Poslouchala jsem po nějaký době znovu rozhovory s Neilem Gaimanem. Dobrej je zejména tenhle, kde mu nakonec Amanda Palmer zahraje na ukulele. Mluví tam mimo jiné o tom, že všechny svoje nejlepší nápady ukradl do jednoho svým dětem.

-„Jednou slyším, jak jedno dítě v noci pláče. Co se ti stalo?“

-„Tati, vyšli vlci ze zdí!“

-„Ale ne, to se ti muselo jen něco zdát…“

-„Bane, opravdu! – Ukážu ti kus tapety, odkud vyšli…“

(Pro všechny, kteří nevědí – řeč je o tomhle skvělým příběhu pro děti Vlci ve zdech, který ilustroval Dave McKean.)

To mě velmi inspirovalo :) A jen tak víceméně sama době pro radost jsem napsala a naskicovala příběh, kterej se stal nám.

Už nějakou dobu, mně – nevím sama proč – nějak baví černý věci. A taky děti začaly říkat „tma“, pokaždý, když je někde tma. Vychází to vlastně z příběhů, který jim vymýšlíme na dobrou noc.

Zatím je to jen nápad. Nástřel textu. Nevím, co z něj bude.

Ale kdybyste si ho chtěli přečíst celý, je tady:

1, 2

Jednou v neděli se nad město přihnal obrovský vítr.

3,4 Po nebi hnal mraky a igelitové pytlíky, rámusil s uvolněnou střechou plechové kůlny, na zahradu přinesl polystyren a na konci slepé ulice udělal vysoký vír z papírů a listí.

5,6

V noci vítr ještě zesílil. Byla to už skoro vichřice. Všechny náklaďáky si musely dát pozor, aby se do nich neopřela ze strany a nepřevrátila je, vlaky, aby je v zatáčkách nevykolejila a bagry si musely dát dolů rypadla, aby je vítr nepřevrátil.

7,8

Ze stromů rval zbytky listí a ohýbal je tak, že skučely a na stěnách domů dělaly strašidelné stíny, které připomínaly ruce.

9,10

V pondělí ráno se probudily děti a všimly si, že v kuchyni není něco jako dřív.

11,12

Za oknem přistálo něco obrovského černého. Sedělo nebo viselo to na jedné z větví, a nedalo se poznat, co přesně to je.

13,14

„Co to je?“ zeptal se malý chlapeček své sestřičky. Ale ta nevěděla.

15 16

„Je to velká černá kočka,“ řekl chlapeček své sestřičce. „Počkej, a uvidíš, že udělá mňau!“ Ta věc za oknem byla doopravdy černá a měla uši jako kočka.

17 18

Vypadala jako kočka, ale kočka to nebyla. Bylo to mnohem delší než kočka, větší, než kočka a nemělo to ani nos ani pusu jako kočka. A nemňoukalo to. Kočka to nebyla.

19 20

„Je to vrána!“ řekla holčička. „Je to obrovská černá vrána, letěla kolem,ve větru se chytila křídlem za strom a zůstala na něm. Je to vrána?“ zeptala se maminky? Ale maminka jí neodpověděla. Zrovna myla nádobí a neměla čas.

21 22

„Je to piáno!“ řekl chlapeček. Na piáno hrál starší bráška. Piáno bylo černé a velké jako ta věc za oknem. Začalo pršet, a venku se neozvalo nic. „Kdyby to bylo piáno, slyšeli bysme teď jak hraje,“ řekla holčička. Jenže na tu věc pršelo, a přitom bylo ticho. Piáno to nebylo.

23 24

„Je to tma!“ řekl chlapeček. O tmě věděl, co je. Tma bylo něco, co přišlo každý večer a spolklo to celý svět.

25 26

Nejdřív tma venku spolkla auta. Pak šla dál a spolkla domy. Pak šla ještě dál a spolkla stromy a bagry a kočku. A nakonec spolkla celý dům. Když tma spolkne celý dům, jde se spát, to chlapeček věděl. Někdy v noci se do tmy probudil. „Je tady tma!“, začal křičet. „Nic nevidím! Tma mě taky spolkla!“ Ale ničemu z toho rodiče nerozuměli, protože ještě neuměl pořádně mluvit.

27 28

„Je to tma?“ zeptal se chlapeček maminky, ale ta zrovna nemohla, protože připravovala oběma dětem svačinu.

29 30

Najednou zafoukal znovu vítr. A ta velká černá věc za oknem, která měla do té doby rohy, které vypadaly jako uši, se najednou nafoukla, takže vypadala jako velký černý balón. „Je to boxerka!“ vyděsil se chlapeček.

31 32

Boxerských rukavic se bál ze všeho nejvíc na světě. Ležely na zemi, když šla máma na trénink a vypadaly jako velké černé ruce nějakého obra, kterému zčernaly a potom si je zapomněl v kuchyni. Ještě strašidelnější bylo, když si je máma dala na ruce. To vypadaly, že po dětech můžou hned skočit.

33 34

„Je to obrovská boxerská rukavice?“ zeptal se chlapeček maminky, ale ta nemohla, protože zrovna připravovala tašku na ven.

35 36

„Je to strašidlo,“ řekla holčička. „Je to obrovské, opravdové strašidlo, které sedí u nás za oknem a za chvíli za námi přijde, a něco nám udělá.“

37 38

„Néééééé,“ začal brečet chlapeček. Toho si všimla už i máma. „Ty se bojíš? To přece nic není, je to prostěradlo, které ulétlo sousedům z verandy, když věšeli prádlo.“

39 40

Ale chlapeček s holčičkou věděli, že to prostěrdlo nemůže být. Prostěradla mají různé barvy, jsou žlutá s panenkami nebo mají pískovo – tmavě modro – červeno pruhovanou barvu nebo jsou světle zelená a fialová. Ale černá? „Kdo kdy viděl černé prostěradlo?“ říkal si chlapeček.

41 42

Vítr foukal čím dál větší, a ta věc za oknem se hýbala. A najednou, přestala vypadat jako balón, a začala si svými rohy otvírat okno. „Je to strašidlo!!!“ zavolali najednou chlapeček i holčička. Ale to ta velká černá věc už lezla do kuchyně a zavírala za sebou okno. Nejdřív natáhla jeden ze svých několika cípů k holčičce.

42 44

Byl to studený a strašně mokrý pocit. Připomínalo jí to, když měla horečku, a máma s tátou ji balili do mokrých prostěradel, ve kterých musela vydržet. „Pomóc, strašidlo!!!“ zakřičela holčička jak nejhlasitěji mohla.

45 46

To už ale máma měla v ruce smeták, a začala s tou velkou černou věcí bojovat. Začala do ní šťouchat smetákem a bouchat lžící na boty, kterou jí chlapeček podal ze země. Házela po té černé věci kostky ze stavebnice.

47 48

Černá věc se ale jen tak nedala, ovinula se mámě kolem nohy a snažila se jí za jednu nohu odtáhnout k oknu. Holčička věděla, že by si mámu ta věc odtáhla někam do černé díry a tam by si jí už nechala. K černé věci přiběhli oba psi, a začali na ní štěkat, tahat za rohy a dělat do ní díry, celou kuchyní se ozýval zvuk trhané látky.

49 50

A taky máma byla silnější. Protože chodila na box, uměla se prát moc dobře, a tak tu černou věc smetákem několikrát dobře trefila. Potom se věc stáhla k oknu, otevřela si okenici a snažila se uniknout ven. Máma jí pomohla smetákem, a ještě jí na cestu pár přidala.

51 52

Pak si unaveně sedla doprostřed kuchyně. Všude kolem byly stopy zápasu: kostky byly rozházené, květináč s kytkou převržený a všude kolem byla rozsypaná hlína. Máma i děti všechno pomalu uklidili a dali na své místo. Pak se začali chystat na procházku.

53 54

Najednou se ale od dveří ozvalo zazvonění. Byla to paní sousedka, ze spodního bytu. Moc hodná paní sousedka, která dětem vždycky pekla ovocné koláče. Tentokrát ale koláč nenesla. V náručí měla složené potrhané a mokré černé prostěradlo. „Není to vaše?“ zeptala se maminky. „Není.“ řekla maminka. „Děkujeme. Jenom uvízlo na větvi u nás za oknem.“ „Asi ulítlo sousedům nad námi.“ „Dobře,“ odpověděla paní sousedka. „Na shledanou.“

55 56

Holčička i chlapeček úplně zřetelně viděli, jak sebou prostěradlo v sousedky náruči ještě trochu cuklo. Ale možná, že to byl taky vítr. Pak se oba i s maminkou oblékli, a šli na procházku. Venku už foukalo jenom trochu, svítilo sluníčko a ulice se po dešti zlatě leskly.

Rozkreslila jsem ho do stránek, a teď začínám pracovat na nějakým stylu, kterým bych to chtěla celý nakreslit.

Moc vás zdravím,

Toy Box