Namalujte nám portrét ať to nevypadá moc podle fotky aneb ilustrace do novin

Namalujte nám portrét ať to nevypadá moc podle fotky aneb ilustrace do novin

V novinách, kam kreslím občas portréty a ilustrace, je teď nový trend. Asi jsme si to my ilustrátoři, až moc dlouho usnadňovali příliš doslovným překreslováním fotek nebo těžko říct, čím to je, každopádně teď jsou v kurzu portréty stylizované až karikatury (ano, jako má Guardian nebo kdo.) Takže na mým stole přistál před třema dny spolu s odkazem na google search obrázky pana podnikatele Frolíka i tenhle zbrusu novej požadavek: nakreslit někoho podle fotky, ale aby to nevypadalo jako podle fotky :)

A to je teda podle mě přinejmenším, jak říkávala moje babička dóóóst vošajslich :D Protože když někoho nakreslíte PŘESNĚ podle fotky, můžete se taky tou fotkou zaštítit v případě, že by ten člověk měl třeba pocit, že jste ho neportrétovali příliš věrně. Ale karikatura? Někoho z byznysu? Už jsem úplně viděla, jak mi tady před dveřma mýho pokoje stojí houfec právníků a žalují mě za poškození dobrého jména firmy, protože jsem panu řediteli namalovala moc velkej nos.

OK, jsem paranoidní, já vím. Ale stejně. Když kreslíte karikaturu, prostě se trochu (v mým případě trochu dost) bojíte, abyste toho člověka nějak nezpotvořili ještě o trochu víc, než u „normálního“ portrétu.

Přesně na tenhle okamžik jsem se ale v podstatě dlouho připravovala. Já totiž nekreslím jen to, co mám zrovna nakreslit. Kreslím studie. Každý den. Dvacet minut. Nebo třikrát dvacet minut. Kreslím v metru. Nekreslím tak, jako kdybych si myslela, že to už umím. Kreslím tak, jako kdybych se to chtěla naučit (well, což taky chci, žejo.)

Po skicákách mám tuny těhle kreseb…


Navíc, vždycky, když přijde nějaká profesní výzva, řeknu si: já nejsem jen tak ledajakej ilustrátor, já jsem ilustrátor, kterej nakreslil pět nejhorších chorob, který trápej lidstvo já se jen tak něčeho nebojím :D.

Takže jsem se do toho pustila. Jednalo se tady o „karikaturu v prostředí“ tady toho pána:

A tohle byla moje první skica:

Za chvíli mi zvoní telefon, na druhé straně je moje nejmilejší fotoeditorka, žena, na jejímž sametově zabarveném hlase a zdvořilém taktu, s nímž mi sděluje špatné zprávy, jsem si vypěstovala během několika měsíců naší spolupráce skoro závislost .)

„Je to docela dobrý,“ říká mi opatrně. „Ale potřebovali bychom to asi ještě víc jako karikaturu.“

„Jakože se mám míň bát?“ odhaduju.

„Jo, přesně, zkuste se toho tolik nebát,“ dodává samotově.

No, a jsme doma. Já teda royhodně v podstatě v tom samém místě jako vždycky. „Zkuste se prostě víc uvolnit,“ říkali mi celý moje slavný studium všichni profesoři kresby, malby a všech příbuzných odvětví. Jasně, uvolnit.

No, to se vám řekne.

Načež se tedy ve velmi uvolněném duchu, s vědomím toho, že teď mi i s příchodem starších dětí ze školy, malých ze školky, vaření večeře pro všechny, koupání a uspávání, úklidu po nich plus noci zbývá o dvě hodiny total času do deadlinu méně, kreslím další tři verze:

Tuhle, inspirovanou současným tetováním:

Tuhle, kde se snažím nejvíc tlačit na pilu s karikaturou:

A tuhle, ke které nemám žádnou foto referenci, prostě si představím, jak by asi vypadal pán z fotky z profilu, kdyby se díval na zálibně haldu svých postelí:

Čekám. Mezitím uklízím a vařím. Čekuju email. Je mi jasný, že v novinách čekujou moji ilustraci a jediný co chci je, nedostat tu milou paní fotoeditorku tím, že jsem to načmárala nějak blbě, do trablů.

Nakonec přijde odpověď: „Vybrali si tu třetí.“ Uff, OK, uklidňuju se, teď už to jen úplně neutahat při vybarvování.

Říkám si, že ta halda postelí by mohla vypadat dobře jen v takové dynamické lince, kdzž to pořád má bejt „nebojte se“ a „víc komiksový“ a posílám tuhle verzi:

Ale ne, není tomu tak.

„Grafici vás prosí, zda byste nemohla ty postele přece jen trochu prokreslit,“ ozve se ze sluchátka a tak vzniká tahle verze:

Během vybarvování mám další starosti. Ten pan podnikatel Frolík, kterého kreslím, působí ze všech odkazů hrozně fajn, evidentně zbohatl docela poctivě (na rozdíl od mnohých jiných) na prodeji nemocničních lůžek, a já si říkám: aby to nevypadalo jako že stojí – namísto zálibného pohledu na výsledky pyramidy své práce – před hromadou nějakýho šrotu. V jednom okamžiku ztrácím nervy a ilustraci – přestože je zatím tajná – posílám svýmu kamarádovi, Petru Včelkovi, což je excelentní slovenskej ilustrátor.

„Petře,“ udeřím na něj v messangeru. „Je si ten člověk podobnej?“

„Ale jó,“ přichází trochu lakonická odpověď. A pak po chvíli pinkne: „Nevím, co to máš tam napravo na tý ilustraci, ale hrozně se mi to líbí.“

A já začínám být trochu míň úzkostná. Dobře, Petru Včelkovi se na tý ilustraci alespoň něco hrozně líbí. To zní jako dobrý znamení.

Z novin na poslední verzi už také nepřichází žádná odpověď, což – až na výjimky, kdy to tak není .) – znamená, že ilustrace je odevzdaná. :)

A vy si ji můžete prohlédnout v dnešních novinách.

A já si s ní můžu udělat takovýhle fancy fotky s růžovou limonádou :D

Hezký víkend a páteční čtení! Toy_Box

Sdílet na Facebooku

Snezi na Starem meste…

Rozhodla jsem se dat jeden svuj starsi dvoustrankovy komiks, ktery jsem delala pro Novy Prostor, asi tesne, nez vyhodili redakci… Enjoy. A uzijte si letosni

Read More »