Pris, Transgaz a obavy z tvorby

Ačkoli byste si mysleli, že když má člověk celkem v pohodě velkou výstavu v Egon Schiele Art Centru v Českým Krumlově a zrovna dokončil dobrej projekt pro Lékaře bez hranic, měl by bejt se sebou spokojenej, není tomu tak.

Moje spokojenost stojí na vratkých nohách, lépe řečeno místo toho, aby vycházela zevnitř, musím jí každé ráno stavět kolem svého života jako takovou křehkou konstrukci. Pořád dokola si připomínat: Máš krásný zdravý děti? Máš. Maluješ? Maluješ. Pracuješ? Pracuješ. No tak jsi spokojená, že jo?

Když ji nestihnu včas postavit, do všech skulin a škvír mých dní se vkradou pochybnosti. Někdy mám takovou úzkost, že se musím sama zastavit, abych všem nezavolala, jestli je všechno v pořádku. Jsou dvojčata v pořádku se slečnou na hlídání v parku? Ségra v Anglii? Nic hroznýho se nechystá?

Zcela speciální skupinou obav jsou ale ty, které se týkají tvorby. Dneska jsem udělala všechno správně: nakoupila jsem si správný trysky a ty správný barvy v obchodu s barvama, připravila jsem si správně předlohu (vytiskla ji na dvě fotky o rozdílný světlosti, takže je můžu líp používat jako referenční zdroje), měla jsem správně pověšený plátno a předlohu (celkem) správně naskicovanou.

Přes projektor, samozřejmě, pokud by vás to zajímalo, jsou to tři a půl krát dva metry sedmdesát, a kdybych to tam měla přenášet čtvercovou sítí, stojím tam ještě doteď. No a pak jsem přišla do Prostoru 39 a byla tam kamarádka tanečnice, která nacvičovala svůj set moderního/současnýho tance. Chodí do třetího patra tančit dvakrát týdně. Chvíli jsme si povídaly a ona mi říkala „Jo, dneska mi to docela jde, ale minule, minule jsem vůbec nevěděla, co tady vlastně dělám.“

A já jsem si uvědomila, že to je můj základní pocit z mý veškerý tvorby (a taky jsem jí to hned řekla.) Já si prostě pořád, úplně každej den připadám, že vůbec vlastně nevím, co to dělám. Jako nějak to šmudlám, maluju, snažím se, aby to vypadalo k světu, ale moje hlava si přitom jede: „No, neměla bys po těch letech umět aspoň trochu malovat? Co to oko, hlavně že říkáš studentům, aby si stáhli tutorialy, když neuměj malovat oči, nos a pusu, neměla by sis taky nejdřív stáhnout tutorial? Bože, tohle nemyslíš vážně, že to bude vypaddat takhle placatý!“ a podobný věci, pořád dokola. Někdy je ten hlas v mý hlavě úplně neúprosnej a otravnej, jindy mě prostě umrtví, takže tu věc nezvládnu vůbec, ale v podstatě pokaždý, když dělám něco novýho, říká to samý: „To nezvládneš.“ „Je to na tebe moc.“ Anebo jako můj dvouletej syn: „To neni dobrý.“

To není dobrý.

(Má to takovou propracovanou variantu: „Honza Gemrot, Vladimír 518 anebo Alžběta Josefy by to namalovali líp.:“)

Druhá věc je, že je to taková konstanta mojí tvorby, že jsem se naučila říkat za léta, co maluju takový protivěty, kterejma odpovídám. Na každý „To není dobrý,“ mám schovanej hlas mýho kamaráda Vojty (Ahoj Vojto!:), kterej mi vždycky říkal, že nikdo není jako někdo druhej, a že my máme vyjadřování tý jinakosti tak nějak v popisu práce. Na každý „Jan Gemrot by to namaloval líp,“ mám schovaný: „No, ale já jsem Toy Box,“ tak to prostě namaluju takhle. (A: Ano, ušmudlaně, to je můj styl.)

A tak dál, a tak podobně.

Ale stejně – i po letech, co maluju, se někdy všechno vrací: že to nedělám vlastně správně. Že to vlastně jen fejkuju.

A moje nejniternější obava týkající se tvorby je fakt hrozná. Už od let, kdy jsem chodila na večerní kurzy kresby na akádu, pro mě byla kresba něco jako – pardon me- modlitba (ač teda nejsem nijak zvlášť věřící.) Když jsem tam začala chodit, do toho obrovského sálu, plného lidí, co tiše kreslili, přišla jsem si TAK STRAŠNĚ šťastná, že mi to přišlo neskutečný, všechno jako kdyby bylo naplněný nějakým zvláštním významem. Chodila jsem tam pak s úplně železnou pravidelností a byla tak šťastná jako v životě málokdy.

Figurální kresba je v něčem krutá, v tom, jak vás nutí dívat se znovu a znovu na realitu. Je to skoro forma meditace, můžete mít představy, jak figuru nakreslíte, ale vždycky znova, okamžik po okamžiku vás skutečnost nutí opravit si o ní svou představu. Myslel sis, že to bude hezkej obrázek? TOHLE je realita. Myslela sis, že máš styl? Ne, TOHLE je realita. Tohle je živý jsoucno z masa a kostí, který tě každý další okamžik usvědčuje z toho, že nemá smysl dělat plány. S figurálkou, ani s ničím jiným. Postupem času jsem zjistila, že nemá smysl bojovat proti týhle flow, ale spíš se jí poddat a nechat se realitou vést místo toho se jí snažit přetvářet. Přestala jsem se snažit dělat hezké figurální kresby, a snažila jsem se figuru prostě popsat, a právě tehdy myslím, že jsem se naučila (alespoň o trochu víc než předtím) kreslit.

Přemýšlela jsem o tom často, proč mě ta figura tak hrozně baví a naplňuje, a přišla jsem na to, že to je můj způsob, jak velebit svět a jeho krásu. Že kdyby byl Bůh a já v něj věřila, pravděpodobně kresba je způsobem, jakým se s ním snažím hovořit.

A moje nejhorší obava? Je prostě ta, že nic nedělám správně. Že toho nejsem schopná. Že svět je stvořenej plnej krásy a hrůzy a já o něm nedokážu mluvit tak, jak by bylo potřeba. Že mě někdo stvořil se srdcem planoucím láskou ke světu a k tvorbě a že já nejsem schopná ten dar použít.

No, tak toho se nejvíc bojím.

Tady je moje dnešní malba. Je na ní Priscilla z Blade Runnera a Transgaz, kterej už asi brzy zbouraj, takže je to malba nostalgická.

A co vy, jaká jsou vaše obavy z tvorby? Napište mi to klidně do komentářů.

Hezkou neděli přeje Toy Box.

Sdílet na Facebooku

Making Of: Novinová ilustrace

Před pár dny jsem našla na telefonu nezodpovězený hovor. Z toho, že to byla fotoeditorka z novin jsem měla skoro mravenčení v prstech. Nevím přesně

Read More »