„Co by ti to udelalo, kdybys mi namalovala ten Melnik“ aneb streetartistou na malym meste

„Co by ti to udelalo, kdybys mi namalovala ten Melnik“ aneb streetartistou na malym meste

Tak ta VEC (ano, uz chapu, proc se pisum tak rika) na melnickym autobusaku je domalovana. Ja taktez. Behem dnesniho slunecneho dne jsem znacne empatizovala s Van Goghem. Zhruba tak kolem jedenacte dvanacte jsem s nim zacala vest vnitrni dialog. Rikala jsem mu: Ja, uz, Vincente, uplne chapu, ze ti z toho slunce hrablo, hele ja tady v MELNICE mam taky dost, a to nejsem ani v jizni Francii a navic ani neumim tak malovat! A tak podobne.

Nacez jsem se rozhodla, ze nutne potrebuju pauzu v nadraznim bistru, ktery se jmenuje Bistro, minimalne nez to prestane bejt takovy vedro pac mi akryl schne na stetcich, na palete, zed je horka tak, ze by se na ni daly smazit vajicka a ze toho moc neschazi, abych k ni prischla taky a proste v tom Melnice u ty zdi zdechla, a to by se mi ani nedalo na nahrobek napsat „padla za obet graffiti“ protoze maluju poje***ej streetart .]

Takze jsem si dala vodu do kyble pro Netvora, na stetce i na hlavu, kafe preso, a usmala se na me pohledna, mila, blondata servirka, na niz cloveka na prvni pohled upoutalo neexistujici oboci nahrazene dvema tlustymi hnedymi carami konturkou.

„Co ty tady takhle řádíš s tim psem. Nikdy jsem te tady nevidela, ze ne?“

„No ja tady prece maluju tu zed.“

„Jee, to ses ty! Ja jsem se taky chtela hlasit na uzitou malbu,“ zasnila se.

„Ale pak me tam nevzali, kvuli prumeru. Talentovky jsem udelala, ale ten prumer! Tak ted delam kadernici. Ale vyziju se v tom. Kdyz chce nekdo barvu na vlasy, treba deset mu jich tam dam! Rikali jsme si, proc tam malujes jako ty deti? Autobusovy nadrazi, podivej, my tady mame autobusy – “ a ukazala po bistru Bistru, kde byly doopravdy namalovane autobusy.

Zvazila jsem, jak daleko zajit do obhajoby. Je pravda, ze co se tyce melnickeho nadrazi, mela jsem mnoho napadu, co s tou stenou, a vsechny byly bajecne. Zvlast me inspiroval tenkej kousek zdi, kterej spojuje dve steny na vysku primo nad vstupem, a cely je to takovy pekny symetricky.

Chtela jsem tam namalovat Davida, jak strili po Goliasovi z praku, a Golias je robot. Chtela jsem tam namalovat hlavu, ktera je rozstrelena vstupem do autobusaku na dve symetricke casti predstavujici oblicej, lebku a mozek slozene do sebe a je to spojeny takovejma tema jakoby gumovejma zombie – cuckama. Moc hezky, tim by se lidem chodilo do prace jedna basen. Pak jsem uvazovala o tom, ze tim paskem steny protahnu namalovany prkno jako v leseni a z jedny strany na nej bude dopadat sloni noha a na druhy strane to bude hrozit tim, ze to vystreli cloveka, kterej nic netusi a telefonuje (to byl obzvlast dobry napad, musim rict.) Uvazovala jsem, ze tam namaluju praotce Cecha jako uprchlika (nez mi nekdo rek, ze to uz udelal Ivosek). A nakonec me napadly ty deti. Proc ja musim porad malovat neco angazovanyho, rekla jsem si.

Namaluju proste to, jak se ty prostory pretahujou a deti jak si hrajou… a lidi, co tam chodej z toho budou mit radost.

„Rekla jsem si, ze namaluju neco hezkyho… Lidem pro radost… deti, jak se pretahujou,“ zahajila jsem pomalu obhajobu. „Ony ty prostory jsou spojeny takovym paskem prostoru,“ podivala jsem se na servirku, vypadala dost pobavene.

„No… a ten jeden prostor se vlastne taky pretahuje s tim druhym. Tak jsem to tam jen doplnila. O ty deti.“

„Rikala jsem si, ze to bude nakej umeleckej zamer!“ rekla servirka vesele a sla se venovat dalsim hostum.

Pak se me pripojil asi sedesatiletej pener, teda to asi nebyl, ale mel takovej penerskej look. Oci pronasledovany koralkou, jezaty fousy i vlasy na vsechny strany.

„A ja si rikam, ze te poprosim, abys mi namalovala Melnik. Potrebuju ho do sbirky. Jsem melnickej patriot. Sbiram vsechno s Melnikem: odznacky, stitky, a hlavne obrazy. Mam jich spoustu, Slavicka, Zrzavyho, tady toho jak se jmenoval? Jak mel atelier v Libechove u kaplicky?“

Vysvetlila jsem mu, ze to neudelam, zakazky neberu a nemam cas. Pan byl neustupnej. „Jenze ja potrebuju Melnik ted vod tebe. Mne se moc libi, jak ty malujes, ja ti koupim pivo a ty mi namalujes Melnik.“

Vysvetlila jsem mu, ze pivo nepiju. Ze nic nechci a nepotrebuju. A pak mi to nedalo: „A od Zrzavyho, od toho mate taky Melnik?“

„Ne. Od Zrzavyho mam Kyklopa a nymfu. Sbiram to vsechno dceri, jednou to bude mit hodnotu. Ja mam, holka, na umeni cuch! A prave proto potrebuju Melnik od tebe. Takovej uplne malej, Melnicek, s tou bani a vezi, co ti to udela…“

Rekla jsem, ze nic, neudela, ja taky nic neudelam, a ze musim jit zase malovat. A sla jsem malovat.

Za pul hodinky byl zpatky, cerstvy, stinna zahradka s popelniky a napisem Nekourit! mela na lidi evidentne jiny vliv nez prisychani ke stene a paleni si rukou o stenu a spreje.

„Tak co bude s tim Melnikem?“ hlaholil na me uz zdalky. Ja jsem si sedla, a rekla mu, ze nic. Ze se se mnou fakt nedomluvi. Ze mam maly dvojcata, a ze fakt nemam cas.

„Ale tak tuzkou! To zvladnes, hele hodis mimino, prebalis, a tuzkou namalujes Melnik, to mas hned. Nebo ti sem hodim desku a ty udelas frk frk tema svejma sprejema, a je to.“

Ne, omlouvam se znova, vysvetluju, ze nechci.

„Ja mam ale znamyho, co ma obchod s barvama! On by ti dal barvy!“

Vysvetluju, ze i ja mam znamyho, co ma obchod s barvama. Pak si ale vzpomenu na Phoeho a napadne me spasna myslenka…

„Vite… Pamatujete si toho kluka, jak tady se mnou byl na tom tagovacim workshopu? Ja myslim, ze ten by vam Melnik namaloval. Se sprejema to umi navic mnohem lip, nez ja,“ rikam, a vubec nelzu.

„Myslis?“ zamysli se dedek.

Takze, pratele, Kecupovi ted shanim hafo dobry zakazky. Vcera capka, co chce namalovat kuraka do prostoru pro kuraky pro Cafe Kostka v Melnice, a kterej me celej den premlouval, at tam tem detem namaluju kafe nebo zmrzlinu, aby to byla reklama na cukrarnu, co ma za rohem a dneska Melnik pro nejvetsiho melnickyho patriota, co ma vsechno s Melnikem.

Stavuju se znova pro vodu.

„Ja jsem taky mela studovat umeleckou skolu!“ hlasi mi servirka od vchodu. „Rikala jsem ti to? Ale nevzali me. Kvuli prumeru. Odmalicka jsem chodila pritom na vytvarku. Nese ti to?“

Prikyvuju, ze jo, hrozne.

„Skoda, vidis.“

Za par hodin schnuti a liti vody ze stetcu na hlavu konecne maluju vlakna lana, ktery se trhaj nad vstupem do nadrazi a mam to kousek k dokonceni.

Nejvetsi melnicky patriot jde zrovna kolem: „Vidis? Mas tam prazdny misto. Tam by se dal namalovat…uplne malej…“

(Ano, ma pravdu.)

„…Melnik.“

Tady je to domalovany.

Preju vam krasny leto a nebudte na slunicku tolik, co ja! :)

Moc vas zdravim!

Toy Box

Share on facebook
Sdílet na Facebooku