(english version bellow czech) Stojím ve skupině psů, kteří všichni štěkají tak, že není slyšet vlastního slova. Ale co hůř – není slyšet trenérku, která říká asi něco důležitého – co, to už je teď úplně jedno. Jsem totiž pružným vodítkem připnutá k sedáku a na druhé straně je můj pes. A ten se právě dává do běhu.
Sakra, sakra, sakra, běží mi hlavou, když za ním letím po lesní cestě do Milíčovského lesa, klopýtám, myslím na to, abych zvedala nohy, abych hlavně neupadla. Zvenku musíme vypadat jak nějaká vtipná dvojice z Monty Pytonů. Pes mě táhne lesem, hlava nehlava. Já jsem mega vyděšená, snažím se brzdit, to pochopitelně moc nejde. Myslím si: Jestli tady teď bude nějaký rygol, mám po kotníku. Nebo možná po kolenu, říkám si, a snažím se nahlas nekřičet.
Ano, rozumíte tomu dobře – je předjaří, v lese je ještě tma, a já jsem se se svým třicetikilovým, dvouletým zlaťákem z útulku, právě začala dělat canicross.
Jsou věci, které si nevyberete, prostě se ve vašem životě potkají. Jako když jsem Rothka v útulku uviděla, milovala jsem ho vlastně od první vteřiny a věděla jsem, že to je můj nový pes. A stejně tak miluju i běh.
Ke canicrossu jsem letěla stejně jako letíte dolů z kopce za psem. Volným pádem, a přitom se tomu snažíte nějak přizpůsobit tempo běhu.
Inspirovala mě k tomu kamarádka Lucie, která je běžkyně a běhá i se svým manželem, Tomášem, strašný štreky. Teď se zrovna připravují na půlmaratón v Insbrucku. Byla jsem u ní na návštěvě, a úplně mě ta krása zasáhla. Pár dní před Vánocema a všude klid, pohoda, Lucka na sobě vánoční svetr, zdobila perníčky. Myslím, že tohle byl okamžik, kdy jsem si řekla, že bych chtěla být mnohem víc jako ona, a protože Lucie dělá canicross, řekla jsem si, že to bude možná dobrý nápad i pro mě.
Půjčila jsem si od Lucky vybavení.
Během mžiku jsem udělala za tři kila online kurz začínáme s canicrossem od běhejsepsem, a přihlásila jsem se na první společný trénink.
:D
Klopýtám domů, pokrytá vrstvou bláta. Moje nový, od Ježíška přinesený Vomera, právě zažily totální středověk. Co hůř, zažily ho i moje kotníky, takhle jsem dobitá chodila naposledy domů, když jsem trénovala na zápas v thajským boxu.
Vstoupím do kuchyně, nalejvám si kafe a líčím všechno Radkovi. Běh mezi stromy po malých cestičkách potmě v lese. Smečka štěkajícících psů, která vás žene vpřed, bez ohledu na to, jestli vaše plíce nebo nohy stíhají. To, jak v jednom místě byly hluboký koleje, asi od traktoeru, a já letěla na kolena a pes si toho vůbec nevšimnul. Trenérka a zbytek účastníků si toho asi všimli, ale dostala jsem jednoduchý: „Jseš v pohodě?“ a běželo se dál. Pochopila jsem, že to je něco jako box. Ano, děláme to v chráničích a všechno bezpečně. Ale stejně musíte počítat s tím, že občas dostanete nějakou ránu .)
Radek se usmívá: „Nechtěla bys zkusit něco bezpečnějšího? Neuvažovala jsi třeba o base jumpu?“ a „Nechtěla by sis vzít příště intergrálku?“
Je rozhodnuto, canicross je prostě teď moje nová věc.
Když se trochu vzpamatuju, googlím si „co dělat, když vás pes táhne dolů z kopce“ a „jak ovládat psa při běhu z kopce“.
Nacházím dost legrační odpovědi:
„Zkuste krátkou motlitbu a zvedat nohy.“
„Svého springeršpaněla jsem se snažila naučit tři roky povel „heel“, který funguje do té doby, než veverka. Nebo list. Nebo cokoli jiného. V tom případě se klouže po straně a já běžím za ním.“
V tom pocitu, kdy běžíte se psem lesem, je ale něco prastarého a hrozně dobrého. Absolutní souhra člověka a zvířete. Zen.
Miluju to prostě a chci víc.
Beru si sedák a pružné vodítko do Drážďan, kam jedeme na jarňáky a běhám podél Labe. Beru Rothka do Kunratického lesa na pětikiláková kolečka. Tahá báječně, později mi dochází, že tohle je asi jedna z těch věcí, kdy všechno zlé je pro něco dobré – tohle se totiž naučil v útulku – venčili ho tam dobrovolníci, a on – jak jinak – tahal. Z kotce do full tahu a na procházku takhle dva kilometry třeba. V podstatě se dva roky připravoval na canicross.
A přichází okamžik našich prvních závodů.
Vzít tam děti nebo ne? Zvažujeme to den předem, pro jistotu se rozhodneme, že to nejdřív vyzkouším sama, a uvidím, jak se mi to bude líbit. Bojím se, aby na ně štěkot psů nebyl moc nebo abych se nezranila a ony nebyly u toho (jako se mi to stalo na longboardu, když jsem narazila hlavou do asfaltu, samozřejmě bez helmy).
Ráno si dávám lehkou snídani a psovi dávám předzávodový drink od Mamutu, aby se pořádně napil. Děti a Radka vysazuju u babičky, kde jí pomůžou na zahrádce, já mezitím odběhnu.
Nastavuju do GPSky místo závodu a vyrážíme. Rothko se pořád brutálně bojí vlézt do auta, asi proto, že ho dvakrát tím autem odvezla nějaká rodina do útulku a už ho tam pak nechali, plakat hodiny a hodiny v kotci tak, že z toho málem chcípnul: začalo mu opdcházet zažívání a prodělal sérii operací, které málem nepřežil.
„Neboj se, neboj, kamaráde,“ říkám mu a dávám si ho dolů ke spolujezdci. Asi to není bezpečný, ale já už prostě nesnesu, aby se tenhle pes klepal strachy.
Po hodince dorážíme na místo, Kolesa u Kladrub, kde se koná závod Votvírák, první velký závod téhle sezóny. Celou akci pořádají manželé Ciprovi z Běhejsepsem, kteří u nás v podstatě tenhle sport zpopularizovali a dávají lidem know how, jak ho dělat. Celá akce má jejich rukopis, který poznávám i ze stránek a z pořádání tréninků – všechno je prostě dobře vymyšlené a zorganizované a celé to má správného sporťáckého ducha a prostě dobrý vibe.
Na místě se dá rozumně zaparkovat, jsou tam kádě s vodou na ochlazení pro psy.
Jdeme se s Rothkem registrovat, dostáváme číslo 384, veterinářka kontroluje platnost našeho očkování v očkováku. Není to vůbec tak strašné, jak jsme si mysleli, psi štěkají, ale není to nepříjemné, ve vzduchu je cítit adrenalin, ale hlavněš nadšení. Všechno je skvělě zorganizované a přitom casual, nikdo na vás nedělá ramena nebo se nepovyšuje, lidí, kteří závodí poprvé je spousta.
Oblékám si sedák, stojím na jedné noze u beerfestu a Rothko mě shodí na zem – snadnu po zádech tak, že mi vyletí nohy nahoru. Jen podle vyděšených tváří okolostojících vidím, jak šíleně to muselo vypadat. „Jseš v pohodě?“, obvyklá otázka zdá se pro všechny moje canicrossové pokusy. „Jasně,“ snažím se usmát, naštěstí z tréninků grapplingu trochu umím padat.
„To nám to pěkně začíná,“ myslím si.
Volám své běžecké trenérce, Pétě, jestli nemá nějaké rady, jak uběhnout nějak se ctí pětku za psem. Očekávám něco o tom, jak si rozložit síly, váhu a podobně. Péťa překvapí: „Hlavně prosím tě nic nedrž v ruce. Připrav si ruce, kdybys letěla.“ OK, good point, dávám si alespoň klíče od auta do zadní kapsičky na sedáku, mobil samozřejmě nechávam v ruce, protože potřebuju fotit na instagram. Nepoučitelná prostě.
„Na náhrobek ti napíšeme: nedbala varování,“ vzpomínám si na kámošky slova.
Stojíme v lajně a čekáme na start „žen se psy nad 20 kg“, což je moje kategorie, startuje tento rok kolem osmdesáti, což je skoro nejvíc ze všech kategorií a dokazuje to, jak je tento sport u nás stále populárnější. Start je intervalový, to znamená, že naštěěstí všechny tyhle ženy se psy nestartují v jednom balíku, ale jedna po druhé v intervalech.
Stojím v lajně s dalšími ženami a psy. Zhruba polovinu dělají „bordelkolie“, jak se přeřekává můj syn, které jsou šikovné na všecko, je tu hodně huskyů a samozřejmě evropských saňových psů, šlechticů mezi canicrossaři s modrou norskou krví, kteří údajně tahají tak, že se to s jinými psy nedá srovnat. Podle éespéček, jak se jim přezdívá, prostě poznáte někoho, kdo to s canicrossem myslí vážně.
Nám s Rothkem je modrá krev šumák, my běžíme pro radost a taky si to vyzkoušet. Mojí hlavní motivací je ukázat – všem, ale hlavně sama sobě, že na to, aby se člověk radoval ze života a z lesa a z pohybu, nemusíte mít právě nějakého vymazleného psa s papíry, vyňuňané štěňátko od malička. Ne, moje cesta je úplně jiná. Klidně můžete vzít zvíře, jehož život někdo zmuchlal a zahodil jako odpadek a udělat z něj šťastnou, usměvavou bytost, která se s vámi bude mít nejlíp na světě. Don´t shop, adop prostě, vegan powa!
Nicméně na tyhle úvahy už není čas, púaní na startu odpočítá deset sekund, já počítám posledních pět s ní.
Pět, čtyři, tři, dva go! Rozbíháme se a Rothko to napálí jak nejvíc může. Retrívr v plné síle letí krajinou, vzpomenu si za ty obláčkové pejsky z Hildy, jíá letím za ním. Teprve asi za sto metrů si pípnu na garminech běh, OK, to jsem taky nestihla a letím dál. Snažím se neupadnout, hlavně prosím neupadnout.
První kilák běžíme tempem 4.30, což je nejrychlejší tempo, které jsem v životě běžela. Po míli, cca kiláku a půl zjišťuju, že pokud výrazně nezpomalím, dostanu asi infarkt, snažím se Rothka brzdit. Tělem, tělem, i v tom tahu dopadej na špičky, ne na paty, vzpomenu si na Péti slova a snažím se to dělat.
Na druhém kiláku pes zpomaluje, bojím se, abych ho neuvařila, je sice kolem deseti stupňů, ale vypadá, že má dost, a nás čekají ještě dva. Snažím se nějak přežít, pořadí neřeším. Někoho předbíhám, hodně žen se psy předbíhá mě. Snažím se usmívat. když běžíme kolem fotografů kolem cesty, alespoň tuhle věc pro všechny můžu udělat, netvářit se prostě jakože tady hrozně se všemi svými privilegii strugglím.
Poslední kilák povzbuzuju psa, který běží už na docela prověšeném vodítku a tahá jen občas, aby mi udělal radost. „Go, Rothko, go, to už doběhneme, poooooojď, run run run!“ říkám mu svým nejmilejším vysokým „to je šikulka“ hlasem. I já mám ale co dělat – s dechem, s nohama, s hlavou.
Naštěstí je tu konec, poslední rovinka. Povzbuzuju Rothka naposled a dobíháme, dostáváme krásnou medaili „Votvírák finisher“ – yeah! to jsme my, finisheři! Jsem na sebe neskutečně pyšná.
Mega moc Rothka pochválím, dávám ho zchladit do kádě a pak si vylezeme na bednu, to může totiž každý. Volám Radkovi, volám Pétě, máme to za sebou. Jsem neskutečně šťastná, čas mi je jedno. Skončili jsme někde uprostřed výsledkového pole.
Cestou domů vidím, jak na jednom ze stromů u cesty usedá obrovský dravý pták. Cítím jeho pohled a křídla v srdci. Dívám se na Rothkovu zlatou srst, jak na ní dopadá slunce. Jedu za svojí rodinou. Tohle, to je štěstí, uvědomím si najednou.
PS:
Kdybyste si chtěli o canicrossu něco přečíst, moc doporučuji veškerý content od behejsepsem.cz, mají i knihu a podcast. Skvělé informace jsem našla i na stránkách a profilu mushmaster.cz. Spoustu čtení najdete ale prostě i na volném internetu, když hledáte canicross .)
Canicross: an introduction for (complete) beginners
I’m standing in a group of dogs, all barking so loudly that I can’t hear my own words. But worse — I can’t hear the trainer, who’s probably saying something important. What exactly? Doesn’t matter anymore. I’m attached by an elastic leash to a waist belt, and on the other end is my dog.
And he just started running.
Damn, damn, damn, runs through my head as I’m flying after him along a forest path toward Milíčov Forest, stumbling, trying to remember to lift my feet, above all not to fall. From the outside, we must look like some ridiculous duo from Monty Python. The dog is dragging me through the forest at full speed. I’m terrified, trying to brake — which of course doesn’t really work. I’m thinking: if there’s a ditch here, my ankle is done. Or maybe my knee. And I try not to scream out loud.
Yes, you understand correctly — it’s early spring, still dark in the forest, and I’ve just started doing canicross with my 30-kilo, two-year-old golden retriever from a shelter.
There are things you don’t choose — they just happen to you. Like when I saw Rothko in the shelter, I loved him from the very first second and knew he was my dog. And I love running just as much.
I fell into canicross the same way you fly downhill after your dog — in free fall, trying somehow to adjust your pace.
I was inspired by my friend Lucie, a runner who trains with her husband Tomáš — they run crazy distances and are currently preparing for a half marathon in Innsbruck. I visited her a few days before Christmas, and the whole atmosphere hit me: calm, cozy, Lucie in a Christmas sweater decorating cookies. That’s when I thought I’d like to be more like her. And since Lucie does canicross, I figured it might be a good idea for me too.
I borrowed gear from her.
Within minutes I bought an online beginner’s course for about 300 CZK and signed up for my first group training.
:D
I stumble home covered in mud. My brand-new Vomero shoes — a Christmas gift — have just been through total medieval warfare. Worse, so have my ankles. The last time I came home this beaten up was when I trained for a Thai boxing match.
I walk into the kitchen, pour myself coffee, and tell Radek everything: running through trees in the dark, a pack of barking dogs pushing you forward regardless of whether your lungs or legs can keep up, falling into deep tractor ruts while the dog doesn’t even notice. The trainer asked briefly, “Are you okay?” and we just kept running. I realized it’s like boxing: yes, it’s safe, but you have to expect to take a hit sometimes.
Radek smiles:
“Wouldn’t you rather try something safer? Like base jumping?”
“And maybe wear a full-face helmet next time?”
Decision made — canicross is my new thing.
Once I recover a bit, I google things like:
“what to do when your dog pulls you downhill”
“how to control a dog while running downhill”
I find some funny answers:
“Try a short prayer and lift your feet.”
“I spent three years teaching my springer spaniel ‘heel’ — it works until there’s a squirrel. Or a leaf. Or anything. Then he slides sideways and I run after him.”
But there’s something ancient and deeply good about running through the forest with a dog. Absolute harmony between human and animal. Zen.
I love it. I want more.
I take my belt and leash to Dresden on a holiday trip and run along the Elbe. I take Rothko to Kunratice Forest for 5 km loops. He pulls beautifully. Later I realize — this might actually be thanks to the shelter. Volunteers used to walk him, and he always pulled. Two years of training for canicross without knowing it.
Then comes our first race.
Should I bring the kids? We decide I’ll try it alone first. I’m worried about the barking dogs — or getting injured in front of them (like when I crashed on a longboard, head first, without a helmet).
In the morning I eat a light breakfast and give my dog a pre-race drink. I drop the kids and Radek at grandma’s and head off.
Rothko is still terrified of getting into the car — probably because he was abandoned that way before. I reassure him and let him sit in the front, even if it’s not exactly safe.
After an hour we arrive at the race: “Votvírák,” the season’s opening event. It’s organized by a well-known couple who popularized canicross locally. Everything is well thought-out, friendly, and has a great sporting vibe.
There’s parking, water tubs for dogs.
We register, get number 384, and the vet checks vaccinations. It’s not as scary as expected — dogs bark, but the atmosphere is more excited than stressful. Everything is casual and welcoming.
While putting on my belt, Rothko knocks me flat on my back. People stare: “Are you okay?”
“Sure,” I smile.
Great start.
I call my running coach for advice. She says:
“Don’t hold anything in your hands. Be ready to fall.”
Good point. I put my keys away… but keep my phone in my hand to take Instagram photos.
Unteachable.
We line up for the start — women with dogs over 20 kg. About 80 participants. Interval start, thankfully.
Lots of border collies, huskies, and elite sled dogs. We don’t care — we’re here for fun.
My goal is simple: show that you don’t need a perfect pedigree dog. You can take a broken animal and give it a happy life. Don’t shop — adopt.
Countdown.
5, 4, 3, 2 — go!
Rothko launches forward at full speed. I fly after him. I forget to start my watch. Just don’t fall.
First kilometer: 4:30 pace — the fastest I’ve ever run. After 1.5 km I think I might die and try to slow him down.
Second kilometer: the dog slows. I worry about overheating him.
We keep going. I pass some people; others pass me. I smile for photographers.
Final kilometer: I cheer him on.
“Go Rothko, go! We’ve got this!”
We finish. Medal: “Votvírák finisher.”
I’m incredibly proud.
We cool down, I call my family — we did it. Time doesn’t matter. We finished somewhere in the middle.
On the way home, I see a huge bird of prey land on a tree. I feel something deep. I look at Rothko’s golden fur in the sunlight.
I’m driving back to my family.
This — this is happiness.
