Včera jsem po osmi malovacích dnech dokončila cca desetimetrovou malbu na fasádě Masarykova onkologického ústavu. Malba představuje moje pojetí „Legendy o tisíci jeřábech„, která říká, že pokud složíte vlastnoručně během jednoho roku tisíc papírových jeřábů, splní se vám přání.

Jak se mi v Brně malovalo?

Ve zkratce: nebylo to úplně bez problémů. :)

Začnu asi tím, co bylo zjevné – první verze tohoto motivu skončila fiaskem. Před prázdninami jsem ji na fasádu nalepila v jednom z obzvlášť horkých dnů, a vlivem počasí a pravděpodobně zvláště nepřilnavé omítky se potrhala a ničila už při instalaci. Dílo zkázy pak dokončila noční bouřka, takže kresba na papíře byla dole v opravdu nebývale krátké době.

O to víc vděčná jsem byla, když mi Silvie Šeborová, organizátorka festivalu umění ve veřejném prostoru Brno Art Open dala vědět, že v Masarykově onkologickém ústavu bylo přijetí mé kresby tak pozitivní, že by chtěli trvalou nástěnnou malbu totožného motivu.

Ani její tvorba však nebyla bez problémů. Začalo to před dvěma týdny, kdy jsem po návratu z dovolené dostala covid, a ten mě upoutal na lůžko na dva nebo tři dny, během nichž jsem v podstatě nemohla vstát a dost krutě mě bolely klouby a celé tělo. Přišlo mi naprosto nepravděpodobné, že bych se d minulého týdne zotavila natolik, abych byla schopná namalovat desetimetrovou stěnu, což je obvykle – kromě všeho dalšího i obrovský výdej fyzické energie.

Nicméně plošina a datum byly domluvené, a řekla jsem si, že to prostě zkusím, možná budu pomalejší, možná nebudu moct pracovat tolik hodin, co obvykle, ale přesvědčila jsem se, že to prostě nějak zvládnu.

Myslím ale že právě i ten ne úplně doléčený covid měl za následek první z incidentů, který se mi během malby stal.

Minulé pondělí, první den, kdy jsem měla začít malovat, jsem si dělala doodle grid (- pokud by vás zajímalo, jak se doodle grid používá a co to přesně je, připravuji podrobný návod, jak malbu přenést na stěnu pro svůj patreon.)

Vedle stěny, kde jsem malovala, probíhala stavba a celou dobu, co jsem pracovala na fasádě, jsem byla vítaným zpestřením pro pracující dělníky, kteří chodili k mé stěně kouřit, a koukat, jak mi to jde.

Když jsem sjela dolů s plošinou, odpatkovala ji a chtěla jsem ji zaparkovat, jeden z nich na mě volá: „Dole, voda. Paní je moc blízko u vody. “ – a já jsem si uvědomila, že dole u země čouhá z takového betonového soklu kouhoutek s vodou. Pak už události nabraly rychlý spád, skoro jako by se to dělo v nějaké grotesce nebo večerníčku A je to!

Když na mě ten dělník zahalekal, zacouvala jsem a nabourala zábradlím plošiny do stěny. To mělo za následek další řev dělníků ze stavby, kdy jsem se znovu lekla, dala plný rejt doleva od stěny – doopraavdy ten kohoutek urazila, takže z něj začal stříkat pětimetrový proud vody. Načež jsem se znovu lekla, a zacouvala do stěny znovu, a způsobila tam díru hlubokou pár centimetrů ve tvaru horního zábradlí – ve stěně byly tedy takovéhle díry hned dvě.

Plošině se naštěstí nic nestalo.

Nemusím vám popisovat, jak moc jsem se styděla, za to, že stěnu, kterou mám pomalovat, jsem takhle poškodila, nakonec jsem si ale za vydatné podpory mého skvělého manžela, kamarádů a lidí z organizačního týmu a z Masarykova ústavu řekla, že to nejsou moje fuckupy, které mě definují, a „že kdo nic nedělá, nic nezkazí“ – a fasádu jsme nechali opravit.

Nakonec to byla oprava překvapivě snadná a rychlá – poškozený kus omítky se vyřiznul, dovnitř se dala nová minerální vata a celé se to přetáhlo perlinkou a novou omítkou. Čistá práce, když nepočítám technologické pauzy, na tom byla asi dvě hodiny.

Pak jsem tedy začala malovat, ale cítila jsem se – i díky té poničné omítce – fakt pod psa.

Nakonec mi útěchu poskytla kolemjdoucí jeptiška, kterou jsem normálně zastavila a poprosila ji, zda se se mnou nemůže pomodlit, abych už tu fasádu nějak domalovala. Že sice nejsem úplně věřící, ale že tak nějak cítím, že bych měla do vesmíru vyslat svůj dobrý záměr tu fasádu pomalovat tak, aby dělala radost a sloužila všem těm, kterým má k radosti.

Paní řádová sestra byla strašně hodná a moudrá a řekla mi: „Víte, já moc neumím mluvit, ale já vám to řeknu tak od srdce, jak to cítím. Vy máte dobrý záměr – a teď se musíte spolehnout na to, že to už ten svět, vesmír nebo pánbůh nějak doplní tak, aby to bylo k dobrému a užitku. Vy máte dar, a nedostala jste jej pro nic za nic, musíte se spolehnout, že se to stane, jak se stát má.“

A tak přesně jsem to udělala, a malba šla pomalu na svět. Vždycky, když jsem už nemohla, lehla jsem si a koukala se do nebe, a kousek po kousku jsem to malovala.

Už druhý den se na fasádě pomalu, pomaličku začala objevovat tvář holčičky.

Během malby jsem použila několik metod odvozených z klasických malířských technik – platformu jsem používala jako paletu, na které jsem si předmíchávala barvy:

Jako zrcadlo, ve kterém jsem si kontrolovala správnost kompozice a barevnosti, jsem používala sklo svého auta:

Takže nakonec jsem malbu úspěšně dokončila a mohli jsme ji dnes ráno představit veřejnosti:

Než se tak ale dnes stalo, stal se mi ještě druhý incident, o kterém vám právě napíšu :D

Včera jsem to celé domalovala, s Prokopem, který připraví z tvorby muralu video, jsme všechno natočili.

Z nemocnice jsme si vzali krabici papírových jeřábů, které tam lidé, kteří se tam léčí, začali skládat v rámci prevence neuropatie – inspirováni mojí malbou.

Přišel pan ředitel, který také říkal, jak moc se mi to povedlo, a jak jsou rádi, že tam malbu mají.

Když jsem už balila věci, stavil se tam ještě pán z firmy Mateco, která pronajímá plošiny. S plošinami i servisem od Mateca mám jen ty nejlepší zkušenosti, je to pro mě záruka, že dostanu stroj, který bude bezpečný a bude fungovat a jejich plošiny (Genie) opravdu upřímně miluju.

Proto jsem byl fakt ráda, že pána od Mateca vidím a hned jsem mu referovala, jak je ta plošina, co mi půjčili bezva a tak dále.

Načež pán pronesl onu (málem osudnou.) větu: a mohla byste mi ještě vyjet nahoru, já bych si vás vyfotil s tím dokončeným muralem.

No, a já protože ráda dělám lidem radost, zvlášť když jsou od plošin, tak jsem vyjela fakt vysoko nahoru a to tak vysoko, že mi v zábradlí té plošiny uvízla jedna z větví dubu, který vidíte všude na těch fotkách u muralu – a za boha nešla vyndat. Dub prostě, to jen tak neohnete.

Takže jsem byla nahoře na plošině s větví a pán od Mateca dole, a říká mi: „Vyjeďte ještě výš, ona se ta větev vyvlíkne.“ Což mi byl jasný, že se nevyvlíkne – nebo teda je možný, že se vyvlíkne, ale rozhodně ji budu mít pod platformou, takže je možné, že mě z té plošiny budou sundavat hasiči.

No prostě hrozná situace.

Abych to zkrátila – nakonec pán od Mateca hodil nahoru za mnou kámen (!!:), na který jsme navázali provázek, na který jsme navázali nejdřív pilku na sádrokarton, protože nikdo nic široko daleko nic jiného neměl. Tou jsem tu milou větev pižlala, ale nešlo to, přátelé, nešlo to vůbec, takže jsem po deseti minutách měla z té větve asi cenťák.

Naštěstí, naštěstí! šel dole takovej pokérovanej kluk v obličeji vypadal skoro jako Yzomandias a já na něj z té plošiny řvu: kámo, hej prosímtě nemáš pilku? Ruční pilu na dřevo, elektrickou, to je jedno, cokoli a on se na mě konsternovaně dívá a podává pánovi z Mateca svoji ruční elektrickou pilu a za chvíli už ji mám na provázku a tahám si ji d těch deseti metrů, pán z Mateca říká: „Nebojte, já tu pilu kdyžtak chytím.“ (!.) odřezávám tu větev a jedu dolů.

Uznávám, že těch příhod na téma „kdo nic nedělá, nic nezkazí,“ bylo na jednu malovačku celkem dost, takže jsem spolu s chatem gpt celou cestu domu přemýšlela, jak pro příště tyto incidenty minimlizovat, a asi na to téma napíšu samostatný příspěvek.

Nicméně nyní už jsem doma, v Praze, a pár dní tady myslím budu sedět u stolu, než se vydám za dalším streetartovým dobrdružstvím. :D

Hezké dny, kamarádi! T_B

Za sponzoring a poskytnutí barev zdarma děkuji firmě Balakryl.cz, která mi dala technologickou podporu a doporučila nátěr, s nímž se na fasádě skvěle pracovalo a myslím, že vydrží v těchto nádherných barvách už napořád. :)