Sledovali jste celou tu kauzu s „Holkama, co z nich maj bejt maminky“? Mám kamaráda Myka, který tvrdí, že všichni na světě jsou hodní a myslí to dobře, je to prý ta nejlepší lekce, kterou pochopil z Miazakiho filmu Princezna Mononoke. No, já jsem po pravdě řečeno ještě takovýho levlu hipíctví nedosáhla (i když bych ráda:), nicméně dokážu pochopit jak stárnoucího básníka, který tím chtěl ženám, kterých si podle všeho váží, vlastně polichotit, tak celou tu vzrušenou reakci na tu nebohou básničku. Nicméně! Není problém jen v Jiřím Žáčkovi.

Čtete dětem před spaním? Pokud jsou z celé rodiny, kde jsou tatínek a maminka spolu a v dobrých vztazích, mají velké štěstí. Ale co když nejsou?

Podívejte se třeba na takové Podívánky od Františka Nepila…

To je fakt hrozně hezky vylíčenej svět úplný rodiny. Ale co když takovou děti nemají? Nepřipadají si pak ošizené?

A jak se dají číst podobné knížky malému adoptovanému pětiletému klukovi, jehož rodiče se rozešli a teď žije ve střídavé péči týden s maminkou a týden s tatínkem? Nezaslouží si i děti z rozpadlých rodin, a ze všech ostatních rodinných uspořádání „své“ knížky, takové, které by jim daly pocit, že jejich svět je v pořádku (už proto, že se o něm taky píše v knížce)?

Odpovím si sama, přátelé, ano, zasloužili. :) Začala jsem pátrat jestli něco takového existuje. Protože – kromě toho, že mám vlastní malá dvojčata – žiju s přítelem, který má pětiletého romského chlapečka a sedmiletou holčičku ve střídavé péči 50/50, začala jsem logicky s dětmi, které žijí v rozpadlých rodinách. Našla jsem skvělou knížku: Dva domovy“ od Šárky Weberové, a hned jsem ji koupila. Holčičku ani tak nezajímala, ale kluk – už proto, že se s rozchodem svých prvních adoptivních rodičů vyrovnává o dost hůř – chtěl, abych mu ji četla znovu a znovu dokola.

Znovu a znovu s chtěl povídat o tom, jak to chodí u maminky a jak u tatínka. Knížka je sice trochu heteronormativní (s maminkou se vaří, s tatínkem hraje fotbal), ale jinak jsem měla rozhodně pocit, že dětem dává úlevu, že můžou svou situaci vidět nějak zvenčí, namalovanou na obrázcích a popsanou jednoduchými, a přitom vlídnými slovy.

Hrozně dobře fungovala zvlášť pracovní část knížky, kde se dají nakreslit oba rodiče do jednoho srdíčka, a stránka, na kterou se dají namalovat dva domovy. Matyáš chtěl pod srdíčko ještě napsat – v dojemně dětské snaze o spravedlnost – stýská se mi po obou dvou. A pak jsme si ještě jednou povídali o tom, jak se mu stýská po mamince, když je u tatínka a zase po tatínkovi, když je u maminky.

Pak Matyáš trval na tom, abych nakreslila sebe, jak jsem k nim „přiletěla červeným balónem z Českého Krumlova“ :) – asi abych taky nepřišla zkrátka, když se mluví o těch rodičích. Takže jsem mu to přání splnila.

Našla jsem i pár dalších knížek. Znala jsem zběžně pohádku O princovi a princovi, v Natamě, což je organizace, která pomáhá rodičům adoptovaných dětí, nám půjčili anglickou brožurku o adoptovaném klukovi (s trochu náboženským vyústěním). Ale nikde jsem nenašla to, co hledám. Knížku, která by byla o všech (nebo alespoň o hlavních) typech nové rodiny, a byla by obrázkovým průvodcem, který si mohou děti číst sami, anebo s rodiči. Zavolala jsem Joachimu Dvořákovi z Labyrintu, jestli něco takového nezná. A taky neznal. No, a tak jsem se rozhodla, že takovou knížku nakreslím, a dnes jsem na ní začala pracovat. Začala jsem opět střídavou péčí, protože to téma znám ze svého života nejvíc.

Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. První případ, kdy bylo dítě svěřeno do střídavé péče oběma rodičům se odehrál v roce 1994, po pravdě jsem vůbec netušila, že ta právní úprava je tak mladá. Luboš Patera, s nímž jsem si o střídavé péči povídala, a který provozuje poradnu pro střídavou péči, mi říkal, že hezký způsob, jak popsat střídavou péči je „Nikdy není dost lidí, kteří tě budou mít rádi.“ – a taky, že z partnerství s dětmi ve střídavé péči jsou už první mladí dospělí, kterí mluví o tom, jak byl pro ně styk s oběma rodiči důležitý. Metavýzkumy srovnávající výzkumy dětí (prováděné v zahraničí, české výzkumy tohoto tématu prakticky neexistují) mluví jasně: děti ze střídavé péče jsou sociálně adaptibilnější, než jejich vrstevníci, kteří vyrůstají pouze s jedním rodičem.

Postupně bych se takhle chtěla bavit o všech možných typech nových rodin: rodinách s jedním rodičem nebo s dvěma maminkami nebo tatínky, i o rodinách s adoptovanýma dětma a doufám, že se mi časem podaří najít příběh nebo téma, které to všechno propojí. A že to doplním zářivýma, barevnejma ilustracema, které budou bavit jak děti, tak mě.

Jinak příští týden začínáme s dalším kolem kurzů komiksu v Aeroškole, a chystám svým studentům výstavu, která by měla mít vernisáž v Aeru v březnu. To, jak učím komiksy, mě ale přivedlo na další nápad na knížku: uvědomila jsem si, že tady neexistuje vlastně žádná pořádná učebnice komiksu (samozřejmě pokud nepočítáme Scotta McClouda a jeho Jak rozumět komiksu.) Rozhodně neexistuje žádná česká učebnice, která by jasně a stručně provedla všechny, kteří o to mají zájem procesem vzniku komiksové knihy od začátku až do konce, přesně tak, jak to učím své studenty na kurzech.

A protože mi – mimo jiné na základě kauzy s pokaženou knížkou O díře z trychtýře – nabídlo spolupráci nakladatelství Paseka, knížku jsem dala do nabídky svých nápadů na knížky a mám zkusit udělat kapitolu na zkoušku. Napsala jsem zatím dvě – první o inspiraci, a druhou o čase a kde ho vzít na kreslení komiksu. Komiksová učebnice komiksu by měla být samozřejmě (jak název napovídá:) částečně komiksem samotným, takže začínám příběhem o americké básnířce Ruth Stoneové, o níž povídá spisovatelka Elisabeth Gilbertová, jak se k ní blížila inspirace v podobě bouře nad krajinou. (Mimochodem ten TED Talk dejte celej, je to jedna z nejlepších věcí na téma inspirace, s níž jsem se kdy setkala.) Příběh začíná tím, jak Ruth Stoneová pracuje jako malá holka na poli… když náhle pocítí, jak se zvedá vítr. Úvodní obrázek k tomu je tenhle…

… a zatím není vůbec definitivní. Asi bych si od sebe představovala možná něco víc barevného, co má větší švih a styl, nevím…

Každopádně nejdůležitější je začít – a já už začala :) – samozřejmě jak jinak, že velkou tabulkou, do které jsem napsala všechny kapitoly, které by podle mě učebnice komiksu měla mít. Ale nevím taky, ještě nikdy jsem žádnou učebnici nepsala. Víte o nějakých dobrých učebnicích mimochodem?

Bonus mě upozornil na tuhle od Martina Peciny... A musím říct, že se čte fakt parádně.

Ráda bych dala přečíst ukázkovou kapitolu dneska i vám.

Týká se času, s nímž se moji studenti v Aeroškole (a nejen tam) tolik potýkají. Obsahuje spoustu časových tipů a triků pro zevláky a prokrastinátory (jako jsem já:) Doufám, že vám k něčemu bude!

Přeju hezké čtení.
Vaše Toy Box

Kapitola 2. Čas a kde ho vzít na kreslení komiksu

Když se setkávam s různými talentovanými lidmi, pořád dokola se opakuje jeden problém: nedostatek času na tvorbu. Pro mnoho lidí je celá věc ohledně času na tvorbu tak paralyzující, že jsem se rozhodla věnovat jí kapitolu hned na začátku jako jednomu z nejpodstatnějších témat. Součástí talentu je to, že najdete čas a energii ho projevit.

Nikoho nezajímá, že máte v hlavě nápad na několikadílnou grafickou novelu se spoustou úžasných postav, která se odehrává v mnoha navzájem propojených vesmírech, dokud si čtenáři tu novelu nebudou moct přečíst. Je úplně jedno, že jste ve svých očích talentovaný umělec, a že byste mohli, kdybyste chtěli, tvořit taková díla, jaká potkáváte v galeriích. Pokud svět vaše díla neuvidí, pořád budete jen umělcem ve své hlavě.

Co se týče tvorby, byl pro mě vždycky hodně inspirující svět graffiti. Je prolezlej kluky, kteří by ho hrozně chtěli dělat, různé styly a techniky dokážou rozebírat hodiny a hodiny, mají nakoukaný všechny videa, ale vlastně se k tomu, aby fakticky šli na ulici se sprejem v ruce, nikdy nedostanou. Moji graffiti kamarádi měli zhruba tenhle přístup: „Nepočítaj se řeči o tom, co bys udělal, kdyby, nebo jak bys to udělal líp. Že bys to uměl taky? Nikoho nezajímá. Jestli to umíš, tak to ukaž. Počítá se jen to, co je vidět na ulici.“ Připomenout si tenhle přístup mi pomohlo mnohokrát.

Zdá se ti, že divadlo, komiks nebo literatura nemá úroveň, jakou by sis představoval? Stvořili ho lidi jako ty, neměli žádný superschopnosti. Nemluv o tom, kritizuj svoji prací, tím, že to uděláš líp. Máš pocit, že jsi umělec? Dokud si to jen myslíš, nikoho to nezajímá. Počítá se to, co máš na ulici: co od tebe můžeme vidět, slyšet a číst.

S nedostatkem času na tvorbu se nejčastěji setkávám v následující podobě: „Já bych ráda nakreslil/a další stránku, na které jsme se domluvili minule/studii zátiší/přepsal/a tu povídku do komiksového scénáře, ale já na to prostě nemám čas!“ vybafne na mě člověk jako kdyby mi právě říkal, že se mu povedlo něco opravdu obdivuhodného. Obvykle pak následuje dramatická pauza a výčet, který mají za úkol informovat všechny přítomné o tom, s jakou osobností stíhanou neustálými obtížemi, zatíženou všemi druhy povinností a doslova pronásledovanou svým vlastním životem máme tu čest. Dříve jsem považovala za vychované nechat nešťastníka, aby celou litanii odrecitoval, pak jsem ji začala pomalu zastavovat a nakonec jsem se dostala do fáze, kdy dokážu odhadnout přesně, kdy přijde, a předem říkám, ať mi to ten člověk proboha celé neříká, že mě to nezajímá.

Všimla jsem si totiž jedné věci. Překážky bránící tvorbě, které by se daly označit jako „časové“ se totiž tím, jak fungují, nijak neliší od překážek všeobecných, které obsahují zvlášť vtipnou podskupinu překážek „Celý svět se proti mně spiknul.“ Neuvěříte, s čím vším se musejí začínající komiksoví autoři vším potýkat. „Já jsem to vygumovat CHTĚL,“ tvrdí vám s naprosto vážnou tváří šéf IT oddělení, kterému je dost přes třicet. „Ale NEMOHL JSEM! Nikde jsem nemohl koupit žádnou gumu!“ „Ráda bych to bývala nakreslila, ale ta tramvaj dojela na konečnou a já jsem musela vystoupit, takže to není celé!“ má v hlase provinilost produkční z divadla.

Na všechny jejich námitky by se dala použít lapidární pořekadlo, které by si nicméně měli lidé aspirující na jakýkoli druh umělecké tvorby, nechat někam vytetovat: “Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.“ Najít si čas na tvorbu je nedělitelná část talentu, možná jeho nejdůležitější. Výtvarný talent (vůbec) nestačí, a jeho důležitost je možná přeceňována. Na čem opravdu záleží je touha po tvorbě a odhodlání uspořádat si kolem této touhy jako kolem úhelného kamenu celý svůj život.

Pojďme se podívat na konkrétní způsoby, jakými to lze učinit.

1. Udělejte časovou analýzu

V životě i toho nejvíc zaneprázdněného člověka, existují hluchá místa, která se dají využít k tvorbě. Mnoho autorů, jichž si vážíme, měli pro práci podmínky, které měly daleko k čemukoli, co by se dalo označit ideální. Sylvie Plathová napsala sbírku Ariel, která jí navždy zaručila místo ve světové literatuře, mezi čtvrtou a osmou hodinou ráno, ten samý rok, co ji opustil manžel. Pracovala během doby, kdy její dvě malé děti, syn Nicholas, kterému nebyl ještě ani rok, a holčička Frieda, spaly. Notoricky známým příkladem umělce, který nedostatku času je Franz Kafka. „Čas je krátký, moje schopnosti jsou omezené, kancelář je jak z hororu, byt hlučný,“ psal Kafka své snoubence. Své psaní se snažil nacpat mezi půl jedenáctou večer a časné hodiny ranní. Thomase Stearns Eliot, autor modernistického klenotu Pustá země, a dalších básní, pracoval v oddělení zahraničních transakcí v bance. Dalších takových příkladů je bezpočet.

Ve skutečnosti není největším nepřítelem nedostatek času – ten se dá, zdá se využít i ve prospěch tvorby. Skutečným nepřítelem vaší tvorby je nedisciplinovanost a to, že si uvnitř svého života čas na tvorbu nedokážete udělat.

Jednou z věcí, která by vám měla pomoci, je časová analýza. Pište si alespoň po tři dny – ale samozřejmě ještě lépe celý týden – na minuty přesně čemu se věnujete. Pak si vezměte červenou tužku, a najděte ve svých dnech časová okna, která se dají využít pro kreativní práci. Čtete si v MHD knížky? Zkuste si místo toho vzít blok a tužku a psát si nápady na komiksy nebo skicovat lidi. Chodíte na oběd a pak na kávu s kolegyněmi? Využijte půlhodinu, kterou máte pravidelně uprostřed dne, a pište. Trávíte hodinu před spaním čtením náhodných článků a sociálních sítí? Zkuste jít dřív spát, ráno si přivstat a věnovat se tvorbě.

Pokud se snažíte pravidelně kreslit (což byste, pokud se chcete komiksu vážně věnovat, doopravdy měli), s vášní a odhodláním hledejte chvíle, kdy se kreslit dá. Zjistíte, že kreslit se dá totiž skoro všude. Kreslete na nudných poradách, v MHD, během čekání u přepážky v bance. To všechno jsou výborné chvíle, které můžete využít na rychlou studii. Pokud získáte tento přístup průzkumníka, který pátrá v celém vašem dni po chvílích, kdy můžete kreslit, zjistíte, že ve skutečnosti máte na tvorbu víc času, než si sami myslíte.

Další pomocí vašemu rozvrhu by mělo být něco, čemu se říká „škodlivý trans“. Jsou to činnosti, které nejsou práce, ale přitom po jejich skončení ani nejste odpočatí. Typickým příkladem je nepracovní čas strávený na Facebooku (o němž si jistě namlouváte, že vám pomáhá odpočinout, vypnout nebo se cítit lépe), rozhovor, který slouží jen k vyplnění času s lidmi, kteří vás vlastně nezajímají, anebo čas před televizí. Takový čas je pro vaši pozornost jako junk food pro váš žaludek. Během konzumace si ho sám pro sebe omlouváte: „Mám na to přece právo, dnes jsem měl těžký den.“ Ve skutečnosti jste ale tolik unavení, že nejste schopní odolat aktivitám, které vám neprospívají. Nastoupí výčitky svědomí. A tak zatímco je běžné, že kreativní práce vás, pokud se jí věnujete naplno, nabíjí, aktivity, o nichž vám svědomí napovídá, že byste je neměli, se pouze tváří jako odpočinek. Ve skutečnosti jste potom, co skončíte, mnohem víc vyčerpaní. Nejrozumnější, co můžete pro sebe udělat kdykoli, když sami sebe najdete ve škodlivém tranzu, je jít spát. V případě, že to není možné, co nejrychleji ho přerušit, a dělat místo toho cokoli, co vás z něj co nejrychleji dostane.

2.) Plánujte

Zní to banálně, ale funguje to: plánujte a své plány dodržte. Naplánujte si do diáře hodinu nebo dvě na tvorbu a naplánujte si výsledek: čeho přesně v daném časovém úseku dosáhnete. Je jedno, na kdy si tvorbu plánujete, důležité je věnovat se jí tak dlouho a pravidelně, aby se z ní stal zvyk. Naopak pokud si čas na tvorbu úplně konkrétně a pragmaticky nenaplánujete, nikdy k ní nedojde. Jednou z utkvělých představ začínajících (komiksových, ale nejen jich) umělců je to, že se jejich tvorba nějakým záhadným způsobem prostě stane. Mají za to, že je políbí múza a oni ze sebe vychrlí sto až dvě stě stránek, sérii obrazů nebo symfonii. Skutečnost je mnohem prozaičtější – aby vás políbila múza, musíte si s ní nejprve domluvit rande. A navázat na něj další, a pak ještě další. Protože vaše dílo, které budete spolu s múzou mít, bude za něco stát, jen pokud se narodí do vašeho, celkem předvídatelného a pravidelného vztahu. Kvalita vyvstává z kvantity. Je jedno, jestli se budete komiksu věnovat každý pátek na tři hodiny nebo každý sudý den dvacet minut před spaním. Důležité je, abyste se mu věnovali pravidelně a dlouho – pravděpodobně do té doby, dokud nebudete mít v ruce komiks.

3.) Rozdělte si úkol na kousky

Nějtěžší je začít. Rozdělte si úkol, do kterého se vám nechce na části, které následují logicky jedna po druhé a do nichž je snadné se pustit. Správnou nejmenší velikost prvního dílu poznáte tak, že se nebojíte, a můžete ho zvládnout ihned. Pokud se chystáte namalovat první obraz olejem, takový, který by se mohl stát základem vaší budoucí výstavy, rozkouskujte si práci například takto:

– připravit si barvy na stůl

– jít do obchodu a koupit si blintrám a plátno

– napnout plátno a našepsovat ho

– udělat přípravnou kresbu tužkou

atd.

Vezměte v úvahu všechny přípravné práce, které samotné tvorbě předcházejí a vnímejte je tak, že už jste začali. Začněte něčím snadným. Samozřejmě navazovat na přípravné dílky musí dílky obsahující tvorbu samotnou, není žádoucí, abyste se u přípravných prací zasekli. Jeden můj známý, začínající malíř, musel mít předtím, než začal malovat, v pedantském pořádku srovnané všechny štětce, jinak údajně nemohl tvořit. Časem skončil tak, že „předtím, než začal malovat“ na AVU uklízel celý ateliér, a k malování samotnému se dostal jen zřídkakdy.

Předpokládejme, že máte nějaké nápady na komiks. Pokud plánujete na něm začít vážně pracovat, rozdělení úkolů na začátku by mohlo vypadat třeba takhle:

– najít a připravit si literaturu, kterou potřebuju k psaní

– opsat nápady ze skicáků

– zkusit napsat první stránku

4.) Odměňujte se

Nejlepších výsledků dosahují lidé, kteří mají pozitovní přístup sami k sobě a i ke své tvorbě. Klíčem k vašemu vlastnímu přístupu k vašemu tvořivému já by měl být uvolněný, ale přesto důsledný přístup. Část vašeho já, říkejme jí třeba superego, která sleduje, jak vaše tvorba probíhá, by měla odměňovat i ty nejmenší pokroky a s pochopením nahlížet vaše neúspěchy. Nedostali jste se k práci na vaší komiksové knize po celý týden? „Ok“, mělo by říct superego. „Vím, že jsi toho měl v práci minulý týden hrozně moc. Teď ale nastal čas vrátit se k tvorbě, a tři dny mě nezajímají mě žádné výmluvy.“

Nepokoušejte se sami sebe motivovat prostřednictvím sebemrskačství a obviňování, nefunguje to. Spousta tvořivých lidí vede sama k sobě tak nenávistnou vnitřní řeč, že se skoro nedá vydržet, pokud jí začnou říkat nahlas. To musí přestat. Pokud se vám něco v tvorbě nepovede (například naplánovaný rozvrh přes veškeré úsilí nedodržíte), neobviňujte se, berte to jako součást hry. Každého odměňuje něco jiného: káva, procházka nebo půlhodina na Facebooku, ať už je to cokoli, naplánujte to po splnění dalšího bodu programu.

5.) Přestaňte dělat zbytečnosti

Většinou nám ve splnění našich snů a věcí, které bychom doopravdy chtěli dělat, brání spousta hloupostí, které děláme běžně. Více času budete mít zejména když přestanete dělat tunu nesmyslů, o kterých sami víte, že je dělat nepotřebujete. Udělejte to jako Mark Twain – ten údajně odstranil kliku u své studovny, aby k němu během doby, co pracuje, nemohli nikdo vstoupit. Něco podobného musíte udělat taky, a zejména se to týká virtuálního světa. Nenechte se rušit, vypněte si sociální sítě, telefon nastavte na profil tichý, zavřete okna instant messenger programů, řekněte rodině, že teď je váš čas pro sebe a že vás nesmějí rušit. Po dobu, kterou jste si stanovili pro práci na vašem projektu, opravdu pracujte.

6.) Vybudujte si rutinu

Se silnou vůlí je to jako s každou jinou kvalitou vašeho života – během dne se vyčerpává a v noci obnovuje. Pokud jste ji během dne využili na tisíc věcí a mnohokrát se přinutli udělat něco, do čeho se vám nechtělo, není se čemu divit, že večer marně nutíte sami sebe k něčemu, na co už vám vaše síla vůle nestačí. Trikem je učinit z každé aktivity, kterou potřebujete nebo chcete dělat opakovaně, rutinu, pravidelnou jako hodinky. Pokud se pokoušíte rozhodnout znovu a znovu kdy a kde máte tvořit, stojí vás to nesmyslnou silu vůle, energii, kterou byste mohli věnovat práci samotné. Pokud se rozhodnete, že každý den ráno dvacet minut předtím, než začnete pracovat, meditujete, stane se to něčím, co prostě bez přemýšlení děláte, a nakonec už nebudete muset vyvinout skoro žádné úsilí na dodržování svého rozhodnutí.

Stejné je to s kresbou – znám spoustu lidí, kteří se sami na sebe zlobí, že neumí kreslit. Představte si kresbu jako sport. Pravděpodobně byste sami od sebe nečekali že se stanete mistry světa v boxu, kdyby šli do tělocvičny s bídou dvakrát týdně a jinak vůbec netrénovali. Pokud byste se chtěli stát mistry světa (tedy dejme tomu dostat se v kresbě na úroveň nejlepších prací z celého světa, které najdete na internetu), váš tréninkový plán by vypadal úplně jinak: trénovali byste každý den,a do toho měli třeba třikrát týdně naplánované posilování nebo plavání. Netvrdím, že máte kreslit jako kdybyste se připravovali na mistrovství světa v boxu. To, co se snažím říct je, že dokonalost vyplývá z pravidelnosti.

Dvacet minut až hodinu denně si může najít opravdu každý – přinejhorším je možné je ukrojit z doby, kdy spíte. Důležité je sledovat, zda se tomu, co jste si předsevzali, doopravdy věnujete. Přestože se vám to může zdát směšné, dobře fungují tabulky. První, kdo si všimnul, že zaznamenávání chování ho pomáhá změnit, byl zakladatel Spojených států, Benjamin Franklin. Zvolil si sám pro sebe 13 ctností, které na sobě plánoval zlepšovat. Pořídil si malou knížku, v níž každou stránku věnoval jedné z těchto ctností, na druhou osu napsal dni v týdnu. Pak sám sebe hodnotil v jejich dodržování. Tato tabulka je součástí Franklinova Životopisu a stala se jedním z pilířů hnutí seberozvoje.

Ani člověk, který seberozvoj proměnil v umění jako byl Franklin, nicméně nedokázal všechny své dny splnit všechna svá očekávání – „Přestože jsem nikdy nedosáhnul dokonalosti, které jsem se tak ambiciózně snažil zmocnit, usilováním samotným jsem se stal lepším a šťastnějším člověkem než jakým bych byl, kdybych se o nic takového nepokusil,“ napsal ve svém životopise v devětasedmdesáti letech.

Proto (a taky protože je to prostě nemocné) nemá smysl se na sebe zlobit, pokud se vám něco nepovede. Nakreslete si tabulku jako Franklin, a nezlobte se, pokud se jí občas nebudete držet. Mějte na mysli, že jste na tom pořád o dost lépe ve srovnání s tím, kdy se o nic podobného nesnažili.

Úkoly:

1.) Zkuste udělat časovou analýzu svého života

2.) Vyberte si vhodný týden, a do něj si naplánujte nejméně třikrát časové okno, kdy se budete věnovat jenom tvorbě. Další týden udělejte to samé, a tak pokračujte dál.

3.) Na měsíc se zkuste zbavit nějakého návyku, který vás připravuje o čas. Své úsilí monitorujte na papíře.

4.) Napište sled po sobě jdoucích aktivit, které vedou k vytvoření vašeho díla (anebo alespoň jeho první části). Ke každé napište, kdy a jak by se dala splnit.