
Mám pro vás inspiraci. Vždycky po Vánocích děláme takový zvyk, že upeču koláč, a schováme do něj figurku. Nejmladší dítě (u nás to je to mladší z dvojčat, ale myslím, že napřesrok to bude muset být to druhé protože „to není vůbec spravedlivý, když je mladší jen o pět minut.) – se schová pod stůl, koláč se rozdělí na tolik dílů, kolik je členů domácnosti a dítě pod stolem rozhoduje, komu který dílek patří. Ten, kdo v něm najde zapečenou minci nebo figurku, je králem dne a ostatní mu plní jeho přání.

My jsme si tento tříkrálový zvyk trochu upravili, jednak ho neděláme přesně na tři krále (protože to obvykle nestihnu:), ale prostě kdykoli v lednu, a také vám vřele doporučuji tam opravdu zapéct jen minci, a nikoli figurku, pokud nechcete – jako já už druhým rokem – odhadovat jak moc se dají schovat do těsta a zda se různé figurky při pečení roztaví nebo ne s majiteli různých přilehlých večerek, starožitnictví a charity shopů. :) Protože jakmile jednou dáte figurku, už to příští rok zase musí být figurka, to dá rozum.
:)
Letos mě zachránilo, že jsme šli na výstavu Vojtěcha Kubašty v Mánesu kolem shopu Czechdesign, kde jsem si já koupila taky prasátko od Martiny Klbečkové, což není spolupráce, ale měla by být (Mrk mrk Czechdesign.))

A králem dne a druhé prasátko v koláči letos našel Radek…

…který si jako první přání přál spolu s dětmi znovu do 14 dní upéct znovu tenhle koláč :).
Kdybyste chtěli tak tady je nveganský recept, který já jsem zveganizovala. Je to úplně jednoduché, koupíte tři balíčky vegan listového těsta, lotuskový krém (*mají v Albertu) a pak vyšleháte 1/3 lotuskového krému s 1/3 másla (ramy) a podle chuti cukrem (můžete také až 1/3 nebo méně, podle toho, jak vám to chutná sladké.)
Pak dáte péct cca na půl hodiny na 180 stupňů. Voilá. :)
Ráda bych se také ohlédla za výstavou Vojtěcha Kubašty v Mánesu.
Celkově jsem k výstavám v Mánesu dost podezřelá, protože v posledních letech ten prostor evidentně nemá žádnou kurátorskou koncepci, protože si ho může pronajmout (alespoň tuším.) každý, a těžit z toho, že si tento prostor ještě pořád někdo spojuje s někdejším sídlem Svazu výtvarných umělců.
I výstava Vojtěcha Kubašty byla spíš blíže ke komerčnímu bodu spektra, což ale nic nemění na tom, že jeho práce je monumentální tím, jak pilný evidentně byl a kolik toho udělal – navíc pro několik generací malých čtenářů. Našla jsem tam knížky, které jsem zdědila já po svých rodičích, kteří je četli jako děti a ještě já jsem je mohla číst svým dětem. Jako třeba tuhle o hodinách:


Vždycky mě dojímá vidět, kolik tihle „oldschool“ ilustrátoři měli společného s námi… stejně jako my (někteří pořád) malovali akvarelem a kreslili na své ilustrace spadávky:

A také se samozřejmě nedá než smeknout předtím, jak Kubašta do úplných hranic využil fenoménu, kterému se dnes říká pop up books, a v té mnohosti svého díla využil tohle médium fakt naplno.
Opravdu inspirativní!





Kéž bychom všichni byli tak pilní a kéž bychom rozuměli svému řemeslu (nebo to nevím, zda všichni .))) ale sama pro sebe bych si to určitě přála.) jako Vojtěch Kubašta.
Hezké lednové dny, přátelé!
Toy_Box