Archiv pro měsíc: Červen 2017

Autobusové nádraží Mělník

V rámci výstavy v Mělníce jsem dostala k dispozici stěnu na autobusovém nádraží. Řekla jsem si, že bych tam mohla pro změnu namalovat něco neangažovanýho prostě lidem pro radost, a protože stěna vypadá jako dva prostory, které se navzájem přetahují, doplnila jsem tam (zatím ještě ne, ale zítra to snad domaluju) dvě děti, který se přetahujou o provaz.

V rámci malování jsme ještě chtěli rozjet tagovací workshop pro děti s kamarádem Phoem, ten ale bohužel překazilo špatný počasí, takže se nekonal, každopádně díky za super podporu a fajn den!

Zítra to tam budu čmárat zase, od desíti do pěti, doufám, že už mi sluníčko nebude tak vypalovat mozek z hlavy. Pokud máte cestu kolem, stavte se, jinak mě podpořit přijde akorát zase prasestřenice Majdalenka, která vzpomíná na to, jak jsem si pořád malovala, když jsem byla malá. No, a maluju si furt. :)

Hezký začátek léta přeje Toy Box

P.S. Jo, a díky Jonáši Zbořilovi za reportáž o výstavě Nomádi v DEPU a super fotku.

28/06/2017

Cultural Hijack a Fontánova svatba

Nebudete tomu věřit, ale Fontán, ten milej kluk z Mojí knihy Vinnetou se dneska oženil!

A já jsem si spletla datum (!To se může stát akorát mně!), a tak teď jsou všichni na večírku a když jsme si volali, kde jsem, a já jsem zjistila, že svatba není v úterý, tak mi jen řek: No, vždyť se tolik nestalo, stejně za chvíli společně pojedeme na svatební cestu. Což je pravda, za chvíli pojedeme s dvojčatama a Fontánem a jeho miminem a jeho holkou, kterou si dneska vzal, takže už jeho manželkou, na týden na Slovensko, kde se bude ženit pro změnu můj další nejlepší kamarád, Vojta.

Od kterýho mi přišel dneska tenhle pohled se skvělou známkou a adresátama. Ještě, že se na pohled nepíšou i pejskové :)

Ráda bych oběma úplně veřejně a slavnostně pogratulovala. Našli si skvělý holky a jejich holky zase kluky nebo jak to mám napsat, aby to bylo genderově správně. Fontánova Anička je hrozně krásná, chytrá a křehká a pamatuju si, jak mi Fontán říkal, že jí dal první pusu do vlasů, a pak si pamatuju, jak jsme spolu na dovolený chodily plavat do moře a povídaly si o tom, že bysme už vlastně asi i chtěly děti. No, a teď je máme, a to všechno bych tam mohla říct, ale neřeknu, protože jsem to popletla :)  takže tady teď jen tak sedím a přemejšlím nad tím, jak jsou moji kamarádi stejně nejlepší na světě a jsem z toho hrozně nostalgická.

Přemýšlím nad tím, jak jsme dřív s mojí nejlepší kamarádkou Terezou chodily na kafe, a teď teda chodíme pořád, ale můžeme jenom do Alty a vypadá to jako když jdou na kafe školka s jeslema, zhruba takhle:

A to nám tam ještě tři děti chyběj. Všude jsou poházený dudlíky, lžičky, hračky, plastový nádoby se svačinkou, botičky – no nebudu s ohledem na lidi co nemaj malý děti zabíhat do podrobností – prostě všechno to, co všechny tyhle hrozný mimina, co se nám nabouraly do života, potřebujou a vždycky ty úvahy skončím u toho, jaký je to hrozný štěstí, že jsou ty všechny Klárinky, Sebíkové, Adamové, Sofinky a Laurinky a všichni živý a zdravý.

A pak jsem trochu smutná, protože přijdu na to, že už jsme hrozně dospělý, že není dávno doba, kdy jsme si nikdy nemysleli, že to přijde, ale jde to úplně jasně vidět v očích těch dětí, a že je to sice v něčem smutný a v něčem zase hezký a že je hrozný štěstí, že jsme v tom takhle všichni spolu. Že je to něco jako ráno na technoparty, když se rozední. Vždycky jsem se rána na technu bála, a chodila jsem spát, přišlo mi, že když se potrhá noční opojení, všechno kouzlo zmizí. Zbyde jen podupaná louka a z lidí, který potmě vypadali krásně a tajemně, budou jen ranní trosky. Ale pak mi (kamarád) MRMNK (zdravím btw!) řek, že na ránech není nic hroznýho, když jsme všichni spolu. Je to prostě jen takový období. Tak tohle je podobný. Je to prostě jen takový období.

No, nicméně, abych se jen nedojímala – na Fontisovu svatbu jsem zapomněla taky proto, že jsem hrozně makala na výstavě, kterou pořádá dneska můj další kamarád – EPOS257.  Cultural Hijack je výstava o aktivismu v umění, která má dneska vernisáž v architektonické škole Archip (adresa je Křižíkova 1), takže kdybyste se tam chtěli zastavit (a máte na rozdíl ode mě hlídání), můj odhad bude, že teď tam bude taky celkem mejdan.

Já tam vystavuju (překvapivě!) projekt Automat svět,

ve kterým stále pokračuju.

Byla tam paní Eposová, která je na mě vždycky strašně hodná a já si vždycky říkám, že musela a musí bejt ještě víc svatá, než moje máma, takže jí dost respektuju. (A for the record bych ráda uvedla, že jsem ráda, že z celé události nejsou fotky, protože taková vernisáž aktivistický výstavy je pro batolata nejhorší místo na světě. V životě jsem neviděla tolik nebezpečnejch věcí pohromadě, tolik kabelů pod proudem, nářadí, kusů lešení, ostrejch hran óesbéček a betonků, ne který hrozí, že upadnou hlavou.)

Abych to ale nezamluvila.

Fontisi a Aničko! Vojto a Polko! Gratuluju!!! Ani nedokážu vyslovit to hrozný štěstí, jaký vám do života přeju.

Sorry všem ostatním za ten patos, ale Tereza Stejskalová, můj hlavní depatetizátor, si vzal dneska dovolenou.

Moc vás zdravím! Toy Box

 

 

 

23/06/2017

Toy_Box na výstavě Nomádi v DEPU: Šestnáctimetrovej streetart – největší komiks v republice .)

Po nějaký době jsem na sebe fakt pyšná: včera jsem udělala hrozně velkej streetart na výstavě Nomádi v DEPU 2015 v Plzni :) Má šestnáct metrů na šířku a pět a půl na výšku, nejvyšší místo, kde jsem pracovala bylo 13 metrů – z vysokozdvižné plošiny, která se pěkně houpala.

Myslím, že se moc nepletu, když řeknu, že co se týče plochy a papíru, to je největší komiks u nás =)

No hele:

Příběh streetartového komiksu je inspirovaný dvěma bezdomovci tady od nás z Libně, kterým jsem dala jména Peter a Marika (nejedná se o pravá jména, ale osoby i jejich vyprávění jsou reálné). Ještě má dvě další – menší – části uvnitř, které jsem ale vůbec neměla čas nafotit (a vyfotím je spolu s reportem z celé výstavy.)

Nalepila jsem ho z šestnácti metrových rolí papíru. Celej komiks je tak velkej protože bezdomovce se snaží všichni spíš nevidět nebo tvářit se jako by neexistovali.

A přitom – jako ostatně my všichni ostatní – mají touhu být viděni a slyšeni a mají radost, když někdo jejich příběhům naslouchá. Tak o tom celý ten komiks je – a já se už těším, až jim tyhle fotky nazvětšuju a přinesu ukázat.

Vidíme se večer v šest na vernisáži, kde budete mít možnost potkat další jména českého streetartu: Tima, který udělal NEBOJ nad karlínským tunelem, Michala Škapu AKA Trona, Artura Margota a spoustu mladých architektů s jejich projekty na téma nomádství. Těším!

Toy Box

 

 

14/06/2017

O slonovi, myšce a spoustě nových rodin

Začala jsem pracovat na knížce o rodinách. Svůj nápad udělat knížku o různých nových typech rodiny, tj. rodinou s jedním rodičem, o homosexuálním páru vychovávajícím děti, dětech ve střídavé péči, rodinách s dětmi s různými tatínky a maminkami, se snažím propojit nějakým příběhem. Můj první nápad byl, že by děti při čtení knížky mohly provázet nějaká zvířátka – a jaké zvířátko prolézá nejčastěji lidská obydlí?

No jasně – myš.

A k ní mě napadl slon v přátelství tak neobvyklém jako jsou všechny ty rodiny, o kterých by byla ta knížka. Nevím, jestli vám to dává smysl (mně j:o) samozřejmě. A nakreslila jsem první skici…

Stále učím v Aeroškole komiksy, a shodou okolností jsme měli hodinu zaměřenou na „zbavování se studu z publikování“. Studenti v prvních pěti hodinách přijít s námětem na komiks nebo na ilustrovanou knihu, a během páté hodiny si navzájem poskytovali zpětnou vazbu: psali si co je na jejich komiksech dobré, a co by se naopak dalo zlepšit. Chtěla jsem jim tím zprostředkovat zážitek z toho, že prezentujete někomu své nápady v ještě nehotovém stavu. Protože přesně tak to – alespoň mé zkušenosti – v životě funguje.

Všichni bychom chtěli mít spoustu krásných obrázků, a z nich vybrat klauzury nebo výstavu. Ve skutečnosti to dopadne tak, že se potkám někde s galeristou a domluvíme se, že bysme mohli něco udělat, a rovnou si domluvíme i termín, aby se to nezakecalo, žejo. A pak s hrůzou vstávajícími vlasy na hlavě zjišťujeme – COŽE, UŽ ZA ČTRNÁCT DNÍ ??? To ale musím něco novýho udělat.

Nebo chcete, aby vám někdo vydal knížku. Jenže nechcete na ní pracovat jen tak, a ani se nezeptat těch lidí z nakladatelství, který s tím mají přece jen o dost víc zkušeností, co si o tom myslí. Nebo navrhujete interiér. A tak podobně. Prostě je potřeba mluvit o nápadech ještě před finální podobou projektu. Jenže to se nám často jaksi nechce. Stydíme se. Bojíme se, že na každé: „Dobrý den, tak já jsem tady s těma stripama o kostce cukru,“ na nás vyskočí Pažout jak od Borna malovanej, a hurónsky se nám vysměje. (Nebo alespoň já se toho bojím, a moji studenti, soudě podle jejich reakcí taky.)

Abych je v tom nenechala (a taky jim šla příkladem,) rozhodla jsem se, že se do zpětné vazby zapojím, a nechám si od nich ohodnotit právě nápad na knížku o nových rodinách. Dopadlo to celkem dobře.

Panovala silná shoda na tom, že taková knížka tady není, a bylo by ji potřeba udělat.

Anežka napsala, že slona a mravence měla Daisy Mrázková, ale je otázka, jestli to vadí. Další pak uvažovali nad tím, jestli zařadit faktický věci pro rodiče nebude moc encyklopedický. Což taky nevím.

No, pak si všichni hodnotili i svoje věci a celá ta hodina byla – alespoň myslím – fajn a přínosná.

Taky jsem byla v rámci festivalu Děti, čtete? na besedě s Karinou Schaapman, která udělala skvělej Dům myšek, a jejíž jsem velkej fanoušek. A víte co? vyrábí ty věci z Fima! A taky ze zátek od piva (podnos pod jablečnej koláč) a patentky (noha podnosu pod jablečnej koláč) a z trubiček od toaletního papíru a bordury (říká se tomu tak?), prostě takový tý zdobící zlatý stužky, kterou natře na šedivo a jsou zdobený kamna. A celý je to takový  dojemně upracovaný, jak je to zmenšený, což byla kvalita modelů, kterou po nás vždycky chtěli na scénogafii, a já jsem jí nikdy nebyla schopná dosáhnout. Moje modely byly maximálně tak vokousaný (taky jak od myší, ano.) protože jsem je řezala z lepenky, co jsem našla v popelnici.

Jak vidíte, Karina Schaapman je v mnohém inspirující. Stůl se šuplíky dělá z krabiček od sirek, naběračku na knedlíky z prostředku obalu od svíčky, který propíchá a brambory z malých fazolek.

Pod dojmem její tvorby – a taky protože jsme na setkání s ní byli s dětmi mého přítele, které máme ve střídavé péči tak, že jsou týden u nás a týden pryč, rozhodla jsem se doma s dětmi vytvořit nějaká zvířátka, která si sama vymyslí. Prvňačka Kristýnka i její pětiletý bráška si nakreslili oba kočky. Pak jsme je obkreslili na látku, a já jsem je ušila na stroji. Pak jsme překopírovali obličeje koček na látku (tak, že jsme je zezadu přečmárali) a obtáhli je fixama na textil. Takže je celé navrhovaly děti. Pamatuju si, že jsem takhle s babičkou, když jsem byla malá, vytvořila úplnou armádu zvířátek.

Tady jsou…

Dali jim jméno Lucinka (holčička) a kočka Elka (kluk) podle skutečné kočky, která k nám chodí na okno na psí granule. Měli z nich nesrovnatelně větší radost – alespoň co mohu posoudit z té doby, co jsou s námi – než z jakýchkoli kupovaných plyšáků. Začali jim hned říkat, že jsou to jejich děti, pětiletý kluk, kolem skákal a prozpěvoval si:

Děti se musej nasní-dat

Aby si pak mohly hrát!

a pak svý kočce trochu huboval:

Prosim tě, kočko, Elko, co tady furt blázníš, běž do postele!

…a pak jsem ho slyšela, jak říká ségře:

Jakože si budou hrát na to, že se hádaj, jo? A my jim řeknem. Nezlobte! Děti, buďte už hodný.

Povídali jsme si o tom, že jsou úplně nově na světě, ty kočky, jako naše miminka. A že jim musej všechno vysvětlit, kdo je kdo a co dělá.

No, táta je venku, řekl Matyáš. A to, co zrovna zametá, to vás ušilo.

:)

Krásné letní dny od Toy Box

 

07/06/2017