Rozhodla jsem se napsat tenhle příspěvek a není to placený partnerství, i když by klidně mohlo být. Mým důvodem je hlavně to, že jsem chtěla podpořit naši – trochu netradiční – základní školu a ze své zkušenosti ji doporučit rodičům, kteří o něčem takovém třeba uvažují (přesně jako před rokem já.)

Věc se má tak: do školky jsme chodili na Praze 2, kde bydlíme a byla skvělá. Když se chýlila ke konci, s hrůzou jsem zjistila, že mě čeká dost náročný úkol – a tím je vybrat dětem dobrou základku. Říkala jsem si, že to na Praze 2 nebude žádný problém, ale zrovna ZŠ, kterou máme skoro přes ulici měla fakt debilní pověst. Tradovalo se něco o zlé paní ředitelce, co tahá děti za ruku, a přestože se mi tyto pověsti víceméně nedařilo ověřit, spíš to vypadalo, že tam děti dát nechceme.

Jedním z důvodů je to, že já jsem byla vždycky (ale chápejte, že jsem chodila taky na sídlištní III. ZŠ v Neratovicích) moc smutná a na svý spolužáky až moc chytrá holčička, prostě jedním slovem šprtka. Dstávat za to sodu jsem přestala až na vejšce, pokud se nepletu .)

Prostě jsem sice věděla, že jedna část mojí osobnosti by sice moc ráda měla jako jedničkářku jako z cukru v šatičkách a bílejch podkolenkách, která píše krasopisem, ale ta druhá část mi celou dobu napovídala, že to je v roce 2022 úplná kravina, která by té holčičce (i chlapečkovi.) mohla dost zkomplikovat život. Krátce a dobře: aniž bychom si s Radkem mysleli, že jsou naše děti nějak extra vyjímečný nebo talentovaný (oh wait, sorry, trochu kecám, to si myslí přece každá máma. =) všimli jsme si, že maj prostě takovou přirozenou touhu po vzdělání a radost z učení a čtení, kterou bychom jim nějak neradi vzali a pokazili.

Dalším důvodem bylo, že jsem poslouchala v tý době Doriana a tuhle písničku, kde si vyřizuje účty s českým vzdělávacím s vzdělávacím systémem a není to nic moc hezkýho. Přestože mluví asi o střední škole – prostě jsem nechtěla dát děti do škol, který jsou „plný lavic, děti jsou zavřený do krabic.“ (Btw Doriana si vůbec doporučuju poslechnout, pokud uvažujete o českém školství – a zejména o tom, co dělá s nadanejma dětma.)

Po kolečku uvažování o různých základních školách jsme se s Radkem rozhodli, že dáme děti do jedné z pražských Scio škol.

Pokud vám to nic neříká, popišu ve zkratce, v čem se liší systém vzdělání od normální základky.

Předně platíte školný – my za dvě dvojčata cca 200 000,- za rok, pomáhá nám s tím babička.

Výuka není rozdělená na „tradiční“ předměty, učí se matematika, čeština a angličtina, a ostatní předměty jsou vedeny formou projektů.

Škola začíná v devět hodin ráno (už to za ty peníze stojí.), nemá klasické hodiny/nezvoní, děti mají přestávky podle toho, jak mají energii.

První tři třídy se učí dohromady, děti tedy nechodí do první třídy, ale do pvního trojročí, kam budou chodit tři roky.

Neznámkuje se, děti jsou vedeny k tomu, aby se hodnotily samy, rodičovské schůzky se jmenujou tripartita a děti jsou na ně pozvány, a hodnotí se společně s učiteli a rodiči.

Tohle všechno se víceméně můžete dočíst z volně dostupných zdrojů. Co už je méně obvyklé je nějaký volně dostupný názor rodiče, jak je s výukou na Scioškolách spokojený.

A právě proto jsem se rozhodla napsat já tenhle článek .) Já můžu sice hodnotit zatím pouze první tři měsíce, ale musím říct, že zatím jsem šťastná za každý den, který tam děti strávily – a ty peníze, které jsem na to ušetřila a zaplatila jsou pro mě nejlepší investice, kterou jsem zatím udělala.

Scioškola si mě získala hned první dny – když dětem první den vysvětlili, že tam jsou tři nejdůležitější pravidla – respekt k lidem, věcem a k prostředí.

V podstatě ale každý den žasnu nad tím, jak je paní učitelka dětí (říkají jim tam průvodci), inovativní a skvělá a s jakými nápady na učení dětí přichází.

Zkusili jste se třeba zeptat někdy nějakého čerstvého random prvňáčka z klasické výuky, jak ho baví škola? Já ano, a musím říct, že v převážné většině (samozřejmě až na výjimečné případy jako jsou děti mých kámošů, taky šprtů jako já.) dostanete rozpačitou odpověď: „Baví mě hlavně tělocvik.“ nebo „Nebaví. Školka lepší.“ Úplně vyjímečně se setkáte s tím, že by někoho bavila matematika nebo psaní nebo čtení.

Já bych ráda tady veřejně řekla, že si nemyslím, že to je těma dětma – ale prostě spíš věřím tomu, že učitelé nejsou schopní své žáky pro věc nadchnout. Nebo teda taky bych nevěřila, že to je možné, kdyby Scioškola nebyla každodenním důkazem.

Vlastně jsem se tenhle článek rozhodla napsat, když jsem viděla, jak si naše děti hrají na školu, skoro celý víkend.

Ne na tělocvik, ale normálně si píšou příklady z matiky a učej je panenky. Za jeden z hlavních benefitů Scioškol považuji, že děti se srovnávají minimálně navzájem – jejich úkolem tedy není být lepší „než někdo“ nebo snad „než všichni ostatní“, ale zlepšovat se samy o sobě a růst. (Tím pádem odpadá celá „šprtka“ – „propadlík“ agenda.) Moje dceru baví počítat a pro mě je naprosto skvělé, že nemusí brzdit s ostatními prvňáčky a nikdo ji nebude hejtovat, protože jí to baví a má z toho radost.

(Jako skoro všechny výsledky jsou napsaný obráceně, ale podle mě stejně – na tři měsíce v první třídě podle mě dobrý.)

Další věc, která se mi líbí je projektové vedení, kdy se děti učí v souvislostech a do výuky se bere to, co je baví. Můj syn je blázen do plazů, a psal si o nich a kreslil na ruzne volne papiry, tak jsem mu založila o víkendu „Plazí sešit“, ktery jsme spolecne vyzdobili .) a kam si může zaznamenávat to, co se o nich naučil z knížek – i třeba na teraristice.

Ani jsem nečekala, že to bude mít takový úspěch – píše si tam jak sám (určitě poznáte co.), tak maluje a zapisuje společně s námi, a všude ho s sebou nosí.

Píše do něj úpně všechno, co se o tématu dozví nebo nám to diktuje – a myslím si, že to je právě důsledek toho, jak učí děti ve Scioškole. Už se těšíme, až ho ukážeme ve škole. (Btw trochu se bojím, že v první třídě na „normální“ základce ani moc není prostor, kam si něco takového přinést – právě bez rizika toho, že budete za šprta.)

Hrozně se mi líbí, že se tam děti neučí prázdné pojmy, ale věci, které jim dávají smysl, a navíc zábavnou formou. Není tam nárok, že děti to má bavit tak nějak samo od sebe, ale často jde o školu hrou (když už jsme ten národ toho Komenskýho, žeano.)

Když se děti učí počítat, paní učitelka přinese bonbóny a společně přemýšlejí, jak je rozdělit spravedlivě, na odčítání vymyslí počítací pexeso, které si společně zahrají:

Když se učí zeměpis, mají si do školy přinést svoji oblíbenou hračku a zjišťují na mapě, z jaké země hračka pochází.

Velký důraz je kladený na spolupráci a dobrou atmosféru ve třídě a vztahy obecně.

Od začátku roku děti měly mimo jiné celý den výuku o štěstí (během které se dozvěděly třeba o pokusu, kdy myši mačkaly donekonečna páčky způsobující jim slastné pocity), učily se o dětské práci nebo si zkusily vystačit samy s kapesným na výletě v rámci výuky finanční gramotnosti.

Vlastně v tomhle paní učitelku fakt obdivuji, já jsem myslím v učení dětí fakt kreativní – ale stejně mě nepřestane překvapovat, na co všechno se dá přijít, aby to děti bavilo.

Je ale dost místa i pro různé důležité události v jejich životě jako je třeba svátek dušiček nebo narozeninové oslavy spolužáků.

Prostě zkátka a dobře (nevím, jak ty ostatní, ale zrovna ta naše) Scioškola – je taková škola, jak si asi představíte, že by mohla škola v roce 2022 vypadat. Jakože by v ní ty děti úplně nemuseli drtit nějakýma prázdnýma pojmama, že by tam mohl být nějaký focus na soft skills a že by tam se tam nadaný (a mimochodem i různě nenadaný) děti mohly společně v dobré atmosféře učit. Skoro nechápete, že za to musíte platit sto papírů .)) a jakto, že takový základky nejsou všechny – i ty z našich daní.

No, a to je právě jeden z důvodů, proč jsem napsala tenhle článek .)

Budu ráda za vaše názory!

Hezké dny přeje Toy_Box