Archiv pro měsíc: Srpen 2018

Making Of: Novinová ilustrace

Před pár dny jsem našla na telefonu nezodpovězený hovor. Z toho, že to byla fotoeditorka z novin jsem měla skoro mravenčení v prstech. Nevím přesně čím to je, že na mě zakázky na novinovou ilustraci působí. Možná je to závislost na adrenalinovým rushi z z několikadenního až dvanáctihodinovýho deadlinu, ve kterým musíte ilustraci odevzdat, spolu s tím, že si nevybíráte, co budete kreslit, což představuje ultimátní kreslířkou výzvu: musíte si prostě věřit, že zvládnete nakreslit v určitý kvalitě vlastně cokoli a pak to dát. Anebo jsem prostě tištěný noviny, kde jsem dřív pracovala, nikdy nepřestala mít ráda a ilustrace stesk po týhle práci alespoň částečně saturují.

Každopádně, když zavolala, úplně jsem ale slyšela, jak ve mě něco říká: „Super! Já jsem ready. Co to bude tentokrát?“

Tentokrát bylo zadání „Podnikatelské vyhoření“ v rozměru 22 krát 30 centimetrů, a jediná bližší informace byla, že to má být „fashion“ ilustrace o tom, jak si vyhořelí podnikatelé dopřávají wellnes. K různým pracím přistupuju v různých časových rámcích, ale pokud jsou to noviny, je mi jasný, že záleží v podstatě na hodinách. Takže ať jsem zrovna na hřišti a plácám si bábovky v písku, anebo mám v IKEA tašce dvě odrážedla, kočár a za dvojčaty vlaju po ulici, prostě se je snažím co nejrychleji předat tatínkovi, dostat se ke stolu a tu věc naskicovat.

Prázdniny jsou PRYČ! I se sněním o letním kině na střeše Veletržáku a nočním koupání, kam se stejně nikdy nedostanete, protože s jediným člověkem, se kterým by vás to bavilo, jste si shodou okolností pořídili armádu malejch dětí.

Patrně z čiré radosti nad tímto faktem jsem nabídla rovnou pět skic.

Začala jsem týpkem, co mu shořela hlava a počítač :)

Pak jsem si vzpomněla na scénu z druhé (druhé?) série True Detective, jak tam ten mexickej gang zastřelí toho byznysmena na poušti (Ano, že seriálu True Detective pochází většina mých představ o podnikatelích :) a snažila jsem se nějak naskicovat tu atmosféru.

Vylezla z toho tlupa golemů napůl z Nausicy From The Walley of The Wind, napůl klasickej Rabi Loewi.

Pak jsem si říkala, že to má bejt vlastně fashion, a wellness, a já kreslím obry na hliněnejch nohách, a to by se mi mohlo taky nevyplatit, a nakreslila jsem tohodle pána schoulenýho na houpacím Wellness lehátku jako maj v sauně v hotelu Step :D

(Kam prosím nikdy nechoďte. Mají tam odpočívárnu a v ní nápis O D P O Č Í V Á R N A, kde je každý písmeno vycentrovaný doprostřed jednoho stejně širokýho prkna. Otázka pro typograficky citlivé jedince: Co se stane s rozpalem mezi Č a Í, když písmena rozmístíte na stejně široká prkna vedle sebe? Ano, správně, je v háji! :)

– Ano, už to taky budete vidět navždy a nikdy si tam neodpočinete. Není zač. )

Takže tady týpek v odpočívárně, jak vidíte leží úplně zády k nápisu. :) Kolem rozkvétající léčivé květiny (nebo whateva:).

No, a pak mě napadlo: a proč ty tam nemáš vlastně nějakou babu? Nakreslila jsem tedy dost trippin ilustraci paní, co je vyhořelá a staraj se o ni trpaslíci :)

A pak ještě další surrealismus, zase tu pláň z True Detective, kde zrovna došly setrvačníky několika podnikatelům naráz.

… a (možná, že má arteditor Hospodářek rád surrealismus) : tohle byla verze, kterou si vybrali.

Měla jsem v podstatě takovou radost, že je podzim, že jsem final udělala rovnou ve třech variantách, aby měli na výběr. První je opět pláň z True Detective doplněná o mraky ze západu Slunce, prostě taková světelná expozice jako ze skejtovýho videa jako stvořená k umírání :D

Pak jsem si říkala, že by tam bylo prima přidat nějaký geometrický struktury, že by to nebylo tak moc emo. :)

A nakonec jsem pro klid duše udělala ještě tuhle variantu, jestli by tam vlastně dobře nevypadal nějakej beton :) Ukradla jsem si fotku nějaký sochy z Vetřelců a Volavek a vzniknul tenhle podnikatelskej brutalismus:

Vybrali si první variantu s těma růžovejma mrakama, a ta dneska údajně v novinách i vyšla, což bych zjistila, kdybych si je mohla koupit a celý ráno dvojčata nedrandily na odrážedlech v parku a celý odpoledne si nehrály s vláčkama se sousedovic dětma.

Byla bych si ty noviny koupila, možná i přečetla a rozhodně vám je vyfotila je s kávou a croissantem.

(Otázka je, zda bych te croissant potom – ač vegan – nesnědla, za odměnu, že se mi to tak povedlo.)

Ale co už. Tak alespoň takhle vám, pro radost.

Hezký víkend, Toy Box

31/08/2018

Moje babicka mela rada kopretiny… :´(

Umrela mi babicka. Babicka, kterou jsem mela strasne rada, ktera me vychovavala a ktery jsem vzdycky volala, ze budu v radiu, telce nebo ze mam vystavu a ktera mi rikala: „Ty si prece tak pekna holka, proc si beres porad tu masku?“

Babicka, ktera se ptala: „A proc nekdy nenamalujes taky neco veselyho?“ Babicka, pro kterou jsem celej zivot byla holcicka s culikama, ktera si hraje na nekonecne velky zahrade a vola se na svacinu ke stolu s rybizovou stavou. Babicka, do jejiz obrovsky postele jsem se chodila vzdycky takhle o prazdninach schovat a poslouchat kostelecky pribehy o tom, jak spolu valcili kostelaci se zarybakama, ktery nam vypravel deda.

Porad si pamatuju ten pohled do vetvi topolu za oknem, kdyz se stmiva a sumi v nich vitr anebo to, jak se ohybaly pred bourkou. Babicka, ktera nam uhackovala a usila tolik oblecku na panenky a na plysaky, ze je dedi panenky deti uz ve treti generaci. Neumrela jen babicka, ale mozna i cely my detstvi, umrela cela jedna cast myho zivota.

Babicka, ktera me kdysi simrala na zadech, dokud jsem neusnula, davala ty nejsladci pusy na tvar a naucila me pect dorty, sit na sicim stroji, vyrabet hracky, krizkovy steh a rikala: „Prosim te, neber si zase ty puncochy s tema dirama, vzdyt co si reknou lidi.“

To nejdulezitejsi, co me ale naucila, bylo ale chovat se hezky k cloveku, co s nim zijete. Na tohle byla moje babicka fakt expert – prozila nejdriv stastny zivot s dedeckem a pak, v osmdesati letech potkala pana Anyze, coz byla myslim laska jejiho zivota, a s nim prozila jeste stastnych osm let.

Skoro pokazdy, kdyz jsme spolu mluvily, se ptala: „A co ten tvuj hoch, nehadate se? Jste na sebe hodny?“… a nebo „Ma te dost rad? A kde mas teda prstynek?“

Pro nekoho, kdo prozil vetsinu svyho zivota v bourlivejch – a casto i dost nicivejch vztazich bylo tohle jako divat se na klidnou hladinu jezera, vubec jsem nechapala, jak je takovej klid moznej. Tohle je komiks, kterej jsem o tom nakreslila pred peti lety.

No proste – byla to moje nejvic milovana babicka a tohle je myslim nejsmutnejsi vec, co jsem udelala od ty doby, co umrela Semtexka.

Snazim se byt hrozne velka, rozumna a statecna, ale kdyz se nikdo nediva, brecim. Uz nikdy ji nezavolam, jak presne se ma uvarit nejaka polivka nebo ze ji dekuju, protoze nase deti uspavam presne tak, jako ona uspavala me, kdyz jsem byla mala. Na vystavu, kam jsem povesila vedle deti jeji portret, uz se nedostala.

Myslim, ze jsem ti to vsechno rekla, ale stejne jeste jednou pro jistotu: Dekuju ti za vsechno, babicko. Ted uz budu davat pozor, na to, abych si zastrcila kosili vzadu do kalhot, aby mi nenastydly zada a nesedela na studenym, sama. Dekuju a sbohem, babicko.

15/08/2018

Jsem vytvarny Ludek Stanek – chodim na vystavy, abyste vy nemuseli :) aneb Vystava akvarelu v Manesu

Jsem něco jako mužský predátor Luděk Staněk, chodím za vás za výstavy, abyste vy nemuseli :) Včera jsem pro vás shlédla první mezinárodní akvarelový festival v České republice.

:) Samozřejmě mi je – jako každému soudnému člověku – jasné, že pokud jde na výstavu akvarelu nota bene do Mánesu, kterej si teď může klidně pronajmout, kdo chce, uvidí tam něco jako tohle:

Jenže víte co? My rodiče batolat nejsme nijak náročný. Jde nám především o to, aby byla zmrzka/kafe někde v dosahu a aby nás nepronásledovali kustodi strážící obrazy za miliony. Takže z tohoto hlediska – a taky z hlediska vedra, byl Mánes ideální variantou. A musím říct, že jsme si to užili.

Trochu k tomu přispělo, že teď akvarelem žiju, protože maluju tu učebnici celou akvarelem a prostě valnou většinu svýho života věnuju tomu, že maluju nějaký takovýhle obrázky…

takže pro mě bylo dost zajímavý a poučný podívat se na technický vychytávky, který vidíte stejně nejlíp naživo na obrazech (anebo na mejch detailních fotkách samozřejmě.) Batolata byly zase šťastný jednak, že maj probíhačku (Ano, souhlasím, děti do galerie nepatří. Navíc takhle nevychovaný.)

Navíc tam byly samý věci, kterejm rozuměli. („Hele, kočička!“ a „Hele, lodička!“) a ne žádný abstraktní mazanice, který jsou jim stejně nakonec akorát auto nebo bagr.

Snažili jsme se je nějak pacifikovat průběžně a trochu je kultivovat, ale nakonec jsme to velmi vzdali, protože víte, co je hlavní probém dvojčat? Jsou dvě. Takže jsou vždy v převaze. Navíc jsou vždycky víc vyspalý, než my.

Nicméně mám pro vás o akvarelu několik poznatků.

Všechny akvarely z Asie jsou o třídu lepší, než ty ze zbytku světa. Prostě třešňová větev vypadá líp, když má v tý kultuře tisíciletou tradici nemluvě o takovým světle dopadajícím skrz křoví. (Sorry za ty odlesky, nikdo nechápe, proč ty obrazy nebyly za antireflexním sklem.)

A i takovej kluk s kotětem se dá vlastně snést, pokud je odněkud z Taiwanu.

Tyhle portréty byly takový topa di top tý výstavy, akvarel hyperreal.

… a ty bílý místa jsou vynechaný, ne vymaskovaný maskovací tekutinou.

A tady naopak vymaskovaný podle mě…

Tohle je něco jako takovej přirozenej úhelnej kámen akvarelu, prostě dejte někomu akvarel, a on vám namaluje kytky, nejlépe magnolie s rozvostřeným pozadím. Tyhle kytky podle mě sídlej v tý technice samotný (stejně jako obrázky koťátek a loděk na moři.)

Nicméně třeba různý městské scenérie vypadaj těm, co to s akvarelem umí, fakt krutě, zejména pokud kombinujou wet on wet techniku s přesnou kresbou detailů anebo s takovym tím stylem, kterej vypadá jako nastříhaný papírky kdyby vířily vzduchem :)

Tenhle portrét se mi hrozně líbil, jak pracuje sochařsky s tváří a s vynechanejma bílejma vlasama…

A tenhle vůbec nechápu, může mi někdo vysvětlit, jak je udělaná ta bílá ve vlasech? Je to nějak zpětně vybraný štětcem ta barva? Že má to pozadí stejně plynulej odstín? Vymaskovaný to není určitě. Nevím!

A tady na závěr pár obligátních obloh, vod, psi a sněhulák.

Kdyby vás (tak jako mě) zajímalo, jak se stát členem členem asociace akvarelistů, musíte prý napsat téhle paní…  Tak kdyžtak hodně štěstí!

https://www.facebook.com/alexandra.bryksa?ref=br_rs

… a nakonec i zmrzka byla.  :)

Hezký dny přeje Toy Box

 

 

 

06/08/2018