které vypadají trochu jako ze šťastného LSD tripu a trochu jako kdyby utekly z festivalu Burning Man nebo techna. Miluju!

3.) Tim Marsh aneb o energii

Tim Marsh je streetartista s kořeny v graffiti kultuře, který žije aktuálně v Barceloně. V Čechách není poprvé, Holešovice se mohou pyšnit jeho skvělým portrétem Sira Davida Attenborougha. Zobrazit tyto „larger than life“ postavy není (jak sama dobře vím po namalování muralu Milady Horákové) žádná legrace. Vždycky je výzva skloubit současný výtvarný výraz s tím, aby byl portrét rozpoznatelný a celek nepůsobil rozpačitě nebo ještě hůř – směšně. Portrét Attenborougha – a t samou kvalitu má jeho intervence v Ruzyni se Timovi povedl díky jedné kvalitě,a tou je úžasná barevná energie, která vychází z jeho geometrických, opět graffiti inspirovaných ploch. Tim se snaží v podstatě o to samé, co já – aby byly objekty vymodelované, ale nikoli prostřednictvím hladkých přechodů, ale díky mozaice zářivých tvarů (a v mém případě tahů štětcem).I proto je mi jeho tvorba tak blízká.

V Ruzyni namaloval (a možná ještě stále maluje)sekvenci běžce v růzýh fázích pohybu, který se po dokončení bude dát vyfotit a udělat zněj malá animace. Super nápad!

4.) Juanjo Suraz – o tvorbě charakteru

Dalším mým oblíbeným autorem z ruzyňského muralu byl Juanjo Suraz, s nímž – a jeho ženou, která mu pomáhala malovat – jsem byla od začátku ve velkém souznění, myslím, že i proto, že Juanjova tvorba vychází z animace a ta má blízko k ilustraci a ke komiksu. Když se podíváte na jeho část zdi, vidíte, že tam došlo k něčemu opravdu zvláštnímu: obrovský bílý panák s malým klouboučkem upadl tak silně, že to změnilo perspektivu v přilehlých ulicích. Když se zadíváte na tu perspektivu, tak můžete skoro slyšet to zadunění. A kolem přihlíží dav malých, a docela nepříjemných postav. Lidi, kteří mají místo hlavy pouze nadměrný nos nebo ústa, pes, který je jen chodící hubatá tlama. Mnozí z nich mají různé znaky katolicismu – kříže, taláry a tak dále – a když se na to celé pořádně podíváte a zamyslíte, dojde vám, že ačkoli Juanovy obrazy vypadají na první pohled jako milé ilustrace, ve skutečnosti jde na mnoha místech o velmi přesný a kritický pohled na společnost.

Tito streetartisti ale rozhodně nebyli jediní, s kým jsem se tam ráda potkala, a sdílela pár minut na rozpáleném chodníku nebo večer po práci na lehátku před projíždějícími tramvajemi. Všechno si ukládám do paměti a do srdce a děkuji. Mám krásnou práci a jsem neskutečně vděčná za setkání, která mi umožňuje.

Kdybyste chtěli vědět, od koho pochází ta póza, kterou dělám pokaždé spřed svými dokončenými malbami s rozkročenýma nohama a palci nahoru – je od streetartisty Pasty. Kdysi kdysi kdysi jsem začala vnímat streetart právě když on měl své první věci ve veřejném prostoru. Byl takhle někde vyfocený – mladý sympatický kluk v téhle póze a za ním nápis: „den ode dne chytřejší.“ Mám takový pocit, že Pasta už tuhle pózu nedělá – ale za to mně by se mohla hodit. Takže to přesně se snažím být – den ode dne chytřejší .) A jsem šťastná, že jsem se toho před letošním létem tolik naučila .)

Hezké dny, kamarádi!

T_B