Chřest! aneb Jak namalovat obraz na zakázku

Chřest! aneb Jak namalovat obraz na zakázku

Jednoho dne mi v e-mailu zazvonila zpráva: rád bych si od vás objednal obraz. Pán z Brna chtěl, abych mu namalovala jeho oblíbený bar. Přesně kvůli takovým chvílím jsem se podle mě tak dlouho učila (a pořád učím) kreslit a malovat: je to v podstatě job snů – malujete obraz, a veškerý čas vám někdo zaplatí, takže okamžitě souhlasím a pouštím se do práce.

Pak se na chvíli zastavím a přemýšlím: Už jsem malovala různé věci na zakázku, ale většinou to byli lidi (well, a jeden pes:). Hlodá ve mě trochu pochybnost a tak zavolám raději svému kurátorovi, co si o tom myslí on.

Nepokazím si svou reputaci malíře tím, že namaluju bar?

„No hlavně záleží na tom, zda to bude dobrej obraz,“ říká mi Radek Wohlmuth. „Nejsou malé náměty, jde jen o to, abys to udělala dobře. Samozřejmě, pokud bys to dělala jen pro prachy, reputaci by ti to pokazit mohlo. Záleží prostě na tom, aby to byl i pro tebe dobrý obraz.“

Což je něco, čemu naprosto rozumím. No jasně, že mě to nenapadlo samotnou. I slavní malíři v historii se věnovali často ordinérním věcem: malovali portréty rodiny a svého okolí, zátiší s chřestem.

Můj oblíbený populární filozof Alain De Botton dokonce tohle považuje za jediný způsob, jak být dlouhodobě šťastný ve vztahu s tím samým člověkem: dívejte se na něj tak, jako malíř na chřest.

(Ukazuje to na tomhle příkladu Chřestu od Maneta:)

Je to pořád stejná, ordinérní věc. Záleží ale ne na tom NA CO se díváte, ale JAK. Sorry, odbočka.

Takže si domlouvám schůzku v Brně a jdeme si dát pivo do baru Traubky, což je místo, které mám malovat, podívat. Klient je sympatický a seriózní a opravdu má tu hospodu podle všeho rád. Půjčuje mi knížku od Lucie Piussi Život je krátký, kde je citát, který ho k nápadu nechat si ode mě ten bar namalovat:

„Krčma je vesmírná loď a nie je nikdy isté kam, do jakej galaxie sa rúti. Její život trvá jediný deň. Ako život podenky. Od stvorenia sveta do záverečnej. A niekedy je v tom najživšom životě krčmy taký okamih, že si všetci akoby naraz vydýchnu. Ako keby sa dohodli. Vtedy nad takou krčmou preletí anjel a treba dúfať, že len prelieta, že do nej nespadne!“

Jsme domluvení, že si bar nafotím, a možná i naskicuju. Když přijdeme na místo, opravdu mě zasáhne místní atmosféra. Takovejch barů už podle mě moc není. Je to úplnej opak trendy hipsta míst s cíhličkama natřenejma na bílo. Traubky vypadaj jako bary v Berlíně v devadesátkách, je tam tma, červený světlo a z něj vykukují různý absurdní věci posbíraný bůh ví odkud. Jako na bar dobrý. Ale vůbec zatím netuším, jak to namalovat. V duchu se velmi chválím za to, že jsem se nespokojila jen s tím, že si to na místě naskicuju, ale řekla jsem si o povolení k focení. Zachytit spoře osvětlený objekty, který vystupujou ze tmy jen na základě skic by dokázal asi dobře Caravaggio, ale já si na to rozhodně nevěřím.

Vzniká série takovýchhle fotek:


Jop, není toho na nich moc vidět.

Když přijedu domů, začínám skicovat, rozhodla jsem se namalovat ne jeden pohled na bar, ale vlastně tři v jednom obraze. Sklenice s pivem bude stát na zlatým řezu a bude nejvíc promalovaná, pro zbytek zkusím zvolit volnej a dynamickej styl, aby ten obraz nebyl takříkajíc „vyšuftěnej“, což je takový skvělý slovo, který používají malíři pro to, když něco přepracujete, a moc utáhnete. Volím formát a barevnost. Chtěla bych udělat medovou, aby to zachytilo tu trochu divadelní atmosféru baru. Skicuju jednotlivý pohledy v akvarelu:

… a pak udělám skicu celýho obrazu, abych si byla jistá barevností a tím, že se mi podaří zachytit atmosféru.

Nechávám si jí schválit. „Líbí se mi to, ukazoval jsem to i kamarádům a všichni se shodneme na tom, že jste moc šikovná,“ píše mi pán. Takže pohoda, můžu začít malovat.

Během malování poslouchám skvělou sérii britské televize Sky Art Landscape a hlavně Portrait Artist of the year, vzpomínám na tyhle geniální obrazy a ťukám si štětcem do hlavy, jak jsem mohla sakra pochybovat o malování baru, když to byl dost dobrej námět pro Maneta a Hoppera :)

Práce na obraze samotném mi trvá týdny, je to ale zejména tím, že k malování se dostávam po večerech nebo teda lépe řečeno, když nemám na starosti děti, a zároveň mi nikde nevisí žádná placená zakázka na ilustraci a zároveň stíhám svůj plán na odevzdání Komiksové učebnice. Což je obvykle hluboce po půlnoci. Druhá věc je, že na obrazy se prostě moc nevyplácí spěchat: teda jakoby spěchat můžete, ale ony prostě stejně vznikají svým tempem, obvykle když spěcháte, spíš něco pokazíte. Což se ale v tomhle případě naštěstí nestává, a já tak po pár týdnech mám hotový obraz :)

A myslím, že se za něj nemusím stydět. :)

Also: Kdybyste chtěli namalovat Váš oblíbený bar, anebo prostě cokoli: děti, vaše holky, kluky, děti, psy, chřest – klidně se na mě obraťte. Protože víte co: nejsou žádné malé práce. Jde jen o to, jak se to udělá :)

Sdílet na Facebooku

Snezi na Starem meste…

Rozhodla jsem se dat jeden svuj starsi dvoustrankovy komiks, ktery jsem delala pro Novy Prostor, asi tesne, nez vyhodili redakci… Enjoy. A uzijte si letosni

Read More »