Moje babicka mela rada kopretiny… :´(

Umrela mi babicka. Babicka, kterou jsem mela strasne rada, ktera me vychovavala a ktery jsem vzdycky volala, ze budu v radiu, telce nebo ze mam vystavu a ktera mi rikala: „Ty si prece tak pekna holka, proc si beres porad tu masku?“

Babicka, ktera se ptala: „A proc nekdy nenamalujes taky neco veselyho?“ Babicka, pro kterou jsem celej zivot byla holcicka s culikama, ktera si hraje na nekonecne velky zahrade a vola se na svacinu ke stolu s rybizovou stavou. Babicka, do jejiz obrovsky postele jsem se chodila vzdycky takhle o prazdninach schovat a poslouchat kostelecky pribehy o tom, jak spolu valcili kostelaci se zarybakama, ktery nam vypravel deda.

Porad si pamatuju ten pohled do vetvi topolu za oknem, kdyz se stmiva a sumi v nich vitr anebo to, jak se ohybaly pred bourkou. Babicka, ktera nam uhackovala a usila tolik oblecku na panenky a na plysaky, ze je dedi panenky deti uz ve treti generaci. Neumrela jen babicka, ale mozna i cely my detstvi, umrela cela jedna cast myho zivota.

Babicka, ktera me kdysi simrala na zadech, dokud jsem neusnula, davala ty nejsladci pusy na tvar a naucila me pect dorty, sit na sicim stroji, vyrabet hracky, krizkovy steh a rikala: „Prosim te, neber si zase ty puncochy s tema dirama, vzdyt co si reknou lidi.“

To nejdulezitejsi, co me ale naucila, bylo ale chovat se hezky k cloveku, co s nim zijete. Na tohle byla moje babicka fakt expert – prozila nejdriv stastny zivot s dedeckem a pak, v osmdesati letech potkala pana Anyze, coz byla myslim laska jejiho zivota, a s nim prozila jeste stastnych osm let.

Skoro pokazdy, kdyz jsme spolu mluvily, se ptala: „A co ten tvuj hoch, nehadate se? Jste na sebe hodny?“… a nebo „Ma te dost rad? A kde mas teda prstynek?“

Pro nekoho, kdo prozil vetsinu svyho zivota v bourlivejch – a casto i dost nicivejch vztazich bylo tohle jako divat se na klidnou hladinu jezera, vubec jsem nechapala, jak je takovej klid moznej. Tohle je komiks, kterej jsem o tom nakreslila pred peti lety.

No proste – byla to moje nejvic milovana babicka a tohle je myslim nejsmutnejsi vec, co jsem udelala od ty doby, co umrela Semtexka.

Snazim se byt hrozne velka, rozumna a statecna, ale kdyz se nikdo nediva, brecim. Uz nikdy ji nezavolam, jak presne se ma uvarit nejaka polivka nebo ze ji dekuju, protoze nase deti uspavam presne tak, jako ona uspavala me, kdyz jsem byla mala. Na vystavu, kam jsem povesila vedle deti jeji portret, uz se nedostala.

Myslim, ze jsem ti to vsechno rekla, ale stejne jeste jednou pro jistotu: Dekuju ti za vsechno, babicko. Ted uz budu davat pozor, na to, abych si zastrcila kosili vzadu do kalhot, aby mi nenastydly zada a nesedela na studenym, sama. Dekuju a sbohem, babicko.