Právě v těchto dnech (dnes a zítra) dokončuji práci na nástěnné malbě/portrétu Milady Horákové na stejnojmenné pražské třídě.

Tohle je shrnutí mé práce od prvních myšlenek až po slavnostní „OPENING!“ – mural se samozřejmě nedá „odhalovat“ ani „otevírat“, ale pro nedostatek lepších slov jsme tak slavnostní zakonční mé práce nazvali – na který Vás srdečně zvu a který se odehraje zítra (29.5.2025) od 18 h před zdí.

Před několika měsíci mě kontaktovali Petr Kopal a Petr Hájek, kteří dělají festival Urban Pictus s nabídkou ztvárnit malbu inspirovanou životem Milady Horákové na stěnu jednoho z domů v ulici Milady Horákové v Praze. Majitel domu, manželé, kteří vedou pěveckou školu https://www.praguesirens.cz/cs/, na domě měli pouze malou kachličku, ale rádi by využili pro tento účel celu stěnu svého domu.

Já jsem přišla k projektu v okamžiku, kdy už několik streetartistů zkusilo dát své návrhy, ale majitelům se žádný z nich příliš nezamlouval.

Začala jsem – jako obvykle – rešerší, při které se jsem se zaměřila nejen na život MH, ale zejména na všechny její reprezentace ve veřejném prostoru.

Z této rešerše se mi pomalu začala zjevovat představa, jakým způsobem bych chtěla já k tomuto vysoce důležitému a prestižnímu úkolu přistoupit.

Z mého pohledu je naprostá drzost, že se komunisti nikdy neomluvili za její justiční vraždu a dodnes tvrdí, že byla popravena „pouze za zločiny, ke kterým se sama přiznala.“ Na druhou stranu mi není ani blízká estetika kampaně „Popravena komunisty“, protože mi přijde prostě příliš zjednodušující a myslím si, že v konečném důsledku Miladu Horákovou nepředstavuje jako živého člověka, ale spíš jako vyprázdněnu ikonu.

Toho jsem se chtěla vyvarovat.

Chtěla jsem zobrazit brutalitu jejího osudu, ale zároveň i její důstojnost.

Zároveň jsem chtěla, aby její portrét nebyl nalepený jako samolepka na domě, ale spíše splýval s pozadím, byl silnou a důstojnou, ale zároveň nikoli křiklavou připomínkou.

Zrodil se nápad, který se právě v těchto dnech také dokončuje: udělat muralmilada.cz web, kde prostřednictvím ilustrovaného příběhu nasdílíme pár základních informací k životu MH a zeď doplníme QR kódem, který bude na komiks odkazovat.

Inspirací pro její portrét byla i poloha domu, kdy jsem chtěla, aby její pohled ve veškeré své důstojnosti a klidu, směřoval ke kostelu svatého Antonína Paduánského na Strossmajerově náměstí jako symbolu víry, která jí byla oporou v jejích posledních dnech.

Se samotnou malbou jsem začala před týdnem v pondělí, kdy mi ke stěně přistavili nůžkovou plošinu:

Vpravo je spolu se mnou a s organizátorem (vlevo) pan Adamec z firmy Mateco. Když pracujete ve výškách, jde vám opravdu o bezpečí, a mít špatnou plošinu (nebo se na ní pohybovat nebezpečně) může být i o život – a tohle byl přesně ten opačný případ.

Tahle plošina je stroj, se kterým jsem už pracovala (na nástěnné malbě v Řepích), tentokrát navíc byl zaparkovaný „v závětří“, takže se nahoře kývala pouze minimálně. I tak jsem se ale musela odvážit až do výšky 17 metrů, tedy výšky, ve které jsem ještě před pár lety zažívala bušení srdce strachem. :D

Podle mě třeba na týhle fotce:

… je dost vidět, jak se bojím, i když se usmívám. :))

Lidi mi často říkají:

„To jsi dobrá, že se se nebojíš výšek“.

Přátelé, já se samozřejmě bojím výšek. Každý se bojí výšek. Já jsem se akorát prostě s tím nějak naučila pracovat. Vyjedu do výšky kde se ještě nebojím, tam si stoupnu a nechám tělo, aby se aklimatizovalo. Box breathing: nádech na čtyři, čtyři doby zadržet dech, čtyři výdech, čtyři zadržet dech. Když to děláte dost dlouho, přestane vaše tělo akutně cítit stres – a můžete popojet kousek nahoru. A takhle se prostě doplížíte až k těm 17 metrům :)

V tomhle případě ale byla plošina dvěma stranami u domu, což je mnohem lepší, než když stojí na volném prostranství jako tomu bylo v Řepích, takže jsem si zvykla fakt za chvíli.

A i další podmínky byly příznivé.

Začala jsem jako obvykle „doodle gridem“, pomocnou sítí. Doodle grid funguje tak, že stěnu popíšete různými náhodnými znaky, které si pak vyfotíte, ve photoshopu dáte na návrh, a pak malujete podle nich jako podle čtvercové sítě – jen s tím rozdílem, že je to přesnější a rychlejší. V našem případě se nabízelo napsat na zeď citáty Milady Horákové z dopisů, které adresovala své dceři z vězení – a přesně tak jsem to udělala.

Na téhle fotce vidíte, jak jsem podle doodle gridu nahrubo načrtla její profil. Samozřejmě doodle grid vás nezachrání.

Co se týče záměru samotné malby: Vzala jsem portrét Milady Horákové z vězení, její asi nejvíc ikonické vyobrazení a rozstříhala ji na fragmenty, které mají za úkol evokovat její dramatický osud. Chtěla jsem, aby byla její podoba brutálně narušená přísnými geometrickými řezy, které jakoby evokovaly nesmlouvavost a krutost, s jakou s ní bylo zacházeno – ale přitom je vést po její tváři tak, abych zachovala důstojnost a čest, s níž svému osudu čelila. Barvy jsem volila tlumená, aby přímo vycházely z tlumené barevnosti okolních domů.

Hlavní akcenty byly fialové, symbolické liturgické barvě, která opět odkazuje k její víře.

Mělo to být zosobnění jejího citátu „Kráčím s hlavou vzpřímenou“, ale výtvarnou formou, bez toho, abych tato slova přím na zeď napsala.

Tentokrát jsem vzala do ruky po dlouhé ruce pouze štětce a štětky, aby měl portrét více malířský styl.

Samotnou práci na portrétu jsem začala rysy, které tvoří podobu: očima, pusou a nosem. I největší hires fotografie z vězení, který se mi podařilo sehnat (a za což děkuji historikovi Petru Hlaváčkovi, který mi ho z archivu opatřil) má extrémně nízkou kvalitu rozlišení. Z fotky z profilu se vůbec moc nedá poznat, kde začíná oční víčko, kde jsou oční řasy a kde nadočnicový oblouk a kde obroučky brýlí, musela jsem si tak prostě nějak poradit, a byla jsem velmi šťastná, že portrét začíná mít po namalování hlavních rysů podobnost, kterou je tak těžké v této monumentální velikosti zachytit – a dokonce ji začali lidé přímo na ulici poznávat. „Vy malujete Miladu Horákovou, skvělý počin!“ a tak. :)

Další věc, ze které jsem byla naprosto šťastná, bylo, jak moc kamarádů jsem během malování potkala, kolik z vás se za mnou ať už plánovaně nebo neplánovaně :) zastavilo, kolik z vás mělo odvahu se se mnou svést na plošině a kolik z vás mi přineslo kávičku, dáreček nebo se prostě jen stavili zeptat, jak mi to jde a jestli nic nepotřebuju.

Další silnou stránkou této malby byl zadavatel: není tolik velkorysejších, přijemnějších a stylovějších majitelů zdí než je Kateryna a Joachim, kteří vlastní školu Prague Sirens.

Mje díky patří i radnici Prahy 7 a její iniciativě Art District 7, která na tvorbu muralu finančně přispěla a pomohla s potřebnými povoleními. Hanku Třeštíkovou, která je ve vysokém stupni těhotenství naprosto obdivuji za její dobrý vibe, který má s sebou a za podporu, kterou umění dává. V místech kolem Storssmajeráku jsem nikdy netrávila z nějakého důvodu moc čas, ale musím říct, že se tam musí žít opravdu fajn, celé to místo mi nejvíc ze všeho připomínalo Berlín, a hrozně ráda se tam budu vracet.

Děkuji velmi i baru Cobra, který mi po celou dobu, co jsem malovala, poskytoval výborné espresso-tonicy, filtry a mohla jsem si u nich kdykoli natočit vodu. Je to fakt skvělý, energií nabitý místo.

Ráda bych poděkovala Aničce Hausírkové, mamince mé studentky komiksu Elsy, která se jen tak beze všeho zjevila se třemi dětmi a přinesla mi domácí upečený chleba – nejlepší, co jsem kdy jedla.

Děkuji paní zelinářce, která na mě ráno volala: „Slečno malířko! Dneska dvoje ředkvičky nebo jedny?“ a když zjistila, že mám děti, dávala mi jahody po kilech zadarmo.

Děkuji baru Eska, který mi poslal mlou tašku plnou dobrot… stylem „Mám vás označit?“ – „Ne, nemusíš, fakt tě chtěj jen podpořit, protože se jim to líbí.“

Ráda bych poděkovala Jirkovi Michálkovi, který když jsem říkala, že mám mořskou nemoc, když stojím třeba i deset hodin denně na plošině, která se kýve, nelenil a přivezl mi vitamín B12, protože „pomáhá proti mořské nemoci a na dobrou náladu“.

A hlavně ráda bych poděkovala všem svým starým i novým kamarádům, těm, kteří jste se stavili a chvíli se mnou na plošině pokecali.

Malování 140 m2 v výšce je mnohem víc, než umění, je to docela těžká fyzická práce, kdy jste vystaveni přízni nebo nepřízni počasí. V podstatě existují jen dvě varianty: buďto do vás paří sluníčko nebo na vás prší :) a dní, kdy jsou ideální podmínky, je fakt málo – já jsem měla ale štěstí na pár krásných dní, kdy je nebe modrý, a vy si připadáte volně a svobodně a říkáte si, že nemůžete věřit tomu, jak krásnou práci máte.

Když jsem vyjela do pátého patra, čekalo mě překvapivé setkání s Klárou Kocmanovou, političkou za Piráty, která tam bydlí, a taky mi uvařila (mimochodem fakt výborný.) kafe.

Mural si přišel prohlédnout a popovídat si o něm i Dan Kruczynski z @streetartczechia na instagramu, kterému prosím dejte follow. Takví lidé jako Dan jsou hrozně potřeba, protože monitorují, sbírají a milují streetart, a tím pádem pomáhají celé scéně růst.

Když jsem nástěnnou malbu dokončovala, stavila se za mnou celá škola z Chebu! Gymnázium výtvarného zaměření, takže jsem jim dala spontánní komentovanou prohlídku :)

Neuvěřitelný! Hele:

Určitě jsem na někoho ještě zapomněla, ale vezmu to poděkování rychle: slovem i obrazem, a vy přijďte zítra na Opening v 16h. Těšíme se na vás!

Ráda bych poděkovala:

• Prague Sirens za podporu a za prvotní nápad pro tak krásný mural,
• Petrovi Hájkovi a Petrovi Kopalovi ze streetarotvého festivalu Urban Pictus za zprosředkování a za péči, kterou svým umělcům dávají. Je tak skvělý s vámi pracovat!
• Městské části Praha 7 za finanční i faktickou podporu celého projektu
• firmě Primalex za fasádní barvy, které nám poskytla zdarma jako sponzorský dar
• firmě Mateco za spolehlivou plošinu a podporu při jejím užívání
• mojí pomocnici Báře, která mi pomohla vybarvovat
• Radkovi, který celou plochu na závěr ještě natře antigraffitem
• paní ze stánku ze zeleninou za jahody
• pánovi z obchodu s vínem za to, že na mě nevolal státní policajty
• Nině Špitálníkové, Kenzovi, Petře Soukupové, Mashe Konig Dudziakové a Michalovi Truhlářovi za to, že se za mnou stavili a koupili mi kafe, birely a podpořili mě při tvorbě
• Filipovi, který se vždycky na whatsappu podíval, jestli s tím dobře pokračuju a má to v pohodě styl, a taky za to, že šel párkrát „náhodou“ kolem :)
• obchodu s ponožkami Ferdinand, obchodě, kde vám v chladných dnech uvaří čaj a poskytnou přístřeší a přístup k vodě
• Kláře Kocmanové za nejlepší kávu servírovanou ve výšce 17 metrů nad zemí
• Petru Hlaváčkovi za briefing k Miladě Horákové a za fotku z archivu
• Lukáši Kladívkovi za podporu mého psaného písma a za nápad, abych si na to písmo vzala kulatý kaligrafický štětec :)
• Kamarádovi Karlu Švecovi, který o mě měl starost, abych nenastydla a hlavně vám všem, kteří mě čtete, sledujete na sítích a v dobrém o mě mluvíte a přemýšlíte. Vážím si toho mega moc a vidím to.
• Kamarádům, kteří mi pomáhají po telefonu kontrolovat styl a barevnost a jak to vypadá a zejména za větu „Už je to hotové, rozhodně to nečisti! Nech tam trochu té malířské hmoty!“ mému kamarádovi a kolegovi malíři Petru Včelkovi
• A hlavně mé skvělé a báječné rodině, která se o mě postarala, když jsem se za ní den co den vracela pokrytá barvou domů. (A zejména Radkovi za to, že mi říká:“Já tě stejně respektuju, jak si vezmeš pár starejch kbelíků, montérky a natřeš klidně celou stranu domu.“:)
• vám, všem mým followers na instagramu a na Fasebooku
• Děkuju za to mnohokrát. You make so easy being me!

Díky, ještě jednou díky, za vše!

Zítra se vidíme v 18h.

T_B