Skleněná stěna: Díky, že jste přišli!

Skleněná stěna: Díky, že jste přišli!

Včera jsme zahájili výstavu Skleněná stěna na Jatkách a musím říct, že se všechno povedlo úplně tak, jak mělo. Přišlo kolem padesáti lidí a ještě před vernisáží se nám podařilo prodat rovnou jeden obraz se 100 % výtěžkem na soucite.cz takže podle mě dobrý jak blázen .) Díky moc, kamarádi, že jste přišli. A pokud jste to nestihli: výstava bude na místě otevřená měsíc v otevírací době kavárny Jatka 78.

Prohlédněte si skvělý fotky od Zewlaka z vernisáže a pokud doscrollujete za fotky, ještě sem dám povídání, které jsem říkala na úvod.

Zítra jdeme s Radkem Wohlmuthem do Artcafé Českého rozhlasu, takže stay tuned! :)

Za vaši podporu díky moc!

Toy_Box

Skleněná stěna: úvodní slovo k výstavě od Toy_Box

Když mě oslovil před několika měsící Štěpán Kubišta, ředitel divadelního spolku Jatka 78, abych v jejich kavárně udělala výstavu, vůbec jsem netušila, o jaké místo jde. Tušila jsem samozřejmě, že Jatka 78 se jmenují podle skutečných jatek, která tu kdysi stála, vůbec jsem ale nevěděla, že jde o místo, kde stála takřka sto let největší, centrální jatka pro celou Prahu. Byla v místech nejen této budovy, ale v celém areálu, kde se nachází holešovická tržnice. Zelináři a obchodníci nahradili produkci masa až v roce 1983.

Pozemek na bubenčském nábřeží pražští radní vybrali mimo jiné proto, že byl na periferii a po větru od obytné zástavby. V roce 1895 zde postavili komplex neorenesančních budov, které sloužily jako stáje pro zvířata, která sem byla dovážena po železnici, a místa, kde byla zvířata zabíjena a jejich těla zpracovávána a posléze uchovávána v obrovských chladírnách chlazených čpavkem ze Škodových závodů. Ještě do sedmdesátých let bylo možné přijít si s bandaskou do okénka na nábřeží pro čerstvou krev z porážky.

Samozřejmě se mi nepodařilo získat žádné svědky tohoto provozu z počátku 20. století, nicméně podle historiků se inženýři pro stavbu holešovických jatek inspirovali podobnými komplexy ve spojených státech amerických. O provozu takových jatek napsal historik James Barrett následující: „Mašinérie smrti neustále útočila na sluch zvuky, která vydávala umírající zvířata. Uprostřed toho křiku, se činí dělníci, mrtvá těla padají přes sebe a sekáčky a sekyrky se zařezávají do masa a štěpí kosti… Vykrvácená zvířata jsou spuštěná k čekající řadě dělníků. Žádoucí je využít všechny zbytky, hlavy a nohy na klíh, kosti se rozemelou na hnojivo.“

Kniha Charlese Pattersona Věčná Treblinka, kteerá pro mě byla základním inspiračním zdrojem k této výstavě vybudovala a zdokumentovala přímou souvislost mezi industrializací smrti, popsanou na jatkách z počátku 20. století a nacistickými vyhlazovacími tábory. Nacistická mašinérie na vyhlazování lidí vznikla právě na základech zkušeností s mašinérií na zabíjení zvířat a fungovala na podobných principech: počínaje odosobněním, přidělení čísel místo jmen a použitím mechanického běžícího pásu, zbavení všeho nepotřebného (oblečení a vlasů v prvním případě, zobáků, rohů a kopyt v případě druhém) a konče extrémním využitím živých bytostí při naprostém ignorování jejich základních pocitů a potřeb a jejich mechanizovanou smrtí. Byl to německý žid, Theodor Adorno, kdo prohlásil, že události z Osvětimi začaly na jatkách, kde si lidé pomysleli: „Vždyť to jsou jen zvířata.“

Pro mě jako vizuálně citlivého člověka jsou tyto souvislosti na první pohled úplně zřejmé a po pravdě, je mi záhadou, jak v roce 2019 někdo může jíst jídlo s masem, mlékem nebo vajíčky, když vidí záběry z velkochovů, kde jsou slepice na sebe natlačené jako vězni v nacistických koncentrácích. Nechápu, jak je možné, že pořád existují industrializované haly na smrt, kde jsou prasata označována čísly na kůži, která je tolik podobná lidské, že se z ní používají štěpy při transplantacích.

Bylo by iluzí se domnívat, že současná jatka, odkud pochází maso, mléko a vajíčka, která konzumují všichni kolem nás, se nějak podstatně změnila a jsou například humánnější nebo ke zvířatům ohleduplnější, jak se nám snaží reklama o současném masného a mléčném průmyslu nebo o průmyslu vajec, namluvit. Důvod je jednoduchý: je na čase věci nazývat pravými jmény. Neexistuje nic jako biochov, kde jsou zvířata relativně spokojená. Neexistuje žádné šťastné maso ze spokojených zvířat. Chovy slepic s podestýlkou jsou blbost, prostě proto, že smrt je smrt, zabití je zabití a krev je krev, ať už se jedná o jakékoli živé bytosti.

Občas přes den se mi zdá zlý sen. Jsem zavřená spolu s mými nejbližšími, dětmi a všemi, koho miluju na místě, odkud není úniku. Jsme trápení a zubožení, ale přesto doufáme, že naděje existuje, kdesi, možná na lepšíživot, anebo alespoň na život, v němž se naše utrpení nebude zhoršovat. Ale pak se v jedné chvíli ukáže, že všechny naše naděje budou zmařeny. Čeká nás smrt, pravděpodobně bolestivá. Není v mé moci zachránit nikoho z mých blízkých, zahyneme tu všichni. Křičím hrůzou, a vím, že to vůbec ničemu nepomůže. Všude vládne jen panika a bezmoc. Nezachrání se nikdo, včetně starších, k nimž jsem vzhlížela a věřila jejich zkušenostem, včetně našch dětí. Jdeme na smrt, jeden po druhém, jsem u toho, jak zahynou ti, které mám nejvíc ráda. Jsem toho svědkem. Nikdo nás neslyší. Není pomoci. Nikdo nedbá.

Vítejte na výstavě věnované všem bezejmenným obětem, jejichž hlas nikdo neslyšel.

Toy_Box 2.10. 2019

Sdílet na Facebooku

Snezi na Starem meste…

Rozhodla jsem se dat jeden svuj starsi dvoustrankovy komiks, ktery jsem delala pro Novy Prostor, asi tesne, nez vyhodili redakci… Enjoy. A uzijte si letosni

Read More »