Zdravím vás, ano, už tyto prázdniny podruhé z příměstského letoviska Piran, kam jsem odjela potkat se sestrou a s neteřemi, které jsem přicestovaly přes celou Evropu vlakem z Londýna. Moje sestra bojuje proti změně klimatu, takže létání je pro ni no go, takže vždycky cestuje i s dětmi po zemi – vlaky, autobusy a tak.

I my jsme tedy nasedli na Flixbus a přes noc dojeli z Prahy Roztyl do Portorože, což je druhá část v podstatě dvojměstí Piran/Portotrož. Ten spoj vřele doporučuju všem, kteří hledají alternativy k létání: já i děti jsme se v autobuse vyspali a ráno v sedm jsme si už dávali kávičku a croissant s výhledem na moře.

Bohužel, když jsme si dělali přestávku pod obří magnolií…

…a já jsem chtěla dětem vyndat plavky, protože do ubytování jsme mohli až odpoledne, zjistila jsem, že báječný, náš zbrusu nový kufr se nám s Radkem podařilo zakódovat tak dobře, že místo kódu, který jsem si pečlivě zapsala, je tam zadané random číslo, jedna z kombinací třímístných číslic, kterou vůbec neznáme.

Zkusili jsme si nechat poradit od prodejce – kufr jsme objednali v Polsku, takže všude na telefonu jen samí roboti. Už jsem se chystala googlovat, kde se tady v okolí dá koupit pilka na železo (ano jsem really oldschool.) když mi můj báječný, vynalézavý manžel na telefonu poradil, že když tam tedy máme pár hodin času volných, můžu vlastně vyzkoušet všechny kombinace a ten kufr otevřít. Pro všechny, kterým by se stalo Měla jsem štěstí, a byla to osmdesátá vyzkoušená kombinace, trvalo mi to celé dvacet minut.

No, a pak jsme našli toho holuba.

Zrovna jsem dětem ukazovala různé druhy racků podle knížky Ptáci Larse Svenssona:

…když jsme našli zraněného holuba, který měl buď něco s nožičkou nebo s křídlem, každopádně se nemohl pohybovat a plazil se na sluníčku před soudem na Tartiniho náměstí. Ten den mělo být skoro 36 stupňů, všichni chodili kolem, a mě bylo jasné, že prostě není správné, děti učit podle atlasu ptáků racky, a přitom lhostejně projít kolem trpícího holuba, kterého čeká tak strašná smrt na slunci. Nebylo to správné a každopádně já jsem to nedokázala.

Takže jsem šla na místní trh, kde jsem si od prodejců vzala prázdnou přepravku na zeleninu a do ní udělala z druhé kartonové krabice improvizovaný domeček, holuba opatrně dala dovnitř a na krabici dala plavky mé dcery, aby byla zatemněná. Holub byl vyčerpaný, ale byl na tom očividně lépe než na té rozpálené dlažbě.

Pro všechny zájemce: tohle je správný způsob, jak se postarat o zraněného ptáka, pokud by se vám to někdy stalo (hdí se to třeba když najdete ptáčka, který narazí do skla): dát ho do prodyšné, ale tmavé krabice a kontaktovat nějakou odbornou pomoc – u nás to jsou u divoce žijících zvířat například záchranné stanice.

Doma už jsme takhle zachránili několik rorýsů, holubi to však mají – všude po světě – nepoměrně těžší. Přestože to jsou milí, a dost inteligentní ptáci, kteří mají své zvyky a osobnost, většina populace, zejména té městské je považuje za „škůdce, „přenašeče nemocí“ (což je pochopitelně v roce 2025 blbost), i lidi, co mají auta je nenávidí. Můj skromný odhad je, že na holuby, stejně jako třeba duševně krysy (potažmo duševně nemocné – a další skupiny si snadno domyslíte), mají všichni tendenci lepit vše špatné a špinavé v takovém pohybu, jímž se centrum vymezuje proti okrajům: aby lépe vynikla jejich vlastní čistota a počesnost. Čím spořádanější občan, tím víc „fuj holubi, já je nesnáším“. Přitom tohle chování je spíš než co jiného instinktivní a nenávist k holubům je z velké míry iracionální (přestože plná zpětných racionalizací.) Já každopádně – jak jste asi pochopili – jsem plně na straně holubů.

Když jsme holuba přinesli do místní „Tourist Information Office“ – paní za pultem nám řekla, že s živým holubem tam rozhodně nesmíme být a když jsem říkala, že to není můj osobní holub, ale je to de facto městský majetek, o který se někdo musí postarat – případně pokud je zraněný tak, že se musí utratit, to udělat humánně, opakovala mi, že jestli jí tam tu krabici hodlám nechat, dá ji zase ven, by tam holub zemřel na sluníčku. Heartless!

OK, policie v Piranu nemá (kvůli takřka nulové kriminalitě) služebnu, veterinář je nejblíže v Koperu.

„Pokud chcete, můžete jít s tím holubem na radnici, ta je hned vedle,“ navrhla mi paní za přepážkou – a to bylo přesně to, co jsem plánovala udělat.

Long Story Short – za stoupajícího stresu dětí, které vnimaly, jak jsme všichni s holubem nevítaní a nežádoucí – a které jsem uklidňovala, že děláme správnou věc, a to je jediné na čem záleží – bylo v jeden okamžik bylo přítomných třeba pět úředníků, kteří přemýšleli, co se mnou, dětmi a holubem provedou. Nemůžete odejít? Bohužel, musíme se postarat o toho holuba, připadala jsem si jako úplná (holubí.) Rosa Parks.

Nicméně nedalo se přehlédnout, že takhle si své pondělí na piranské radnici opravdu nepřestavovali.

Krabici s holubem se nám však podařilo společně s jejich pomocí a s pomocí úředních samolepicích pásek ještě lépe zabezpečit a popsat.

V jeden okamžik se ale zjevila paní, která mi řekla, že mě chápe, že jsem nechtěla holuba nechat zemřít na sluníčku, že má taky psa .) a že má ráda zvířata. To jsem věděla, že máme víceméně vyhráno, protože jakmile lidé řeknou, že mají rádi zvířata – vezmou na sebe identitu ochranitele zvířat namísto: „Vy a váš holub jste problém, který mi tu rozhodně nebudeme řešit.“, je víceméně všechno v suchu.

Za chvíli přišel solidně vypadající pán se zlatými hodinkami, o kterém jsem jen doufala, že se nejedná přímo o starostu Piranu a řekl, že se o holuba postará, že žádná stanice pro volně žijící zvířata nikde v okolí není, že pobřežní hlídka se o něj nepostará, protože to není racek (!.) a že z veteriny nikdo nepřijede, ale že on toho holuba do Koperu odveze, a že tam má nějakého známého, který holuby miluje a krmí a kterému ho potom odveze, aby se u něj doléčil, případně dožil.

Zeptala jsem se, zda si ho můžu vyfotit pro děti a pro své přátele na důkaz, že opravdoví hrdinové existují a velmi obřadně mu poděkovala:

Otázkou samozřejmě je, zda to doopravdy pak udělal, ale tak to už je zodpovědnost jeho a jeho svědomí. My jsme si s dětmi řekli, že se nám minimálně podařilo zmírnit utrpení toho ptáčka, a že to je ve finále to, o co nám šlo, ať už to přežije nebo ne. Dali jsme si na oslavu každý dva kopečky veganské zmrzliny (mají ji ve zmrzlinárně v cípu náměstí směrem k Portoroži – doporučuji vegan zelené jablko a pistáciovou) a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.

Krásné prázdninové dny i vám, přátelé!

T_B