Rikal mi kamos… „Ja si rikal, ze ty budes pracovat urcite do posledni chvile, nez se to narodi.“

A mel pravdu. Namalovala jsem ctyri velky obrazy na vystavu o xenofobii v Bratislave, tyhle…

…a kdyz jsem chtela namalovat patej obraz, jeli jsme do porodnice…

Porodu jsem se bala hrozne. Po pravde jsem byla – navzdory statistikam o umrtnosti matek behem porodu v Ceske republice – naprosto presvedcena, ze nastala moje posledni hodinka. Jen jsem doufala, ze se budu mit cas rozloucit se vsema kamosema :) a napsat posledni vuli. Kdyz jsme prijeli do porodnice, zacala jsem mit to, cemu se rika trochu eufemisticky „kontrakce“ – ve skutecnosti je to jen cista bolest, ktera trva dve minuty a minutu mate pauzu, a tohle cely musite vydrzet treba 9 hodin. Teda jsou porody, ktery i trvaj dele, ale ja jsem kolem devaty vecer citila, jak je bolest porad stejna, ale zacinaj mi dochazet sily, a tak doktori rozhodli, ze me uz nenechaj trpet, a jelo se na sal.

Behem hodin mezitim se neda delat nic, jen to proste vydrzet. Mne pomohly tri veci: to, ze jsem ze sportu yvzkla vyrovnavat se s telesnym nepohodlim a bolesti, pak meditace, kterou jsem zacala delala pravidelne par mesicu pred porodem, kdy se naucite soustredit se za vsech okolnosti na dech, a pak divat se do tvare myho pritele a tatinka dvojcat, kterej tam byl celou dobu se mnou a drzel me za ruku a byl proste celou dobu naprosto nejlepsi (coz on teda je, a nejen na porodnim sale:)

Dalsi, co pomohlo bylo, ze se k nam naprosto skvele chovali vsichni u Apolinare, od doktoru pres sestricky, vubec nenastal jeden hloupej okamzik. Vubec – jak mate takovy ty zastance porodu doma do vany a v lese – ze me se stal pravdepodobne zastance porodu v porodnici, vsichni tam byli proste hrozne bezva.

Cely to hrozny odpoledne me sledoval takovej mladej doktor, kterej byl hrozne dobrej.

„Vite, vy pro nas nejste nijak zajimava,“ uklidnoval me kuprikladu, kdyz jsem se mu sverila se svejma obavama z blizici se smrti. „Jako kdyz tady mame nejaky stary maminky, co maj problemy, dite nedonoseny, to nas zajima, ale vy? Vy pro nas vlastne zadnej pripad nejste.“

V jednu se moje obvykla uzkost ze vseho, co se kolem me deje, zamerila na jeho vek. Vypadal, ze ma sotva po skole.

„Pane doktore, a to budete delat vy, ten cisarskej rez? A uz jste to nekdy delal?“ zeptala jsem se ho.

-„To ne, ja to jen videl parkrat v televizi,“ uklidnil me.

Nejhorsi okamzik asi nastal, kdyz mi davali anezstezii – anezteziolozka me poprosila, abych vyhrbila zada, aby mi mohla pichnout umrtvujici injekci mezi obratle do patere.

„A to jak mam jako k***a, udelat,“ bezi vam v ty chvili hlavou, ale nahlas reknete neco jako: „Vite, to je hrozne tezky, se vyhrbit, protoze mam to bricho a hrozne me to boli.“ A anezteziolozka mi rekla, ze to musim, a navic se nehejbete, protoze kdybyste se pohnula, muzu vam poskodit michu. Nicmene pak to byla celkem jizda, co mi poslala do krve.

Tezko rict, jestli to bylo tou aneztezii anebo tim, jak me vsechno prestalo bolet, kazdopadne mam takovou nezverejnitelnou fotku, kde vypadam, jak na MDMA .) Pak uz slo vsechno hrozne rychle. Dali nam pred bricho zastenu, abysme operaci nevideli – coz bylo teda teda mega, ze jsem nic nevidela, ale stejne jsem trochu citila, co se tam vsechno delo, a pak jsem najednou slysela plac, a vedela, ze se narodilo prvni mimino, a je zivy, a pak se narodilo druhy mimino, a pak nam je ukazali, a to byl nejkrasnejsi okamzik na svete. Doted, kdyz na to vzpominam, jeste trochu brecim, protoze jsem v ty chvili mela chut jen hrozne kricet stestim. Protoze jsem videla, ze ty deti jsou zdravy a videla jsem jejich tatinka, jak ma krasny oci a jak se na me smeje a je stastnej, a vedela jsem, ze ja budu zdrava a ze nikdo neumre :) Vubec s nicim, co jsem kdy v zivote prozila, se tohle stesti neda srovnat. Dneska je to mesic, a v podstate porad citim v srdci tu radost ty chvile, a myslim, ze ji budu citit celej zivot.

Tohle je jejich prvni fotka…

No a tak ted vubec nic nedelam, jen se divam s otevrenou pusou na to, jak jsou hrozne dokonale provedeny, malicky a krasny.

Takze vas moc zdravime a vsem, ktery mi pisete ruzny krasny reakce jak na knizku, tak na narozeni deti, moc dekuju.

Nikdy jsem si nedokazala predstavit, jaky je stesti, mit deti s nekym, koho milujete. Je to nejlepsi vec na svete :)

PS: Obrazy pro Bratislavskou kunsthalle dokoncil, zabalil a poslal muj kluk, takze se na vystavu stihly a třeba tady si můžete přečíst recenzi.

PPS: Tatinka jsme s dvojcatama vybrali fakt dobre… .)

…jako darek k porodu jsem od nej dostala tohle .) Zlobeni totiz nikdy nekonci =)

Moje kniha Vinnetou byla nominovaná na Zlatou stuhu v kategorii komiks :)

Posilam vam pusu ,) Toy Box