Toy_Box: Jak maluju. Příběh obrazu.

Toy_Box: Jak maluju. Příběh obrazu.

Minulý rok mě oslovila paní Hana Jirmusová Lazarowitz, ředitelka Egon Schiele Art Centra s takovou nabídkou, jakou jsem asi v životě nedostala – mít samostatnou výstavu v Egon Schiele Art Centru na začátku sezóny 2018. Je to pro mě velká radost a čest, vystavovat v krásném domě, kde byla výstava Váchala a Koláře, nebudu vyjmenovávat všechny umělce zvučných jmen, jsou ostatně tady na stránkách. Jak už to tak bývá, s velkou radostí přichází ale i velká zodpovědnost. Už několik let se tak nějak průběžně snažím malovat obrazy. Cítím, že mě tam vede moje cesta – potom, co jsem nakreslila komiksovou knihu, mít velkou samostatnou výstavu je pro mě asi stejně důležitá výzva. Na obrazech, které mám pocit, že bych chtěla vystavit v Krumlově – sním samozřejmě o velkých, strašně dobře namalovaných plátnech, jsem proto začala pracovat už teď – to je pro mě asi jediná záruka, že se nedostanu do časovýho presu.

Obrazy, které maluju, dělím na dvě poloviny: na ty, kterým říkám „technické“ a na ty, se kterými to myslím vážně. Technické obrazy beru jako cvičební prostor, kde si můžu zkoušet různé postupy, barvy a vůbec techniku malování, kterou pak (samozřejmě v ideálním případě) použiju na obrazy „definitivní“. Jenže tvorba je zmatečná. Dochází k ní ke zvratům, spoustu práce musíte zahodit, abyste dospěli k něčemu, za čím si budete stát. S něčím, o co se pokoušíte, a nikdy jste to pořádně nedělali, to platí dvojnásob.

Podle mě bude zakopanej pes v médiu jako takovým. Prostě pokud jste jako já strávili dětství chozením po obrazárně Pražského hradu a znáte odmalička obrazy jako je Růžencovou slavnost, máma, která chtěla být kunshistorička, ale nakonec se dala na medicínu, vás brala do Anežského kláštera na mistra Teodorika, a víkendy jste trávili v drážďanském Zwingeru, kde jste se báli obrazů svatého Šebestiána, máte prostě před čímkoli, co jen vzdáleně připomíná klasické malířství, respekt. Když přijdu k plátnu, automaticky mám pocit, že musím vytvořit něco obzvlášť vznešeného, co bude podléhat jen těm nejpřísnějším měřítkům. Nemusím vám líčit, že s něčím takovým v hlavě se netvoří úplně lehce.

Přesto se o to, pomalu a pravidelně pokouším. Moje strategie je taková, že i věci, které vypadají na první pohled strašlivě, a nezvládnutelně, se dají trochu odrolit, když se dělá každý den kousek. Není problém najít náměty, v tom mě celkem neomylně vede nějakej vnitřní hlas, kterej mi napovídá, co zrovna mám malovat. Problém je v technice. A taky v tom, že se mi do všeho plete taková živočišná radost a spontaneita, která se prostě s malbou trochu vylučuje. Taková, kterou zažíváte, když děláte něco na ulici. Když ale použiju jen ji, tak to není ono.

Ukážu vám příklad.

V poslední době jsem úplnej zajatec písma. Přihlásila jsem se na kurz kaligrafie a od tý doby, co pravidelně píšu, vidím písmo všude. Vidím je ve stopě auta ve sněhu, lampy mi připomínají vrchní zrna písmena f. Nemám problém dostat švih na papír…

blok02 blok03

Ani kamkoli jinam…

blok01

Problém je, dostat ho do malby na plátno. Připomíná mi to nejvíc dobu, kdy jsem se na scénografii snažila pracovat a všichni profesoři mi říkali: No, vono je to dobý, jen by to chtělo uvolnit. „Uvolnit, uvolnit,“ říkala jsem si. „Jak to mám jako sakra udělat?“ Bylo mi doporučováno mnohé: od flašky vína po jointy, nicméně časem jsem zjistila, že uvolnění přijde samo – pokud se mu dá dost času a práce. A podobě doufám, že se to stane i teď. Doufám, že se energie, kterou umím dát do věcí na ulici, dostane časem i do mejch obrazů.

A mám už první obraz, kde se mi to, myslím trochu podařilo. Je to portrét paní, která bydlí kousek od nás pod mostem. Má špatný nohy, v mrazech si stěžovala na omrzliny. Jednou jsme jí volali terénní zdravotnickou službu Naděje, aby jí ošetřili, což udělali na místě. Paní s nima odmítla jet, asi je pro ni jistota, kterou má v ostatních, kteří s ní bydlí pod mostem příliš cenná, než aby se vydávala do cizího, byť třeba přátelského prostředí. Pak jsem si četla nějakej článek o tom, jak bezdomovcům škodí mráz. A našla jsem tam tuhle fotku. Na fotce na internetu byla „naše“ paní.

pani03

Představila jsem si, jak taková fotka vznikla. Protože jsem pracovala v novinách, není to pro mě velký problém. V redakci se píše článek o tom, jak se mají bezdomovci v mrazu. „Potřebujeme nějaký fotky bezdomovců,“ volá fotoeditorka fotografovi, který je v terénu. Ten pak zajde na místo, kde má tip, že sídlí bezdomovci. „Bude vám vadit, že si vás vyfotím?“ zeptá se paní. Možná se jí ani neptá. Nečeká na odpověď. Cvak, cvak, a je to. Pokud se podíváte do očí té paní na fotce, je na ní všechno. Vzdor, bolest, mráz. Všechno tohle jsem se snažila dostat do obrazu, který jsem namalovala podle té fotky… Vzala jsem tenhle obraz, a otočila ho o 90 stupňů.

vandals

A namalovala obraz, do kterýho jsem se snažila dostat špínu ulice. To, jak ta paní mluví, že jí skoro není rozumět. Polštář, o který je opřená, jsem nechala jen v lince, aby to vypadalo, že se paní v ulici ztrácí, skoro jako duch. Přesně tak to totiž je – pro většinu lidí jsou lidé bez domova neviditelní, přesněji řečeno, nevidí to, že jsou to taky lidi. Vidí jen sociální status a situaci – to, že jsou špinaví a bydlí na ulici. Nikoho nezajímá, kým kdy byli, nebo jak se jim dá pomoct.

blok04 blok05

Ten pohled je silnej i na obrazu, mnohem víc, než na fotce. Naprosto souhlasím s malířem Janem Gemrotem, který byl tak laskavý a dal mi jednu z konzultací k malbě. „Je to pořád kouzlo, ty obrazy, viď,“ usmál se, když jsem obdivovala jeho obrovská barevná plátna v malém ateliéru zastrčeném na periferii. Jo, je to kouzlo. To je možná jeden z důvodů, proč se snažím malovat. Spolu s obrazem v nápisu „My love for this city feels like graffiti“, což je tenhle…

blok06

mám už dva podle mě fajn obrazy. Na výstavu to zatím nestačí, a ani nevím, jestli je pak vyberu. Ale práce jde dopředu a pokračuje, a to je jedna z nejvíc uklidňujících věcí na světě.

Naše děti začaly vybarvovat omalovánky. Fungujou báječně (ty omalovánky), tak mám radost. Tohle se například stane, když řeknete: tak, a ty oči mu teď uděláme modrý. Všimněte si, jakou má Egon funky košili s puntíkama :)

blok07

Návštěvníkům Egonovy výstavy jsme zase museli přepsat jejich hlášky pohoršující se nad moderním uměním :)

blok10

Tadyta paní má dost dobrýho psa :) Nevíte, co je to za rasu?

blok11

…a Krumlov je takový barevný místo k životu podle všeho.

blok08

Přeju vám hezký den! Toy Box

Share on facebook
Sdílet na Facebooku