Tento týden byl původní plán, že děti budou u babičky a já budu velmi intenzivně pracovat, ale potom, co se mi odlepil ten komiks v Brně, řekla jsem si: f*** it! a vzala děti k moři. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem tenhle rok udělala. Takže už týden se koupáme, já jsem asi tak 7 hodin denně „čuník uprostřed“ v moři, a když nejsme ve vodě, jsme na zmrzce (mají tu veganskou, mangvou, mňam!), anebo prozkoumáváme místní přírodu a pamětihodnosti. Zdravíme ze Slovinského letoviska Piran, které vám tímto k návštěvě velmi vřele doporučuji.

Piran je moje srdcová záležitost, jezdili jsem už moji rodiče s námi, když jsme byly se ségrou malé, a dodnes si živě pamatuju ty bezstarostné chvíle, kdy jsem plavala do moře a dívala se na špičku místní zvonice, kde je kovový anděl – který ukazuje směr větru, jak mi včera vysvětlili místní. Pokud je otočený křídly na jednu stranu – znamená to jeden druh větru – a pokud na druhou, znamená to vítr z druhého směru, takže se zkazí počasí.

My máme slunečno, přes den teploty vystoupají hodně přes třicet stupňů, takže to děláme podobně jako lidi, kteří tu bydlí – ráno jdeme k moři, přes poledne si dáme siestu a pak jdeme znovu k večeru k moři.

Jem tu velmi šťastná – nakupuju krásnou zeleninu na místním trhu, ze které j radost vařit, po pravdě dokážu si – a to mě napadá na docela málo místech – představit, že bych tady žila: učila bych místní děti malovat a ve volném čase malovala velká plátna agáví, rododendronů a bujné přímořské vegetace. Radek by tady pracoval v místním skauťáku a děti by chodily těma stinnýma uličkama do školy. Jo a naši psi by se venčili sami. :)

No dobře, přestávám snít, ale prostě je tu krásně, to chci říct.

Včera jsme podnikli výlet na Sečoveljské solné pánve… a musím říct, že na krásnějším místě jsem už dlouho nebyla.

Nebo teda takhle: pokud máte stejně jako já rádi filmy Hayaa Miyazkiho, tahle krajina je neskutečně připomíná. Kanály a podle nich cesty které jako by vypadly z vesnických scén z filmu Můj přítel Totoro a nad tím vším obrovské anime mraky.

Solné pánve jsou místem, kde se sůl zpracovává stejným (podobným způsobem) možná od doby Římanů, a určitě už od středověku.

Jedná se o velkou, plochou oblast na hranicích Slovinska a Chorvatska. Ze samotného Piranu, kde bydlíme, je to 15 min autem.

Zaparkujete u téhle budky, kde zaplatíte vstup, pro mě a pro děti to bylo 15 euro (rodinná vstupenka):

Do celé oblasti, která je zároveň i přírodním parkem, se autem nesmí, takže dva a půl kilometru k muzeu výroby soli můžete absolvovat buď pěšky nebo na kole, které si přímo na místě půjčíte (v ceně vstupenky). Pro nás měli i dětská kola velikosti 22 a 24 a byly ve fajn stavu, sedli jsme a jeli.

Samotné muzeum je v jednom z domků, v němž ještě v polovině minulého (20.) století žili solaři, lidé, kteří těžili sůl.

Nejstarší přísloví o městě Piranu je, že „Piran je město postavené ze soli.“ – a podle toho, co jsme viděli v muzeu to tak doopravdy bylo. Právě zpracování soli bylo tím, co městu dalo nejvíce bohatství a rozkvětu – a sůl se tam těží dodnes, i když v omezené míře v části, která se jmenuje Lera.

Pro mě bylo zajímavé, že těžba soli v solných nádržích představuje příklad symbiózy člověka s krajinou, která ji nijak nedrancuje a díky tomu očividně přežila desetiletí a staletí.

Fascinovalo mě nprosto, že tyhle dřeváky se používají stále:

Na těžbě soli se v solných pánvích podílely celé rodiny, které se v březnu a dubnu v podstatě odstěhovaly z Piranu do domečků mezi solnými kanály:

Solaři údajně říkali, že „sůl se dělá v ziměů – to znamenalo, že během zimy se celá krajina zaplavila mořskou vodou, která se prostřednictvím důmyslného systému přepustí a kanálů stávala stále více slanou, až ve směsi, které se říká „petula“ (řasy, sádra a bláto) se začaly tvořit pod vodou solné krystaly a na hladině něco, čemu se říká „solný květ“ – a je to to nejdražší a nejkvalitnější sůl z celé produkce.

Solaři měli samozřejmě i sadu specifických nástrojů, kterými sůl sklízeli, čistili a přepravovali, nejdřív na člunech a pak na speciálních vozících:

Muzeum je zajímavé pro děti a do velké míry interaktivní, mohou si prohlédnout a vyzkoušet, jaké to bylo bydlet v solařském domku z 19. století:

…a také vylézt na obrovskou horu soli:

…nebo složit puzzle vyrobené z jedné z mnoha starých fotografií oblasti:

Myslím, že je ale stejně nejvíc bavilo, když jim paní průvodkyně (která na místě je, ale neprovází, v podstatě je všechno tak skvěle zkurátorováno, že pouze zodpoví pár doplňujících otázek). dovolila nasbírat si na okraji kanálu pár mušliček.

Pozor ale, říkala mi, ať nezapadnou do bahna. Nikdo neví, jak je hluboké. :O

No, tak pak jsem je už z očí doopravdy nespustila.

Je rozhodně vidět, že oblast Sečoveljských solných pánví patří kromě industriálního dědictví UNESCA také k nejvýznamnějším slovinským mokřadům – na mástě jsme viděli bílé volavky – ornitologové mi prominou – takové ty malé bílé volavky, ne velké :) a kolpíky. Ty jsem určila podle tabule, tak ty bych snad měla mít správně. :)

Paní průvodkyně mi říkala, že pokud mě zajímají ptáci, radila by mi rozhodně přijet buď na jaře nebo na podzim, kdy solné pánve představují přestupní stanici pro migrující druhy.

Pak už jsme se vydali na zpátek.

Po stranách cesty nás provázela opravdová džungle, houštiny z bambusů a rákosu. Nádhera, fakt.

Přeju vám krásné, prázdninové dny,

T_B